Dirty - 34. kapitola

Překlad: Lucie

TWITCH

„Musím si zavolat.“

Ethan Black vzhlédne od svých novin, a zamumlá, než se o vteřinu později zase vrátí ke čtení, „Proč? Už nikoho nemáš. Všichni si myslí, že jsi mrtvý.“

„Všichni ne,“ řeknu tiše ze svého místa u jeho jídelního stolu, zvednu hrnek horké, černé kávy a mlčky se napiju.

 S Blackem možná nikdy nebudeme přátelé, ale jsem muž, co chápe, co je potřeba pro chlapa jako je on, aby pochopil chlapa, jako jsem já. Od chycení Egona Barise, je se mnou zacházeno míň jako s kriminálníkem a víc jako s kolegou. Den po zátahu jsme odletěli zpátky do San Franciska. Zastavili jsme na stanici, abychom se sešli se šéfem, a pak na mě Black pokynul bradou. „Vezmi si věci.“

Na nic jsem se neptal. Jaký by byl smysl? Stejně by mi Black neodpověděl.

Když jsme dorazili do dvoupatrového domu na předměstí, následoval jsem ho dovnitř, kde mě vedl dlouhou chodbou, dokud neotevřel dveře a nemávl na mě, abych šel dovnitř. „Tohle bude tvůj pokoj.“ Ukázal na konec chodby. „Koupelna a sprcha jsou tímhle směrem.“ Ukázal doprava. „Kuchyň je támhle. Posluž si. Nejsem tvoje hospodyně, takže si budeš prát vlastní oblečení a uděláš si vlastní jídlo.“

Říct děkuju je pro mě tou nejtěžší věcí, takže odvedu pozornost tím, že položím otázku. „Myslel jsem, že máte ženu a děti?“

„To mám,“ odpověděl, než na mě mrknul. „Vážně sis nemyslel, že tě vezmu do svého domu, že ne?“ Jeho rty se zkroutí. „Tohle je jeden z bezpečných domů patřící FBI. Ty a já budeme žít tady, dokud nebudou splněny naše podmínky.“ Téměř okamžitě vystřízlivěl. „Nastanou chvíle, kdy tě tady budu muset nechat samotného. Nechci se ptát, jestli ti můžu věřit, že nezdrhneš, protože nejsem tak hloupý, abych věřil, že tě dokážu chytit – už ne. Jediné, o co žádám, je, že pokud se rozhodneš opustit dům, nasaď si kapuci a měj hlavu dole.“ Dal si ruce na boky a otcovsky se na mě otočil. „A nech mi tady, když tak aspoň zasraný vzkaz.“

Když se otočil na patě a odcházel, vrtěl hlavou, tak jsem vešel do svého pokoje. Byl přijatelný. Měl jsem horší, o tom žádná. Byl jednoduchý, s vestavěným šatníkem, komodou a královskou postelí.

Jo. Rozhodně jsem měl horší.

Bude sloužit svému účelu a v noci bych se tu měl slušně vyspat. Bylo to víc, než jsem mohl doufat. Koneckonců, stále jsem mohl být v nikdy-tiché, nikdy-temné cele na stanici.

Blackovy oči vzhlédnou od novin významně pomalu. Obočí se mu zvedne, když se zeptá, „Kolik lidí ví, že jsi naživu, Twitchi?“

Držím na něm svůj pohled, aniž bych musel přemýšlet nad odpovědí. „Jeden z mých chlapů a starý spolupracovník. A teď důstojník Quaid, šéf a vy.“

Přemýšlí o tom, pak se jeho rty roztáhnou do úsměvu. S mírným potřesením hlavy potlačuje smích a to mě nasere. Nejsem nikomu pro smích.

„Co je tak zábavného?“ Zeptám se bez zájmu.

Jeho chichotání se změní na otevřený smích. „Nechtěl bych být tebou, až tvoje paní zjistí, že jsi byl celou dobu naživu.“ Vysmívá se mi. „Ne, panáčku. Udělá ti ze života peklo.“

Do prdele.

Nad tou myšlenkou moje tělo ztuhne. Snažím se ospravedlnit člověku, který nemá ani ponětí, co mě to stálo, abych Lexi opustil. „Pochopí to, jakmile bude znát důvod, proč jsem odešel. Neměl jsem zasraně na výběr. Musel jsem odejít.“

„To říkáš mně?“ Odfrkne si. „Už jsi někdy jednal se ženou, která tebou pohrdá, Falco? Víš vůbec něco o ženách?“ Pozoruje mě, pak se zamračí a zjemní svůj tón. „Tohle nijak nespravíš. Neodpustí ti. Budeš mít štěstí, když tě aspoň nechá vídat tvého syna.“

„Jsem jeho otec,“ je můj chabý argument.

Black zamumlá, „A podle jeho rodného listu jsi mrtvý. Dokonce i s tvojí novou identitou, kterou ti uděláme, nebudeš mít žádná práva. Ne u soudu.“

Žaludek se mi stáhne nad tou myšlenkou, že by mě drželi od AJe.

Už tak je to dlouho.

Potřebuju svého syna.

Jsem ve špatném stavu. Umírám bez něj, bez ní.

Setřesu ze sebe tu nesnesitelnou myšlenku a zopakuju, „Musím si zavolat.“

Kývne mi hlavou k telefonu na kuchyňském pultu a řekne, „Bezpečná linka. Zvedni sluchátko, počkej tři kliknutí a pak vytáčej.“ Chvíli počká, než zdůrazní, „Nepoužívej svůj mobilní telefon. Ani kdyby hořelo. I to můžou zachytit.“

Když se postavím a přejdu k pultu, Black jen tak mimochodem pronese, „Doufám, že na něm příliš nelpíš.“

Nesnáším, když mluví v hádankách. „Lpět na čem?“

„Tetování.“ Poukáže na nechvalně známou 13. „Protože bude muset pryč. Je to ukazatel. Nemůžeme si dovolit, že ho někdo uvidí a začnou se šířit zvěsti, že žiješ.“

To znamenalo, že má v plánu mě vzít na další zátahy. To bylo dobře. S tím se můžu vypořádat.

„Ne.“ Zalžu, i když chci být násilný. „Nelpím na něm.“

Snažím se na to nemyslet, ačkoliv navrhuje, abych odstranil svou minulost, ten den, když jsem potkal Lexi. Ten den je vším, a zatraceně, že lpím na té vzpomínce.

„Dobře,“ zamumlá Black a přikývne. „Protože tvoje první schůzka na odstranění laserem je dnes odpoledne. Ten chlap říká, že budeš potřebovat čtyři až pět schůzek po čtyřech týdnech.“

No, kurva.

Tak tedy z toho není cesty zpět.

Udělám to, jako jsem udělal všechno ostatní v mém životě.

Postavím se tomu jako chlap.

Zvednu sluchátko, dám si ho k uchu, počkám tři kliknutí a pak vytočím. Zazvoní to jednou, dvakrát, třikrát, a pak odpoví.

„To mě poser. Je šest ráno. Někdo by měl umírat, kreténe,“ zasténá do telefonu Viktor Nikulin a já bojuju s úšklebkem.

Jdu rovnou k věci. „Viktor Nikulin?“

„Jo,“ zamumlá a já ho uslyším vrtět se, jako kdyby si sedal. „Kdo je tam?“

Mluvím tiše, ale pevně. „Žiju ve stínech podsvětí, starám se o hodně lidí, zabývám se hodně lidmi, znám spoustu podniků.“ Na chvíli se odmlčím, cítím na sobě Blackovy oči. „Tvůj bratr je pro mě problém.“

Viktor Nikulin zareaguje směsicí hněvu a znechucení, které jsem slyším v jeho hlase. „Nemám zasranýho bratra.“

„Ano, máš. Oba víme, že máš. A je v pohodě se ho zříc, takového vražedného psychouše, kterým je, ale Maxim Nikulin je pro mě problém. Potřebuju vědět, kde ho najít.“

Na chvíli se odmlčí. „Zabiješ ho, až ho najdeš?“

„Ne,“ řeknu mu upřímně. „Ale pravděpodobně umře ve vězení.“

Povzdechne si. „Poslouchej, nemám svýho bratra rád, ale i kdybych věděl, kde je, neřekl bych ti to. Do prdele. Neznám tě, chlape. Z toho co vím, mohl bys být policajt.“

Potlačím smích. „Určitě nejsem policajt.“ Jenom pro jednoho pracuju.

Zní zmateně. „Kdo jsi?“

„To ti nemůžu říct.“ Snažím se získat alespoň nějakou informaci. „A vím, že nemluvíš se svým bratrem, ale i tak je součást rodiny, a chápu, že ho chceš chránit. Nebyl by víc v bezpečí ve vězení? Zdá se, že Max si nadělal spoustu nepřátel.“

„Nemám strach, že ho zavřou do vězení. Nechci ho chránit,“ dodá Viktor tiše. „Dělám si starosti o všechny ty muže, na které vytáhne nůž, zatímco tam bude. Chci ochránit je.“ Zhluboka se nadechne a pomalu vydechne. „Udělej mi laskavost, jo? Ať už máš s Maximem jakékoliv potíže, vynechej z toho mě i Aniku.“

V uchu mi zvoní vyzváněcí tón.

Do prdele.

Nemám štěstí.

Maxim Nikulin bude pěknou osinou v mym zadku.

O jeden týden později…

„Potřebuju zbraň,“ zakřičím na Blacka, když se jeho vojáčci rozptylují kolem nábřeží vlastněného Neem Metaxasem.

Jsem víc než jen trochu naštvanej. Nemá pro mě smysl, abych sem ty chlapy zavedl, když se nemůžu těšit ze života, protože mě zasraně zabijou během snahy zasloužit si ho.

Black je pěknej kretén. „Nepotřebuješ zasranou zbraň! Drž se zpátky, dál od akce.“ Chytne mě zepředu za tričko a zatřese se mnou. „Měli jsme dohodu!“ vykřikne, až mě ohodí jeho slina. „Nedáváš rozkazy. Zasraně je přijímáš!“

Tak takhle to je, co? To se ještě uvidí.

Pustí mě a já zakopnu, zatímco se vrhne do bitvy. Neovi muži vytáhnou zbraně, ale Blackovi vojáci jsou rychlejší. Následuje střelba, a já stojím opodál s obuškem v ruce.

S helmou a maskou přes půlku obličeje mě nikdo nepozná, a to je dobře, protože s Neem jsme byli přátelé. Jeho muži mě znají.

Nyní přerušená hra pokeru je rozptýlená všude po podlaze domu a já sleduju, jak se červené skvrny vsakují do nedotčené sametově bílé pohovky.

Neo bude nasranej. Vždycky měl slabost pro bílý nábytek.

Když zahlédnu křičet jednoho z Blackových mužů, jak mu lovící nůž trčí ze stehna, Klesnu k podlaze, stisknu jeho nohu, i když vykřikne bolestí, ale moc toho nevymyslím uprostřed všudypřítomné války, takže ho musím dostat nějak do bezpečí. Dám své ruce pod jeho paže, s veškerou silou ho táhnu, protože tenhle chlap je zasraný tank. Podaří se mi ho dotáhnout do prázdné kuchyně a posadím ho k lednici, pryč z dohledu.

Zasténá a já na něj zasyčím. Ne uklidňujícím způsobem, spíš zavři-hubu-a-nepřitahuj-na-nás-pozornost způsobem. Zasténá ještě víc a přiloží třesoucí se ruce na rukojeť nože. Vím, co má v plánu udělat, ale odstrčím jeho ruce a popadnu ho za obličej. „Když to teď vyndáš, vykrvácíš k smrti. Tady. V tomhle domě.“ Nevypadá, že by poslouchal, tak s ním zatřesu. „Je tohle místo, kde chceš umřít?“

Muž zavrtí hlavou a v tu chvíli si uvědomím, jak je mladý, možná kolem pětadvaceti.

Moje myšlenky se nějak zatoulají k mému synovi a sevře se mi srdce.

Jemně přidržím toho muže-kluka a lehce ho uchopím za ramena. „Nedotýkej se toho. Zůstaň tady. Nevydej ani hlásku, pokud nechceš umřít, rozumíš?“

Kruci, přikývne se slzami stékajícími mu po obličeji. Natáhnu se pro pistole na jeho stehnech a vytáhnu je z pouzder. Podržím je a řeknu mu, „Teď si tyhle vezmu, dobře? A zastřelím několik špatňáků.“

„Sejmi je.“ Zasupí skrz zaťaté zuby, „Sejmi je všechny.“

Usměju se, i když to nevidí skrz mou masku. „Ach, mám to v plánu.“

Když se chystám vyjít z kuchyně, voják zasýpá, „Za tebou.“

Otočím se na patě rychlostí blesku a čas se zpomalí. Mrknutím oka uvidím chlápka, jak na mě míří zbraní, a já ho poznám. Ten muž je Neův bratr. George je zasraný Řek, jak jsme mu říkali… Má ženu. Má děti. Má lidi, kteří jsou na něm závislí, a zrovna teď, v tomhle okamžiku, se na mě chystá. Chystá se mě zabít.

Ve vteřině přejdu z napůl vyděšeného na zuřivého.

Tohle je muž, jakým jsem býval. Byl jsem muž, který myslel jen na peníze a sám na sebe. Ale tenhle chlap, George, má rodinu a fakt, že to zahodil pro pár milionů, je nechutný.

Předpokládám, že někteří lidé to berou jako samozřejmost, ale být od mého syna tak dlouho… nic na světě by mě nedonutilo vrátit se k tomu být chamtivý, egoistický debil, kterým jsem byl dřív, ne když mám pro co žít.

Když zaměřím jeho srdce, vzpomenu si na Blackova slova.

„Zmrzačit, zranit, zohavit…ale nestřílejte, abyste je zabili, zatraceně!“

Namířím níž, přes jeho rozkrok, a ještě níž, když najdu to místo, a stisknu spoušť.

Když jeho kulka mine mou ruku, moje kulka se setká se svým cílem, a já se v naprosté spokojenosti dívám, jak pronikne jeho kolenem a roztrhá ho na kousky. Se šokovaným výkřikem spadne na zem a chvěje se, stále má zbraň namířenou na mě. Než má šanci znovu vystřelit, rozeběhnu se k němu a má bota s okovanou špičkou se setká s jeho obličejem. Zadní část jeho hlavy se rozbije o kuchyňskou skříňku a oči se mu zvrátí, jak ztratí vědomí.

„Tady,“ zamumlám na mladého muže, když vezmu Georgeovu zbraň do ruky, a podám mu jednu z těch, kterou jsem mu vzal.

Jeho výraz vystoupí z agónie, vezme si zbraň a řekne, „Vypadni odsud. Zvládnu to.“

Vydám se do haly, než se dostanu do otevřeného prostoru obývacího pokoje. Jeden z Neových mužů zápasí s jedním z Blackových, a Blackův kluk bude brzy poražen.

Když se k nim přiblížím, zavolám, „Hej!“ abych je na chvíli rozptýlil, a ono to zafunguje. Oba muži se na mě podívají, a já využiju ten moment, abych Neova chlapa kopnul do obličeje, abych ho dostal z Blackova vojáka. Jakmile je pryč, Blackův kluk převezme kontrolu, uzemní ho a drží ho tam.

Moje práce je hotová, a tak pokračuju v hledání dalších zadků, které bych nakopal.

Dva Blackovi kluci obklopili chlápka s hlavou otočenou v nepřirozeném úhlu, s krví po celé tváři a krkem očividně zlomeným, protože u toho drží druhého spoutaného muže.

Dveře na terasu jsou otevřené a já spatřím Blacka, jak čte Neovi jeho práva, ačkoliv jsou trochu jiná, než ty, co jsem slyšel dřív.

Black stojí zpříma a zlostně se dívá dolů na Nea Metaxase. „Pokud promluvíte, zbiju vás pistolí. Pokud budete dýchat příliš nahlas, dám vám pěstí přímo do té vaší zasrané huby. Pokud se na mě špatně podíváte, moji kluci vás nakopou, tak si udělejte laskavost a držte hubu zavřenou, Metaxasi, protože vás nic nezachrání od toho pekla, do kterého se vás chystám předat.“

Víte, teď když o tom přemýšlím, Black a já nejsme úplnými protiklady. Je tak trochu drsňák, ne, že bych mu to někdy přiznal.

Když mě Black zahlédne, že držím dvě zbraně, tvrdě se zamračí, než mi je vezme a položí je vedle sebe na stůl. Projede mnou hněv, jako kdyby zasranému dítěti vzal oblíbenou hračku, ale neodvážím se promluvit před Neem.

Periferním viděním zahlédnu jednoho z Blackových kluků, jak sedí vedle muže, který mohl být v bezvědomí, ale už není. Když vyskočí, skopne vojáka na zadek a natáhne se pro zbraň, zareaguju. A udělám to rychleji, než se kterýkoliv jiný sráč dokáže donutit.

Natáhnu se za Blacka, vezmu jednu z pistolí ze stolu a tentokrát nemířím dolů.

Neův muž stojí a míří ukradenou pistolí přímo na Blacka.

Připravit. Zamířit. Pal.

Bum, mrcho.

Oči toho chlápka se překříží, když ho zasáhne moje kulka. Vezme jeho levé oko, nechá za sebou díru a jeho mozek se rozstříkne po Neově bílém křesle. Spadne na podlahu, kde jeho obličej navždy zůstane obrazem věčného úžasu.

Srdce mi závodí a hrudník se mi zvedá. Jedu na čistém adrenalinu.

Otočím se a uvidím, jak jsou všichni Blackovi muži na nohou a zírají na mě. Podívám se z Blacka na Metaxase, a pak zpátky na Blacka. Udělám krok zpět, položím zbraň zpátky na stůl s jemným žuchnutím. Pohnu se, abych opustil terasu, ale než to udělám, udělám krok zpět k Blackovi. Nahnu se těsně k jeho uchu, aby mě slyšel jen on, a zavrčím, „Nemáte zač.“

Kráčím zpět dovnitř a irnoruju zvědavé pohledy všech Blackových mužů. Vejdu do kuchyně, kde sleduju, jak je mladý muž naložen na nosítka několika zdravotníky, nůž stále ve stehně.

Překřížím si ruce na prsou a o samotě čekám, až ten zmatek ustane.

Příště až požádám o zasranou zbraň, něco mi říká, že jednu dostanu.