HSD - 12. kapitola

Překlad: Esmeralda

EMILY

Emily vypadá překvapeně, když mě uvidí stejně jako já, že mi otevřela dveře.

„Děkuju,“ řeknu jí a vejdu rychle dovnitř, než může za mnou dokonce zavřít dveře. „Musím s tebou mluvit. Potřebuju, abys mě vyslyšela.“

Podívá se na mě skepticky. Ale nechá mě uvnitř a nevykopne mě ven. Dobré znamení.

Zavře dveře a já ji vezmu za ruku. Vedu ji k pohovce a naštěstí mě následuje.

„Nevím, kde začít,“ přiznávám a odtáhnu vlasy z jejích očí. Je tak krásná.

„Začni na začátku,“ říká. „Nebo na konci nás, naposledy co jsme se viděli. Chci vědět, proč jsi byl takový pitomec.“

„Jistě,“ řeknu jí. „Ale o tom je těžké mluvit.“

Stiskne mi ruku a dává mi sílu pokračovat. Jsem tak rád, že mi konečně dává možnost vše vysvětlit.

„Když jsem tam byl, záchranný vrtulník, ve kterém jsme byli, šel k zemi,“ říkám jí. „Bylo to strašné, všichni si mysleli, že zemřeme, byl jsem zraněn, ale nic velkého, někteří v naší jednotce zemřeli, jiní byli vážně zranění, jeden z mých přátel, Harlow, byl značně zraněn.“

„Kdy se to stalo?“ Zeptá se a její oči vykulené. „Proč jsi mi to neřekl?“

„Já… nevím,“ přiznávám. „I když jsem měl spoustu času na to, abych o tom přemýšlel, nemám dobrou odpověď, prostě jsem byl v šoku, nechtěl jsem se s tím vyrovnat, zpracovat to.“

Přikývne.

„To dokážu pochopit,“ říká.

„Léčil jsem se se svým fyzickým zraněním, ale neměl jsem pocit, že bych se zlepšoval. Měl jsem strach, že zemřu, padl jsem do hluboké deprese. Začal jsem zpochybňovat život a dokonce i to, proč jsi dokonce chtěla být se mnou.“

„Páni.“

Hladila mě po ruce a vypadala opravdu znepokojeně.

„PTSD?“ Ptá se.

Přikývnu.

„Teď to dává dokonalý smysl, ale tehdy jsem ani nevěděl, co to je,“ řeknu jí. „Slyšela jsem o tom - měli jsme dokonce nějaký výcvik - ale zdálo se to všechno být teoretické. Nemyslel jsem si, že by se mi to mohlo stát.“

„Je to úplně srozumitelné,“ říká.

Její oči jsou tak plné soucitu, že musím přemítat, proč jsem jí do až dosud neřekl. Předpokládám, že jsem se cítil příliš slabě a zranitelně. Teď ale vidím, že mi mohla pomoci se uzdravit.

„Něco v mé podělané mysli mi říkalo, že jsem pro tebe nebyl dost dobrý. Že tě táhnu jenom dolů. Že bych měl být mrtvý a ty bys měla žít beze mě. Myslím, že jsem na těch myšlenkách jednal, přestože nemají logický smysl.“

„Nic na PTSD není logické,“ řekne s jistotou. „Já nejsem odborník, ale četla jsem o tom během hodin na škole. Je to problém v sociální práci. Nemáš se za co stydět.“

„Já vím,“ řeknu jí. „Stydím se jen za to, že jsem ti o tom neřekl dříve. Snažil jsem se se s tebou promluvit, když jsem se vrátil, ale chápu, proč jsi nechtěla. A tehdy jsem byl stále na hlubokém, temném místě, takže to bylo asi nejlepší, že jsme v té době nebyli spolu.“

Zastavím se a uvědomím si, že jsem právě řekl, "v té době." Což znamená, že je lepší, že jsme teď spolu.

„Tak jak ti začalo být lépe?“ Zeptá se.

„Chodil jsem na terapie. Nemůžu říct, že by nějak pomohla, když jsem byl ještě v armádě. Asi jsi o tom slyšela, ale systém VA je docela na nic. Byl jsem čestně propuštěn a jen tehdy, když jsem byl v soukromém sektoru, jsem našel opravdu dobrou pomoc.“

„Jsem tak ráda, že jsi pomoc nakonec našel.“

„Já také,“ souhlasím. „Pomohli mi lékaři a terapeuti, zatímco další pomoc pocházela z méně tradičních zdrojů. Hypnotherapie. Přírodní léčitelé. Četl jsem hodně o kognitivní behaviorální terapii a učil jsem se triky a nástroje. Dokonce jsem se vydal do rezervace domorodých Američanů a strávil jsem čas v jejich chalupách a učení se o prastarých léčebných praktikách.“

„Je úžasné, že ses dokázal uzdravit,“ říká.

A pak se na mě podívá hravě.

„Tvoje společnost,“ říká. „O tom ty aplikace jsou, že? Četla jsem některé e-maily. Hodně lidem opravdu pomohly.“

„Pracoval jsem s nejlepšími lékaři a alternativními léčiteli, abychom tyto aplikace vytvořili,“ řeknu jí. „Chtěl jsem druhým pomáhat tak, jak bylo pomáháno mně. Mám aplikace pro PTSD a pro všechny ostatní věci.“

„Já vím,“ řekne hrdě. „Četla jsem e-maily. A myslím, že je to úžasné. Mohlo by to dokonce pomoci i nadaci, kterou začínám jako součást mého programu sociální práce. Existuje mnoho problémů duševního zdraví, které lidem znemožňují dosáhnout svého plného potenciálu.“

„Rád bych ti s tím pomohl,“ říkám. „Ale víš, že já jsem velký zlý miliardář, který je se svými penězi příliš sobecký a chamtivý…“

Zasměju se.

„Přestaň,“ řekne. „Vím, že jsem byla hloupá. Teď to chápu.“

„Je to v pořádku,“ řeknu jí a mrknu. Pak se můj tón stane vážným. „Vím, čím si prošla tvoje rodina, když tvůj otec byl takhle podveden. Chápu tvou nedůvěru k bohatým lidem. Měl jsem to vysvětlit dříve, ale neměl jsem šanci.“

„Měl jsi vysvětlit spoustu věcí dříve…“

Zastaví se a čeká, až budu pokračovat.

„To je pravda.“ Povzdechnu si. Všechno k tomu směřuje. Přijme mě jako mě… vadného muže, kterému se podařilo skoro uzdravit? Otce, který udělal špatná rozhodnutí, ale je pořád spokojen s výsledkem?

„Když jsem se vrátil a nechtěla jsi se mnou mluvit, udělal jsem spoustu hloupostí,“ přiznávám. „Jedna z nich byla náhodný, opilý sex s dívkou, kterou jsem akorát potkal.“

Trochu sebou cukne, ale na minutu nic neřekne.

„Takže tak jsi ztratil panenství?“ Zeptá se.

„Jo. Zrovna nejlepší rozhodnutí to nebylo.“

Smutně se usměje.

„No, myslela jsem si, že o něj přijdeš dřív, něž já,“ říká. „Jen jsem nevěděla, že to bude…“

„Takhle?“ Řeknu, když se znovu odmlčí.

„Jo.“

Znovu se zasměje a povzdechne si.

„Já taky ne. Bylo to hloupé rozhodnutí. Kondom jsem použil, ale byl jsem tak strašně opilý, že jsem si jistý, že jsem si ho nějak špatně použil. Nemohl jsem tomu uvěřit ani potom a rozhodně jsem tomu nemohl uvěřit, když mi řekla, že je těhotná. Ona a já jsme se po tom ani nikdy nepokusili mít skutečný vztah; oba jsme věděli, že to byla jen jednorázová a nic víc. Máme poměrně dobrý vztah jako rodiče, což je víc, než bych si mohl přát pro tuto situaci, takže jsem vděčný. Nebyl to však nejlepší způsob, jak poprvé popsat sex. Určitě bych si přál, aby to bylo s tebou. Jenže…“

Teď jsem na řadě já, když se odmlčím.

„Pak bys neměl svou dceru,“ hádá.

„Ano. Moje dcera je nejlepší věc, která se mi kdy stala,“ řeknu jí. „A ty jsi na druhém místě.“

Zavrtí hlavou, zatímco částečně zakoulí očima, ale já ji zastavím.

„Vážně,“ řeknu jí. „Lásku jsem nezažil s nikým jiným, jen s tebou. Ale nikdy bych tu dnes nemohl být a vše ti neřekl, kdybych neměl svou dceru. Zachránila můj život. Chtěla jsem být pro ni silným mužem. A protože ti všechno říkám, část mne vždycky doufala, že se k sobě vrátíme.“

„Jo?“ Vyklene na mě obočí.

„Já vím, já vím,“ řeknu jí. „Tak proč jsem čekal na náhodné setkání místo toho, aby se to

stalo?“

Přikývnu.

„Protože jsem byl srab,“ přiznám se. „Říkal jsem si, že mi nikdy neodpustíš. Nikdy bys nepochopila situaci s mou dcerou. Myslel jsem si, že ses přestěhovala, našla si dobrého chlapa, vdala se. Ale sledoval jsem tvůk Facebook a neviděl žádné stopy o muži. Takže jsem měl v zadní části mé mysli naději, že nějakým způsobem se mi podaří dát dohromady a vrátit se zpátky. Teď, když jsem měl příležitost, už jsem tě nechtěl nechat odejít. Musel jsem sem přijít ti říct, jak se cítím.“

Ona se zasměje. „Sledoval jsi můj Facebook?“

„Vinen.“

„Nemůžu říct, že jsem s tebou nezkoušela to samé,“ řekne a začervená se.

„Ale nemám veřejný profil na Facebooku,“ řeknu jí. „Jsem tam pod pseudonymem, abych mohl sledovat další lidi. Nejsem si jistý, že věřím v sociální média.“

„No, jistě ses snažil, aby tě nikdo nenašel,“ říká s úsměvem.

Přitáhnu si ji do klína a začnu ji líbat.

„To proto, že jsem ti to všechno musel říct osobně. Protože tě stále miluju. Vždy jsem tě miloval.“

Políbí mě zpátky se zuřivou intenzitou a pak řekne čtyři slova, která jsem chtěl tak moc slyšet.

„Také tě stále miluju.“