Dante - 2. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Další překvapení pro Danteho. A nečekaná nabídka k sňatku, kterou rozhodně nevyslovil on…               Sinnel

„Jsi si jistý, že u toho nechceš být přítomný?“ zeptal se Dante svého otce.

„Ne,“ odpověděl Antony na druhém konci linky.

Jeho otec to řekl tak nonšalantně, jako by Dante tu odpověď měl už dávno znát. Dva týdny po jeho překvapivé nepřítomnosti na vybírání poplatku se Antony ohledně své Cosa Nostry angažoval velice málo. Dante byl však na druhé straně přetížen.

„Navíc na tyhle věci máš mnohem větší trpělivost, než já. Když dojde na někoho, kdo zasahuje do mých obchodů, mám tendenci nejdřív zabíjet, a až poté se ptát.“

„No, já před zabitím rád dávám šanci na vysvětlení,“ zavtipkoval Dante.

Svým způsobem.

„Až to skončí, Dante, tak mě jen seznam s podrobnostmi. Snaž se neudělat moc velký nepořádek.“ Dřív, než mohl Dante zareagovat, jeho otec dodal: „Dělám si srandu. Zvládneš to dobře.“

S těmi slovy Antony ukončil hovor. Dante vystoupil ze svého Mercedesu, a když zavíral dveře u řidiče, druhou rukou si uhladil svůj oblek. S Lucianem a Giem se setkal u vchodu Giova nejbezpečnějšího klubu.

Dobře, bylo to nejbezpečnější místo pro schůzku ve čtvrtek v noci.

Navázat kontakt s malou bandou, která distribuovala drogy na ulicích, které ovládali Marcellovi a nepatřili k nim, netrvalo dlouho. Schůzka byla domluvena bez jakýchkoli problémů a každý požadavek, na kterém Dante trval, zřejmě dodrželi. Lehkost, která při domluvě panovala, Danteho znovu vedla k domněnce, že ti lidé z nějakého důvodu chtěli přitáhnout jeho pozornost.

Chystal se zjistit, proč.

„Kolik máme uvnitř klubu lidí?“ zeptal se Dante.

„Kolem deseti. Všude okolo,“ řekl Gio.

„A neznámí?“

„Zatím nikdo.“

„Vůbec?“ zeptal se Lucian.

Gio pokrčil rameny. „Podle mých zaměstnanců jsou všichni uvnitř buď pravidelní zákazníci, případně někdo, koho aspoň jednou či dvakrát už viděli. Jedinou výjimkou je zrzka na baru, která popíjí perlivou vodu a hraje si se svým telefonem. Pravděpodobně nebude tím, koho hledáme.“

„Jestli se dneska neobjeví, nedožijí se víkendu.“

Lucian tleskl. „Připraven, bossi?“

Dante se uchechtl. „Jo, jsem připraven.“

O třicet minut a dvou colách s rumem později vešli do tichého klubu tři muži oblečení v černých kalhotách, černých sportovních kabátech a naleštěných botách. Pohledy přejeli osazenstvo klubu, až zastavili přímo u stolu, kde seděl Dante se svými bratry. Dante už dříve požádal Gia o to, aby byl jejich stůl v rohu, takže mohli sedět zády ke stěně a nikdo nepovolaný je nemohl překvapit.

Dante naklonil hlavu na stranu, aby tím upoutal pozornost svých bratrů. „Věřím, že dorazili naši hosté. Pozdravíte je?“

„Jistě,“ řekl Gio.

Lucian s Giem odešli od stolu. Svoje nápoje tu nechali. Pozdrav s hosty ve stylu Marcellů neměl nic společného se slovy: „Dobrý večer“ a podáním ruky. Dante místo toho sledoval, jak jeho bratři pečlivě prohledali tři muže. Díkybohu za to, že ani jeden z nich nedělal žádný povyk. Vypadalo to, že žádný z mužů s sebou neměl nic než peněženku a mobilní telefon.

Muži hned v závěsu s Lucianem a Giem přistoupili ke stolu. Dante zůstal sedět. Nejvyšší z nich se podíval na Danteho a čekal, až se postaví a přivítá je. Dante to však neudělal. Bossové se nesnižují k tomu, aby se vestoje přivítali se spolupracovníky nižší úrovně, nota bene rivaly. Oni byli ti, kdo se měli sklonit a pozdravit ho, ale vypadalo, že nově příchozí toto netušili.

„Sedněte si,“ řekl Dante a mávl k židlím proti sobě.

Muži zůstali stát. Nejvyšší z nich kývl a pak čistou italštinou pronesl: „Salve, Dante Marcello. Come sta?“

Dante na sobě nedal nic znát. Mužův pozdrav nebyl formální, ale přátelský, což oceňoval.

„Bene, grazie. Come si chiama?“ zeptal se Dante.

„Gaetano.“

„A tví přátelé? Jak se jmenují?“

Gaetano se ušklíbl. „Spolupracovníci.“
„A oni?“ zeptal se Dante, pevněji než poprvé.

Gaetano kývl hlavou směrem k druhému nejvyššímu muži po své pravici. Muž s jizvou nad obočím. „Carlos.“ Pak kývl směrem k muži po levici a pronesl: „Pao.“

Neuniklo mu, že Gaetano ve svém oznámení nepoužil žádná příjmení, ani to, že je nenazval zaměstnanci. Ve skutečnosti použil slovo spolupracovníci, což vedlo Danteho k domněnce, že je na stejné úrovni jako zbylí dva.“

Když nic jiného, bylo to divné. Jeden z těch mužů měl být boss, takže který z nich to byl a proč dovolil Gaetanovi, aby je všechny představil? Dantemu se nelíbilo, když si s ním někdo zahrával.

Dante mávl k židlím. „Pokud se znovu odmítnete posadit, budu nucen požádat vás, abyste odešli, aniž bych vám poskytl možnost vysvětlit vaši absurdní představu, že můžete se svými lidmi nějak pracovat na mých ulicích bez mého vědomí či svolení. Věřte mi, že chcete mít možnost vysvětlit to. Prosím, posaďte se.“

Poté, co všichni seděli, Dante počkal, až se na obou koncích stolu usadí i jeho bratři. Teprve poté pokračoval.

„Zřejmě jste chtěli upoutat moji pozornost. Teď ji máte,“ řekl Dante tiše.

„My jsme chtěli nic,“ odpověděl Carlos, který na Dantův vkus seděl v židli až příliš uvolněně. Žádný boss by nikdy nereagoval tak nevzrušeně.

„Museli jste něco chtít,“ řekl Gio z pravého konce stolu. „Protože jinak jste prostě jen banda -“

„Gio, klid,“ řekl Lucian a otočil se k jejich hostům. „Odkud pochází váš produkt?“

„Ne z vašich dovozních zdrojů, pokud se ptáte na to,“ odpověděl Pao se zvednutím jednoho ramena. Prohlížel si nehty na svých prstech, jako by ho celá situace už nudila. „Naše kontakty, které mají na starost dovoz zásilek, nemají nic společného s Mexikem, jako to děláte vy. Víte, my máme na starosti jen pár věcí.“

„A,“ protáhl Gaetano a klepal prsty na stůl, „… naše pochází přímo od zdroje, takže nemáme náklady na překupníky. Někdo by si mohl myslet, že je to o trochu riskantnější, pokud je takto blízko od zdroje, ale… nesouhlasíme. Je to dobrá dohoda.“

„Velice zisková,“ souhlasil Carlos. „I když podle ceny, za kterou prodáváte kokain na ulicích, se divím, že na tom vůbec něco vyděláte.“

Aniž by Dante potřeboval jakékoli popichování, ze všech tří mužů okamžitě nejvíc nesnášel Carlose. Skutečně ho nesnášel, vlastně všechny, protože nedělali nic jiného, než hraní slovních hříček. Dante byl z představení těch mužů tak podrážděný, že by mohl hned vypěnit. Přesto zůstal klidný a nechal mluvit své bratry.

„Neměli jsme problémy,“ poukázal Gio s rukama založenýma na prsou.

Pao napodobil Giovu pozici. „Nechal jsi to nedokončené?“

„Jak to?“ zeptal se Lucian.

„Zapomněl jsi na konci věty dodat „dřív, než jsi přišel ty“,“ vysvětlil Carlos se smíchem.

Dante se díval, jak Gio přimhouřil oči. Tohle nikdy nebylo dobré znamení. Mezi třemi bratry Marcellů byl Gio vždycky ten nejméně trpělivý, v momentě kdy ho někdo sral, šel mu nejrychleji po krku. A když se do toho dal, byl neúnavný.

Vypadalo to, že ti tři neznámí chtěli jen popíchnout bratry Marcellů. Sami neměli zájem nic probírat nebo vysvětlovat. To bylo extrémně znepokojivé. Dante seděl u stolu naproti lidem, kteří jako jedni z mála se k němu chovali neuctivě. A navíc si dali záležet na tom, aby případně posílali jejich obchod ke dnu.

„Proč tyhle ulice?“ zeptal se Gio se zaťatou čelistí. To byl jediný znak jeho frustrace.

Žádný z mužů neodpověděl.

Panovalo mezi nimi ticho a vypadalo to, že konec byl v nedohlednu. Čím déle to trvalo, tím byl Dante podrážděnější. Muži záměrně naráželi na to, že je mezi nimi leader, ale žádný z nich nikdy nepromluvil tak, jako by jím byl. I když narážky pokračovaly. Dante je nechal pokračovat dalších dvacet minut, jen proto, aby zjistil, zda by z nich některý z jeho bratrů dokázal něco vytáhnout, ale ne… nic.

Byla tu určitá možnost, že jejich hra měla nechat Danteho zmateného, možná i všechny bratry Marcellů, ale netušil, z jakého důvodu by to mělo být.

Žádný boss by nevytahoval takovýhle sračky.

Dante se rozhlédl kolem stolu a konečně to začínal chápat. Žádný z těchto mužů nebyl bossem jejich operace. Ani jeden z nich se nikdy nepodíval na některého z ostatních mužů, aby si vysloužil povolení pro vyjádření svého názoru, směru, kterým se ubíral hovor, nebo aby vedl závěrečné jednání.

Kdyby si to Dante uvědomil dřív, mohl se celé šarádě vyhnout a netratil by tady marně čas. Nic ho neštvalo víc, než když někdo marnil jeho zasraný čas.

„Skončili jsme,“ řekl Dante a postavil se.

Žádný z mužů se s ním nepostavil. To bylo jen další známkou toho, že ani jeden z nich neměl pocit, že byli osobou, která má moc.

Odporné.

Giovanni se podíval se svraštěným obočím na svého staršího bratra. „Ale -“

„Ale nic,“ odsekl Dante. Jeho podráždění ještě vzrostlo.

„Dante, stále nemáme odpovědi. Chci vědět, proč ta sračka, která je v mých ulicích, není moje, a bere mému gangu obchod i prachy.“

„Přesně tak.“ Dante odmítavě mávl rukou směrem k hostům, kteří během jejich schůzky stále mluvili v kruzích a totálně ho srali. „A z těchto bláznů jsme nic nedostali.“

„Hele,“ zavrčel Gaetano. „Blázni je dost silné slovo pro malou skupinu mužů, kteří za necelých pár měsíců ovládli čtvrtinu vašeho území, a podařilo se jim snížit tržby na vašem nejprodávanějším produktu téměř o polovinu.“

Dante přimhouřil oči na kreténa, který evidentně stál o kulku v hlavě. Konec her. Cosa Nostra Marcellů se neobtěžovala zacházet hezky s malými začínajícími gangy, jako byl tenhle. Jednoduše museli ven ze hry.

Byla to výzva, kterou by měl udělat. Ne, že by se mu to extra líbilo. V jejich světě bylo vždycky lepší uzavřít mír, než vše řešit krvavou cestou, ale oni si vybrali něco jiného.

„Když Marcellovi vznesli požadavek na toto setkání, udělali jsme to s cílem setkání bosse s bossem,“ řekl Dante, který navenek udržoval klid, i když uvnitř něj to všechno vřelo. „To byla dohoda pro dnešní noc. Místo toho jsme tu našli bandu zlodějů, kteří si hrají s drogami, a kteří zjevně nemají ani ponětí o síle, se kterou se setkají, když jdou proti Marcellům. Tady jsme skončili. Není víc o čem mluvit.“

„Ano?“ zeptal se Gaetano.

„Ano, ano. Je to tak. Dal jsem vašemu bossovi možnost promluvit si se mnou tváří v tvář, aby mi mohl vysvětlit své motivy, které ho vedly k prodeji v našich ulicích. Neudělal to. Ať už měl pro to, že se tu neukázal, jakékoli důvody, proklínám ho. Vyhýbání se bossovi je v Cosa Nostra nepřijatelné. A pro mě nepředstavuje žádný rozdíl, zda se jedná o člena la famiglia, nebo ne. Když jste přišli na mé území, automaticky jste souhlasili s tím, že budete hrát podle mých pravidel.“

Carlosovy rty se zkroutily něčím podobným úšklebku. „Dante, ale ty vlastně ani taky nejsi boss, že?“

„Chovat se jako boss je stejně dobré, jako být boss. To znamená, že udělám pár hovorů. A vzhledem k tomu, že sedíte v klubu, jehož vlastníkem je můj bratr, prodáváte na ulicích, které máme na starosti a které kontroluje naše rodina, bylo by moudré pamatovat si, že síla tady není na vaší straně.“

Teď se postavil i Lucian se rty sevřenými do úzké linie. „Dante, jsi si jistý, že je to, co chceš udělat?“

Dante přikývl. „Ano. Dokončíš za mě ty nesmysly? Po téhle zkurvené show potřebuji něco k pití.“

„Udělám to,“ řekl Lucian.

„Ujisti se, že taky pochopili důsledky téhle frašky. Když lidé ztrácí můj čas, je to zasraný výsměch. Jako bych už tak neměl víc než dost zatracených problémů.“

„Jo, chápu.“

Dante bez ohlédnutí odešel od skupiny u stolu. V okamžiku, kdy se rozhodl, že mu nestojí za námahu dostat z nich víc informací, pustil jejich sračky z hlavy.

U baru zaklepal prsty na pult, aby upoutal pozornost barmana. „Kanadskou whiskey. Tři prsty. Přesně.“

„Hned to bude, bossi,“ odvětil muž.

Nehledě na to, kolikrát už byl Dante takto osloven, stále si na to úplně nezvykl. Vypadalo to, že nikdo z rodiny Marcellů nebyl tou změnou překvapen. Nikdo kromě něj. Antony to na něj musel narafičit hodně dobře.

Dante potlačil úsměv a otočil se zády k baru, aby mohl sledovat svého staršího bratra, jak se vypořádá s idioty na druhé straně místnosti. Tiše, aby je nemohl zaslechnout někdo jiný, ale s vážným výrazem se Lucian předváděl a mužům nadával. Jeho bratr dělal to, co uměl nejlépe: naháněl strach.

Možná už jen pro tu show měl zůstat u stolu.

Dante koutkem oka zahlédl křivku skvělého pasu, která přicházela do nádherných boků. Vše zakryto černými přiléhavými šaty. Rozhodně to přitáhlo jeho pozornost. Profil ženy rámovaly tmavě červené kadeře, které splývaly pod ramena. Její rysy skrývaly jen minimálně. Kůže měla broskvovou barvu. Rubínově zbarvené rty byly přesně tak plné, aby vypadaly přirozeně. Vystouplé lícní kosti jí dávaly vzhled sladkosti a nevinnosti. Ale jí tělo, v těch šatech a černých sandálech na dvanácticentimetrových podpatcích – vše křičelo naprostým hříchem a sexualitou. Oči držela na baru. Tmavé řasy jí stínily tvář, ale v koutcích úst jí hrál náznak úsměvu.

Danteovi se sevřelo hrdlo. Najednou mu byly kalhoty těsné. Čím déle se na tu ženu díval, tím více stoupal jeho zájem. Dnešní noc stála za hovno, tak proč ji nezakončit v jiném duchu? Třeba mezi stehny téhle ženy?

Barman právě donesl nápoj, takže se k němu Dante otočil. „Na účet podniku, bossi.“

„Díky.“

Dante popadl svou whiskey a zvedl se od baru. Plně se soustředil na ženu, která seděla o tři židle dál. Vydal se k ní. Když vklouzl na židli vedle zrzky, její rty se zkroutily téměř vědoucím úsměvem.

Její hnědé oči, které předtím oceňoval z boku, se na něj pomalu otočily. Prohlédla si ho od hlavy k patě a ani se to nesnažila skrýt. Při jejím pohledu se jeho chtíč rozhořel ještě víc. Na té ženě něco bylo. Věděla, co chce a své záměry neskrývala. To ho rozehřálo jako nic jiného.

Její pěstěné nehty nalakované na červeno ve stejném odstínu jako její vlasy a rty, sklouzly k vnější straně jejích stehen ukrytých v lemu šatů. To Danteho donutilo podívat se níž.

Cristo, měla nádherné nohy.

Vsadil by se, že omotané kolem jeho pasu by vypadaly ještě líp.

„Piješ?“ zeptal se Dante hrubým tónem.

„Dnes večer ne.“

Dante omráčeně zamrkal. Zastřený italský přízvuk, do kterého byla zahalena její slova, ho donutil ustoupit o krok zpět. Nečekal to, a z nějakého důvodu ho to přivedlo až na hranu.

„Dolcezza, tohle je klub. Pokud sedíš ve čtvrtek večer na baru, není tady toho moc, co jiného dělat.“

Usmála se na něj až příliš sladce. „Ah, dělám víc, než jen, že tu sedím, bello. A nepotřebuji k tomu pít.“

Její hlas byl rezervovaný, ale slova jí z jazyku sklouzla tiše, ale jistě. To, jak seděla na své židle vzpřímeně, zatímco se mu odvážně dívala do očí, mu poskytovalo náznak důvěrnosti. Omámila ho.

Na to Dante nebyl zvyklý.

Jeho pozornost teď přitáhly měkké zvuky ťuk – ťuk – ťuk k místu, kde její prsty poklepával na bar. Na vnitřní straně levého ukazováčku měly vytetováno efektním černím písmen jediné slovo: Královna.

Znovu se dostával na hranu. Když se tak Dante cítil, obvykle přicházel skok. Tahle žena nutila jeho vnitřnosti křičet. V dobrém i špatném slova smyslu.

Dante risknul pohled zpátky ke stolu, kde už jeho bratři stáli a připravovali se odejít. I když stále ještě mluvili. Ale muž, který Danteho nejvíc otravoval – Gaetano – nevěnoval Lucanovi ani Giovi žádnou pozornost. Ne, díval se na ženu po Danteho boku.

Ne se zájmem, jako kdyby se snažil jako náhodou upoutat její pozornost. Díval se na ni jako na důvěrně známého přítele.

Když Dante skutečně potřeboval, aby se mu mysl uklidnila, rozběhly se mu myšlenky jako o závod. V průběhu celého setkání žádný z mužů nemluvil o svém bossovi ať už přímo, nebo nepřímo. Marcello bratři poukazovali na neznámého vůdce skupiny jako na něho, protože předpokládali, že ať si s nimi zahrává kdokoli, jedná se o muže.

Teprve teď si Dante uvědomil, že se mýlili.

„Víš, překvapil jsi mě,“ řekla žena a protahovala slova tak smyslně, až by se v nich muž mohl chtít utopit. Znovu přejela Danteho pohledem od jeho kožených bot až k zeleným očím. „Dante Marcello, osobně jsi mnohem pohlednější, než jsem si myslela, že bys mohl být.“

V životě mafiánů jsou tři věci, které dělaly muže nejzranitelnější: sex, láska a děti.

Sex občas vedl k lásce, a u některých pak také k dětem. Dante nemohl mít děti. Neměl zájem o lásku. Ale sex… no, to bylo něco, bez čehož se prostě nemohl obejít.

Už tak bylo zatraceně špatné, že ho ta potřeba nechala vystaveného, a to právě teď, kdy se naučil, že pokud jde o obchod, nikdy by neměl myslet penisem.

Dante vyrazil k ženě a ta se ve stejný okamžik na své židli rychle otočila. Objevil se přímo mezi jejími stehny a silou svého těla ji tlačil na bar. Téměř ji vytlačil z její židle. Magnum, který měl vždy vzadu za pasem kalhot ve svém pouzdře, už držel v dlani a dřív, než mohla žena promluvit, jí ho tiskl přímo pod bradu.

Dante zarýval zbraň do její krční jamky, čímž ji jejím tlakem nutil zaklonit hlavu dozadu. Zírala mu přímo do obličeje. Nestoudně, nebojácně a u toho se ještě uličnicky uculovala. V jejích oříškových očích tančily jiskřičky pobavení a výhrůžky.

Nenáviděl, že díky jejímu nevzrušenému přístupu k jeho varování, cítil ještě větší horko.

Dante v rozkroku pocítil něco ostrého. Aniž by se musel podívat dolů, musel vycítit, že měl u koulí ostrou čepel nože, která mu je mohla nakrájet na kousky.

Zasraný bože.

„Jen pokračuj, bello a rozkrájím ti koule na malé kousky. Nebyl bys prvním, kdo se ze mě snaží ukousnut kus sousta, Dante. Nejsem malá holčička, která se dá snadno vyděsit.“

„Kdo sakra jsi?“ zeptal se Dante.

„Catrina Danzi.“

Svoji zbraň do ní zaryl ještě silněji. Její nůž reagoval úplně stejným způsobem.

„Co ode mě chceš?“

Catrina po něm ve škodolibém úsměvu blýskla bílými zuby. „Slyšela jsem, že potřebuješ manželku.“

Dante sebou skoro cukl. „Co jsi to právě řekla?“

„Ach, myslím, že jsi mě, Dante, slyšel naprosto správně.“

Její nůž zajel na jeho penisu o trochu výš a Dante si uvědomil, že byl tvrdý jako ocel.

„Dej ten zatracený nůž pryč.“

„Myslím, že ne. Víš, ty máš svou zbraň také stále na mém hrdle a to není moc hezké.“ Catrina mu věnovala další hříšný úsměv a dodala: „A navíc si myslím, že se ti to líbí.“

Danto znovu zajistil kohoutek své zbraně. Pár přítomných hostů, kteří byli kolem, ho vůbec nevzrušovalo. Netušil, zda jeho bratři zaznamenali jeho aktuální situaci nebo ne. V tomhle okamžiku jeho nejvyšší zájem spočíval výhradně na té podivně nádherné ženě a jejím noži v jeho rozkroku.

„Nelíbí se mi zbraně obecně,“ řekla Catrina s hlavou skloněnou ke straně, jako by právě mluvili o večeři. „Jsou těžké a hlasité. Na druhou stranu malý nožík zaregistruje málokdo. Zbraně vždy tak nějak znamenají problém. A u ženy jako já není potřeba zbraň.“
Když Dante položil svou otázku, nedokázal se přestat dívat do jejích hnědých očí: „Proč pak?“

„Protože muži jsou předvídatelní. A s tváří jako mám já, si nemůžou pomoci a snaží se dostat blízko. Poté, co udělají...“

„Jsou v prdeli.“

Vychutnávala si ho jako zasranou kořist.

A on jí to dovolil.

„Přesně. Odlož svou zbraň a můžeme si promluvit.“

Dante to neudělal. „Ti muži, ti jsou tvoji, že?“

„Ano. Docela mě překvapilo, že jsi vydržel nechat je kecat jejich nesmysly tak dlouho.“

„Čekal jsem, až jeden z nich uklouzne.“

„Myslela jsem si to,“ řekla s povzdechem. „Ale samozřejmě, že to neudělali. Vycvičila jsem je dobře.“

Danteho teď napadla další myšlenka, které ho podráždila. „Catrino, na tomhle setkání mohl být dneska večer můj otec a ne já.“

„Říkej mi Cat.“

Tím, jakým způsobem vyslovila své jméno, jeho penis se bolestivě napnul. Bože, jak ho mohla jedna a ta samá žena ve stejný okamžik tak neskutečně štvát a zároveň ho rozohnit? Bylo to nechutné.

„Mohl tu být můj otec,“ zopakoval Dante. Potřeboval se dostat od svých myšlenek dál.

„Ne. Věděla jsem, že bys tu měl být ty,“ zašeptala Catrina.

Dobrý Bože.

Dante cítil neovladatelnou chuť překonat tu krátkou vzdálenost, která ho dělila od Catriny. Část jeho mozku chtěla zjistit, jak chutnají její ústa, zatímco by se k němu tiskla stehny a měla nůž položený na jeho koulích.

„Dante, v našem byznysu se informace rychle šíří. Vypadá to, že v poslední době přebíráš spoustu záležitostí, ale pojí se s tím i další zvěsti. Pokud se chceš stát bossem, potřebuješ manželku. To je něco, co nemáš a vypadá to, že se jedná i o věc, kterou odmítáš vůbec akceptovat.“

„Jak to, že znáš můj názor na manželství?“

„To je další skvělá věc na mém hezkém obličeji. Když chci, informace vždycky dostanu. Co by mohla sladká žena skutečně dělat s Marcellem, hmm? Myslí si, že je jen zvědavá. Pitomí muži.“

Dante cítil, jak mu v krku narůstá knedlík. „Vylákala jsi mě ven, abys mi dala nabídku?“

„V jistém smyslu,“ zamumlala Catrina. „Mám něco, co potřebuješ a ty máš něco, co potřebuji já. Mohlo by to fungovat, ale to se nedozvíme, pokud to spolu nejdříve neprobereme.“

„Já tě neznám,“ protáhl Dante. „A po dnešní noci si nemyslím, že tě chci poznat.“

„Skutečně potřebuješ sklonit svou zbraň, bello.“

„Přestaň mi tak říkat.“

„Ne. Myslím, že se to k tobě docela dobře hodí.“ Danteho rozmrzelost vzrostla, ale dřív, než stačil zareagovat, zmizel Catrinin nůž z jeho slabin. Vrátila ho do pouzdra, které měla připevněné na stehně. Catrina mávla někam směrem za Dantem. Nepochybně to byl signál pro muže, které s sebou přivedla, aby rozehráli svou hru. „To byla jen malá ochutnávka toho, čeho jsem schopna.“

Ne, že by to Dante chtěl, ale když z jeho těla zvedla svou zbraň, vrátil si i on tu svou do vnitřního pouzdra na zádech. „Neoceňuji to, že jsi poslala místo sebe své muže.“

„Nejsou to jen mí muži, Dante. To je celá ta věc. Drogy, tvé ulice, informace. Stále ti to ještě nedošlo, že?“

Dante zamrkal. Nebyl si jistý, na co se ho ptala. Catrina ho vztyčeným prstem šťouchla do hrudníku. Prostý dotek vyslal do jeho kůže horké jiskřičky. Pohledem znovu zachytil slovo, které měla vytetované na svém štíhlém, světlém prstu.

„Catrina Danzi,“ zopakovala.

„Tohle jméno není nikde známé.“

„V okolním světě by nemělo. Pokud ano, tak bych nebyla tak dobrá ve své práci, Dante.“ Znovu mu namířila prstem přímo do hrudníku. „Myslím, že půjdu a vezmu s sebou své muže.“

Dante ustoupil. „To udělej.“

Catrina elegantně sklouzla ze židle. Tu eleganci by Dante u jakékoli jiné ženy ocenil. Ne u té, se kterou chtěl dneska v noci šukat. Když ho míjela, otočila se k němu a škádlivě přejela prsty po jeho rameni.

„Pro tebe Cat, ale více mě znají pod jménem Královna.“

Dante celý omráčený sledoval, jak se muži postavili a beze slova následovali zrzku ven z klubu. Lucian s Dantem byli jako obvykle jen pár kroků za Dantem. Jejich výrazy představovaly směsici vzteku a šoku. Několik stálých zákazníků bylo z klubu vypoklonkováno muži, ve kterých Dante rozeznal své vlastní muže… nebo spíš muže svého otce.

„Slyšel jsem tu ženu správně?“ zeptal se Gio, když byl čistý vzduch.

„Záleží na tom, co jsi slyšel,“ odpověděl Dante tiše.

„Dost,“ řekl Lucian za svého bratra.

Dante místo odpovědi jen pokrčil rameny. Ale i při téhle jednoduché činnosti si připadal jako robot. Neměl rád překvapení a neměl rád pocit, jako by byl zahnaný do kouta. Dante nebyl zvyklý cítit se jako cvičené zvíře na představení v cirkuse. Ta žena – Catrina – s ním tak zacházela.

To ho nasralo ještě víc.

„Plán zůstává stejný,“ řekl Dante. Vrátil se zpátky ke svému chladnému chování. „Chci je dostat z mých ulic.“

„Dokonce, i když je řídí žena?“ zeptal se Lucian.

„Zejména proto, že je řídí ona.“