HSD - 3. kapitola

Překlad: Jose Armando

Emily

Vběhnu do místnosti, kde obsluhující jako jsem já, jsme se měli sejít už před hodinou, abychom dostali instrukce na dnešní banket. Samozřejmě, že už tam nikdo není; jen jeden číšník – Nathan – a já jsme měli pracovat dnes a Nathan má plno práce s pobíháním kolem a servírovat večeři, která měla být servírovaná už dávno a to s mou pomocí.

Nesnáším, že hotel vždycky nezaměstná dostatek lidí a očekává, že dva lidé udělají práci za tři. Ale je to práce a tahle je jediná, kterou jsem rychle našla, když jsem nastoupila do práce.

Opřu se o židli a rychle si načešu vlasy. Měla jsem čas se jen rychle převléknout z oblečení ze školy do pracovní uniformy a neměla jsem čas se upravit. Cestu sem jsem strávila tím, že jsem volala do hotelu, že jsem na cestě – psala jsem i ze školy, že přijdu pozdě – ale nikdo neodpověděl, takže jsem se bála, že už nebudu mít práci.

„Emily!“ Vykřikne John Warner, když vyjde z kuchyně.

Je vedoucím v tomhle hotelu a má velké ego a i temperament. Mysleli byste si, že ho seslal Bůh, aby tu pracoval.

„Nemůžu uvěřit, že máš nervy na to, aby ses tu ukázala o hodinu později! A jen se opírala o židli jako nějaký snob a česala si vlasy.“

Byl bys radši, kdybych se neobjevila vůbec? Chci se zeptat, ale všichni vědí, že nikdo nejde proti Johnovi. Poslední člověk, který to udělal, rudovlasá holka jménem Carly, byla na místě vyhozená a to byla nejlepší servírka.

Její řeč byla vtipná – řekla, že přišla pozdě, protože měla pohovor u jiného hotelu a jestli si ji tu chce nechat, měl by se omluvit. Ale John neměl slitování. Takže si jsem jistá, že pokud nechci jít ve stopách Carly, hlavně proto, že na rozdíl od ní nemám jinou práci, musím být zticha.

„Omlouvám se, Johne,“ řeknu, narovnám se a přijdu blíž k němu.

Učešu si vlasy do nařízeného drdolu a přitisknu pinetkami neposedné vlasy, aby netrčeli ven, zatímco s ním dál mluvím.

„Slibuju, že už se to nestane. Měla jsem neplánovanou schůzku kvůli školnímu projektu, která se protáhla, a odešla jsem hned, jak jsem mohla, ale teď jsem si uvědomila, že kvůli svému zaměstnavateli bych měla přeskočit jistá….“

„Vypadá to, že škola je pro tebe důležitější než práce,“ štěkně John a naprosto ignoruje mé vysvětlení. „Tohle není typ zaměstnance, kterého tu chceme. Ale Nathan nemůže obsloužit dnešní banket sám. Čekali jsme tak dlouho, jak jsme mohli, ale když ses neozývala-“

„Snažila jsem se několikrát volat a psala jsem!“ Zaprotestuju.

„-začal jsem Nathanovi pomáhat,“ pokračuje John. „Takže nás omluv, že jsme neměli čas na tvoje telefony. Jak víš, neměl bych to být já, kdo pomáhá u obsluhování, když mám mnohem důležitější věci na práci. Opravdu se mi to nelíbí a nejsi typ zaměstnance, kterého tu chceme.“

„Dobře,“ řeknu, když si uvědomím, že je to ztraceno a nechci Johna naštvat ještě víc tím, že budu o svou práci bojovat.

Je evidentně naštvaný, že musel dělat podřadnou práci a k tomu poslouchat moje výmluvy, proč jsem přišla pozdě.

„Vypadni odsud a jdi Nathanovi pomoct,“ nařídí mi a já jsem zmatená víc než kdy dřív.

Vyhodil mě nebo ne?

Aspoň dostanu zaplaceno za dnešek, uvědomím si s úlevou, protože ty peníze budu potřebovat na nájem na příští měsíc.

„Ano, pane,“ řeknu hned a zamířím do kuchyně pro vozík a talíře s jídlem.

Když vejdu do banketové haly, zjistím, že jde o nějaké předávání ceny. To se tu děje pořád.

Milionáři ukazující své bohatství jiným milionářům, jezení jen půlky salátu, než ho pošlou zpět s tím, že není dokonalý. Vždyť je jedno, že lidé v jiných částech světa mají hlad.

Nemám čas nad tím přemýšlet, když si všimnu Nathana, který se snaží obsloužit všechny stoly sám. Přestanu se cítit naštvaně kvůli nespravedlnosti ve světě a hned mu začnu pomáhat.

Zamířím k Nathanovi a jen doufám, že na mě není naštvaný.

Nemůžu si pomoct, ale po cestě si všimnu chlapů ve vojenských uniformách, protože jsou zatraceně sexy. Možná je to jen kvůli mé minulosti, ale vždycky se mi vojáci líbili. Snažím se ale nerozptylovat, protože už tak jsem pozadu.

„Omlouvám se,“ řeknu Nathanovi. „Hodina se nám protáhla a…“

„V pohodě, Emily,“ řekne a přátelsky se usměje. Jsem vděčná za jeho pochopení po tom, co mě John seřval. „Jsem jen rád, že už tu jsi, abys mi pomohla. Měli na dnešek zaměstnat aspoň o tři číšníky víc.“

„O tom mi povídej.“

„Ale to není novinka, co?“

„Ne no,“ zavrtím hlavou, když pohnu s vozíkem s jídlem.

Hotel se pořád snaží ušetřit peníze na tom, že zaměstná méně číšníků na víc práce a někdy je to prostě nemožné. Samozřejmě, že jim je to jedno. I tak ale s Nathanem vždycky čekáme, že nás bude víc.

Když dojdu k prvnímu stolu, je na lidech vidět, že jsou kvůli pozdějšímu jídlu naštvaná. Tohle bude zábava. Ale aspoň mám pár chlápků, na které se můžu dívat a čas mi tak rychleji uteče.