RFM - 1. kapitola

Překlad: Tynare

Kacie 1

„Zach? V nemocnici? Vážně?“ Lauren hlasitě vykřikla do telefonu, který jsem si musela okamžitě dát dál od ucha.

„Jo.“ Povzdechla jsem si. „O tomhle bych nikdy nežertovala. Úplně zmizel z mého života. Neslyšela jsem o něm od té doby, co odešel a rozhodně jsem nevěděla, že dělá záchranáře.“

„Ani já, nemusím dodávat, že jsem ohromena.“

„Co ti říkal? Co ti říkal?“

„Nic. Utekla jsem. Šok co?“ Nervózně jsem se zasmála. „Předstírala jsem, že je mi blbě a vpadla do koupelny. Druhá sestra, Darla, musela za mě vzít pacienta. Když jsem vyšla ven, byl pryč.“

„Řekla jsi to Brodymu?“

„Ještě ne, stalo se to teprve včera. Ještě jsem to nevstřebala. A ani vlastně nemám ponětí, jak mu to má říct.“

„Řekla jsi to aspoň Alex, že jo?“

„Ani náhodou. Jsi jediná kdo to ví a jsi tak daleko. Štěstí, co?“ Čekala jsem, že se začne smát. Jenže se nesmála, tak jsem pokrčovala:

„Každopádně, zatím to nikomu ne. Mojí první reakcí, bylo že nás všechny sbalím a odvezu co nejdál odsud a obávám se, že Alexa by šla do nemocnice a zabila by ho.“

„Víš, že chytne rapla až to zjistí?“

„Alexa? Jo vím.“ Vzdychla jsem si. „Přesně proto ji to nemůžu říct.“

„Kacie!“

„Nakonec ji to řeknu, jen ne ještě teď. Lauren, tušíš co udělá. Ona mě hrozně chrání v jakýchkoliv věcech, které se týkají Zacha. Slib mi, že jí to zatím neřekneš.“

Lauren si povzdechla: „Není to moje novinka, takže to samozřejmě neudělám. Ale nesouhlasím s tím.“

„Možná to zase není, tak velká věc.“

„Jak to myslíš?“ Zeptala se.

„Možná, že to byla náhoda, že jsem ho viděla. Kdo ví? S trochou štěstí můžu normálně pracovat aniž bych ho znovu musela vidět.“

Posadila jsem se na postel a podívala sem se na strop. Snažila jsem se se přinutit, abych uvěřila lži, kterou jsem právě řekla Lauren. Pravděpodobnost, že ho v příštích měsících nepotkám byla opravdu zanedbatelná.

„Bože, Kacie. Ani nevím, co ti na to mám říct,“ řekla.

„Znala jsem Lauren už dost dlouho, takže jsem si uměla představit, jak asi teď vypadá a to byla asi 4700 kilometrů daleko. Její modré oči byly velké jako talířky, a její dlouhé a upravené prsty zakrývaly její ústa. Slyšela jsem jak dřevěná podlaha křupala pod jejíma nohama, jak chodila po celém bytě.

„Co se děje?“ Byl slyšet Tommy z pozadí.

„Zach se vrátil?“ Zavolala na něj.

„Kurva! Fakt?“ Zvolal. „Už mu Brody nakopal prdel?“

„Ještě to neví?“

„Ach, doprdele. Až to zjistí, zabije ho. Požádej Kacie, aby mu to neříkala do té doby než tahle sezona skončí, aby nemusel během ní do vězení, dobře? Vsadil jsem si na něj spoustu peněz.“

„Shhh!“ Lauren na něj zasyčela. „Co budeš dělat, Kacie?“

Zhluboka jsem se nadechla a pak zase vydechla.

„Nevím. Co s tím můžu dělat? Pokud požádám o přeřazení do jiné nemocnice, buď skončím na oddělení, kde nechci být nebo budu muset s dokončením praxe počkat do dalšího semestru a protáhnu si studium. Uvízla jsem tam s ním.“

„Chceš abych se vrátila domů?“

„Ano,“ řekla jsem sarkasticky. „Prosím, oba skočte do letadla a leťte přes půl světa zpátky, protože já jsem narazila na bývalého přítele. Miluji tě, ale tohle neuděláš.“

„Víš, že kdybys mi řekla ano, tak za hodinu sedím v letadle,“ řekla tiše.

„Já vím, že bys to opravdu udělala a miluji tě za to.“

„Takže…..jak vypadal?“

„Lauren!“

„Co?“ Vyděsila se. „Nechtěla jsem tím říct, že sis ho prohlížela, když jste se potkali, ale je to dlouhá doba co jsme ho viděli naposledy. Jak vypadal?“

„Nevím. Stejný. Starší. Měl baseballovou čepici, takže jsem toho moc neviděla.“

„Kacie….“

„Co?“

„Znám tě. Teď přijde ALE.“

Zná mě fakt dobře.

„Bože Lauren….ty jeho oči. Ty velké hnědé štěněčí oči, které obě holky mají po něm….“

Vzdychla jsem. „Nezměnil se.“

„Chybí ti?“ Zeptala se mě pomalu. „Cítila jsi nějaké jiskřičky?“

„Sakra ne!“ Zakřičela jsem, ale uvědomila jsem si, že Brody je jen o pár dveří vedle a ztišila jsem hlas. „Když má Brody ten nejhorší den, tak je pořád tisíckrát lepší než Zach v jeho nejlepším dni. Nejde o to, že mi chybí. Jen mě zastihl nepřipravenou. To je všechno.“

Dveře ložnice se rozletěly a Lucy mě vyděsila, když vběhla dovnitř.

„Mami, uděláš nám vajíčka?“ Vykřikla. „Brody řekl, že nám je udělá, ale že mu musíme zaplatit sto dolarů. My nemáme žádné peníze.“

Potřásla jsem hlavou a zasmála jsem se.

„Jasně, zlato. Počkej sekundu. Dobře, Lauren, musím končit, mám tu hladové hrochy, které vydírá můj přítel. Navíc ještě dneska musím jít do práce.

„Dneska pracuješ? Pane Bože.“

„Mysli pozitivně, Lauren. Mysli pozitivně.“

Nevěděla jsem, jestli jsem uklidnila sebe, ji nebo nás obě.

„Chceš to říct dvojčatům?“ Zašeptala do telefonu.

„Víš, že tě neslyší, že jo?“ Zasmála jsem se a mrkla na Lucy, která seděla na konci postele a dívala se na mě. „A odpověď je velké NE! Doufám, že prostě zase zmizí. Myslíš, že je to možné?“

„Um, ne.“

Rozloučila jsem se s Lauren a následovala jsem Lucy do kuchyně. Čím blíž jsme se přicházeli, tím silnější byla vůně slaniny a všechno bylo v pořádku. Brody stál zády ke mně u sporáku Měl na sobě modré tričko, které bylo dost těsné na to, aby zdůraznil jeho svalnatá záda a ramena. Ty modré pyžamové kalhoty, které měl poprvé, když jsem přespala v jeho bytě, mu volně visely z boků.

Vzpomínky na naše první společné ráno mi způsobily horko ve tvářích. Šla jsem za ním a rukama ho objala kolem pasu. Položila jsem si hlavu na jeho záda a zavřela jsem oči, protože jeho známá vůně krásně uklidnila mé nervy.

„Dobré ráno.“ Řekl s lehkým smíchem smíchaného s trochou překvapení.

„Nehýbej se. Tohle je hezké.“ Jeho záda vibrovala na mé tváři. Když se zasmál více a stiskl moje ruce v jeho.

„Musíš jít dneska do nemocnice?“ Zeptal se.

Do mého žaludku se zpátky vrátil ten hnusný uzel. Byla jsem vyděšená, že si budu muset jít připravit věci do práce, byla jsem vyděšená, že pojedu do práce a uvidím před nemocnicí zaparkovanou sanitku a byla jsem vyděšená, že po tom minulém útěku budu muset znovu vidět Maureen.

„Bohužel ano.“

„Proč? Nech to. Zůstaň s námi dneska doma Vždyť nemusíš pracovat. Kdo dne spotřebuje titul?“

„Nemáš šanci, mě přemluvit, ale jsi sladký.“ Ještě naposledy jsem se k němu přitiskla a pak jsem se otočila k lednici.

„Proč ne? Nikdy jsi nechtěla být máma v domácnosti?“

„Nevím, po něm jsem si přísahala, že už nikdy nebudu na nikom závislá. Bylo mi trapně, když jsem se musel vrátit domů a spoléhat na mamku, která pracovala a živila nás.“

„A co až budeme mít děti?“

Otočila jsem se k němu a vajíčka mi málem vypadly z ruky.

„Co?“

„Až tu budou běhat desítky malých kopií Brodyho, chceš být s námi doma?“

„Desítky malých kopií tebe?“ Zasmála jsem se.

„Proč ne?“ Usmál se.

„Uh, znám několik důvodů. Co chudák moje děloha?“ Šťouchla jsem ho do hrudi.

„Ok, dobře. Tak ne desítky, ale přinejmenším….šest.“ Nadzvedl obočí.

„Po tom už můžeme jen trénovat….hodně.“

„Určitě jsem pro trénink. A jak to myslíš s tím doma s námi? Budeš většinu času cestovat.“

„Jo, ale ne navždy. Nakonec půjdu do důchodu a budu dělat tatínka na plný úvazek.“

Zkřížila jsem si paže na hrudi, naklonila jsem hlavu a skepticky se na něj podívala.

„Odkdy chceš zůstat celá den jen s dětmi?“

Podíval se na holky, které sledovaly film v obývacím pokoji a pokrčil rameny.

„Od té doby.“

Ušklíbla jsem se na něj, když se mi otočil žaludek vzhůru nohama.

„Jsi příliš dobrý na to abys byl skutečný.“

„Ne, jsem skutečný a jsem tvůj.“ Natáhl se, popadl mě ta tričko a přitáhl mě k sobě.

„Až do příštího týdne,“ dramaticky jsem se odmlčela. „Pak už budeš každý den trénovat a neuvidíme se. Pak ti začnou zápasy a zapomeneš, kdo jsem.“

Neřešila jsem, kdy přesně začíná sezona. Moje podvědomí to vědělo, ale úmyslně jsem si to nepřipouštěla. Během posledních měsíců jsem si zvykal ho vidět skoro pořád a bude těžké se přizpůsobit jinému režimu.

„Bude to těžké, ale pořád se budeme vídat.“ Řekl a zvedl mi bradu k polibku.

„Musíme se snažit, využít čas, co jsme spolu opravdu kvalitně.“ Položila jsem vajíčka na linku a strčila ruce pod jeho tričko a hladila ho po zádech.

„S tím souhlasím, Murpy.“

„Miluju, když mi říkáš Murphy.“ Zasténal mi do ucha a kladl mi malé polibky na bok krku a klíční kosti.

„Opravdu? To si musím zapamatovat,“ řekla jsem.

Podívala jsem se na hodiny.

„Sakra, musím si pospíšit.“ Hodila jsem pánev na sporák.

„Běž. Udělám to.“ Přistoupil ke mně Brody a popadl rukojeť pánve.

Snažila jsem se mu ji sebrat zpátky, ale držel ji vysoko nad hlavou, takže jsem se k němu nedostala.

„Přestaň.“ Zasmál se. „Přiznávám, že jsem s hokejkou lepší než s vařečkou, ale zvládnu udělat pár vajec. Jdi a připrav se. Později mi to můžeš vrátit.“ Zase zvedl obočí.

„Dohodnuto.“ Usmála jsem se a vyrazila z kuchyně, chytil mě ale za zápěstí a přitáhl zpátky k sobě. Pak se sklonil a políbil mě na rty.

Rychle jsem otočila hlavu na stranu, zakryla si pusu rukou a zamumlala, „ještě jsem si nestihla vyčistit zuby.“

„Přece jsem nemohl nevyužít šance,“ řekl a jemně odtáhl ruce z mých úst.

„Zaplať mýtné, špindíro.“