Checkmate:TID - 9. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

Vzbudím se se psem natlačeným na moje záda, opírající se o mě celou svou váhou. V této posteli nikdo jiný nebyl od doby, co jsme se s Maggie začali žít odděleně, ale já jsem spal bez přerušení, co ho tu mám. Možná jsou ty sny nadobro pryč nebo možná Herman ty démony drží dál. Upřímně, chybělo by mi to chlupaté klubko, kdyby mu Kayla našla stálý domov. Je to takové číslo s potřebou se venčit během mých přestávek na oběd. Ani nezmiňuju ty koupele, které potřeboval po hraní si v blátě za domem, ale nemůžu si moc stěžovat. Věděl jsem, že když si Hermana vezmu, bude Kayla šťastná, a ona je tak vytížená, že bych se cítil špatně, kdyby sem musela chodit a dělat pro něj základní věci, jak nabízela. Upřímně, dělá mi společnost.

Konečně vstanu, vezmu Hermana ven, a dám mu najíst, než si udělám snídani sám. Když stojím u sporáku a dělám míchaná vajíčka, hodím do toustovače chleba, a v hlavě mi vyskočí myšlenky na Kaylu a pana Perfektního Veterináře. Bohužel mě to dohnalo víc, než bych rád přiznal. Způsob, jakým jeho ruka ladně přejela po těch jejích a jak se na něj ona podívala zpátky tím pohledem v očích, se mnou něco dělal.

Očividně flirtoval a přeháněl to, když mu Kayla řekla, že jsme jen přátelé. Ale to přesně jsme – přátelé – a takhle je to lepší. Nemůžu popřít, že jsem cítil odstín žárlivosti, emoci, kterou nejsem zvyklý zažívat, a jsem z toho pořád trošku zmatený.

Naservíruju vajíčka na talíř a sednu si ke stolu. Herman přijde k mým nohám, žadoní, ale on ví své.

„Takže, co si myslíš o Kayle a tom veterináři?“ Podívám se na něj, když si dám vajíčka na kousek toastu. „Očividně se ti líbí, co?“

Vypadá provinile a položí si hlavu na zem.

Zavrčím.

„Je ti to jedno. Mělo by mi to být taky jedno. Tak či tak na tom bude lépe s někým jiným. Někým, kdo s sebou nevláčí zátěž velikosti Mount Rushmore.“

Jako by byl z mých keců unavený, vběhne do obýváku a skočí na gauč. Dojím, umyju svůj talíř a pak se jdu obléct do práce. Po cestě na stanici přemýšlím o Skylar a Maggie a jejich stěhování a jak do toho všeho dostat Kaylu, aby to k ní bylo fér. Je toho tolik, co jí chci říct a doteď jsem to nechával v sobě. Vím, že jsem tvrdohlavý, ale v tuto chvíli mi to dává největší smysl. Pořád jsme přátelé a radši bych ji měl ve svém životě jako kamarádku, než vůbec. I když mě to zabíjí, vidět ji s někým jiným po tom, co jsem sám sobě řekl všechny tyhle věci, vím, že si zaslouží být s někým, kdo nemá problémy nebo zátěž a může jí dát všechno, co si zaslouží. Já to nejsem.

Můj telefon spustí právě, když vcházím do mé kanceláře. Vytáhnu ho z kapsy a vidím, že je to od Kayly.

K: Dobré ráno! Jak se má dnes Herman?

L: Má se fajn. Během pauzy na oběd ho vezmu vyvenčit.

K: Můžeme se tam potkat? Ráda bych ho viděla.

Váhám, než odepíšu, ale nejsem si jistý, proč.

K: …nebo se možná můžu stavit po práci, kdyby ti to nevyhovovalo.

L: Ne, to je v pohodě. Můžeme se setkat přes oběd. Napíšu ti, než tím směrem zamířím okolo 11.

K: Skvělé! Tak se tedy uvidíme J

Nechci ji vodit za nos. Nechci, aby si myslela, že je mezi námi víc, než je nebo může být. Uzavřel jsem sám se sebou dohodu, že nemám v úmyslu to kazit. Je v pohodě, že jsme jen přátelé a tak to i zůstane.

Den ubíhá a než se naděju, píšu Kayle a dávám jí vědět, že jsem na cestě domů.

Jakmile zajedu na svůj příjezdovku, ona přispěchá ve svém mustangu. Vystoupí, má na sobě červené podpatky, úzkou pouzdrovou sukni, a tričko, které jí obepíná na všech správných místech. Vlasy má rozpuštěné a já sleduju, jak si volný pramen vlasů strčí za ucho. Je…úžasná. Otevřu pusu, abych promluvil a pak ji zase zavřu. Ani si toho nevšimla, že mi ukradla slova ze rtů.

„Promiň!“ křičí, přijde ke mně nerozhodným krokem. „Myslela jsem si, že přijdu pozdě.“

Směju se. „To je v pořádku. Zrovna jsem přijel.“

Podívá se na mě a zase dolů a usměje se. „Dobře, detektive. Veďte mě.“

Odemknu dveře a kývnu na ni, aby vešla dovnitř. Jakmile Kayla vstoupí, Herman k ní přiběhne. Sehne se, aby ho pohladila, on tak vrtí ocáskem, až vzduch v místnosti sviští.

„Chceš dobrůtku?“ ptá se, ukáže mu několik pamlsků v dlani. On je sní a já se směju, když vejdu k zadním dveřím a otevřu je. Samozřejmě, že mu přinesla sladkosti. Jakmile uslyší otevírání dveří, rozběhne se. Nechám zadní dveře otevřené, dokud se nerozhodne jít zpátky. Maximum, co mu můžu dát, je třicet minut na vyběhání, protože bude zavřený ještě několik dalších hodin, zatímco budu v práci. Rozhodně je to mnohem lepší, než jeho předešlá situace.

Kayla stojí v obýváku s překříženýma rukama a rozhlíží se. „Takže tady se dějí ty zázraky.“

Potřesu hlavou. „Žádné zázraky se tu nedějí.“

Odfrkne si. „Podívej na tu klenutou chodbu a strukturu cihlové zdi. Tenhle dům je překrásný a s trochou námahy a vybavením, nějakou malbou a obrázky na stěnách, by byl pohádkový. Plus, máš velký rohový prostor. Vše, co potřebuješ, je nějaká terénní úprava a měl bys nejatraktivnější bydlení široko daleko. Kdybys ho chtěl někdy zpeněžit…“

„Měla bys mít vlastní televizní show, víš to?“

Všimnu si našpuleného výrazu jejich rtů, když se směju a začnu přemýšlet o těchhle maličkostech na ní, což bych neměl. Nos lehce poprášený pihami a když mimořádně neví, co říct, kouše se zevnitř do tváří. To je jen několik věcí, které jsem za posledních pět minut zjistil.

Přijde ke mně, ale pak se zastaví u obrázku mě a Skylar na okrasném stolku. Jsem vtažen zpět do své reality. Kayla zvedne ten obrázek a upřímně se usměje, když se na ni podívá. „Je překrásná, Logane,“ řekne.

Postaví obrázek zpátky na stolek a sdílíme malou chvíli, okamžik v čase. Než promluvím, přemýšlím o slovech, které musí být řečena, a pak si pročistím hrdlo.

„Omlouvám se, že jsem ti to neřekl. Je to komplikovaná situace,“ řeknu jí. „Jediný, kdo zná opravdu celý příběh, je Drew, a poprosil jsem ho, aby si to nechal pro sebe.“

„Rozumím. Někdy je jednodušší nechat si naše životy pro sebe.“ Sedne si na gauč.

Přemýšlím, jestli uvažuje o své vlastní minulosti, o kterou se s nikým nepodělila. Jsme na tom stejně a jsem vděčný, že mě netlačí do vysvětlení proč.

„Bojuju, aby se přistěhovala blíž ke mně, ale stále se o tom rozhoduje.“

Kayla dá nohu přes nohu a široce se usměje. Skoro vidím, jak se jí v hlavě otáčí kolečka, když se rozhlíží po místnosti. „Pak víš, co to znamená, že?“

Právě teď jsem tak zmatený, ale její nadšení mě nutí k úsměvu. „Ne tak úplně.“

„Že tenhle dům musí být pro malou holčičku připravený. Nemůžeš ji sem vzít, když to tu vypadá jako v nemocnici.“

„Není to tak hrozné, nebo je?“

Hodí po mně očkem, a když se okolo sebe rozhlédnu, rozumím, o čem mluví. Chladné bílé zdi s nulovým zosobněním, na podlaze ani kobereček. Jím tady a spím, a nikdy jsem si doopravdy neudělal čas, abych z toho vytvořil domov. Nastěhoval jsem se sem, když jsme začali s Maggie žít odděleně. „Upřímně, abych řekl pravdu, nevím, kde začít.“

„Slyšel jsi někdy o věci jménem Pinterest?“ Kayla nadzvedne obočí a zakření se.

„No, myslel jsem…“ Zatřesu hlavou. „To je jedno.“

„Co?“ Je u mě na gauči tak blízko, že cítím sladkost její kůže.

„Myslel jsem, že bych mohl použít pomoci Kayly Sinclairové?“

Směje se. „Já jsem mnohem lepší, než Pinterest.“

 Na další chvilku ztichne, jako by o něčem uvažovala a já čekám nervózně na její odpověď. Jestli umí někdo udělat z tohoto domu víc, vím, že je to Kayla. Po tom, co udělala z domu Courtney a Drewa, o tom nepochybuju.

„Byla bych šťastná, kdybych mohla pomoct,“ konečně řekne.

Mou tváří probleskne úleva. Ona je schopná z tohoto domu udělat místo, které bude Skylar milovat. „Díky.“

„Kdykoli, detektive. Trocha vděčnosti za pomoc s Hermanem.“

Jako by slyšel své jméno, Herman nekontrolovatelně vběhne dovnitř s klackem v tlamě. Je tak velký, že by neprošel dveřmi a já prožívám peklo, když se ho snažím přimět, aby to pustil. Kayla se směje tolik, že jí po tvářích tečou slzy a láme se v pase. Když se postaví, lehce jí přejedu prsty přes tváře, a setřu jí slzy.

Trhaně vydechne, a když se na mě podívá s ohněm a vášní v očích, jsem nucen udělat krok zpátky. Zašel jsem příliš daleko a vím, že kdyby se naše rty znovu dotkly, nebyl bych schopný přestat, což vůči ní není fér. Kayla je překrásná a opravdu skvělá osoba, která tráví tolik svého času tím, aby udělala ze světa lepší místo, že si zaslouží muže, který jí může vyplnit všechny sny. Naneštěstí si nejsem jistý, že jím někdy budu.

Kayla

V době, kdy dojdu do kanceláře, mám skoro hodinu zpoždění, a vím, že mě to odpoledne dostane, což znamená, že budu muset zůstat déle. Doufám a modlím se, když vcházím, aby byl můj šéf pořád venku na obědě, protože mi poslední dobou stojí za zadkem kvůli pozdním příchodům a delším pauzám na oběd. Když zahnu za roh, zjistím, že mé přání nebylo vyslyšeno, protože pan Huffman na mě zírá opovržením na tváři.

„Zase dlouhý oběd, Sinclairová?“ prakticky zavrčí.

„Vlastně jsem přes oběd pracovala a setkala se s potencionálním klientem.“ Nelžu, ale taky to není úplná pravda.

Jeho chování se nepatrně změní, když zamířím do kanceláře a jdu si třídit poznámky k domům, které navštívím dnes až po uspořádání na zítřejší odpoledne. Nespecializuji se jen na interiérový design, ale když se mí klienti rozhodnout prodat své domy, pomohu jim zařídit celý dům nábytkem a dekoracemi, aby budil dojem opravdového domova, když si jej prohlížejí potenciální kupci. Jsem hrdá, že můžu říct, že každý prostor, který jsem uspořádala, se prodal do dvaceti čtyř hodin po ukázce.

Snažím se vytvořit dům snů, ve kterém bych milovala bydlet, když jsem byla dítě, místo přesouvání od jedněch pěstounů k druhým. Můj jediný cíl je vytvořit pro rodiny bezpečný přístav, místo, ze kterého sálá pohodlí. A neuškodí, když před každou ukázkou upeču čerstvé cookies, takže to tam voní jako domov.

Lucy mi strčí hlavu do kanceláře a široce se usmívá.

„Nechci slyšet o tvé rychlovce přes oběd.“ Zastavím ji, než může vůbec otevřít pusu.

Hravě protočí oči. „Vypadám, že jsem právě měla sex?“

Na chvilku přeruším činnost a podívám se na ni. „Popravdě?“

„Jo. Ugh, tak závistivá,“ řeknu, když kupím své složky a iPad do mé obrovské kabelky, ujišťuju se, že mám správné adresy.

„Takže…“ sedne si na kraj mého stolu.

„Tak to vysyp. Vím, že mi chceš něco říct. Na to s tebou pracuju už moooc dlouho.“ Postavím se a sbalím do tašky svůj laptop.

Ona se kření tak moc, že přestanu a zasměju se.

„Co? No tak! Řekni mi to!“

Položí si prst na oteklé rty. „Co děláš zítra večer?“

Podívám se na ni, jako by přišla o rozum. „Pravděpodobně budu sledovat vánoční filmy a přitulím se ke svým psům… jako obvykle.“

Lucy vezme mou ruku do svých. „Vlastně jsem myslela, že by ses měla připojit k panu Úžasnému a mně na večeři spolu s jeho nejlepším přítelem doktorem Christianem Wyattem.“

Brada mi spadne, když mi dá prst pod bradu a zavře ji.

„Tvůj manžel není nejlepší kamarád Christiana Wyatta.“

Zaculí se. „Od vysoké školy. A nějak padlo tvé jméno při včerejším drinku. Takže jsem si myslela, nevím, že bych si zahrála na dohazovačku nebo tak něco.“ Předstírá, že má luk a šíp a namířím jím přímo na mě.

„Mluvíš vážně?“ znovu se zeptám.

„Ukážu ti jeho facebook. Má ho celkem uzavřený, ale když jsme přátelé…“

Otevře facebook a roluje jeho fotografiemi. Unikne mi povzdech, když vidím obrázek, na kterém trampuje bez trička a vidím jeho břišní svaly.

„Tady je fotka jeho jako svědka na mé svatbě.“

„I když je v obleku,“ řeknu, skoro slintám.

„Já vím. A je sám a má dobré srdce. Miluje zvířata víc, než ty, nevím, jak je to možné, až do včerejšího večera nezmínil žádnou ženu, dokud nepadlo tvé jméno během našeho povídání. Samozřejmě jsem mu řekla, jak jsi úžasná a sama.“

Tváře mi zalije horko, a možná jsem trošku v rozpacích.

„Taky jsem zmínila, jak až budeš starší, chceš mít sedmnáct psů.“

„To. Jsi. Neudělala.“

„Uvolni se. Jen žertuju. Řekla jsem mu, že jsi ta nejlaskavější osoba, kterou znám. A, upřímně, naplácala bych sama sobě, že jsem vás dva nezkusila dát dohromady dříve. Mohla sis ušetřit nějaká tvá on-line randicí mučení.“

Zabručím a protočím oči.

„Ještě se o nikoho nezajímal. Vypadá to, že až doteď,“ řekne mi věcně se spokojeným úsměvem.

Na telefonu se mi rozezní alarm, já se podívám na čas a dostávám se do panického rozpoložení. „Oh, blbost, přijdu pozdě. Napiš mi detaily, prosím! Díky! Jsi skvělá!“

 Popadnu svou kabelku a spěchám z kanceláře do svého auta, jedu přes město tak rychle, jak můžu. Poslední dobou jsem měla pocit, jako bych spěchala všude, kam jdu. Mé podpatky klapou po cementu, když poloběžím po příjezdové cestě ke dvoupatrovému domu, kde dnes dělám prohlídku. Jakmile vejdu dovnitř, dostávám se do plánovacího módu, iPadem si udělám fotky a dvakrát zkontroluju rozmístění v každém pokoji. Právě, když se chystám odejít, zastaví vlastníci s úsměvy na tvářích, protože mají v plánu prodat tento milion-dolarový dům za jimi požadovanou cenu.

„Slečno Sinclairová,“ řekne Jessica. „Jsem tak ráda, že nám s tím pomůžete.“

Na každou tvář mi dá jeden z těch falešných polibků a já potlačím protočení očí.

„Já také. Zítra odpoledne by mělo být všechno zařízené, takže v pátek můžete začít s prohlídkami.“

„To je perfektní, drahoušku. Jestli jste tak dobrá, jak všichni říkají, že jste, připíšu Vám zvláštní bonus.“

Sladce se na ni usměju, vysvětlím jí průběh, a slíbím, že jí pošlu e-mail se svým očekáváním a rozvrhem, jak se bude zítřek odehrávat. Zamířím zpátky do kanceláře a zaparkuju o dva bloky dál, protože před budovou není kde zaparkovat. Jsem vyčerpaná, a mé nohy mě chtějí zabít za to celodenní nošení podpatků. Zítra si vezmu balerínky.

Jakmile jsem zpátky, posadím se k počítači a začnu psát e-mail, který jsem Jessice slíbila poslat. Ona je ostře sledovaný klient, a já vím, že pokud bude mé uspořádání domu dokonalé, dům se bez problémů prodá za cenu, kterou chtějí. To mi může otevřít spoustu možností, což mi možná umožní se jednoho dne osamostatnit. Aspoň to je mým snem.

Zorganizuju dodávku nábytku, který jsem uskladnila externě a musí jej městem převézt několik kamionů. Po několika hodinách ustavování každé jedné místnosti, se rozhodnu, že je čas vyhlásit večerku a dostat se zpátky domů k mým chlupatým mazlíčkům. Slunce je právě nad horizontem, a nechci nic víc, než sklenku vína a horkou bublinkovou lázeň.

Jakmile jsem doma, vyvenčím psy a sním večeři, zamířím do koupelny. Když otočím kohoutkem, konečně mám chvilku na přemítání o tom, co se dnes mezi mnou a Loganem stalo. Zmátl mě. Díval se na mě, jako by mě chtěl, ale nezareagoval, nebo neudělal krok, nebo cokoliv. Objasnil mi, že jsme jen přátelé a jdeme dál, snažím se to tak brát, bez ohledu na způsob, jakým reaguje mé tělo, když se naše oči setkají, nebo pokaždé, když jsme spolu a mezi námi proudí to hmatatelné napětí.

Než vlezu do vany, popadnu jednu z mých oblíbených koupacích kuliček z toaletního stolku a hodím ji do vody. Sleduju, jak se rozpouští a začnou se objevovat fialové a modré barvy. Voní to úžasně, jako levandule a oceán. Je to tak uklidňující, a já si je užívám pokaždé, když mám čas udělat si koupel.

Na telefonu mi zabzučí zpráva, rozptýlí mě od koupele, a když se podívám na obrazovku, skoro šokem omdlím.

L: Chceš se zítra večer sejít a projít nějaké nápady na dekorace?

Začnu psát několik zpráv a vymažu je, než konečně najdu správná slova. Nechci lhát, ale cítím se divně, že bych mu řekla o schůzce s Christianem.

K: Ráda bych, ale už mám plány. Co sobota?

L: Vlastně na víkend nebudu ve městě. Když o tom mluvíme, můžu přivést Hermana v pátek po práci, dokud se nevrátím?

Neřekne, že jede navštívit Skylar, ale vím, že ano. Vlastně to tolik vysvětluje, ale pokaždé, když se bavíme, obklopuje nás nepříjemné napětí, a já si přeju víc, než cokoli, abych prostě mohla zbourat jeho zdi. A pak, on není jediný, který ukrývá kostlivce ve skříni. Jen bych si přála, aby nebyl tak rezervovaný, ale upřímně tomu rozumím. Mám své vlastní problémy, o kterých taky nechci mluvit.

K: Jasně, bez problémů. Jen mi napiš, kdy ho přivezeš a můžeme se sejít někdy příští týden.

L: Jasně.

Netlačím na něj, aby mi to řekl a vím, že je naše konverzace u konce. Pomalu vstoupím do kouřící lázně a ponořím se do vody. Zavřu oči, jak mi horká voda uvolňuje svalstvo. Je to tak uklidňující a tišící, ale cítím podivnou vinu, která mě zaskočí.

Logan a já jsme jen přátelé a on velice jasně řekl, že chce, aby to tak zůstalo. Jestli se někdy chci zbavit svých citů k němu, musím na rande. Musím dát šanci lidem, kteří mají zájem, a to je přesně to, co mám v plánu udělat – a začnu hned.