HSD - 4. kapitola

Překlad: Jose Armando

Wade

Teď už mám hlad a ledový čaj nepomáhá. Pořád nám nedonesli jídlo a mluví se o odchodu, ale je vidět, že pár stolů už obslouženo bylo. Jen jsme ti nešťastníci, kteří budou mezi posledními.

„Myslím, že příští rok ten banket tady nebude…“ Začnu, ale pak zmlknu, když si všimnu servírky, která k nám přichází.

No do prdele.

Je to Emily Masonová. Láska ze střední. Vztah, který jsem úplně posral. Neviděl jsem ji pět let a teď je tady a čeká.

Skoro se zastaví na místě, když mě spatří, ale pak dál sebevědomě pokračuje k našemu stolu. To se mi na ní vždycky líbilo. Oproti princeznám ve třídě byla vždycky v klidu a měla věci srovnané. Nic ji nemohlo překvapit.

Protože ji ale znám, vím, že bojuje.

Pořád mě chce, pomyslím si.

Musím přiznat, že ty city jsou vzájemné.

Taky ji chci. Chci ji všemi způsoby, kterými jsem ji měl, a hlavně tím, kterým jsem ji neměl.

Nenechala mě ji tenkrát odpanit. A roky jsem na to nemohl přestat myslet. Vždycky jsem to chtěl změnit. Nikdy jsem ale netušil, že ji ještě někdy uvidím.

Je rudá a je ve spěchu. A bože, je sexy. Její zástěra nedokáže dostatečně zakrýt postavu přesýpacích hodin. A když se otočí, aby vzala talíř z vozíku za ní, dostane se mi pohled na její zaoblený zadek. Vypadá ještě líp než na střední.

Klukům u stolu nic neřeknu. Kdyby se dozvěděli, že je to ta holka, kterou jsem měl hlavě, když jsem nastoupil do armády, nenechali by to být.

Podívám se na Jensena, jestli nemá podezření, ale je tak naštvaný na to, že má jídlo zpoždění, že mi nevěnuje pozornost. Nebo možná věnuje pozornost jen Riley – o které říká, že je láska jeho života – že si ani nevšimne atraktivní kočky stojící přímo před ním.

„Konečně!“ Zamumlá, když má jídlo před sebou.

Jde o jiný druh slova 'konečně', než to, které mám na mysli já.

„Jo, konečně,“ řekne Freddy, který sedí vedle něj. „To to trvalo.“

„Opravdu se omlouvám,“ řekne Emily a nepodívá se na mě, když pokládá talíř před Freddyho a Jensena. „Zdržela jsem se a...“

„Je nám to jedno,“ řekne Freddy neuctivě. „Jen se chceme najíst.“

„Freddy!“ Syknu na něj. „Chovej se slušně.“

„Chápu,“ řekne Emily a podívá se na mě.

Na chvíli naše pohledy uzamkneme a pak obslouží zbytek lidí u stolu.

Chci věřit, že má pořád stejné city jako já. Ale mohlo by to být jen v mé hlavě. Nemůžu uvěřit, že po celé té době je tady zase přede mnou. Vypadá úplně stejně, ale lépe: s kůží barvy oliv a tmavé vlasy, tmavé oči a křivky, které chci držet a nikdy nepustit.

Nemá na sobě oblečení za tisíce dolarů jako ostatní ženy tady. Místo toho pracuje tvrdě jako já, i když já už dávno nemusím.

Nemůžu si pomoct a přemýšlím, jestli bych mohl zachránit vztah, který jsme kdysi měli.

Vztah?

Proč se mi to slovo objevilo v hlavě? Nechci vztahy, připomenu si. Chci si jen vrznout.

Plus, nikdy by mě nevzala zpátky. Nevzala mě tenkrát a rozhodně mě nevezme zpátky teď, jakmile zjistí, čím jsem si za posledních pět let prošel.

I tak z ní nemůžu spustit zrak, když pokládá talíře s jídlem před moje kamarády, dokud se nedostane ke mně.

„Děkuju,“ řeknu jí a schválně se jí dotknu, když si od ní vezmu talíř.

„Buďte opatrný, je to… teplé,“ řekne a slova se jí skoro vytratí, když se na mě podívá.

„To zvládnu.“

Mrknu na ni. Nemůžu si pomoct. A ona se usměje, jako by si taky nemohla pomoct. Je tak sexy, že cítím, jak mi tvrdne penis. Chci ji odvést do nějaké vzdálené místnosti, strhnout z ní zástěru a pak cokoliv, co je pod ní…

Ale pak se vrátí k práci a nechá mě jen s mými myšlenkami. Nesnáším, že mi to dělá. Žádná jiná žena na mě neměla stejný efekt, tak proč zase ona? Proč teď?

Nebo je to jen proto, že je Emily mým osudem? Vypadalo to tenkrát, že jsme dokonalí a pořád bychom mohli být, jen kdybych to všechno tak neposral.

Vzpomínky mi zahltí hlavu, ale odsunu je pryč.

„Chtěl by někdo ještě něco?“ Zeptá se Emily.

Zhluboka se nadechnu.

„Ne, jsme rádi, že už máme co jíst,“ odsekne Jensen.

„Jensene!“ Okřiknu ho. „Chovej se k dámě s nějakým respektem.“

„Omlouvám se,“ zamumlá Jensen a Emily se na mě podívá pohledem, který nedokážu rozluštit.

Nevypadá zrovna potěšeně, že jsem se jí zastal. Ale také vypadá, jako by bojovala s tím nic neříct.

Doufám, že k ní byl život o něco lepší, než co jsem s ní naposledy mluvit.

„Jen si vybíjím zlost na Vás, protože ten druhý kluk je pomalý,“ řekne Jensen.

„Ne, to zpoždění je moje vina,“ řekne Emily a já obdivuju její upřímnost. „A omlouvám se. Přišlo mi něco do cesty a ten druhý číšník byl na obsluhu sám. Jen nechci, abyste ho vinili z toho, co je moje vina. Přišla jsem hned, jak jsem mohla.“

„Chápu,“ řeknu a pokrčím rameny. „No, to se stane.“

„Asi jo,“ zamumlá si Jensen pod vousy.

Jsem rád, že se jí omluvil. Ale víc by mě, jestli by mě nechala přejíždět rukama po jejích křivkách…

Ta myšlenka dostat Emily mi zase zahltí mysl. Narozdíl od Jensen a ostatních u stolu je mi jedno, že jídlo dorazilo později. Jen mi záleží na tom, co Emily dělá po tom, až tu skončí. Vím, že bych měl svému nutkání odolat, ale nemůžu si pomoct. Chci být v její blízkosti a vidět, co se mezi námi stane po všech těch letech.