HOD - 2. kapitola

Autor: Tsukiko Haruka

Právě naproti mně seděla jedna z odpoledních pacientek, nebo jak se to vezme… možná dvě. Danika má rozdvojenou osobnost a můj úkol je se snažit přijít na důvod, proč si druhé ego vytvořila. Z profesního hlediska se jedná o velmi zajímavý případ, protože jsou ty dvě osobnosti opravdu dokonale oddělené a odlišné. Darla, ta druhá, zrovna menstruuje, i když Danika ne. Nevěděla bych o tom, kdyby se pacientka sama nezmínila a v životě by mě nenapadlo, že budu mít příležitost potkat někoho takového. Samozřejmě existují i kurióznější případy. Četla jsem články o člověku, který měl víc než dvacet různých osobností, ale i Danika je velká vzácnost.

Už podruhé jsem jí věnovala přísný pohled. „Darlo, byla bych ráda, kdybys sundala nohy ze stolu. Máš na botách hromadu hlíny z venkovních aktivit.“

„Ani mě nehne. Bolí mě břicho, záda, nohy...“ Skuhrala. „Potřebuju se protáhnout.“

„To z tebe bude paní uklízečka nadšená.“ Snažila jsem se apelovat na její úctu vůči starým osobám, i když jsem si nebyla jistá, jestli nějakou má. Darla je s prominutím drzá, nafoukaná a sebestředná, ale do zprávy to budu muset lépe formulovat.

„Ono by vás taky nezabilo, kdybyste zvedla prdel a utřela to,“ prohlásila jen tak mimochodem a hlasitě zívla. Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. Věta, „nejsi tu, aby ses s ní hádala,“ se v tu chvíli stala mojí mantrou.

„No dobře tedy,“ zamumlala jsem si pod vousy. Vytáhla jsem z šuplíku vlhčené ubrousky a začala jsem jí drhnout boty. „Tak mi pověz, jak se ti tu líbí. Dozvěděla jsem se, že jsi tu nová. Mimochodem, můžeš mi tykat, nejsem ani o tolik starší než ty.“

„Jo, jsem nová,“ vypadlo z ní až po chvíli, protože nečekala, že bych jí vážně začala drhnout boty. Pak teatrálně protočila očima a začala počítat na prstech, „ošetřovatelé jsou otravný zadky. Na každým kroku je jeden. Kluci tu stojí za hovno. Buď jsou hnusný, nebo naprostí cvoci. Chci domů.“ Na moment se odmlčela a sjela mě odměřeným pohledem. „No, ale všechno je lepší než sezení s tebou.“

Nonšalantně jsem pokrčila rameny. „Je mi líto, že se ti tu se mnou–“

„Nemáš cigáro?“ Přerušila můj ironický proslov.

Povzdechla jsem si a šla vyhodit špinavé ubrousky do koše. „Víš, že se tu nesmí kouřit.“

„Aspoň bych se nějak zabavila, když už tě musím poslouchat,“ pověděla jedovatě, pak dala nohy dolu a chvíli se na mě zaraženě dívala, než zase promluvila. „Já… promiňte, asi jsem neposlouchala.“

„To nic Daniko,“ uklidnila jsem ji, když jsem poznala, že přepnula na druhou osobnost, protože Darla pro ni vlastně znamenala jeden velký výpadek paměti. Posadila jsem se zpátky na místo, pak jsem se krátce ohlédla, abych zjistila, na co se moje pacientka tak upřeně zadívala. „Nejednalo se o nic důležitého.“

„Máte moc hezký výhled z ordinace. V jiné, ve které jsem byla, je vidět jen zadní část pro sport,“ pochválila mi ordinaci, která je umístěná v rohu budovy, takže má výhled jak na zadní část, tak i na přední s okrasnými keři, fontánou a hlavní bránou. Také se mi zalíbila a vůbec jsem netušila, proč jsem ji jako zelenáč dostala.

„Také se mi líbí, děkuji.“ Usmála jsem se. „Jak se mají tvoji rodiče?“

„Dobře,“ odpověděla, ale zamračila se. „Kromě starostí o mě. Oba jsou strašně hodní a špatně snáší, že tu musím být, i když se můžeme vídat.“

„To je pochopitelné,“ řekla jsem a věnovala jí lítostivý pohled, „ale ber to z té lepší stránky, alespoň tě to bude motivovat v rychlejším pokroku. A co ty? Líbí se ti tu?“

Pokrčila rameny. „Je tu většinou klid a všichni se ke mně chovají hezky.“ Ale není to domov, odvodila jsem si z jejího výrazu. Danika za sebou zatím měla dvě sezení a Darla díky lékům jedno, ale dřív byla dominantní Darla. Léky samozřejmě všechno neřeší, takže zbývá psychoterapie, kterou jí tu doufám pomůžeme, když už se její rodiče rozhodli, že je situace natolik závažná, aby ji sem umístili, přestože ji viditelně milují.

„To je dobře, mimochodem také jsem tu nová,“ přiznala jsem jí, abych se s ní rychleji sblížila. Věděla jsem, že ke mně bude zdvořilá, ale v konečném důsledku si ode mě bude držet odstup stejně jako Darla, potřebovala jsem si získat její důvěru.

„Vážně?“ Mile se usmála. „Je fajn vědět, že tu nejsem jediná nová.“

„A už ses tu s někým seznámila? Nechybí ti kamarádi ze školy?“ Zasypala jsem ji dalšími otázkami. Ze záznamů jsem tušila, že moc kamarádů nemá, ale netušila jsem, jestli z její vlastní vůle, nebo protože si s vrstevníky nerozuměla, či jestli o kamarády přišla, až když si vytvořila další osobnost.

„Ne a moc kamarádů nemám, nikdy jsem jich moc neměla a v poslední době jich je ještě míň,“ odpověděla mi a pak jakoby svoje slova potřebovala ospravedlnit, ještě dodala, „soustředím se na učení, tak asi proto.“

„Neboj, jsem příznivec toho mít klidně pár přátel, ale pravých,“ upokojila jsem ji, aby se necítila trapně. Naklonila jsem se dopředu a opřela si ruce o stůl. „Pověz mi prosím o těch, co máš.“

„No, vlastně se v poslední době bavím jen s Nan,“ přiznala a najednou vypadala smutně, „ale ona má rakovinu, takže často chybí.“

Stiskla jsem rty pevně k sobě, nasála vzduch a pak jsem ještě s výdechem zašeptala: „To je mi líto.“

„Volám si s ní, ale občas je na mě naštvaná a já nevím proč,“ pokračovala zoufale. Trochu mě překvapilo, že se mi tak snadno svěřila, když se o ní při sezeních ještě nikdy nezmínila. Musely se s kamarádkou pohádat nedávno a víc než obvykle. „Prý že se občas chovám úplně jinak a že ví, že za to nemůžu, ale stejně jí to ubližuje a občas už to nemůže vydržet, když má sama velké starosti. Nechápu ji. Jsem tu kvůli svým výpadkům paměti, mimo ně jsem pořád stejná.“

Zbytek sezení jsme si povídali o Nan, až jsem se rozhodla, že si s Nan promluvím. Pokaždé, když jsem se snažila změnit téma na jiné spolužáky, tak se vrátila k Nan, ale občas naznačila, že se k ní spolužáci nechovali pěkně a možná ji i šikanovali, jenže na ní bylo vidět, že nepřiznala všechno a možná proto vytvořila Darlu, která je sebejistá a dokáže si s ostatními poradit, aniž by se musela Danika někomu svěřovat.

Toho jsem se obávala, protože i když změníte prostředí, slabého jedince ve skupině stejně začnou zase šikanovat. Je to jako se psi, kteří vycítí, že se jich bojíte. Nehledě na to, že Daniku už všichni berou jako blázna kvůli její rozdvojené osobnosti. Její jediná naděje v takovém případě bude, že se tu zbaví Darly, vrátí se domů až před studiem vysoké školy a obrní se proti řečem ostatních lidí, aby nepůsobila tak slabě a nezačala ukazovat Darlu i v novém prostředí.

Najednou se ozvalo zaklepání. Čekala jsem, že to bude George s dalším pacientem, ale byl to Peterson. Tento týden už podruhé. Bála jsem se, co zas bude chtít, jelikož se netvářil moc pozitivně. Na druhou stránku se ještě přede mnou nikdy netvářil jinak.

            „Dobrý den,“ pozdravila jsem ho, když za sebou zavřel dveře. Trochu se mi v krku usadil knedlík, protože mi bylo jasné, že se tu zdrží, jinak by zůstal ve dveřích.

„Dobrý den,“ odpověděl, přešel místnost, ale neposadil se, nejspíš aby přede mnou měl navrch, tak jsem se také postavila a chytla se vzadu za ruce, aby mě to nenutilo si je překřížit na prsou, jak jsem to mívala ve zvyku. „Vaše další pacientka zkolabovala, takže si můžete dát přestávku.“

„Můžete být prosím konkrétnější?“ Požádala jsem ho zaraženě. Překvapilo mě, že to dokázal říct tak chladně, jakoby zkolaboval komár v letu, předtím než ho píchnul do zadku.

Pomalu přešel k oknu, takže ke mně stál zády. „Povedlo se jí sem propašovat projímadlo a v důsledku toho byla dehydratovaná. Nejraději bych pacienty s poruchami příjmu potravy nepřijímal. Nechápu, proč se sem vůbec hlásí. Pro ně existuje spousta specializovaných zařízení, kde je hlídají i na toaletách a podobně. Navíc pro ně mají připravené skvělé programy s výživovými specialisty.“

„Nemůžete se divit, že i přesto je někteří rodiče pošlou sem, když máte tak silný marketing a vypadá to tu jako v luxusním hotelu,“ oponovala jsem mu.

„Asi máte pravdu,“ šokoval mě souhlasem a otočil se ke mně čelem.

„Chtěl jsem se vás zeptat, jaký máte pocit z prvních sezení s pacienty a jestli se vám tu líbí?“

„Velmi se mi tu líbí,“ odvětila jsem upjatě, nějak jsem se v jeho přítomnosti nedokázala uvolnit. „Je skvělé si poznatky vyzkoušet v praxi.“

Smetl mi smítko ze stolu. „Zítra máte školu?“

„Ano a ještě v pátek.“ Nechápala jsem, co měl znamenat ten přátelský výslech a možná mi to bylo vidět na výrazu, protože se Peterson nejistě poškrábal na hlavě. Ta nejistota mi k němu vůbec neseděla.

„Tak ať se vám daří,“ rozloučil se a šel ke dveřím. „Nebudu vás déle zdržovat.“

„Děkuji. Nápodobně,“ odvětila jsem, ale i sama sobě jsem zněla zaraženě.

Jakmile se za ním zaklaply dveře, tak jsem se konečně uvolnila, ale ne na dlouho, protože hned po něm přišel Bill. Neměla jsem tušení, co tu dělal, nespolupracovala jsem s ním, přidělili mi George. Musel si zjistit, kde mám ordinaci.

„Dobrý den,“ pozdravil mě s úsměvem a vydal se ke mně. „Doufám, že nevadí, že jsem si tě našel.“

„Hádám, že asi ne,“ reagovala jsem, co nejmileji jsem dovedla a pak nastala chvilka trapného ticha.

„Kluk, kterého mám na starosti je hospitalizovaný, takže mám teď volno… stejně jako ty. Nechtěla by sis zajít na kávu?“ Zeptal se nakonec. Tak nějak mě jeho zmínka o pacientovi utvrdila v domněnce, že se stará o Caina a nebylo nic snazšího, než si to potvrdit zcela, když si s tím tématem začal sám.

Opřela jsem se o okraj stolu. „Ty se staráš o Caina?“

„Ano.“ Šibalsky se usmál. „Taky sis o mně něco zjišťovala?“ To sotva.

„Vlastně ne, ale pomáhala jsem Caina zachránit, tak jsem si dala dvě a dvě dohromady,“ přiznala jsem mu, abych nepůsobila podezřele a snažila jsem se netvářit zaujatě. „Nevíš, jak mu je?“

„Spí jako princezna,“ odvětil stručně, pak se opřel jednou rukou o stůl vedle mého boku a trochu se ke mně naklonil. Nelíbilo se mi, že mi vstupuje do osobního prostoru. „Řekni mi něco o sobě. Jsi zadaná?“

„Už třetí rok. A co ty?“ Ve skutečnosti jsem zadaná nebyla. Se svým přítelem jsem se rozešla před dvěma měsíci, protože jsem ho začala považovat za kamaráda a vytratila se veškerá jiskra. Lhala jsem, abych Billa odradila od jeho pokusů o flirtování. Nelíbil se mi a příliš tlačil na pilu.

Rozesmál se. „Promiň, ale alespoň jsem to zkusil. Nemůžeš mi to mít za zlé, když jsi tu nová a tak pěkná. Přál bych ti vidět tvůj obličej.“ Na chvíli se odmlčel a kousek se odsunul. „Můžeme jít na kávu jen jako kolegové.“

„Myslím si, že se raději zastavím na ošetřovně,“ vyhrkla jsem automaticky bez přemýšlení, protože jsem s ním nikam chodit nechtěla a myslela jsem na Caina. Naštěstí mě napadlo, jak se z toho vymluvit a všechno zdůvodnit. „Jsem pořád trochu v šoku. Pomáhala jsem při záchraně Cainova života a velice mě zajímá, jak mu je.“

„Chápu, ale stejně ti nic moc neřeknou. Na druhou stránku… já jsem jeho osobní ošetřovatel, můžu ti toho o něm povědět víc, než kdokoliv jiný.“ Blýskl po mně zářivým úsměvem. „U kávy.“

„No, dobře tedy,“ ustoupila jsem, i když jsem netušila, co mě to bude stát, uznala jsem, že na tom, co řekl, něco je. „Jen tu zamknu a můžeme jít.“

Než jsem se otočila, abych vzala klíče, ještě jsem si všimla, že se jeho úsměv rozšířil, a pak už jsme spolu šli na kávu do kantýny pro zaměstnance. Naštěstí jsme po cestě nepotkali Petersona, takže jsem se trochu uvolnila. Objednala jsem si latte, které jsem už dlouho neměla a usadila se s Billem v co největším ústraní, abychom nebyli tolik na očích. Bill si vzal černou kávu s cukrem a čokoládový muffin.

„Takže ses zajímala o Caina?“ Zeptal se, mezitímco trhal vršek muffinu a házel ty kousky do kávy.

Přikývla jsem a napila se.

„Věř mi, že za tvoje starosti až tolik nestojí,“ prohodil zamyšleně. „Neříkám, že neměl těžké dětství, ale teď je to jen rozmazlený metrosexuálek, co na sebe neustále strhává pozornost tím, že si ubližuje.“ Snědl kousek rozmočeného muffinu a když si všiml mého nedůvěřivého výrazu, tak dodal, „vlastně teď už se o svůj zevnějšek moc nestará, ale v rámci našeho programu mu musím udržovat stejný účes a tak dále. A když zrovna nevyvede žádnou hloupost a není tolik pod prášky, tak ho beru pravidelně cvičit.“

„Asi ho nemáš moc rád, že?“ Zajímala jsem se a ze všech sil jsem se snažila neznít zaujatě. Ošetřovatelé by neměli pacienty odsuzovat, měli by jim pomáhat. Sice jsem Caina neznala, mohla to být o něm pravda, ale žili tu i daleko horší lidé a nikdo je tu otevřeně nesoudil, není to profesionální.

„Ale kdeže!“ Mávl rukou. „Já mám rád všechny pacienty, o které se starám. Jen on mi neustále přidělává starosti, když si sahá na život. Přidělává je i svému otci a nevlastní matce.“

„A jeho pravé mámě ne?“ Navázala jsem.

„Ta se musí starat o jeho mladší sestru a tak trochu svého syna zavrhla.“ Pokrčil rameny a udělala obličej. To že má Cain sestru jsem netušila, asi jsem si toho nevšimla, nebo to v jeho složce nebylo uvedené. Každopádně mě zajímalo, o kolik let mladší byla, protože jestli o hodně tak se sice vyhnula týrání jejich vlastního otce, ale neminulo ji “vymývání mozku”. „Pro ni je to určitě nenapravitelný hříšník.“

„On má mladší sestru?“ Zeptala jsem se a usrkla další doušek latte.

„Ano,“ odvětil a na moment se zamyslel, „teď jí bude asi devět. Díky těhotenství s ní Cainova matka sebrala odvahu opustit prvního manžela.“

 Zamračila jsem se, protože se právě potvrdilo moje podezření. „A to už od malička vyrůstá mezi náboženskými fanatiky?“

„Ano, jednou jsem ji tu viděl a hlídal ji, mezitímco tu za Cainem byla matka na návštěvě. Ta holčička uměla do detailu popsat konec světa, i když v té době ještě pořádně nic nechápala. Už zhruba v pěti z ní byla hotová chodící bible.“

Povzdechla jsem si. „Vždycky je strašné, když rodiče dítěti berou svobodnou vůli a víra by v dnešní době už měla být otázkou svobodné vůle. Navíc mě mrzí, že spousta rodičů ani nemá snahu pochopit, jak dětská mysl v takovém věku funguje.“

Chvíli jsme byli tiše a jen upíjeli ze svých hrnků.

„Cain se za ně stydí, proto si teď víc rozumí s otcem, který ho týral,“ dodal Bill po chvíli. To o něčem vypovídá, když má větší důvěru k člověku, který mu v minulosti ubližoval.

„Z toho, co vyprávíš, je mi ho velmi líto,“ zamumlala jsem a vypila svůj hrnek až do dna.

Zakroutil hlavou. „Ale při téhle péči už se mohl dát dávno dohromady. Doktor mi řekl, že si poškodil některé vazy, takže nejspíš nebude mít cit v pár prstech a úplně zbytečně.“

„Každému léčba trvá jinak dlouho. Každý jsme originální vydání,“ obhajovala jsem Caina, ale i každého citlivějšího člověka, co se s problémy vyrovnává hůře. Toužila jsem Cainovi nějak pomoc a lépe ho poznat. Ještě jsem si o něm nezačala dělat žádný obrázek, protože jsem Billovi moc nedůvěřovala.

„Tak ty tomu rozumíš víc,“ uznal a také dopil svůj hrnek. „Jak dlouho ti vlastně zbývá do konce školy?“

„Ještě poslední ročník,“ odpověděla jsem, když se kolem nás mihla číšnice a zeptala se, jestli mu má dolít kávu, protože černou kávu tu v průběhu dolévají. Bill přikývl.

„Zůstaneš tu i po praxi, nebo půjdeš pracovat jinam?“ Zajímal se asi spíš ze zdvořilosti, alespoň jsem tedy doufala, že se neptá, protože chce zjistit, jestli má cenu na mě ještě něco zkoušet.

Začala jsem si hrát s prázdným hrnkem. „To záleží hlavně na vedení, ale líbí se mi tu.“

„Určitě si tě tu nechají,“ ujistil mě. „Připadáš mi jako rozumná osoba, která má vyrovnanou a klidnou povahu. Vždyť jsi bez panikaření hned první den zachránila někomu život. Myslím, že by tě naopak přemlouvali, kdybys zájem zůstat neměla.“

„Beru tě za slovo,“ pověděla jsem, protože jsem neměla chuť mu děkovat za lichocení, které mi připadalo trošku přehnané. Pak jsem si vzpomněla na moje plány, co jsem měla po práci, na které jsem zapomněla, protože mi odpadlo jedno sezení. Musela jsem psát seminárku do školy, kterou jsem si tak trošku nechala na poslední chvíli. „Ale teď už budu muset jít. Mám psát seminární práci do školy,“

„Ach, tak to nebudu zdržovat.“ Usmál se a ze slušnosti vstal od stolu. V tu chvíli jsem si všimla, že dovnitř vešel Peterson a začal si objednávat u kasy. „Jsem rád, že už jsem dávno ze školy, tak se měj hezky a snad se zase brzy potkáme.“

„Nápodobně, čau,“ rozloučila jsem se a šla jsem celkem rychle, protože jsem se bála, že si mě Peterson všimne, i když jsem moc dobře nevěděla proč, jelikož jsem měla volno, takže jsem mohla jít na kávu s kýmkoliv, i když bych byla nerada, kdyby si mě ostatní spojovali s Billem. Bill mi nebyl sympatický a měla jsem dojem, že to zkouší na každou novou zaměstnankyni, což určitě muselo v průběhu vyvolávat řeči.