DABT - 2. kapitola

Překlad: Wikča
Kor.: Klára

Další den jsem začala úspěšným pohovorem a dostáním práce U Dennyho. Poté jsem navštívila místní banku, abych se ujistila, že mám přístup ke své finanční rezervě. Tři roky spropitného byly našetřeny a já je potřebovala na věci do školy. Obsluhování zaplatí všechny každodenní věci a já byla nadšená, jak všechno zapadlo na své místo tak lehce.

Po jízdě autobusem z banky jsem dorazila na vysokou New Hampton. Byla hezčí, než na online fotkách. Hodně zelená s velkými starými stromy lemujícími cesty. Vypadala nóbl, i když je to malá vysoká, která poskytuje vzdělání hlavně místním děckám. Téměř jsem si párkrát vzdychla z čirého vzrušení. Ve třetí třídě jsem slíbila, že půjdu na vysokou a stanu se učitelkou. Teď jsem byla na své cestě.

Odevzdala jsem všechny své papíry, promluvila si s poradcem a zkontrolovala si rozvrh. Připravená začít v pondělí jsem prozkoumávala kampus.

Přestože jsem na tomto místě byla sama, měla jsem pocit skutečného úspěchu. Vzrušení bylo tak velké, že jsem se nenechala trápit tím, jak většina studentů byla se svými rodinami a přáteli. Oni všichni měli svůj podpůrný systém a já měla Amy. Amy, která mě sotva vzala na vědomí to ráno.

Nacházejíc všechny své třídy, abych se v pondělí neztratila, jsem posuzovala ostatní holky, a jak byly oblečeny. Chtěla jsem zapadnout a ráda jsem viděla, jak všechny nenuceně vypadaly.  Většina holek nosila vlasy rozpuštěné i v horkém pozdním letním dnu, takže jsem plánovala udělat to samé. Můj sen byl zmizet v davu a nikdy nevyčnívat.

Poslední zastávka byla vyzvednout jídlo v obchodě s potravinami blízko bytu. Chutě mojí mámy byly vybíravé a tvrdila, že jí hodně v práci. Kupovala jsem tak moc jídla, jak jsem mohla odnést zpátky do bytu, a pak jsem se usadila před televizi se sendvičem.

Když máma přijela, zírala na mě. ,,Dostala jsi tu práci?“

Uvědomovala jsem si, že byla nervózní z placení bytu sama, tak jsem rychle přikývla.

Amy se úlevně usmála. ,,Bylo hezké polepšit si na tohle místo. Tvoje babička zaplatila zálohu za první měsíc, ale dva pokoje jsou drahé s mým platem.“

,,Manažer U Dennyho mi dal šichty na večery od pondělí do čtvrtka. Taky si pravděpodobně vezmu šichty navíc. Dostanu ti peníze na nájemné pro příští měsíc.“

Máma mi věnovala první skutečný úsměv od mého příjezdu. Ačkoli jsem si chtěla myslet, že je na mě pyšná, nebo že je šťastná, že jsem tady, tušila jsem, že je prostě ráda za hezčí byt. Po ohlížení se v kuchyni a dělání souhlasných zvuků nad tím, že jsem si koupila vlastní jídlo, zmizela do svého pokoje. O půl hodiny později se znovu objevila, připravená jít ven.

Teta Tess přísahala, že je máma čistá. Taky tvrdila, že máma nerandí. Zatím jsem si nemyslela, že máma míří na rande v outfitu, který měla oblečený. Amy rozhodně šla někam na hezčí místo, než je McDonald.

Nicméně jsem se nezeptala. Bála jsem se vědět příliš mnoho a uvědomit si, že máma a já si nikdy nebudeme blízké. Opravdu jsem doufala, že s dostatkem času budeme moct pomalu obnovit náš vztah. I když jsem pochybovala, že se ta naděje stane skutečností, stále jsem se jí držela.

Máma se na mě minutu upřeně dívala. Když jsem se nakonec setkala s jejím pohledem, nešikovně se usmála. ,,Nejsi ta, co drží zášť, že?“

,,Ne, mami.“

To bylo nejblíž, co jsme se dostali k probírání důvodu, že nebyla moje matka pět let. Takhle to fungovalo v mojí rodině. Nehovořili jsme o věcech. Neřešili jsme je. Pěkně působivý fakt pro dvě rodiny plné opilců a závisláků.

Matčina strana rodiny byla známá jako mrzutí opilci. Náladoví, zamyšlení, tiší. Nemluvili jsme o škaredých věcech. Zametli jsme je pod koberec, kde můžou hnít. Z tátovy strany jsme byly známí jako násilníci, přesto nesoudržní opilci. Křičeli jsme na fotbalové týmy, nebo kdo hlasoval pro kterého prezidenta na hovno. Nikdy jsme nehovořili o škaredých věcech, i když jsme křičeli ohledně těch nejmenších přestupků.

Když chytli bratrance Jesseho za dotýkání malého chlapce, nemluvili jsme o tom. Když bratranec Jesse zmizel, chovali jsme se, jakoby odešel za prací. Všichni jsme věděli, že rodina toho chlapce ho nechala zmizet, ale nebyl tam žádný důvod řešit takovou šerednost.

Když se sestřenka Pauline zabila, předstírali jsme, že si náhodou vzala příliš moc prášku na bolest. Může se stát komukoliv. Není tu nic k vidění. Posuňte se dál.

Když se staly zlé věci asi před pěti lety, nikdo o tom nemluvil. Žádná terapie, žádná diskuze, žádné řešení ošklivého. Ignorovali jsme problém a ono to zmizelo. Táta nás vzal daleko od mámy a zbavil se jí v díře v Oklahomě, protože jim to už neklapalo. Konec příběhu.

Věděla jsem, že máma myslí na tu škaredou věc z doby před pěti lety, ale nic neřekla a já taky ne. I když jsem si chtěla nevšímat Smith/Jonesových způsobů, nesdílela jsem věci s mou mámou. Co do pekla stejně mohla říct, kromě toho, že se omlouvá? Poté by to otočila a tvrdila by, že jsem jí napadla pouze zmíněním, jak posraná jednou byla.

,,Dobrou noc,“ zamumlala Amy, už ne tak nervózní.

Poté co odešla, vyhrabala jsem mobil z batohu. Přesto, že to táta mi dal mobilní telefon, byla to moje babička, co mi dala více minut na účet. Doufala jsem, že vydělám brzy dostatek peněz, abych mohla vždy zavolat Tawny. Prozatím jsem byla ráda, že slyším její hlas.

Tawny odpověděla na druhé zvonění. Její hlas byl tichý a já tušila, že byla vystrašená.

,,Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se okamžitě.

,,Ano. Nicméně jsem sama v motelu. Nejsem zvyklá být sama.“

,,Kde je táta?“

,,Nevím.“

Pár sekund jsme nic neřekli, pak promluvila. ,,Chybíš mi.“

,,Ty mi chybíš taky.“

,,Jaké to tam je?“

,,Pěkné. Spoustu stromů.“

,,Je mámin byt malý?“

,,Je to v pohodě.“

,,Máš svůj vlastní pokoj?“

,,Jo.“

,,Je to velmi malé?“

Uvědomovala jsem si, na co se Tawny ptala, tak jsem řekla: “Můžeme sdílet postel. Chceš sem přijet?“

,,Nevím. Táta říká, že máma nezvládne mít nás tam obě. On říká, že ona nechce nezletilý v domě. “

,,Už mám práci. Až budu mít dostatek peněz, můžeš žít se mnou.“

Tawny vydechla a já věděla, že byla připravená plakat. Ona a já jsme strávily každý den jejího života spolu. Když máma a táta měli svoje drama, Tawny a já jsme byly spolu. Když jsme nevěděli, kde naše rodina bude spát v noci nebo jestli budeme večeřet, Tawny a já jsme byly spolu. Když se před pěti lety stala ta ošklivá věc, Tawny a já jsme byly jediné, které věděly, jak škaredé to opravdu bylo, protože jsme byly spolu. Vždy spolu, ale už ne víc.

,,Brzy, Tawny,“ zašeptala jsem, obávala jsem se mluvit moc nahlas a zakřiknout to. ,,Naspořím tolik peněz, kolik budu moct a seženu si vlastní místo. Je to tu hezké a bude se ti tu líbit.“

,,Chybíš mi,“ řekla znovu.

,,Ty mi chybíš taky.“

Ticho prodlévalo, protože bez schopnosti mluvit o zlých věcech jsme opravdu neměli o čem mluvit. Táta byl pravděpodobně napjatý ze schovávání se. Poněvadž Tawny nesnášela školu a nechala jí v šestnácti, byla hodně kolem něho, aby na ni mohl vyklopit kraviny. Přesto mi o tom nemohla říct, jelikož mluvit o její osamělosti a strachu bylo ošklivé. Ošklivost znamenala ticho, takže jsme tam na chvíli seděli.

,,Jsme ve stejné časové zóně, tak se možná můžeme spolu dívat na televizi?“ Navrhla jsem.

,,To bude drahé.“

,,Seženu si dobrý telefonní plán a zavolám ti každý večer, co nebudu pracovat.“

,,Chybíš mi,“ řekla, už plačící. “Chybíš mi.“

Dlouho poté co jsme se vyplakaly do ticha a zavěsily, přemýšlela jsem o těch dvou slovech. Představila jsem si Tawny v té motelové díře uprostřed ničeho. Vystrašená a sama neměla nikoho, s kým si promluvit nebo věřit. Ačkoli jsem si budovala něco nového na tomto místě, nic nebude dobré, dokud nebude moje sestra se mnou.