Ember - 44. kapitola

Překlad: Mili

Umřel bych kvůli tomu, abych ji ochránil - i kdyby to mělo znamenat, že si to v této chvíli nezasloužím.

Phoenix

„Máš z prdele štěstí, že jsem na ty dveře zaklepal já, a ne Tex.“ Nixon rázně přibouchl dveře mé ložnice a začal rázovat sem a tam, rukama si projížděl vlasy, jako by měl v úmyslu si je všechny vyrvat.

„No jo...“ Potlačil jsem jsem chytrácké odseknutí, protože opravdu, z čeho mám vařit? Dělám to Texovi za zády; svěřil mi bezpečí své sestry, ale já ji každou noc vháním do rizika jen proto, že se nedokážu držet dál. Ne, je to víc, než jen to - protože ji miluju, protože po ní toužím, protože ona je jediný důvod, proč dýchám poté, co jsem strávil celou věčnost tím, že jsem se dusil. „... povím mu o tom. Jenom mi dej čas.“

Nixon si odfrkl a strčil ruce do kapes. „To se pak musíš ujistit, že u toho jsem taky, aby tě fakt nezabil. Tex už teď moc nepřemýšlí předtím, než stiskne spoušť. Raději se omluví až po střelbě, než aby tě vůbec nestřelil.“

„Dobrý pokec,“ zamumlal jsem.

Nixon si olízl rty a potom se mi konečně podíval do očí. „Je v bezpečí... že?“

Věděl jsem, na co se ptá. Stud, ten samý stud, který jsem cítil uplynulých pět dní, vyplouvá na povrch a způsobuje, že se oklepávám z temnoty vepsané do mé duše, způsobuje, že chci řvát. „Je v bezpečí,“ odřeknu nakonec chraplavým hlasem, „přede mnou, když už se na to ptáš.“

„Jeden z nás se musí ptát, Phoenixi.“

„Ah, vytáhl sis kratší brko.“ Křupl jsem si prsty ruky. „Nevztáhl bych na ni ruku... nikdy. Nejdřív jsem myslel...“ Mlaskl jsem jazykem. „Ale to by bylo jako zabít nějakou moji část. Ona je ve mně, brácho. Nemohl bych jí ublížit, aniž bych si nožem neprohnal vlastní srdce.“

Nixon na mě několik sekund tiše zíral a potom si sedl naproti mně. „Takže k otázce číslo dvě.“

Opřel jsem se a čekal na další bombu.

„Sergio...“ Povzdechl si. „... můžeme mu věřit?“

„Co vlastně znamená důvěra...?“ Bubnoval jsem prsty o stehno. „Především v našem byznysu. Věřím ti dneska, tak mě zítra neoser?“ Spolkl jsem výbuch smíchu. „Důvěra je blud.“

„Nemusí být.“

„U některých lidí - “ Věnoval jsem mu bezvýrazný pohled. „ - prostě je.“

„U lidí jako Sergio?“

„Někdy...“ Křupl jsem si prsty. „... vidíme jenom to, co chceme vidět, Nixone.“

„Do prdele.“ Promnul si rukama obličej. „Cítím, jako by se mělo stát něco hrozného. Nenávidím ten pocit, ale nemůžu to zastavit. Jakkoliv jsem si myslel, že se bouře už přehnala, je to, jako by někdo hodil cé čtyřku do oblak a počal katastrofu.“

„Já to udělám.“

„Uděláš co?“ Nixon přimhouřil oči. „Nic jsem neřekl.“

„Budu ho sledovat.“ Vydechl jsem. „Je to to nejmenší, co můžu udělat po tom... všem. Konec konců, říká, že ví, kde hledat Nicka a Pikea. Zabiju tři mouchy jednou ranou.“

„Myslíš tím kulkou.“

„Jo, ale rána vyzněla líp.“

Nixon vyprskl smíchy a zvedl se ze židle. „Takže zjistíš něco špatného a co se stane potom?“

Polkl jsem žluč v krku nad myšlenkou, že ublížím rodině. Neubližuju rodině, už ne, ale budu muset.

„Phoenixi,“ vyslovil Nixon a položil mi ruku na rameno. „Nemůžu po tobě chtít, abys to udělal, jestli nejsi připravený.“

„Nabídl jsem se...“ Odstrčil jsem jeho ruku. „... a jsem připravený.“ Zaplašil jsem emoce, sílící mi v hrdle. „Kdysi jsi mě nenechal, abych se osvědčil. Nechej mě to udělat teď.“

„Myslím, že od té doby ses osvědčil už několikrát, Phoenixi. Kdy to přestane?“

„Až přestane vina,“ odpověděl jsem upřímně a ze rtů mi unikl vzduch. „Až přestanu vidět jejich tváře... až přestanu nenávidět sám sebe... až konečně najdu klid. Potom to přestane.“

„Nikdy.“ Nixon polohlasně zaklel. „My nejsme obdařeni klidem.“

„A proto se musíme zžít s válkou.“ Položil jsem mu ruku na rameno a potom ho obejmul. Políbil jsem obě jeho tváře tak, jak to dělá jeden šéf druhému - ve znamení naprostého respektu. „Což znamená, že tentokrát se budeš muset držet dál a nechat mě dělat svou práci, Nixone. Jestli to skončí špatně, padne to na mou hlavu. Rodiny snáze odpustí eliminaci tří jednotlivců, když to udělám já. Ale ty? To těžko. To by bylo pro rodinu Abandonato až moc. Poslední věc, kterou potřebuješ, je víc pozornosti.“

Nixon se zatnutou čelistí jednou zakývnul. „Díky.“

„Nikdy mi nemusíš děkovat za to, že dělám správnou věc.“

„Jo, ale děkuju. Vždycky,“ zašeptal Nixon a vycházel z místnosti, když se náhle zastavit na prahu, aby dodal, „Oh, a... řekni to Texovi až příští týden. Počkej, až bude nepořádek uklizený, než si do sebe necháš narvat další kulky.“

Na obličeji se mi objevil úsměv. „Popřemýšlím o tom.“

„Tvůj pohřeb.“

„Možná.“

Nixon se ušklíbil. „Stojí to za to?“

„Sakra, že jo.“

„To jsem si myslel.“ Usmál se, zavřel za sebou dveře a nechal mě o samotě.

Chystám se vyčenichat krysu. Jsem si skoro na sto procent jistý, že vím, co se děje se Sergiem, ale nemám žádný důkaz, což znamená, že nejdřív si potřebuju obstarat důkaz a potom Sergia umlčet bez toho, aniž bych na naše rodiny seslal FBI.

Před dlouhou dobou bylo mou prací odvádět tu hnusnou část.

Před dlouhou dobou jsem se nenáviděl za to, že jsem v tom byl tak zatraceně dobrý.

Ale teď? S Bee, která spí ve své ložnici s úsměvem na rtech, s jejím nahým tělem, které na mě čeká? Jo, jsem víc než vděčný, protože Nixon má pravdu, pro rodinu bych udělal cokoliv.

Cokoliv.

A kvůli ní se chystám udělat nemyslitelné.

Zabiju Sergia.