Dante - 6. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Svatba Danteho a Cat. Stane se jejich sňatek skutečně jen chladným obchodním ujednáním? A další překvapení pro Danteho – tentokrát ze strany Antonyho. Získá to, po čem tak dlouho toužil?                   Sinnel

„Nemusíš to udělat,“ řekl Lucian tiše, aby ho zbytek rodiny, která byla na druhé straně místnosti nemohla slyšet.

Dante pokrčil rameny a před zrcadlem si upravil svou krémovou kravatu. „Nemusím?“

„Dobře, dovol, abych ti to zopakoval. Dante, jen kvůli Cosa Nostra by ses neměl ženit se ženou, kterou nemiluješ.“

„Bratře, od okamžiku, kdy ses oženil s Jordyn, se z tebe v srdci stala hrozná měkkota.“

„To tak není. Stále bych tě dokázal nakopat do prdele, kdybych chtěl. Jen jsem z těch nesmyslů už dospěl.“ Lucian zkroutil rty do škodolibého úšklebku. „Pěkný pokus. Ale odvedení hovoru směrem ke mně nefunguje.“

„Oba víme, že to musím udělat,“ zamumlal Dante a v odraze zrcadla se setkal s pohledem svého bratra.

„Co když…“

„Když co?“

„Kdybych se za tebe v Komisi postavil. Než budeš připraven. Úplně připraven.“

„Pokud tím myslíš, než najdu ženu, kterou budu milovat, tak to se nestane nikdy. Láska přináší zasrané komplikace a to je něco, co právě teď nepotřebuju. Navíc Luciane, ty nechceš být donem. Jak by se to lišilo od toho, že se teď žením s Catrinou kvůli zajištění svého postavení v la famiglia?“

Na to Lucian neodpověděl. Dante se přistihl, že by ho zajímalo, jaké by to bylo, kdyby jeho starší bratr měl jiný názor a chtěl se stát vůdcem jejich zločinecké rodiny. Pokud by to tak bylo, jen by to mezi nimi vedlo k problémům. Krvavým problémům. Odpověď na tuhle otázku nikdo nechtěl.

„Luciane. Na něco jsem se tě zeptal. Rád bych znal odpověď.“

„Nijak. Máš pravdu.“

„Všichni kromě táty mi stále říkají, že to nemám dělat,“ povzdechl si Dante. Teď si oblékl sako od smokingu a zapínal si ho.

„Protože nechceme, abys byl nešťastný,“ odpověděl Lucian.

„Toho jsem si vědom. Mým problémem je to, že také předpokládáte, že to nechci.“

Lucian se otočil. „Ty se chceš ženit?“

„Chci být donem. Na to, abych se jím stal, musím být ženatý. Takže jsem našel ženu, která má podobné cíle jako já. Může pro mě být užitečná, aniž by mi způsobila příliš problémů, a aby byla šťastná, ode mě nevyžaduje ty emocionální nesmysly. Také mě nutí v ten samý okamžik chtít ji zabít, ale i šukat. Když nic jiného, je to zábavné.“

„Svatý Bože,“ zamumlal si Lucian pod vousy.

„Ale tahle to není,“ dodal Dante s pokrčením rameny, jako by v tom nebyl žádný rozdíl. Uvnitř věděl, že je to lež. Ignorování toho, jak ho Catrina přitahovala, bylo téměř nemožné, nicméně dařilo se mu to. „Ano, chci se s Catrinou oženit. V mé situaci a pro mé požadavky je to ta nejlepší volba. A já jsem tou nejlepší volbou pro ni.“

Lucian zamrkal. V očích se mu objevilo překvapení. „Pak tedy dobře.“

„Dobře. Jsem rád, že jsme si to vyjasnili.“ Dante se ohlédl přes rameno a uviděl tam zbytek své rodiny kromě Giovy a Lucianovy manželky, jak na něj čekají, aby odjeli do kostela. „Pojďme na obřad.“

*******

Danteho ohromilo, jak vypadal jejich kostel obrovsky, když nebyl až po okraj naplněný farníky. Z celé řady lavic bylo zaplněno pouze prvních pár, kde sedělo tam jen pár hostů, kteří se účastnili jejich malé svatby.

Lucianova svatba byla obrovská. Giovanni neměl žádnou a odmítl dopřát své matce možnost, aby uspořádala alespoň následnou oslavu. Obřad Danteho a Catriny měla být jen rychlá záležitost s minimální pompou. Na později pak byla naplánována v domě Marcellů večeře pro rodinu a blízké přátele.

Byl zde cítit ten obvyklý nedělní posvátný pocit, i když se svatba se konala v úterý. Uličky byly lemované bílým saténovým kobercem. Jednotlivé řady lavic byly spojeny růžově krémovým a bílým tylem a byly svázány hedvábnými mašlemi aranžovaných do růží. Celá cesta až k oltáři byla poseta okvětními lístky růží. U něho stál Dante a s rukama sepjatými za zády čekal. Vitrážovými okny do kostela prosvítalo pozdně ranní světlo a díky tomu se kostel koupal v tlumených barvách.

U oltáře vedle Danteho nikde nestál. Jejich svědci se postaví, až bude potřeba, ale skutečně je teď za sebou nechtěl ani nepotřeboval. Dante si nemyslel, že na tom záleželo. On i Catrina byli dospělými lidmi, kteří se v životě chystali k dalšímu kroku společného života.

Koneckonců to byla jejich svatba. Dante chtěl stát sám.

Když došlo k mírné změně v hudbě, Dante se podíval nahoru do uličky. Všichni hosté se postavili. Svědci, které si vybrali – Lucian a Jordyn, měli podepsat stvrzení, už vstoupili a připojili se do první lavice ke zbytku členů rodiny Marcellů. Dante se setkal pohledem s Catrinou, která stála na druhém konci uličky, a jeho rty se rozšířily úsměvem.

Catrina byla nádherná. Samozřejmě, že ano.

Nepřekvapily ho její úžasné rysy či ostýchavý úsměv karmínově červených rtů, které se skrývaly pod průhledným závojem. Ne. Byla to barva jejích šatů. Rumělkově růžová se světlou krémovou, která ladila s barvou jeho vesty, kravaty i barvou hedvábí a tylu, kterým byl vyzdobený kostel. Krajkový živůtek pevně přiléhal k jejímu tělu, svědčil její postavě a dokonale dokresloval její tvar přesýpacích hodin. Krátké rukávy zároveň dávaly vyniknout jejímu poprsí. Šaty jí až těsně pod stehna těsně přiléhaly k tělu, a odtamtud se krajka rozšiřovala s tím, že padala až k podlaze.

Catrina o určitých aspektech jejich svatby rozhodovala sama. Dante se rozhodl ustoupit a nechat ji dělat, co sakra chtěla. Dokonce tak, že když si spolu poprvé sedli, aby probrali její detaily, byla ohledně svých šatů tak zatraceně tajemná.

Dante si myslel, že je to směšné. Už díky tomu, že nebyli zrovna tradičním párem. A navzdory tomu, že jejich svazku bude požehnáno v katolickém kostele, bude obřad mnohem kratší, než tradičně. Ale ty šaty… ty zatracené šaty. Catrina dělala vše, co mohla, aby to bylo tak poklidné, jak jen to bylo možné.

Smůla, připomněl si, co mu řekla.

Dante protočil oči. Nechal jí, aby si to užila a setřásl to ze sebe.

Teď byl rád, že byla tak málomluvná, jak byla. Nic na nich nebo na tomhle dni nebylo skutečně reálné – ne v citovém slova smyslu. Ráno nevstával s nervozitou, která by se měnila v úzkost. Dnešek mu připadal jako jakékoli jiné úterý, které mělo jen jednu další věc, kterou musel stihnout. Než se mohl pohnout k důležitějším věcem.

Tohle prostě… bylo.

Catrininy šaty byly jednoduše řečeno ohromující. Vypadala v nich naprosto úžasně. Přejel pohledem po růžově krémové krajky a závoj zdobený perlami. Měl pocit, že byl její úsměv upřímný. V tom krátkém okamžiku potěšení byla vidět i vděčnost.

Takže Dante si vychutnával tu jednu jedinou věc, kterou se jí podařilo dát mu, aniž by to skutečně věděla. Čím víc se k němu Catrina uličkou blížila, tím víc narůstal jeho úsměv. Nemyslel na lidi, kteří ho sledovali z lavic. Na jejich myšlenkách a názorech mu nezáleželo. Důležitý byl konečný výsledek.

Otec Peter, který stál za Dantem a v ruce držel bibli, se zasmál. Kněz pak velice tiše pronesl: „Dante, máš opravdu nádhernou nevěstou.“

Dante téměř nenápadně přikývl. „To ano.“ Ani na okamžik přitom z Catriny nespustil oči.

A i když Catrina nebyla ve skutečnosti jeho, stále jako by svým způsobem byla. Kdyby se dneska nestalo nic jiného, přesto by si tento den Dante pamatoval. Jistě, v soukromí, ale zachoval by si ho.

Když se Catrina zastavila před oltářem, blýskla po něm zářivým úsměvem a mrkla na něj. Tahle dívka byla čiré problémy dokonce i v kostele. Ale tímhle jednoduchým činem z něj sňala všechno doznívající napětí, které stále ještě cítil v zádech. Zpečetila jeho osud, zaplnila místo v rámci jeho rodiny a on za to byl tak vděčný. Dante si ani na okamžik nemyslel, že by jejich dohoda měla být jednoduchá, ale rozhodl se, být vůči Catrinině přátelství otevřený.

Dokonce, i kdyby vystrčila drápky.

Dante sestoupil po schodech k oltáři, postavil se Catrině po boku a tváří ke knězi. Zajel pohledem k zadní části šatů a vyschlo mu v ústech. Zatímco barva i styl šatů byl víc než vhodný pro katolický obřad, jejich zadní část byla tak otevřená, až se jí téměř otevírala linie jejího zadečku.

Zasraný bože, bylo to sexy jako hřích.

Dante najednou ve své krvi pocítil obrovský příval touhy. Tyhle sračky právě teď nepotřeboval. Ne v kostele.

Otec Peter pronesl své úvodní řeči a představil pár. V katolickém obřadu byl v určitých aspektech tradic a svatebních rituálů jen velice malý manévrovací prostor.

„Dante, kdo tě odevzdá k tomuto svazku?“ zeptal se otec Peter.

„Já sám ze své svobodné vůle.“

„Kdo tě dnes odevzdává, dítě?“ zeptal se otec Peter Catriny.

„Odevzdávám sama sebe.“

„A vstupuješ do tohoto svazku ze své svobodné vůle a s čistým srdcem, abys svázala svou duši s duší tohoto muže?“

Catrina se pod závojem nestoudně ušklíbla. „Samozřejmě, že ze svobodné vůle, Otče.“

Malým, stále stojícím davem hostů se ozval tichý smích.

Otec Peter nesouhlasně zamlaskal, ale když pak kněz promluvil, Dante slyšel v jeho hlase záblesk humoru. „Catrino, musím se zeptat znovu?“

„Do toho svazku vstupuji ze své svobodné vůle, Otče.“

„A ty, Dante, vstupuješ do tohoto svazku ze své svobodné vůle a s čistým srdcem, připravený svázat svou duši s duší této ženy?“

„Vstupuji do něho dobrovolně,“ odpověděl Dante.

Otec Peter se usmál. „Stojíte zde společně a navzájem si dáváte slib celoživotní věrnosti a oddanosti ve svém manželství?“

„Ano,“ řekli Dante a Catrina společně.

Dante si olízl rty a čekal na poslední otázku, po které mohl začít celý obřad. Musela být položena jen proto, že tam musela být. Ne proto, že by ji tam chtěl. Kněz znal Danteho důvody, proč je otázka pro pár nesmyslná, takže to trochu zjednodušil.

Když ji otec Peter vyslovil, jeho úsměv se trochu vytratil: „Jste ve svém manželském svazku otevření možnosti dětí?“

„Ano,“ odpověděli tiše společně.

„Dobře. Takže můžeme začít.“

Kim se z první řady postavila, poodešla od Giovanniho a z Catriny natažené ruky si vzala malou kytici bílých růží.

Poté, co se Kim vrátila zpátky k manželovi a zbytku rodiny Marcellů, Dante s Catrinou vyšli po schodech k vyvýšenému oltáři. Když se Catrina otočila tváří tvář k Dantemu, natáhla k němu ruku, a on ji bez jediného zaváhání přijal ještě dřív, než je o to otec Peter požádal. Dante to považoval za její projev ochoty ukázat souhlas k jejich sňatku, takže její akci bral tak, jak byla.

Otec Peter začal s bohoslužbou. Když začal mluvit a žehnal páru i hostům, byl jeho hlas jako obvykle silný a čistý. Po počátečním požehnání Catrina pustila Danteho ruku ve stejném okamžiku, jako pustil on tu její. Oba se společně s knězem a ostatními hosty pokřižovali. Pak byl pár požádán, aby se posadil.

Catrina s Dantem se vzdali možnosti, že by podle své volby přečetli některou modlitbu či něco z evangelia. Místo toho si zvolili, aby předčítal kněz.

Dante naklonil hlavu na stranu jen tak, aby zachytil Catrinin pohled. Úsměv pod závojem jí nezmizel, ale již nebyl tak koketní, jako předtím. Teď to vypadalo, že ho ze strany pozorovala s o něco větší intenzitou, zatímco kněz předčítal z bible vybranou pasáž a mluvil o moudrém muži, který si vybudoval dům na skále.

Čas plynul mnohem rychleji, než to Dantemu připadalo. Bylo zvláštní, jak se při svatbě cítil normálně. Celé to uspořádání mu nepřišlo tak podivné. Uvnitř věděl, že to bylo kvůli tomu, že manželství bylo vždycky dalším krokem, který odmítal přijmout. Ale teď, když ho dělal, měl pocit, jako by mu z ramen spadla neviditelná tíha.

Dnešním dnem už nic nemohlo zabránit Dantemu v tom, aby se stal donem.

Obřad pokračoval. Když kněz pokynul, pár si kleknul a recitoval modlitby a křižoval se mnohem častěji, než byl Dante ochotný spočítat. Když se naposledy postavili, konečně bylo přečteno evangelium a otec Peter ještě jednou spojil Catrininu a Danteho pravou ruku.

Dante stál tváří v tvář ženě, která se za necelých pár krátkých minut stane jeho ženou. Když po knězi opakoval slib, díval se Catrině přímo do očí.

Láska, přátelství a oddanost.

Bůh a čest. Věrnost, upřímnost a důvěra.

Když Dante recitoval své sliby, slova mu snadno klouzala ze rtů.

Jen při závěrečném požehnání, poté, co byly vysloveny všechny sliby, Dante najednou zaklopýtal ve svých myšlenkách. Věděl, že to přijde. Sakra. Pro většinu párů to byla jedna z nejdůležitějších částí obřadu. S Catrinou však kromě drobné show při jejich prvním setkání a polibku při oslavě jeho narozenin nesdíleli žádný druh intimity.

„Dante, můžeš políbit svou nevěstu,“ řekl otec Peter.

Dante se podíval na Catrinu, která se náhle pod svým závojem začala více usmívat. Její sexy úsměv byl v mžiku zpátky a škádlil ho. Catrina byla dobrá v tom, že ho stále dokázala udržovat v pozoru. S ní se rozhodně nikdy nebude nudit. Ráda šokovala.

Mlčky ústy naznačila: „Dante, polib svou nevěstu.“

Rozhodl se, že je na čase, aby jednou šokoval on ji.

Celý den hrála bez jakékoli viditelné námahy. Což bylo pro Catrinu přinejmenším neobvyklé. Byl jí vděčný, že umožnila to, aby dnešek probíhal pro oba tak hladce.

Catrina přistoupila k Datnemu blíž a on jí stáhl její závoj. Průsvitnou látku jí přehodil přes hlavu, rukama si pevně přidržel její čelist a tvrdě ji políbil. Catrina vytřeštila oči a prsty ho objala kolem zápěstí.

Polibku se ovšem nesnažila vyhnout. Ne. Místo toho cítil, jak se její rty rozšířily v úsměvu. Pak je pootevřela. Jen natolik, aby mu dovolila vsunout špičku jazyka do žáru jejích úst. Polibek mu oplácela a kostelem se začal ozývat potlesk. Kněz je oba představil hostům jako paní a pana Marcellovi.

Když se Dante odtáhl od Catriny, stále se jí díval přímo do očí a ona ho stále pevně svírala za zápěstí. Potlesk pokračoval.

Bylo dokonáno.

************

„Je na čase naplnit místa,“ řekl Antony tiše.

Dante zachytil oba bratry, jak se na něj dívají, zatímco popíjeli ze svých sklenic koňak. „Nejsou tu žádná místa k naplnění.“

Nebo tedy ne v Cosa Nostra Marcellových. Všechna důležitá místa byla zaplněna – včetně caporegimes. Zaplnění místa poskytlo muži jeho příslušnost a zapojovala mafiána do la famiglia.

„Bude,“ odpověděl Antony vágně.

„Tady, dneska večer?“ Dante kývnul směrem k hostům, kteří korzovali z místnosti do místnosti a oslavovali soukromou oslavu na počet svatby posledního z bratrů Marcellů.

Antony přikývl. „Tady. Za deset minut. U mě v kanceláři. Dejte to vědět lidem.“

Danteho otec se pak bez dalšího slova znovu vmísil do davu hostů.

„Musíš nejdřív uvolnit místo, aby mohlo být zaplněno,“ řekl Giovanni Dantemu.

„Pokud vím, tak nemáme žádnou krysu, kterou by bylo nutné vykouřit,“ dodal Lucian tiše. „Kdybychom ji měli, věděl bych to. A jestli ví něco, co já ne, nechci vidět ten povyk, který udělá Cecelia, až uvidí ten binec.“

„Možná pro někoho otevírá nové místo,“ navrhl Dante. „Myslím, že vzhledem k tomu, že se chovám jako boss, bych o tom měl vědět.“

Lucian zavrtěl hlavou. „Ne. Bylo jen pár perspektivních mužů, které sledujeme. A zatím ani ještě nebyly otevřené nominace. Tohle nebude ono.“

Giovanni si podrážděně povzdechl. „Nesnáším, když dělá tyhle sračky.“

Stejně tak to cítil i Dante. Zatraceně, byl Antonyho underboss, takže by měl být upozorněný, pokud se něco dělo nebo se otvíraly nominace. Jeho otec se místo toho choval tak, jako by Dante neměl v rodině žádnou pravomoc a neměl žádné právo být upozorněn na mužovy plány. Bylo mu z toho špatně.

Dante rychle přejel pohledem hosty, které měl v dohledu. Když vzal v úvahu všechny mafiány z jejich rodiny, kteří byli pozváni na svatbu, předpokládal, že to dává smysl, když se Antony rozhodl udělat něco dneska v noci. Nemluvě o tom, že oslava se pořádala v zámku Marcellů. Vlastně nezáleželo na tom, kdy se to stalo. Když byly otevřeny nominace nebo bylo potřeba zaplnit místa, muži se museli ukázat tam, kde jim to bylo nařízeno a včas, bez ohledu na to, co v daný okamžik dělali.

Takové bylo pravidlo. Pokud by ho porušili, mohli by zemřít.

Dante si v duchu připomněl, že to pravidlo musel dodržovat stejně tak, jako všichni ostatní. To v sobě zahrnovalo i to, že musel věřit rozhodnutím svého otce a jeho motivům, bez ohledu na to, zda znal nebo neznal Antonyho plány.

„Nebudeme bosse zpochybňovat,“ řekl Dante. Chtěl bratry vytrhnout z jejich myšlenek a místo toho je vrátit na místo, aby byli připraveni na cokoli, co se mohlo stát. „Dejte vědět mužům, že je potřeba zaplnit místo. Od teď za osm minut. Ať Antony nečeká.“

Nemusel se opakovat. Lucian s Giem odešli od Danteho. Dante se vydal mezi hosty, kteří si vychutnávali jídlo a speciální deserty a poohlížel se po své novomanželce. Catrinu našel na provizorním parketu, kde držela v náručí malou holčičku. Dante v ní poznal dceru jednoho z otcových capo.

Catrina vypadala s dítětem v náručí dost spokojeně. Houpala se s ním v rytmu hudby. Tohle pro ni měla být noc, kterou si měla užít, a i když bylo jejich manželství jedna obrovská šaráda, nesnášel, že ji musel vytrhnout z její zábavy jen proto, aby mohl zmizet.

Nezáleželo na tom. Nemohl zmizet bez nepovšimnutí, takže ji musel vyrušit. Mrkla na něj a kývla hlavou, aby k nim přišel.

„Už ses seznámila s panem Marcello?“ zeptala se Catrina dítěte, když se manžel postavil po bok své manželky.

„Ne,“ řeklo děvčátko.

Děvčátko se dívalo na Danteho a z nějakého důvodu vypadalo vyděšeně.

„No tak, nebuď z něj vystrašená,“ řekla Catrina a mávla směrem ke svému manželovi. Zvedla dívku výš, takže se teď mohla dívat Dantemu přímo do očí. „Je jako načepýřené kotě.“

Načepýřené kotě?

„A nemá ani drápky,“ doplnila Catrina šeptem.

Proboha.

„Nejsem -“

„Stata Zeet, bello,“ řekla Catrina, čímž mu účinně řekla, ať sklapne a lstivě se usmála. „Je tady poprvé. Je nervózní, protože tenhle dům je tak obrovský a ona tu nikoho nezná. Řekni ahoj.“

Dante se každou vteřinou cítil čím dál víc nesvůj, protože to dítě vypadalo, že z něj bylo naprosto vyděšené. „Ahoj.“

Na obličeji dítěte se objevil široký úsměv. „Ahoj! Já jsem Catie.“

Dante si to měl myslet. „Cat, neuč tohle dítě své triky jen proto, že má podobné jméno jako ty. Bella, ne každá kočka musí mít drápky.“

„Lepší, když je mají,“ zavtipkovala Cat. Postavila dítě na podlahu a poslala ho pryč směrem k několika dalším dětem, které tancovaly. „Dante, neviděla jsem tě. Víš, že musíme tancovat.“

„Jestli chceš, za chvíli můžeme.“

Nevadilo mu hýčkat Catrinu a to bez ohledu na to, co zamýšlela.

Kývla směrem k lidem. „Jde o svatební hostinu. Musíš dodržovat zvyky. Aspoň, že se tvojí matce podařilo zařídit, abys rozkrojil svatební dort. Usmívej se a vydrž.“

„Za chvíli,“ zopakoval. „Musím se o něco nutné postarat a na chvíli zmizet. Vydržíš na chvíli sama nebo potřebuješ někoho, kdo by od tebe odháněl vlky?“

Catrina se zasmála tím svým typickým úsměvem. Tím, který byl sebevědomý a zároveň mu bral vzduch. Nebylo divu, že bez jakéhokoli úsilí dokázala snadno zachytit jakékoli mužské oko. Ta žena byla ve své činnosti dokonalá. „Myslíš, že potřebuji někoho, kdo by mě bránil?“

„Ne, ale myslel jsem si, že bych se měl zeptat. Snažila se s tebou dneska v noci mluvit má máma?“

„Ano a opět jako obvykle to bylo trapné. Nedělej si obavy. Běž se věnovat svému… obchodu, že?“

„Místo je otevřené. Nevím čí.“

Catrina našpulila rty. „Mám pocit, jako bych měla –“

„Ne, nic takového. To by nikdy nebylo akceptovatelné,“ vložil se do toho Dante, který chtěl umlčet Catrinu dřív, než bude pokračovat a usadí ona jeho.

Bůh ví, že když se takhle žena pro něco rozhodla, nic ji od toho nedokázalo odradit.

„Dante, nenechal jsi mě dokončit větu. Vy Italové jste všichni stejní. Vždycky musíte promluvit dřív, než ostatní dokončí svou větu. Chtěla jsem říct, že mám pocit, že bych ti měla popřát hodně štěstí či tak nějak. Místa se otvírají pouze, pokud jsou prázdná, že?“

„Jo,“ potvrdil Dante.

„Jak jsem tedy řekla, hodně štěstí.“

Catrina natáhla ruku a měkce stiskla Danteho ruku. Pak se otočila zpátky k dětem. Bylo to velice nevinné gesto, ale i tak měl pocit, jako by měl najednou nohy z cementu.

Na Danteho rameni přistála něčí ruka a vytrhla ho z jeho omámení.

„Pojďme,“ uslyšel, jak za ním promluvil Lucian.

Oba bratři se vydali do třetího bratra, kde měl Antony svou kancelář. Dorazili tam v rekordním čase.

Většina z mužů, kteří se měli dostavit, již v místnosti byla. Dante se posadil na své místo u stolu svého otce. Paulie už seděl po jeho druhém boku. Antony seděl za svým stolem v čele místnosti, stoicky a tiše si hrál s rodinným pečetním prstenem na svém prstu. Do místnosti pomalu vcházel i zbytek mužů. Všichni vypadali stejně zmateně a zvědavě. Pár z nich podezřívavě sledovalo ostatní. Dante zaznamenal, že všichni dorazili včas. Nikdo neřekl ani slovo. Muži se opírali o zeď, seděli na pohovce, prakticky zaplnili Antonyho kancelář, takže tam téměř nebylo k hnutí.

Dante spočítal mafiány své rodiny – třicet osm včetně jeho otce i bratrů. Devatenáct z nich bylo capo, ostatní byli mafiány, kteří si svůj odznak vysloužili z nějakého jiného důvodu.

Antony kývl ke stále ještě otevřeným dveřím. „Někdo je zavřete. Nepotřebujeme obtěžovat ostatní hosty, pokud to tu začne být hlučné.“

„Je tu problém, bossi?“ zeptal se někdo ze zadní části místnosti.

„Jen kdyby někdo tady chtěl nějaký vytvořit,“ odpověděl Antony. Vypadal, že se nudí. „Řekl jsem, abyste zavřeli ty zatracené dveře.“

Dveře se s tichým cvaknutím zavřely.

„Dnes v noci se otvírají tři místa,“ zamumlal Antony, který si stále točil se svým prstenem.

Místností se ozval tichý šelest, jak si někteří z mužů přešlápli. Někteří se kolem sebe znovu ostražitě rozhlédli. Když se obsazená místa vyprázdnila, nikdy to nevěstilo nic dobrého. Tohle znamenalo smrt, protože to byl jediný způsob, jak někdo odešel z Cosa Nostry.

Pokud…

Když se Dante setkal s Lucianovým pohledem, který stál u protější zdi, Danteho myšlenky byly pryč. Jeho starší bratr byl tak jako obvykle pilířem klidu a chladu. V jeho pohledu však bylo skryto trochu vzrušení.

Do prdele.

Dante na tohle nebyl připravený, že?

„Tři místa, Bossi? Nevěděl jsem, že by tu byl nějaký problém, který se má řešit.“

„Není,“ řekl Antony. „Bylo by neslušné způsobit na krásných kobercích mé ženy vaší krví nějaké ošklivé skvrny. Cecelia by mohla mít oprávněné výhrady. Ne, tady není žádný problém, pokud ho někdo z vás nechce vyvolat. Nebo to někdo chce?“

Místností se ozvalo tiché přijetí.

„Dobře,“ zamumlal Antony. Postavil se, a když se narovnal, stáhl si ze svého prostředníčku svůj pečetní prsten. S nejvyšší opatrností položil ten kousek šperku na stůl.

„V naší Cosa Nostra formálně oznamuji, že jako boss odstupuji.“

Místnost naplnila neviditelná mlha ticha.

Antony si založil ruce na prsou a přejel muže pohledem, který byl jemnější, než obvykle. „Konečné rozhodnutí samozřejmě učiní Komise na zasedání, které proběhne za pár měsíců, ale pokud můj nástupce bude schopný plně mě nahradit na mém místě, nebudou tam žádné problémy.“

Dante se už nevydržel dál dívat na svého otce. Měl pocit, že má srdce až v krku.

Podle pravidel Cosa Nostry byl jen jediný způsob, jak mohl Dante, pokud by byl nominován na bosse – což věděl, že bude – vyjít živý a to tak, že nikdo jiný nebude mít námitky proti jeho nominaci. Pro to by musel mít zatraceně dobrý důvod. Osobní záležitosti, souboje, krádeže, osobní dluhy a tak dále. Cokoli, co by dokázalo, že by nebyl schopným vůdcem. Dante týral svůj mozek a snažil se přijít na cokoli, co by mohlo způsobit problém.

Kdyby někdo něco namítl a byl nalezen problém, nikdo by mu nemohl pomoci. Ani jeho bratři, ani otec… nikdo.

Tohle byla pravidla Cosa Nostry. Mafiáni podle nich žili a kvůli nim umírali.

„Pokud to zvážíte,“ řekl Antony a ukázal na svůj prsten na stole, „… pro mnohé z vás by to nemělo být překvapením. Už dlouhou to dávám najevo. Chci odejít do důchodu a nikdy jsem se tím netajil. Dřív, než někdo dostane nápad vystřídat mě na mém místě, protože já už to dál nechci. Takže jsem se rozhodl rezignovat. Navíc je to pro mě mnohem čestnější způsob, jak odejít, než aby mě musela moje žena pohřbít, že?“

Žádný muž na to nereagoval ani slovem. Žertováním o smrti svého bosse by se dostali na velice nebezpečnou půdu a nebylo pravděpodobné, že by tam někdo z nich chtěl uvíznout. Dante rozeznal, co se skrývalo v prohlášení jeho otce: testoval vody.

„Sedadlo v naší rodině je otevřené. Zaplňte ho,“ nařídil Antony.

Dante ve svém křesle ztuhnul, protože si uvědomil, že to byl pravděpodobně poslední otcův příkaz směrem k jeho mužům. No, nebo v jeho skutečném oficiálním postavení. Antony vždycky bude mafiánem. Vždycky bude s La Cosa Nostrou svázaný svou krví a bratrstvím. Jeho dědictví jako jednoho z nejnemilosrdnějších a nejvýdělečnějších zločineckých bossů, které kdy New York viděl, ho ještě dlouho přežije.

Ale tohle byl konec něčeho. Jeho éry? Možná. Jeho panování? Určitě.

Antony obešel svůj stůl, a když míjel Danteho, poplácal ho po tváři a bez ohlédnutí odešel ze své kanceláře. Nechal za sebou zavřené dveře.

Místnost se dusila v tichu. Muži vstřebávali, k čemu právě došlo. První slovo při navrhování zástupce měli Paulie a Dante, protože se jednalo po Antonym o dva nejvýše postavené členy. Nemohli na jeho místo navrhnout sami sebe, ale místo toho mohli navrhnout jeden druhého. Dante věděl, že Paulie otcovo místo nechtěl. Nikdy ho nechtěl. Navíc Paulie byl ještě o pět let starší než Antony. Také byl připraven strávit zbylé roky se svou ženou a ne se starat o zločineckou říši.

Paulie si vytáhl ze saka doutník a odřízl jeho špičku. Zatímco si ho zapaloval, nechal ostatní přítomné dusit se ve svých myšlenkách. Pak jistě a tiše pronesl: „Nominuji Dantea Marcella.“

Dřív, než stihl Dante odpovědět, ozval se Lucian: „Potvrzuji.“

„Ano,“ zaslechl někde z davu Giovanniho souhlas.

Přicházeli další souhlasy od capo, kteří byli shromážděni v kanceláři. Dance cítil, jak se ve svém křesle uvolňuje a mizí jeho napětí. K tomu, aby byl nominován, potřeboval kromě Paulie jmenování ještě někoho dalšího, ale stále nemohl mít ani jednu osobu jistou.

Když se místnost ztišila, Paulie se zeptal: „Nějaké námitky proti návrhu?“

Nikdo nepromluvil, ale Dante zaznamenal, že se Gio pohnul za nějakého jiného muže. Čelist měl napjatou, hlavu skloněnou dolů, takže jeho bratr nemohl zaregistrovat, ať už mu z úst vyšla jakákoli slova. Dante také nebyl schopný rozeznat, ke komu se Gio přiblížil, protože mu ve výhledu bránili muži, kteří stáli před nimi.

„Takže odsouhlaseno.“ Paule se otočil k Dantemu a s úsměvem promluvil: „Bossi… druhé křeslo je otevřeno.“

Dantemu chvíli trvalo, než mu došlo, co mu Paulie říkal. Musel si vybrat underbosse na své předchozí místo, a muži s tím museli souhlasit. Zajel pohledem ke svému staršímu bratrovi. Nemusel o tom přemýšlet. „Lucian Marcello.“

Lucian na Danteho slova zareagoval jediným gestem – kývnutím hlavy.

„Potvrzuji,“ promluvil Paulie.

Vhledem k tomu, že Lucianovo místo nebylo stejné jako Danteho, nemuseli čekat na další potvrzení. Jeden souhlas byl dostačující.

„Nějaké námitky?“ zeptal se Dante.

„Ne,“ ozvali se společně muži.

Dante pomalu vydechl, předklonil se a opřel si ruce o kolena. „Nějaké nominace na nové členy? Chci s tím co nejdřív skončit a vrátit se zpátky ke své ženě. Nějaké nominace?“

Z druhé strany kanceláře se ozvalo jméno. Dva capo chtěli, aby členové jejich rodiny získali svou příslušnost. Dante i Paulie návrh okamžitě vetovali.

„Příliš mladý,“ řekl Paulie.

„Giovannimu bylo teprve sedmnáct.“

„Giovanni měl svou příslušnost zajištěnou, kdykoli ji chtěl a to díky svému postavení v rodině Marcellů,“ řekl Dante klidně. „Od patnácti působil na ulicích pod několika capy, kteří jsou tady v místnosti a pod dvěma dalšími, kteří jsou již na hřbitově. Zároveň se mu podařilo dokončit střední školu. Pokud chce kdokoli zpochybňovat to, jak Giovanni získal svou příslušnost, prosím. Prokažte nám svou laskavost a půjdete ven s kulkou v hlavě.“

Dante se usmál. Moc dobře věděl, že to vypadalo krutě. „Dál. Někdo další?“

„Salvatore Bonelli,“ promluvil Leo, capo, který pravidelně pokoušel Danteho trpělivost. Dante toho muže neviděl, ale rozhodně ho slyšel.

Dante odmítavě mávl rukou. „Za poslední dva roky čtyři zatčení za napadení. Jistě, přestupky, ale stejně je to zatčení. Pokud je to možné, nechceme, aby byla naše jména v novinách. Pokud se nezvládne ovládnout mimo rodině, nebude se schopný držet zpátky ani v bojích s ostatními mafiány.“

„Platná připomínka,“ řekl Paulie. „Někdo další?“

Nikdo nic neřekl.

Dante netoužil sedět v kanceláři déle, než bylo nezbytně nutné. „K těmhle sračkám se vrátíme jindy, ale pro teď zůstává místo otevřené.“

„Je potřeba vyřešit můj gang,“ řekl Lucian. „Něco zvládnu, ale když budu pracovat pod tebou, tak ne všechno.“

„Rozděl ho mezi území nejbližších capo,“ nařídil Dante. „Setkání zůstávají stejná. A když už o tom mluvíme, se všemi se uvidíme na konci příštího měsíce. Běžte pít a popřejte mému otci.“

Poté, co muži odešli, se Dante rychle zeptal: „Gio, kdo se chystal mít námitky?“

Giovanni povytáhl obočí. Vypadal nevzrušeně. „Nemyslím, že by měl, ale nechtěl jsem to riskovat.“

„Kdo?“

„Leo.“

Lucian si se silným povzdechem promnul čelo. „Musíme zvážit, zda bychom ten problém, co má, neměli vyřešit konečným řešením.“

„Šel po mně tvrdě od prvního okamžiku, kdy se Antony neukázal na vybírání poplatků.“

„Já vím,“ zamumlal Lucian.

„A skutečně mě v poslední době ty jeho zasrané sarkastické připomínky neskutečně serou. Nasadím do jeho gangu pár chlapů, půjdeme na to odtamtud,“ řekl Gio.

Paulie, který byl po Danteho boku, se zasmál. „Nechal jsi tu něco důležitého.“

Dante si to nemyslel. „Co?“

„Prsten, chlapče.“

Dante se zamračením zvedl ze stolu otcův pečetní prsten rodiny Marcellů. Nasadil si ho na špičku prostředníčku a ten šperk zvažoval. Bylo zvykem, aby šéf nosil něco takového jako znamení svého postavení a významu. Když ho mafiáni zdravili, obvykle ten kousek políbili.

Dante si nebyl jistý, zda si chce vzít tenhle prsten za svůj, nebo ne. „Je to prsten mého otce.“

„Teď tvůj,“ opravil ho Paulie jemně.

„Vypadá to, že máš dva nové šperky,“ řekl Lucian. „Oba získané v jednom dni.“

„Člověče, sklapni s těmi nesmysly.“

Lucian v reakci pokrčil jen jedním ramenem. Stále byl opřený o zeď, jako by pro něj byl dnešek stejný jako jakýkoli jiný den. Danteho by zajímalo, jak to jeho starší bratr dělal, že dokázal být ohledně celé té situace tak nonšalantní. On se cítil velice podivně – i když ne nutně tím špatným způsobem.

„Vezmi si ho – je to tradice,“ vysvětlil Paulie. „Dante, Antony by se ho nevzdal, kdyby na to nebyl skutečně připravený.“

„Pro starší generaci, která čeká, že ho budeš celou dobu mít,“ dodal Giovanni a zavřel dveře kanceláře. „Víš, že všichni ti staří blázni jako Paulie svoje tradice milují.“

„Giovanni, dávej si pozor na pusu. Ještě jednou mě nazvi bláznem a staříkem a budeš sledovat, co ti tenhle starý blázen udělá.“

Gio se ušklíbl, ale moudře zůstal zticha.

Dante si nasadil prsten na prst a zlato se setkalo s jeho snubním prstenem. Neměl pocit, že by byl cítit jinak. Netížil mu ruku – ani fyzicky ani symbolicky. Potřeboval to. „Teď zbývá ještě Komise.“

„Když jsi ženatý, se nemáš čeho obávat,“ ujistil ho Paulie.

„Na řadě jsou gratulace,“ řekl Lucian a při jeho potutelném úsměvu měl Dante pocit, jako by povyrostl. „Marcellové mají nového bosse.“

„A mladší generace mužů přebírá trůn,“ řekl Paulie a natáhl se, aby poplácal Danteho po zádech. „Bože, všechny nás chraň.“