Priceless - 17. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

SARAH

Právě jsem programovala v počítači, když někdo zaklepal na dveře. Vzhlédla jsem, zakřenila se na Brandta a srdce se mi rozbušilo.

„Ahoj. Máš toho moc?“ zeptal se.

Vypadal dobře, obzvlášť dobře. Což bylo divné, protože nebyl oblečený jinak. Měl na sobě bílé tričko s výstřihem do V a modré džíny. Dobře, ty byly asi novější. Ale já nevím, bylo na něm něco jinak. Jako kdyby se oholil, než přišel, učesal si vlasy, nebo… co, sakra? Cítila jsem z něj kolínskou?

To bylo ono! Tu jsem mu dala na Vánoce.

Proč měl, sakra, kolínskou?

„Sarah?“ zeptal se, zvedl obočí a usmíval se kvůli tomu, jak jsem na něj hleděla.

Zavrtěla jsem hlavou a vrátila se ke hře.

Ptal se, jestli toho mám moc.

„Jistě,“ řekla jsem. „Teda ne. Nemám. Co potřebuješ? Je všechno v pořádku?“

Oči mu jiskřily, když se na mě křenil. „Všechno je perfektní. Potřebuju, abys šla se mnou.“

Byl tak záhadný a zasmála jsem se. „Kam?“

„To je překvapení,“ zamumlal a podal mi ruku. „Jdeš, nebo ne?“

„Ach, jdu.“ Věděl, že jsem měla ráda překvapení. Vzala jsem ho za ruku, pomohl mi vstát a zeptal se: „Je to na veřejnosti? Měla bych se převléct?“

„Ne. Vypadáš perfektně.“ Pořád se křenil, když mi pomáhal do křesla. Vzpomněla jsem si na naši pusu. Vypadal jako malý kluk, který se nemohl dočkat, až dá rodičům vánoční dárek, který pro ně vybral. Byl zatraceně roztomilý.

„Jsi tak záhadný,“ řekla jsem.

Zasmál se a zašeptal mi do ucha. „A ty to miluješ.“

Zachvěla jsem se a byla ráda, že se můžu vymluvit na chvění kvůli DMO, protože sakra, připadala jsem si jako v nebi.

Narovnal se a ukázal, abych šla za ním. „Tudy.“

Mohl by mě vézt doprostřed Pekla a šla bych za ním. Byl tak záhadný a nemohla jsem mu odolat.

Když jsme přišli na chodbu, Reese právě česala Isse vlasy. Brandt luskl prsty a ukázal na ni. „Můžu si od vás něco půjčit?“ zeptal se.

„Přísahám, že to pak vrátím.“

„Ehm…“ Reese mrkla a pak se zakřenila. „No, jistě. Vezmi si to.“

„Díky.“ Odešel do kuchyně, já jsem jej při tom sledovala a zajímalo mě, co vymyslel.

Cítila jsem v koutku úst sliny, tak jsem si je rychle setřela a zmateně se podívala na svou švagrovou. „Víš, co se děje?“

„Nemám ponětí,“ řekla a zašeptala: „Možná tě chce znova políbit.“

Zrudla jsem. „Pšt!“

Reese se ušklíbla. Pak se začala smát.

„Co je tady k smíchu?“ zeptal se najednou Brandt.

„Nic,“ řekly jsme obě zároveň.

Zvláštně se na nás podíval a zamumlal: „Dobře,“ a otevřel mi dveře.

Znova jsem se podívala na Reese a zajímalo mě, proč se chová tak strašně mile.

Vesele jí jiskřily oči a poslala mi pusu. „Bav se.“ Takže si myslela, že dostanu další pusu. Bože, snad měla pravdu.

Zrudla jsem a nemohla se Brandtovi podívat do očí, když jsem kolem něj projížděla ke dveřím.

Cestou k autu nic neřekl, ale když jsme k němu přišli, otevřel mi dveře. Pomohl mi postavit se a nastoupit, než složil vozík. Trochu se při tom mračil a zajímalo mě, proč je tak… pozorný. Obvykle mě všechno nechal dělat samotnou, protože ví, jak je pro mě nezávislost důležitá. Ale dneska bylo něco jinak.

Když zavřel dveře, ucítila jsem silnější vůni. Snažila jsem se otočit dozadu, ale nešlo to.

„Co to voní?“ zeptala jsem se ho, když nastoupil.

Zasmál se a hodil dozadu něco, co vypadalo jako Reesina láhev od vína. „Ty a tvůj super nos. Měl jsem vědět, že to hned poznáš.“

„Brandte Gabrieli,“ zavrčela jsem.

„Máš v autě jídlo.“ Chtěl mě nakrmit a vonělo to opravdu dobře. Asi bych mu tělesně ublížila, kdybych to musela čichat po celou cestu až na místo a nedal by mi alespoň trochu ochutnat. „Co je to?“

„Kuře na česneku,“ řekl a nastartoval. „Vyzvedl jsem ho cestou.“

Skoro jsem zasténala. „Dáš mi trochu?“ Zeptala jsem se, když zabořil k univerzitě a nakrčila jsem obočí. Kam mě, sakra, bere?

„Kam jedeme?“

To ho pobavilo. Pořád se smál. „Buď trpělivá,“ řekl nakonec. „Už jsme skoro tam.“

Projížděli jsme kampusem, kolem knihovny, technického centra, fotbalového stadionu a dorazili jsme k malému jezírku. Tráva byla krátce posekaná, okolo byly lavičky a několik stezek. Doprostřed vedl malý most, kde byl malý ostrůvek s památníkem věnovaným prvnímu prezidentovi Ellamorské univerzity.

Zvědavě jsem se na Brandta podívala a zajímalo mě, proč mě tady vzal. Chodili jsme kolem jezera skoro každý den.

Sledovala jsem fontánu a řekl mi: „Minule, když jsme tudy šli pro taláry, jsi viděla pár, který si na ostrůvku udělal piknik, a připadalo ti to milé.“

Pomalu se ke mně otočil, naše pohledy se setkaly a polilo mě horko. Cítila jsem se v té chvíli více naživu, než s někým jiným.

„Bereš mě na piknik?“ zeptala jsem se.

„Beru tě,“ zamumlal: „na opravdové rande.“ Otočil se dozadu, vzal něco ze zadního sedadla a podal mi růžovou růži na dlouhém stonku.

„Ach můj bože,“ zalapala jsem po dechu a třesoucími se prsty jsem se dotkla růže. Zavřela jsem oči a nadechla se sladké vůně. Růže byly mé oblíbené květiny.

„Myslím, že budu brečet. Brandte…“ otevřela jsem oči.

„To jsi nemusel.“

„Chtěla jsi zažít rande, tak ho zažiješ.“ Rychle mě políbil na špičku nosu. „A nebreč. Po zbytek dne se můžeš jen usmívat a smát.“

Odfrkla jsem si. „Ale co když to budou slzy štěstí?“

„Bože.“ Udělal obličej. „Ne. Ty jsou horší, než slzy smutku.“

„Co?“ řekla jsem zmateně. „Proč jsou horší?“

„Nevím. Prostě jsou.“

Zaklonila jsem hlavu a začala se smát. „Jsi tak divný.“

„Smích. Dobře.“ Ukázal na mě a mrkl. „Prostě se toho drž. A zůstaň tady, než donesu koš na místo. Donesu tě tam. Dneska nebudeš mít vozíček.“

Zavrtěla jsem hlavou, když otevřel dveře a vystoupil, než přišel dozadu.

„Nemusíš mě nést tak daleko,“ řekla jsem a zarazil se.

Podíval se na mě a zvedl na mě vyzývavě obočí. „Sleduj.“

Když zavřel dveře a vyšel, sledovala jsem ho přes okno a usmívala se. Nevím, proč jsem jeho nařízení dodržela a zůstala jako hodná holka. Ale bavila jsem se a kromě toho jsem mohla být chvíli sama, abych vyjádřila své nadšení.

Pořád se mi chtělo brečet, protože páni, je to to nejhezčí, co pro mě kdy kdo udělal. Po tom debaklu se Sethem jsem si myslela, že jsem s randěním skončila.

Brandt mě poprvé políbil, vzal mě na první rande, a to protože jsem ho tak moc chtěla. Točila se mi z toho hlava, protože mi splnil tolik přání. Jen protože jsem je chtěla.

Sakra. Ne! Neměla jsem.

Byla jsem poctěna, dělal to jen kvůli mně. A nedoufala jsem víc. Bože, měla jsem takové štěstí.

A když jsem ho sledovala přes okno, stáhl se mi žaludek. Toužila jsem po tom, aby mi toho dal víc. Přísahám, že jsem ho pořád cítila na jazyku, jak mi okusoval ušní lalůček a cítila jsem jeho vůni, když mi vklouzl rukou pod tričko.

„Ach bože,“ vydechla jsem a sklopila clonu, abych se podívala do zrcátka.

Hmm, nevypadala jsem špatně. Reese mi ráno do školy natočila vlasy a překvapivě tak zůstaly. Kousla jsem se do rtů, aby byly červenější. Pak se objevil u dveří a otevřel mi je.

Otočil se ke mně a tiše řekl: „Na palubu, má dámo, bude to jízda vašeho života.“ Zakřenil se na mě přes rameno a zakýval obočím.

Zasmála jsem se. „Jsi takový pitomec,“ řekla jsem, ale jeho slova mě zasáhla na správných místech. Prsa mi ztěžkla a brnělo mě mezi nohama.

„Jen pro tebe,“ řekl, poplácal si rameno a tiše mě vyzval, abych mu vlezla na záda.

Ach, bože. Žaludek se mi stáhl a opatrně jsem mu vlezla na záda. Přitiskla jsem se na něj břichem i prsy a držela se jej jako o život, protože jsem si nepřipadala bezpečně.

„Polož ruce na moje,“ řekl a roztáhl ty své jako letadlo.

Když jsem to udělala, čímž jsem moje tvář dostala skoro vedle jeho a chytil mi ruce tak, že jeho skončily nahoře. Pak propletl naše prsty a trochu se sklonil, než kopnutím zavřel dveře auta a svištěl na ostrůvek.

Překvapeně jsem vykřikla a pevně ho chytila za prsty. „Brandte!“

„Co?“ zeptal se vesele a posunul hlavu k mé, až se naše tváře dotkly. „Nelíbí se ti to?“

Když zpomalil, uvědomila jsem si, že se mi to líbilo. Hodně. Místo abych mu řekla, že mě měl dát dolů, jsem zvolala: „Rychleji!“

Zasmál se a znova vyběhl.

Asi jsem křičela celou cestu k mostu, kde zpomalil a opatrně mě nesl přes něj.

Když jsme přišli k dece, kterou připravil, opatrně mě postavil na nohy, otočil mě k sobě, a držel, abych nespadla.

Nedokázala jsem se přestat smát a odhrnula si vlasy z očí.

„Dobře, to byla zábava.“

Celý obličej jsem musela mít rudý a byla tak nadšená.

„Líbilo se ti to?“ zeptal se a pomohl mi posadit se na deku.

Odfrkla jsem si a převrátila oči. „O co ses snažil? Zničit mi radost z budoucích rande?“

Oči se mu rozzářily. „Možná.“

Dech se mi zadrhl, když se posadil vedle mě, otevřel koš a vyndal jídlo. Snažila jsem se nevyhrknout na něj, že je to to nejlepší, co jsem kdy zažila a že je jedno, jestli někdy půjdu na další rande. Protože jen na tohle jsem chtěla jít.

„Proč jsi na mě tak hodný?“ zamumlala jsem a cítila, jak mi ztěžkl hrudník. Mé pocity mě příliš zasáhly a bylo těžké je zvládnout.

Ale jen to zlehčil: „Protože jsi výjimečná,“ zatímco se soustředil na vyndávání kuřete, láhve vína, hroznů, sýra a mých oblíbených sušenek, které jsem milovala a dobře to věděl. Přemýšlel nad tím, když to připravoval a vybíral, co jsem měla nejraději.

Věděla jsem – už chvíli jsem to věděla – že jsem pro něj výjimečná.

„Proč jsem pro tebe tak výjimečná?“ tlačila jsem na něj. Vážně jsem nechápala, proč se mě snažil rozveselit, chránil mě a dával na první místo. Nebylo na mně nic úžasného. Prostě jsem to byla… já. Prostá, nudná a frigidní Sarah.

Brandt se zarazil, podíval se na mě a uvědomil si, jak důležitá otázka to pro mě byla. Zamyšleně se na mě díval a mžoural, než řekl: „Asi bys to nepochopila, ale… když jsem někoho v životě strašně moc potřeboval, byla jsi tam. Vždycky jsi tam pro mě byla. Jsi ta nejspolehlivější a nejdůvěryhodnější osoba, kterou znám.“

Nakrčila jsem nos a byla ráda, že mi projevil takovou loajalitu, ale pořád to znělo tak nudně. „Připadám si jako zatracený trénovaný pes.“

Zaklonil hlavou a vyštěkl smíchy. „A vždycky mě dokážeš rozesmát,“ dodal, než vyndal talíře, příbory a sklenice.

Vzpomněla jsem si na den, kdy jsme se potkali, a ve škole nikoho neznal. Čekal na chodbě před kanceláří, abych ho zachránila. A nyní jsem byla ráda, že jsem se nebála a šla za ním. Moje trocha odvahy byla to nejchytřejší, co jsem kdy udělala.

Brandt se soustředil na přípravu jídla a ptal se mě, jak velkou porci chci. A i když přinesl příbory, nepoužili jsme je a jedli rukama. Dokonce byl tak prozíravý a ukradl vlhčené ubrousky, abychom si utřeli ruce.

Po celou dobu jsme si vyprávěli, komentovali chutě, mluvili o počasí, škole a co budeme dělat po absolvování. Rozhodla jsem se, že bych si nemohla uvolnit a užít si rande, protože s Brandtem to bylo tak příjemné.

Mohla jsem se klidně cpát a nemyslet na to, co si o tom myslel. Dokonce jsme se pustili do soutěže ve smíchu o to, kdo si ukradne poslední kousek sýra, než rozhodl, že si jej mám vzít.

Když jsem si hodila poslední kousek hroznu do pusy, zasténala jsem a pohladila si břicho, než jsem se položila na deku a dívala se na mraky na obloze.

„Ach můj bože, asi prasknu. Bylo to tak dobré.“

Brandt se zasmál, položil se vedle mě a zkřížil si nohy v kotnících. Sice byl otočený jiným směrem, ale obličej měl u mého, takže mě na tváři lechtaly jeho vlasy.

„Podle toho jak jsi kousala, jsem se začínal bát, jak tvůj těžký zadek odtáhnu zpátky.“

Zalapala jsem po dechu. „Cokoli.“ Pak jsem ho strčila do ramene. „Blbečku.“

„Au.“ Zasmál se a třel si rameno. „To je napadení.“

Převrátila jsem oči a zamumlala: „Jako kdyby tě to bolelo. Sotva jsem tě šťouchla.“

„Jako bych se tě dotkl?“ odsekl mi taky.

„Kolik měříš, 2 stopy?“

„Šest,“ zasyčel.

„Ach.“ Sarkasticky se zachvěl. „To tě muselo posunout o krok blíž anorexii, že?“

Strčila jsem do něj, ale tentokrát jsem se zasmála. „Jsi opravdu blbec.“ Upřímně jsem byla ráda za to, jak se ke mně choval. Nedělal si starosti s mými pocity, jako kdybych byla ze skla a mohla se při troše škádlení rozbít. To byla jedna z věcí, které jsem na něm nejvíce milovala. Nikdy jsem si s ním nepřipadala hendikepovaná.

Po chvíli ticha řekl: „Ten západ slunce je hezký.“

Otočila jsem hlavu a sledovala všechnu růžovou, oranžovou a žlutou. „Jo.“

Pak jsme zůstali zticha a sledovali měnící se barvy zapadajícího slunce.

Na návrší začali kluci hrát fotbal. „Proč jsi nehrál fotbal?“ zeptala jsem se. Věděla jsem, že ho na střední hrál rád a byl v něm dost dobrý na to, aby dostal stipendium. Ale ani se nepokusil dostat do týmu a zamluvil to, když jsem se jej na to předtím ptala.

Ale měla jsem pocit, že by ke mně mohl být nyní upřímný. Připadalo mi, že po této chvilce ticha bychom k sobě mohli být otevřenější.

„Nevím,“ řekl a zatahal za trs trávy. „Fotbal byl vždycky spíš pro Noela. Chtěl se dostat k profíkům a zničilo ho to, když si zlomil klíční kost. Prostě… mi nepřipadalo správné, kdybych se dostal dál, než on.“

Mrkla jsem, to jsem nečekala. „Takže… jsi to vzdal kvůli němu?“

Otočila jsem hlavu, abych se mu podívala do tváře a pokrčil rameny. „Nikdy to pro mě nebylo tak důležité, jako pro něj.“

„Musíš vědět, že by na tebe byl pyšný, kdyby ses dostal k profíkům.“

Otráveně se na mě zadíval. „Ale já jsem k nim nechtěl. Nechtěl jsem odejít z Ellamoru. Miluju to tady. Je to můj domov.“

Díval se na mě, jako kdyby se mi snažil říct, že jsem jeden z důvodů, proč zůstal. Protože nechtěl opustit mě.

Srdce se mi rozbušilo. Nedokázala jsem si zabránit v tom, abych jej pohladila prstem po bradě. Modré oči mu potemněly.

„Nemáš další otázky?“ zajímalo jej.

Dech se mi zadrhl. No… když se ptal.

„Jaké všechny nabídky toto rande poskytuje?“

Podíval se mi na ústa a zalilo mě horko. „Co tím myslíš?“

Usmála jsem se a zamrkala. „Pusu?“

Zakřenil se a přivřel oči. „Myslíš si, že zvládneš další?“

„Asi je jediný způsob, jak to zjistit.“

Zasmál se. „Cokoli chceš, krásko.“

Natáhl se ke mně, pohladil mě po bradě a přitiskl rty na mé. Jemně se dotkl mých rtů, přetočil se na břicho, opřel se o lokty a vznášel se nade mnou. Pak mě znova políbil, otevřel rty má ústa, vklouzl dovnitř jazykem a začal mě hladit dlaní na tváři.

Chytla jsem jej za ruku a líbala ho s takovou touhou.

Opravdu se to stalo. Můj nejlepší kamarád mě políbil a už delší dobu po tom toužil. Nedočkavě mi zapletl prsty do vlasů a pevně mě za ně chytil, když si mě nárokoval.

Když jeden z kluků hrajících fotbal zakřičel: „Jděte do pokoje,“ Brandt mě přestal líbat a lapal po dechu. Podíval se mi do očí, než zvedl hlavu a zamračil se na ně, než je odpálkoval.

Zasmáli se, znova pokračovali v hraní a Brandt se podíval na mě. Nic jsme si neřekli, jen se na mě díval… jako kdyby mě viděl poprvé.

Něco se v tu chvíli stalo, díval se na mě tak vlídně a dodržel slib, který mi před chvílí dal. Byla jsem vlhká… a přimělo mě to říct: „Vyspíš se se mnou?“

Obočí mu cuklo, jako kdyby se krátce zatvářil zklamaně. Ale řekl: „Samozřejmě.“ Posadil se a podíval se na to, co zbylo z pikniku.

„Vrátíme se? Omlouvám se, neuvědomil jsem si, jak musíš být unavená.“

Zmateně jsem svraštila obočí, než mi to došlo; pochopil to doslova. Že jsem se chtěla jen tulit.

Tak jsem ho chytila za zápěstí, když začal sklízet láhev.

„Ne…“ řekla jsem, zarazil se a podíval na mě.

„Myslela jsem tím… budeš se mnou mít sex?“