HOD - 1. kapitola

Autor: Tsukiko Haruka

„Takže, Sarah, to je mé oblíbené jméno…“ Pověděla jsem dívce, která seděla přede mnou, abych nějak začala naše sezení. Její kartu jsem si prostudovala včera večer.

Ve zkratce, dívka od svých jedenácti let odmítá mluvit i jinak komunikovat kromě nejnutnějších gest. Po fyzické stránce je s ní všechno v pořádku a pochází z dobrého zázemí. V tomto zařízení žije už tři roky, ale nedošlo u ní k žádnému pokroku. Před týdnem měla šestnácté narozeniny.

Její rty se ani nepohnuly, jak na mě vzhlédla od reproduktorů, když jsem na ni promluvila. Ty bedýnky, které jsem přinesla před sezením, zřejmě zaujaly její pozornost, ale ne na dlouho. Stáhla si rukávy bílého trička, až si do okrajů mohla zabalit dlaně a shrbila se, jakoby věděla, že se bude další hodinu nudit.

Včera jsem dlouho přemýšlela o tom, jak bude vypadat sezení s němou pacientkou a napadlo mě, že bych jí mohla pustit hudbu, aby se cítila pohodlně a nebylo tu takové ticho. Jenže jsem neměla ponětí, co by si ráda poslechla. Jsem o sedm let starší a vsadila bych se, že máme naprosto odlišný vkus. Každopádně jsem se pokusila vzít několik oblíbených skupin a zpěváků z různých žánrů. Plánovala jsem začít s popem, jelikož ten byl nejrozšířenější.

S několika málo komplikacemi, protože jsem technický anti-talent, jsem připojila mp3 přehrávač k vypůjčeným reproduktorům – celou dobu jsem u toho na sobě cítila dívčin pohled, což způsobovalo, že jsem si počínala ještě pomaleji a nešikovněji. Jako první položku play-list obsahoval skladbu od Sii.

„Máš ráda hudbu? Ptala jsem se personálu a říkali, že tady s sebou nemáš žádný přehrávač, i když ho mají pacienti jako ty povolený,“ pověděla jsem, ještě než se stihla skladba rozjet.

Sarah patří mezi pacienty, kteří nedělají problémy a neubližují si, takže nemá žádná omezení, ale i přesto se celý den baví jen čtením knih. Vlastně těsně před sezením jsem měla nutkání zjistit, co čte, abych se s ní o knížkách mohla bavit, ale nestihla jsem to.

Odpovědí mi bylo jen tiché mrknutí šedých očí, které na mě působily nevinněji než oči jiných dívek stejného věku, co jsem doposud poznala.

Chvíli jsem neměla ponětí, co dál dělat, tak jsem si překřížila prsty na stole v jednu velkou pěst a začala jsem si hrát se svými palci, což jsem dělala vždycky, když jsem se nudila. V duchu jsem se okřikla, že bych se měla soustředit na sebemenší reakce pacienta. Netušila jsem ani kolik zbývá do konce písně, ale Sarah nevypadala, že by ji nějak zaujala. Abych se rozptýlila, tak jsem zkrátka přepnula na další písničku, která byla od Justina Biebra. Sarah okamžitě protočila očima a já se musela usmát. Přece jen jsme se na něčem shodly. Posunula jsem na další skladbu, která už patřila do jiného žánru „Three Days Grace – Painkiller“. Sarah několikrát zamrkala, jakoby ji tahle písnička zaujala. Trochu jsem zvýšila hlasitost, i když jsem tušila, že bych mohla mít problémy, jelikož některé pacienty venku by hlasitý zvuk znepokojoval, ale věřila jsem vyztuženým dveřím.

Po chvíli jsem začala poklepávat prsty do rytmu, i když jsem ze všeho nejvíc preferovala klidnou, instrumentální hudbu. Doufala jsem, že se Sarah také uvolní, ale to se nestalo. Když jsem chtěla přepnout na další skladbu, nahnula se ke mně přes stůl a chytila mě za ruku. Překvapeně jsem sebou trhla a ona v reakci na můj úlek také.

Podívala jsem se jí do očí a zeptala se: „Chceš, abych to pustila znovu?“

Pomalu polkla a pak přikývla na souhlas.

Považovala jsem to za ohromný pokrok, protože jsem věděla, že i nepatrné gesto u ní byla vzácnost. Měla jsem díky tomu malému úspěchu skoro dětskou radost, asi protože se jednalo o moji historicky první pacientku. Bohužel nic dalšího se tu hodinu nestalo. Jen jsme dokola poslouchaly tu stejnou písničku, až mi začala lézt na nervy. Pokaždé, když jsem se snažila zavést téma na knihy nebo rockovou hudbu, tak Sarah nereagovala.

Na dalšího pacienta jsem se upřímně moc netěšila. Sice byl pro mě z profesního hlediska zajímavý, ale z lidského jsem z něj měla trochu strach. Jednalo se o kluka, který sotva v patnácti znásilnil několik holčiček z nižších ročníků na jeho škole. Mnohým z těchto děvčat nebylo ani deset. Je tu nováček, ale se svými sedmnácti lety patří k nejstarším pacientům.

Toto zařízení se zaměřuje hlavně na problémové období puberty dětí, které pochází z bohatých rodin, aby si jejich rodiče mohli dovolit zvláštní péči. Já jsem zde dostala místo díky mému skvělému prospěchu ve škole. Je to pro mě placená praxe, jakou ve svém životním období, kterým zrovna procházím, velmi oceňuji. Je to také cenná životní zkušenost a v koutku duše doufám, že tu budu moci zůstat i po škole, protože prostředí tu vypadá pohádkově a to nemluvím o finančním ohodnocení.

Ozvalo se zaklepání na dveře, když jsem povolila vstup, ošetřovatel George do místnosti přitáhl zřejmě celkem pěkného kluka, mimo mou věkovou kategorii, takže jsem ho nemohla moc dobře posoudit. Každopádně bych do něj nikdy neřekla, že aspiruje na pedofila.

S milým úsměvem se posadil, potom co jsem kývla Georgovi, aby věděl, že může odejít. Dneska už jsme se zdravili, takže jsme se neobtěžovali zdravit podruhé, akorát bychom zdržovali provoz. Pedokluk se neostýchal, natáhl si nohy, co nejdál se dalo, a složil si ruce za hlavu. Chvíli jsem se snažila si vzpomenout na jeho jméno. Paul?

„Tebe neznám. Jak se jmenuješ?“ Promluvil dřív, než jsem stihla cokoliv povědět já. Chvíli jsem přemýšlela o tom, jestli ho mám napomenout za jeho neslušnost, ale nechala jsem to plavat.

„Jsem Kaleigh…“

„Vypadáš mladě,“ pochválil mě, aniž by mě nechal pokračovat. Zůstala jsem na něj němě zírat. Arogantně se zasmál, když si uvědomil, že se mu povedlo mě na moment vyvést z míry. „Ano, u mě to je dvojnásobná poklona.“

Polkla jsem negativní emoce, které ve mně ten hnusný vtip zanechal, a řekla: „Jsem starší, než vypadám a jsem tu proto, abych ti pomohla s tvým nutkáním.“ Záměrně jsem použila slova, která používal on podle záznamů z jeho sezení, na které jsem se stihla podívat.

Sezení se nahrávají, zejména protože si v rámci experimentální metody pacienty během týdne vystřídá co největší množství specialistů. Pro každého pacienta platí, že navštěvuje každý den v týdnu jiného specialistu a s ním tráví hodinu při sezení. Někteří mívají i skupinová sezení, ale ta se mě alespoň prozatím netýkala.

„Takže si mi přinesla nějaký porno s holčičkama?“ Zeptal se zaujatě, ale oba jsme dobře věděli, že se mě jen snaží vyděsit. On každé sezení považoval za hru, ve které vyhrál pokaždé, když dokázal svého oponenta šokovat. S výjimkou konce úplně posledního sezení, kde působil nejistě.

„Paule,“ oslovila jsem ho, a když mě neopravil, tak jsem usoudila, že jsem uvedla správné jméno a pokračovala, „při minulém sezení si řekl, že se chceš léčit, že uděláš cokoliv, aby ses odsud dostal.“ No, jeho výrazy byly poněkud ostřejší… Netušila jsem, proč chtěl odsud odejít. Než se sem dostal, strávil dva roky v daleko horší díře. Jen rodiče, dobrý právník a peníze ho odtamtud dostali. „Tohle rozhodně není krok vpřed.“

Jeho sebejistota značně opadla, začal očima bloudit po místnosti.

„Paule?“ Snažila jsem se upoutat jeho pozornost.

Zaťal ruce v pěst. „Beztak mě tu rodiče nechaj, dokud to půjde. Nesnášej mě.“

„Musejí ti platit soukromého učitele, abys nezaostal v učení a i tvůj pobyt tady je stojí velké množství peněz.“ Na moment jsem přemýšlela, jestli to nemám trochu lépe vysvětlit, ale pak jsem se rozhodla, že mu musí dojít, co tím myslím. „To o něčem vypovídá, ne?“

Najednou se z vedlejší místnosti ozvalo: „Zavolejte zdravotníka!“ Bylo to slyšet, i přes vyztužené dveře. Paul se prudce ohlédl a já na moment ztuhla.

Pozvedla jsem na Paula prst, aby počkal, pak jsem vyskočila ze židle a utíkala ke dveřím. Venku byl chaos. Hodně lidí mířilo do pokojů. Někdo kolem mě proběhl a málem mě porazil. Prošla jsem chodbou do společenské místnosti, kde na zemi klečel George u muže, který byl zkroucený na zemi, a oba měli ruce od krve. Hned mi došlo, že mu drží podřezaná zápěstí. Něco takového jsem viděla poprvé v životě, ale naštěstí jsem nepatřila mezi panikařící typy ani jsem neměla fobii z krve.

Klekla jsem si k nim, aniž bych vnímala těch pár lidí, kteří nás pozorně sledovali. „Můžu nějak pomoci? Už šli pro zdravotníka?“

„Jeho osobní ošetřoval jim běžel říct, aby se z oběda vrátili na ošetřovnu, většinou je tu klid, takže tu zůstávají jen dva zaměstnanci kvůli dozoru. Podržíš mu zápěstí, abych ho mohl odnést?“ Požádal mě George. Pohotově jsem od něho přebrala pořezaná zápěstí, abych je stiskla a držela nad úrovní srdce, a všimla jsem si hlubokých jizev po starších zářezech, které pokrývaly celou část předloktí bezvládných rukou. „Nevím, kde sehnal něco ostrého. Většinou ho držíme v izolaci. Seděl tu dlouho u stolu, aniž by si někdo všiml, že krvácí. Všimli jsme si toho, až když spadl na zem. Ten vínový svetr, co má na sobě, všechno dobře ukryl.“

Nestačila jsem mu nic odpovědět, jelikož jak ho zvedl, tak se mi přes husté prameny delších vlasů naskytl pohled na porcelánovou pleť, jakou lidé obvykle nemívají - bez pih, akné či zvětšených pórů. Jediné, co ji kazilo, byly tmavé kruhy kolem očí a příliš výrazné kosti kvůli zřejmé podváze jejich majitele. Každopádně něco na něm mi v tu chvíli připadalo dech beroucí. Nebo to možná způsobovalo víc věcí najednou – dlouhé vějířky tmavých řas, bordó barva vlasů, výrazná hranatá čelist, drobný, pravidelný nos… Musela jsem na moment zavřít oči, abych se začala soustředit na jeho záchranu a ne na pěkný obličej.

„Vypadá starší než ostatní pacienti tady.“ Poznamenala jsem v polovině cesty. Zkrátka mi to nedalo, toužila jsem se o něm dozvědět víc. Vždycky jsem se přehnaně zajímala o lidi a ráda je pozorovala. Hodilo se to k mému znamení vodnáře, ve kterém jsem se narodila. Navíc jemu jsem právě možná pomohla zachránit život. „Jak se jmenuje?“

„Cain.“ Cain. Jméno z Genesis, kterou jsem četla ještě na střední škole. Snad všichni někdy slyšeli o Cainově znamení, proto to je celkem neobvyklé jméno. „Je to velmi těžký případ. Bude mu dvacet dva. Jeho nevlastní matka je známá ředitele. Ale není to úplně výjimka. Necháváme si tu dospělé pacienty, když se u nás léčí od puberty.“

„Přála bych si, aby to přežil.“ Vypadlo ze mě, když jsme ho předávali zdravotníkům. Tahle budova disponovala plně vybavenou ošetřovnou a dokonce i jedním operačním sálem. Občas sem dokonce vozili vážné případy, pokud bylo toto zařízení blíž než nemocnice. Ráno už jsem byla svědkem toho, že sem vezli účastníky nehody ve vážném stavu, ale k nim jsem takový náhlý zájem nepocítila. Jen klasickou lítost, i když svým zraněním podlehli.

„To ano,“ zašeptal George ustaraně, když jsme vycházeli ven, „ale vzhledem k tomu kolikrát už se o sebevraždu pokusil a že u něj nedochází ke zlepšením, tak mi v hlavě vyvstává hnusná myšlenka, že by to tak možná bylo lepší.“

„Ach…“ Nevěděla jsem, co na něco takového odpovědět. Neustále jsem před očima viděla Caina s rty bez barvy. Křehkého Caina, který byl vychrtlý, ale přesto měl viditelné svaly, jakoby pravidelně cvičil. Ztratila jsem se v myšlenkách a sykla, když jsem si uvědomila, že jsem si opřela ruce o bílou košili a tím jsem si ji ještě víc zamazala od tmavě rudé krve.

„Běžte se umýt.“ Zavelel George, když uviděl, že váhám, tak dodal, „seženu někoho, kdo vašeho pacienta odvede na pokoj.“ Paul. Zatraceně! Úplně jsem zapomněla na Paula. „Stejně za chvíli máte pauzu na oběd.“ Správně. Oběd. Pacienti. Žádný Cain.

„Děkuji vám.“ Vděčně jsem kývla hlavou, naposled jsem se ohlédla za dveřmi ošetřovny a vydala se do svého pokoje v obytné části pro personál. Tohle byl úžasný první den v práci. Snažila jsem se otevřít přes čistou část košile, abych neumazala kliku. Po několika pokusech se mi to povedlo bez toho, abych musela košili částečně rozepnout.

V koupelně jsem ji ze sebe svlékla a hodila do umyvadla. Měla jsem zvláštní nutkání ze sebe smýt svoje pocity, tak jsem si sundala i zbytek oblečení a vlezla do sprchy. Pustila jsem si na hlavu proud teplé vody. Co to bylo za kluka? Musím najít jeho složku. Vím, že bych nejspíš neměla, protože nepatří mezi mé pacienty, ale na druhou stránku mi to nikdo nezakázal. Dostala jsem přístup ke všem kartám.

Konečně jsem se roztřeseně podívala na zakrvácené ruce a nastavila je přímo pod hlavici. Kolik z ní asi ztratil? Muselo jí být hodně, takže proč si jí nikdo nevšiml ani někde na podlaze? Vážně jsem doufala, že přežije.

Stála jsem ve sprše, dokud voda u odtoku neztratila červený nádech, pak jsem vyšla ven a zabalila se do velké osušky. Připadalo mi, že se tu udělalo chladněji, tak jsem zavřela malé okno, kterým se větralo. Přešla jsem k zrcadlu, popadla fen a začala si sušit vlasy.

Díky zkrácenému sezení s Paulem jsem měla ještě hodinu a půl volna, ale stejně to bylo málo, pokud jsem chtěla stihnout prostudovat Cainovu složku a naobědvat se. Rychle jsem se oblékla do čistého oblečení a chystala se koupit si k obědu něco z automatu, abych ušetřila čas. Bohužel pro mé plány, mi někdo zaklepal na dveře. Tajně jsem se modlila, aby to nebyl někdo, kdo by mě požádal, abych nahradila sezení s Paulem ve svém volnu. Málem jsem se trefila, protože když jsem otevřela, stál tam Peterson. On je známý mého učitele, který mě sem doporučil. Patří mezi alfa samce, kteří jsou si jistí svým vzhledem, penězi i osobností. Mimoto je ten typ, co se s každým titulem stává méně lidským, takže ne, nechovám k němu sympatie, i když mi přidělil zajímavé pacienty.

„Slečno Brightová, slyšel jsem, že jste pomáhala při záchraně Caina.“ Zatím jsem z jeho tónu nemohla rozpoznat, jestli mě chválil, nebo proč to zmínil. Možná mi přišel říct, že Cain umřel.

Vyšla jsem na chodbu, protože jsem stejně plánovala jít ven. „Přežil?“

„Dostal nějakou tu transfuzi, naštěstí má běžný typ krve, a chvíli si poleží, ale vypadá to, že bude v pořádku.“ Ulevilo se mi, ale nedala jsem to na sobě znát, protože Peterson nesnášel emotivní lidi. Předstírání mi usnadnilo, že jsem k němu byla otočená zády a zamykala jsem dveře, takže mi neviděl do tváře.

„To je dobrá zpráva,“ zamumlala jsem spěšně. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k němu čelem. Očekávala jsem, že za něco dostanu vynadáno, jelikož jsem cítila, jak mi pohledem propichuje záda.

„On není vaše starost,“ zdůraznil přísně. „Na druhou stránku váš pacient byl. I když jsou tu všude kamery, nenecháváme pacienty, kteří v minulosti spáchali zločin, bez dozoru.“

„Já vím, omlouvám se.“ Zírala jsem na něj a připadala jsem si strašně maličká. Moje omluva ho ani trochu neobměkčila, takže jsem ze sebe s polknutím hrdosti dostala nějaká další slova, „bylo to ode mě neprofesionální.“

„Nemusíte se omlouvat, jen se ujistěte, že se to nebude opakovat,“ řekl a odešel, aniž by počkal na moji odpověď.

S nádechem jsem dlouze mrkla a tiše zaklela, pak jsem si to namířila k automatu. Vybrala jsem si housku se šunkou, sýrem a nějakou zeleninou. Automat ochotně spolkl moje peníze, ale nehodlal vyplivnout housku na oplátku ani vrátit moje drobné zpátky. Dneska mě zastihl vážně špatný den. Soustředěná na problém s tou tvrdohlavou mašinou jsem sebou trhla, když na mě někdo promluvil.

„Jste odvážná, když strkáte peníze zrovna sem.“ Ohlédla jsem se a uviděla jednoho z ošetřovatelů. Široce se na mě usmál a začal si mě prohlížet. „Na druhou stránku… jsem vás tu ještě neviděl, takže hádám, že jste nováček a nemáte tušení, co je tahle bedna zač.“

Zkřížila jsem si ruce na prsou, mezitímco jsem si ho skepticky prohlížela. „Přesně tak.“

„Když mi povíte svoje jméno, tak vám poradím, jak dostat, co jste si objednala,“ řekl a široce se usmál. Působil na mě jako každý obyčejný chlápek ve věku kolem třiceti pěti, nic extra, až na jeho okatou faleš a vlezlost.

„To zní fér,“ odvětila jsem. I když mi jeho společnost vadila, přinutila jsem se ke zdvořilému úsměvu. „Jmenuju se Kaleigh. Kaleigh Brightová.“

„Já jsem Bill. Prostě Bill.“ Podal mi ruku a já ji neochotně přijala. „A když praštíš sem a sem.“ Praštil z boku do automatu a pak zepředu do horní části. Ihned jsem slyšela, že houska vypadla. „Tak tradá!“

„Děkuji.“ Natáhla jsem se pro jídlo a snažila se vypadat, že spěchám. „No, Bille, ráda jsem tě poznala, ale mám nějakou práci.“

„Těším se, až se zase potkáme,“ zavolal za mnou, když jsem se snažila odkráčet co nejdál od něj.

Došla jsem do své ordinace velmi vzdálené od ostatních a pro svůj klid zjistila, že můj počítač zůstal tak, jak jsem ho nechala. Zasedla jsem k němu a rozklikla si společný disk. Našla jsem si složky pacientů a vyhledala si jméno Cain. Moc mě nepřekvapilo, že se tak nejmenoval žádný další pacient. Cain Damarion Bell. Otevřela jsem hlavní soubor a snažila se dostat housku z obalu. Bylo těžké se k ní probojovat, zatímco se můj zrak upínal na monitor, ale když se mi to povedlo, zjistila jsem jednu důležitou věc. Cain bohužel patřil mezi pacienty, ze kterých tady dělali zeleninu silnými dávkami léků, a také měl osobního ošetřovatele. K mému překvapení se jmenoval Bill Baker.

Cain měl sezení jen občas a většinou s Petersonem, nebo s ředitelem. Jako všichni pacienti pocházel z bohaté rodiny, ale od čtrnácti do patnácti ho drželi v klasické cvokárně. Nemohla jsem si odpustit myšlenku, že to byla od jeho matky hloupost ho poslat do takového zařízení. Nejspíš by potřeboval jen terapeuta nebo víc pozornosti. Moji domněnku potvrzovala i poznámka, že se tam potkal s podobně starou slečnou, která na něj měla špatný vliv. Probudila v něm sklony k sebepoškozování. Nějakou dobu potom strávil doma, protože ho doktoři nepovažovali za vážný případ a jen mu předepisovali léky. Doma se jeho stav zhoršil, tak se ocitl zde a spíš se horší než lepší. Nekomunikuje a nesnáší doteky, občas pod dohledem kreslí nebo cvičí ve zdejší posilovně, zapomíná, má sklony k masochismu, sebepoškozování,… Ten výčet byl nekonečný a brzy jsem se dočetla, kvůli čemu zřejmě vznikl.

Jeho otec si v minulosti utvořil závislost na alkoholu a zřejmě je s matkou týral v době, kdy byl Cain dítě. Když se od něj matka konečně oprostila, tak si za čas našla dalšího muže, který ji stáhl do náboženského fanatismu a Cain všechno špatně snášel. Předtím, než se Cain dostal sem, tak nějakou dobu zase žil u otce, který se údajně vyléčil a našel si novou ženu.

Litovala jsem Caina. Litovala jsem, jak to pro něj všechno dopadlo. Seznam léků, které bral už po propuštění z léčebny, mě nijak neuklidnil. Spíš naopak. Nechápala jsem, proč musel brát takové dryáky.

Zakousla jsem se do housky a podívala se na některá videa, kde většinou vypadal jako skořápka bez duše. Nedokázala jsem se na ně dívat déle než několik sekund, protože mě nějakým zvláštním, neprofesním způsobem zaujal a pohled na jeho stav mi způsoboval nevolnost.

Zbytek oběda jsem dojedla při zírání na jeho fotku, ale mohla bych stejně tak dobře jíst pantofli a nepoznala bych rozdíl. Než jsem se vrátila do práce, dala jsem si cíl, že musím Caina lépe poznat. Pokud ho ovšem ještě pustí do společenské místnosti. Kdyby ne, možná bych se za ním mohla stavit na ošetřovně. Vlastně bych tam stihla dojít i teď, jenže bych tím naštvala Petersona a já tuhle práci potřebuji. Moji rodiče jsou oba staří a sotva se uživí, takže mě nejsou schopní dotovat. Navíc musím podporovat mladší sestru, takže beru každý dolar navíc všema deseti.