HSD - 1. kapitola

Překlad: Jose Armando

Emily

Poklepávám nohou a zírám na hodiny, na kterých je 5:03 odpoledne. Jdu pozdě do práce. Zase. Vím to už v době, kdy se oblékám a mířím z kampusu na hotel, že budu mít zpoždění a že mě dnes možná vyhodí.

Je to všechno chyba Stacy Petersonové. Jestli budu muset poslouchat další otravné otázky vycházející z její příliš namalované pusy, nejspíš jí dám facku.

„Jen mi není jasná ta část projektu, kde máme mluvit o různých částech Albuquerque,“ řekne.

A dost, pomyslím si a pak si připomenu, abych se nadechla.

Co opravdu chci udělat, je vyrvat Stacy všechny vlasy na hlavě, vlásek po vlásku. Možná bych se chvíli cítila dobře, ale nedostala bych se odsud stejně dřív. Musím rychle přemýšlet – jak ji donutit zmlknout?

„Emily, to rozdělení oblasti byl tvůj nápad,“ řekne profesor James. „A velmi dobrý. Proč to Stacy nevysvětlíš?“

Bezva. Zatímco mi dělá dobře, že si profesor James – který je nejen profesorem naší třídy, ale také vedoucím magisterského studia pro sociální studia – všiml mých ambicí a i když chci, aby tenhle projekt byl úspěšný, opravdu nemám čas vysvětlovat Stacy to, na co se určitě bude ptát i zítra.

Je nejslabší článek naší skupiny a hlavní důvod, proč musíme zůstat po hodině a žádat profesora Jamese o pomoc. Když jsem s tím souhlasila, netušila jsem, že tu budu ještě další dvě hodiny. Očividně jsem podcenila její hloupost.

Vždycky jsou to bohaté holky, co nic neví. Kluk podobný Stacy obral mého tátu o jeho životní úspory kvůli nějakému důchodovému schématu. Neměl moc peněz, ale všechny teď byly pryč. A to proto, že bohatí lidi jsou hrozní; hledají jakoukoliv cestu, jak získat víc peněz, i když to znamená obrat chudé lidi jako mého tátu.

„Náš program by měl identifikovat různé oblasti města a zahrnout všechny plány pro ně, aby nám ukázali, která část potřebuje nejvíc pomoci,“ vysvětlím, i když hloupá výraz na Stacyně tváři zůstane beze změny. „Například potřeby obyvatel se South Valley budou docela rozdílné od holek z Northeast Heights.“

„Protože…?“ Naznačí Stacy s nechápavým výrazem.

Ježíši. Chci vybuchnout.

Chci jí říct, „Protože holky ze South Valley – jako já – máme chudé rodiče a chudé školy a nedostatek zdrojů, kdežto holky z Northeast Heights – jako ty – mají bohaté rodiče, bohaté školy a plno zdrojů.“

Ale neřeknu. Jsou věci, kterým Stacy nikdy neporozumí – ne jen proto, že se nemusí o nic starat, ale taky proto, že vůbec nic netuší. Nikdy nemusela nic pochopit. A jáa netuším, proč začala chodit do téhle třídy nebo proč chce titul ze sociálních studií. Okamžitě nevěřím bohatým lidem a skoro mám nutkání přemýšlet, jestli není špionka a nepracuje proti nám.

Musím si připomenout, že Stacy Petersonová není můj problém v tuhle chvíli. Ale dostat se do práce. Takže nahodím nápad.

„Co tak se domluvit a já ti zodpovím všechny otázky osobně?“ zeptám se.

Okamžitě toho lituju, ale aspoň to zafunguje.

„Jasně,“ řekne Stacy. „Profesore Jamesi, sejdete se s námi taky?“

Takže tohle to vysvětluje. Možná chtěla Stacy tyhle povyučovacísetkání jen proto, aby mohla trávit čas s profesorem. A možná je to jediný důvod, proč se na tenhle předmět přihlásila. Nepřekvapilo by mě, kdyby to byl i jediný důvod, proč chce titul ze sociálních studií.

„Jistě,“ řekne a já přísahám, že se trochu začervená. „Jen mi dejte vědět, kdy se vám to hodí. A kdo další přijde,“ dodá a rozhlédne se po ostatních studentech.

Ale já nemám čas si porovnávat, kdy mám čas. Už si sklízím počítač a běžím ke dveřím.

Jestli přijdu o práci, nebudu moct chodit do školy a škola je můj život. Ve dvaceti čtyřech letech nemám manžela, děti – ani přítele. Musím si to i přiznat, ale ještě jsem ani neměla sex.

Jednou jsem k němu byla blízko s mým přítelem Wadem na střední, ale skončilo to a asi to bylo i dobře. Alespoň to si vždycky namlouvat. Ačkoliv jsem nenašla nikoho, o koho bych se zajímala tak, jako tenkrát o Wada.

Když to mezi mnou a Wadem nevyšlo, pustila jsem se do učení a dosáhnutí mých cílů. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že moje budoucnost ho nezahrnuje, ale aspoň jsem si bez něj mohla vybudovat normální život. A ten normální život znamená udržet si práci, která mi pomáhá chodit do školy, i když to znamená běžet z vyučování.

„Super, díky profesore,“ řeknu. „Zítra Vám řeknu, kdy se nám to hodí. Mějte se.“

„Přemýšlel jsem o tom dotačním programu…“ začne Greg, jiný student, a já na chvíli zastavím u dveří a rozhoduju se, jestli zůstat o něco déle.

Na rozdíl od Stacy má Greg dobrou otázku. Žádání o grant je moje slabost, něco, s čím potřebuju pomoct. Pomohla jsem vytvořit většinu toho programu, ale bez dotací se nikdy nebude moct stát realitou.

„Můžeme se o tom prosím pobavit příště?“ Zeptám se a doufám, že na mě nebudou ostatní naštvaní.

Většině, kromě Stacy, na získání titulu záleží stejně jako mě, až na to, že ne všichni musí chodit dodatečně i do práce.

„Taky mám pár otázek,“ dodám. „Ale musím jít.“

„Co tak aby tu dnes zůstali všichni, kteří chtějí,“ řekne profesor z mé nelibosti. „Když už jsme tu všichni a může se stát, že už se takhle nikdy nesejdeme, dává smysl, že budeme pokračovat. Greg se s tebou může podělit o poznámky, Emily, a ty se na své otázky můžeš zeptat příště. Příští týden bude i přednáška o tom, jak žádat o granty a mluvčí vám pomůže.“

„Dobře,“ řeknu poraženě. „A díky.“

Vím, že bych měla zůstat a o nic nepřijít. Gregovi zápisky nejsou zrovna podrobné nebo vůbec použitelné. Ale musím si připomenout, že jestli si neudržím práci, nebudu moct chodit  do školy. Moje studentská půjčka je vysoká, ale taky musím platit nájem stejně jako další výdaje. Nejsem dobrá s penězi, hlavně když jich nemám moc.

Odejdu ze třídy, ve které bych chtěla zůstat kvůli práci, kterou nesnáším. Ale doufám, že pořád práci mít budu, když ji nutně potřebuju.

Když se utíkám převléct, nemůžu si pomoct a zase myslím na Wadea. Jak by vypadal můj život, kdybych s ním zůstala? Myslím, že bych byla manželka vojáka. Nejspíš je dobře, že nám to nevyšlo a můžu se soustředit na to, co opravdu chci. Ale to neznamená, že je lehké na něj zapomenout – ani po pěti letech.

Ale musím dostat hlavu z minulosti na cestu, která mě zavede do práce. Protože teď není před pěti lety. Teď je teď a tady a mám práci, do které se musím co nejdřív dostat.