Ember - 43. kapitola

Překlad: Mili

Moc moc moc se omlouvám, holky...

Kápni božskou.

Bee

„Pořád máš noční můry?“ Zašeptala jsem, zavrtala jsem hlavu pod Phoenixovo rameno a prsty jsem kroužila po jeho nahém hrudníku. Od rodinné snídaně se probouzíme vždycky spolu. Když nejsme ve škole, jsme doma. Každá chvilka je dokonalá, protože vím, že je jen otázka času, než si skutečně promluví s mým bratrem.

A ačkoliv je s ostatními kluky všechno... už lepší, pořád se bojím toho, že mi ho vezmou, mého jediného přítele, muže, kterého miluji.

Sergio se nechal slyšet, že ví, kde se nachází Nick a Pike, ale čeká na to, jak dopadne podrobnější vyšetřování, ať už tím myslí cokoliv. A protože Phoenix už kapánek přemýšlí nad tím, jak se jich zbavit za to, že mě ohrozili na životě, a snaží se Sergia zradit, musím ho rozptýlit - tím nejlepším možným způsobem. Stěžuje si na dehydrataci a bolavé svaly, tak ho oslovuju dědo, alespoň mimo postel. O posteli povídá, že je to nejrychlejší způsob, jak ztratit koncentraci.

„Jo.“ Přitiskl rty na můj spánek, když konečně po dlouhém zaváhání odpověděl na otázku. „Ale nejsou tak hrozné, když jsi tady se mnou.“

Polkla jsem a bubnování deště o dům byl jediný zvuk, který se rozléhal po zatemněné ložnici. „Můžu se tě na něco zeptat? A slibuješ, že nebudeš řvát?“

„Bee, kdy naposledy jsem na tebe řval?“

„Dneska ráno.“

Jeho teplý smích způsobuje mému tělu úžasné věci, pousmála jsem se do jeho kůže. „Neměla jsi na sobě moc oblečení a schválně jsi upustila na zem müsli tyčinku. Třikrát.“

„Jsem levá.“

„Taky jsi na sobě měla kalhotky, co měly na zadku napsaný drsňačka a pokaždé mi to blesklo do očí. Ale jasně, jsi úplně levá.“

„Mám pro ten kus prádla prostě slabost.“

„Vtipné, i já.“

„Takže...“ Zkousla jsem spodní ret. „... moje otázka.“

„Nebudu křičet. Slibuju.“ Znovu mi vtiskl na hlavu polibek. „Ačkoliv, kdyby ses zeptala ještě letos, než se ze mě stane děda, bylo by to skvělé.“

„Blbečku.“

„Nikdy jsem se nehlásil k ničemu jinému.“ Zlehka se usmál.

„Týká se to tvé minulosti.“

Jeho paže se kolem mě sevřely pevněji. „Okej.“

„A toho, co jsi... udělal.“

Cítila jsem jeho srdce, bušící mi do uší a celé jeho tělo ztuhlo napětím. „Sakra, Bee, tak už se ptej nebo se zblázním.“

„Vím, že se teď cítíš blbě. Vím, že se pořád nenávidíš, ale tehdy v té chvíli... cítil jsi vinu? Nebo to byla jenom práce?“

Se zachvěním mě pustil a sedl si na posteli, lokty opřenými o kolena. Když zhluboka vydechl a dlaněmi si zakryl obličej, sklouzla mu přikrývka z jeho svalnatého těla.

„Omlouvám se,“ ozvala jsem se rychle. „Neměla jsem se ptát na něco takového - “

„Bee,“ odpověděl nízkým zmučeným hlasem. „Nikdy se neomlouvej. Máš veškeré právo se ptát na otázky tohoto typu.“

„Ale neměla bych.“

„Nech toho.“ Sundal ruce z obličeje a položil bradu na kolena. „Neomlouvej se za to, že chceš něco vědět. Je to těžké, ano, dovolit ti vidět mou nejhorší část a uznat tím všechno to, co se stalo, to, že jsem to byl já, kdo to udělal.“

Dotkla jsem se jeho paže.

Neodtáhl se, ale ani mi neopětoval dotek.

„V té chvíli...“ Povzdechl si. „Jsem cítil strach, aspoň ze začátku, a potom jsem se zlobil sám na sebe, na mého otce, na tu situaci a pak už bylo lehké všechno transferovat do toho, co jsem dělal. Je lehčí za své chyby obviňovat tu oběť, než si sám přiznat, že jsi monstrum, že jsi ďábel. Lidi se můžou ospravedlňovat lecčím a já se na začátku ospravedlňoval tím, že je to moje práce. Temná stránka mafie, víš?“ Olízl si rty a zakroutil hlavou. „Takže jsem si řekl, že se musím vzmužit, odpracovat si to a potom jsem se přesvědčoval o tom, že jsem byl lepší než můj otec. Po nějaké době... když jsem se snažil zažít něco opravdového s dívkou, v prváku na výšce... Nemohl jsem ani - “ Zanadával. „Opravdu to chceš slyšet?“

Zakývala jsem, bála jsem se promluvit.

S povzdechem pokračoval dál. „Nefungoval jsem... vůbec. Odmítal jsem ji líbat, jenom jsem ji chtěl použít na sex, dokázat si, že můžu mít sex i mimo rámec toho, co po mně chtěl otec. Ale nemohl jsem. Myslím, že to je část důvodu, proč jsem vybouchl, možná to byl začátek konce. Není nic horšího, než když člověk spojí násilí s něčím, co by mělo být krásné. Když zničíš něco hezkého a víš, že nikdy nebudeš jako ti druzí, to je srdcervoucí. Eh...“ Odfrkl si. „... a možná, že to je právě ono. Tím, že jsem ty dívky zlomil, jsem zlomil zároveň sám sobě své srdce. Už jsem dál nefungoval.“

„Funguješ teď,“ vyhrkla jsem ze sebe s hlasem ztěžklým neprolitými slzami.

„Jo, no...“ Položil ruku na mou tvář a sklonil mě směrem k sobě, dokud naše rty nebyly jen kousek od sebe. „... někdo mi nabídl, že to napraví.“

„Je to způsob, jak říct, že budeš dál jíst lasagne, které ti předhodím?“

Široce se usmál s vyceněnýma zubama; dolíček, kterým jsem byla tak posedlá, se na jeho tváři ještě zvýraznil a Phoenix tak vypadal o mnoho mladší, než jsem ho kdy viděla. „Víš, Bee, zkusíme nějaké jiné jídlo.“

„Že si neukousneš jazyk!“ Odtáhla jsem se od něho. „Jsme Siciliání. Jíme těstoviny, těstoviny, pijeme víno, a jíme ještě víc těstovin.“

„Nikomu to neříkej,“ odvětil Phoenix a přitáhl si mě k sobě zpátky. „Ale těstoviny patří mezi moje nejmíň oblíbená jídla.“

Samým šokem jsem zůstala stát s pusou dokořán.

Zavřel ji palcem a do koutku úst mi vtiskl pusu. „Ale strašně by se mi líbilo, kdybys udělala hamburger.“

„Nebo bychom si pro nějaký mohli zajet?“

„To bychom mohli taky.“

Zaznělo zaburácení na dveře. Phoenix ztuhl. Jsme opatrní, více než opatrní. Sergiův rozvrh je tak předvídatelný, že je skoro až snadné poletovat pod radarem, ale teď by ještě neměl být doma. Je sobota deset hodin večer a to se obyčejně setkává s Nixonem.

„Do prdele.“ Phoenix obrátil svůj pohled ode mě ke dveřím a potom vstal pomalu z postele, hodil na sebe džíny a šel čelit osudu. Když otevřel dveře, nestál na druhé straně Sergio, ale Nixon.

Nejsem si jistá, jestli si mám oddechnout nebo se zhrozit nad myšlenkou, jestli s sebou nevzal mého bratra.

„Hej,“ ozval se Nixon ochraptěle a potom se zahleděl přes Phoenixovo rameno a vševědoucně se na mě zakřenil, „Pardon, že vyrušuju, ale ani jeden z vás nereagoval na telefon a no... Musím s tebou mluvit o něčem... důležitém.“

„Jo...“ Odkašlal si Phoenix. „... jasně, jenom si na sebe hodím tričko.“

Přešel směrem ke mně, oblékl si tričko, políbil mě do vlasů a odešel.

Tělo se mi zachvělo nad jeho nepřítomností. Natáhla jsem se pro svůj mobil a viděla dva zmeškané hovory od Nixona a minimálně deset nepřečtených smsek od mého bratra. Jo, není z toho určitě nadšený.

Je těžké mu lhát. On je jediná rodina, která mi zůstala, a ačkoliv Phoenixe miluju, pořád se cítím, jako bych dělala něco špatného. Proklikala jsem se zprávami a poslala mu jednu, která prakticky říkala, že se mám dobře a ať si drží kalhoty na uzdě. Se zazíváním jsem klikla na kalendář a ztuhla.

Malý červený puntík znázorňoval smutného smajlíka, blikal a ukazoval mi datum předpokládaného termínu v měsíci.

Před třemi dny.

Nepanikař. Silně jsem zavřela oči a potom je zase prudce otevřela a modlila se, aby to ukazovalo jiný měsíc nebo den.

Ne. Pořád před třemi dny.

Tři dny zpoždění.

Což by mohlo znamenat cokoliv. Byla jsem unesená a skoro zabitá, proboha svatého! Mé tělo zažilo hodně dramatu....

To bude ono! Jsem traumatizovaná.

Ale i tak mi momentálně myslí probíhají všechna varování, které mi holky řekly.

„Je jen otázkou času, než vybouchne.“

Co kdyby to způsobilo tohle? Co když... já budu důvod, proč se nakonec ocitne na samém konci. Co když nebudu moct obviňovat nikoho jiného než sebe a svou lásku k monstru?