Checkmate:TID - 8. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

Při pohledu na ten poraženecký výraz na Kaylině tváři, když si sedne vedle mě a Hermana na gauč, si uvědomím, v jakém velkém stresu teď je. Vím, že jsem tomu pravděpodobně přidal a vidím, že ji to zasáhlo, cítím se jako blbec víc, než dřív.

„Kaylo…“ začnu, ale slova se mi zadrhnou v krku.

Podívá se na mě, její oči mě žádají, abych řekla ta slova, která chce ode mě slyšet, ale bez ohledu na to, jak moc jí chci říct, že k ní něco cítím, nemůžu si to dovolit. Není to jen Skylar nebo má spletitá minulost s Maggie, která mě zastaví, ale něco ještě většího, co ani neumím vysvětlit.

„Je mi opravdu líto, jak jsem se choval. Měla jsi vystresovanou noc už samu o sobě a nezasloužila sis, abych tomu přidával,“ opravdově jí řeknu, doufám, že se budeme moct pohybovat kolem toho slona, co je v místnosti.

„Díky, Logane. To je v pořádku. Dnes jsem tě postavila do složité situace s Hermanem a tím chlapem, takže bych se měla omlouvat já tobě. Zase.“ Zvedne řasy a lehce se pousměje.

„To je okay. Jsem rád, že jsi zavolala. Stále nemůžu uvěřit, že vyšel ven se zatracenou střelnou zbraní.“ Potřesu hlavou nad tím obrázkem.

„Jo, kdo mohl tušit, že zvířecí tyran by mohl vlastnit zbraň?“ žertuje, pak jí úsměv opadne. „Neměla bych vtipkovat. Byla to jedna z nejděsivějších věcí, co jsem zažila. Ačkoli ty jsi takových situací už zažil desítky.“

Vím, že to nechce slyšet, ale řeknu to stejně. „Zažil. V armádě a ve službě u policie.“ Polknu, zvažuju, jestli pokračovat. „Ale vidět, jak na tebe dnes večer míří tou zbraní… za celý svůj život jsem nebyl vyděšenější,“ řeknu jí upřímně, a cítím tu syrovou emoci, která se ve mně buduje.

Zíráme jeden na druhého, oba nejistí, co říct a teď vím, že jsem ji překvapil.

Konečně přeruší to napětí. „Zůstaneš na noc?“ vyhrkne, tváře jí okamžitě zčervenají. „Na gauči. S Hermanem,“ vysvětlí. Zamrká, posbírá své myšlenky a znovu začne. „Mí psi se mnou spí v pokoji a nevím, jak budou reagovat na cizího psa. Nechci nechat Hermana samotného.“

„Jasně, to není problém. Herman a já si popovídáme pěkně jako muž s mužem.“ Ušklíbnu se.

Ona se usměje a uchechtne. „Díky. Jsem příliš unavená, abych mohla vůbec myslet, takže půjdu lézt na nervy těm třem kámošům.“ Naposledy Hermana pohladí, než vstane. „Každopádně mě vzbuď, kdyby znovu zvracel nebo se choval divně, ano?“

„Ano.“

„Zajdu ti pro nějaké přikrývky a polštář.“ Odejde chodbou a vrátí se o chvíli později s velkou prošívanou dekou a péřovým polštářem.

„Nóbl,“ dělám si legraci.

„Casa de Kayla (pozn. Kaylin dům) je vždy nóbl.“ Mrkne. „Profesionální deformace, předpokládám.“ Pokrčí rameny, když se zasměju.

„Potřebuješ ještě něco,“ ptá se a rozhlíží se. Nemůžu spát v kalhotách, takže ji hodlám vyhodit, abych si mohl udělat na gauči pohodlí.

„V žádném případě. Všechno je dobré. Herman a já budeme v pohodě,“ ujistím ji.

„Dobře. No, dobrou noc.“ Překvapí mě, když mě chytí rukama kolem pasu a přitiskne se. „Ještě jednou díky, Logane.“

Opatrně ji obejmu a užívám si způsob, jakým ke mně lne. „Pro tebe cokoliv, Kaylo. Dobrou noc.“

Odtáhneme se, a můžu říct, že má něco na srdci, ale ať je to cokoliv, rozhodla se to neříct. Sleduju, jak jsem zpátky chodbou a čekám, dokud neslyším zavření dveří, než se vysvléknu do boxerek a udělám si pohodlí na gauči.

„Jen ty a já, chlape,“ řeknu, pohladím ho po hlavě. Spaní na novém místě mě trošku straší, hlavně proto, že nechci mít žádné výlevy kvůli nočním můrám a vyděsit těmi sračkami Hermana nebo Kaylu.  Nemám moc času na obavy, protože mi netrvá dlouho a usnu, zvláště po dni, jaký jsem měl.

Ráno dorazí příliš brzy a probudí mě dva psí jazyky na mé tváři.

„Adame! Philipe! Jděte odtamtud!“ Slyším, jak na ně Kayla šeptem syčí. „Ne, že ho probudíte!“

„Pozdě. Jsem vzhůru,“ řeknu nahlas, otevřu jedno oko a vidím, že Kayla vypadá dezorientovaně. Nemohla mít do této doby za sebou víc, jak čtyři hodiny spánku.

„Sakra. Omlouvám se. Běž spát. Jen je vezmu na naši ranní procházku.“

„Chceš pomoct? Musíš být vyčerpaná.“ Nadzvednu se a napřímím se do sedu na gauči, abych si rychle upravil přikrývku, když si uvědomím, že jsem pořád jen v boxerkách.

„Ne, to je v pořádku. Čerstvý vzduch mě probudí,“ dělá si legraci. „Přinesu ti od Donnyho koblihu!“ Psi, natěšení na procházku, ji táhnou ke dveřím. Ohromuje mě, jak s nimi jedná, jak nejlépe umí. Na křehkou dívku má určitě silné paže.

Uvědomím si, že má něco na hlavě a bez přemýšlení vstanu a spěchám k ní. „Kaylo, počkej!“

Otočí se právě, když se srazíme hrudí. „Co je to?“ Podívá se na mě, zmatená naší blízkostí a pravděpodobně mým nedostatečným oblečením. Pomalu sklopí oči a ostře se nadechne. Hned jí neodpovím, čekám, než se mi znovu podívá do očí.

„Myslím, že jsi něco zapomněla,“ řeknu jí, sáhnu na její masku na spaní, která se jí opírá o čelo. Dám si na čas, nechám své prsty přejet po jemnosti její kůže, a sleduju, jak se třese z mého doteku. Zakřením se, když jí to konečně přetáhnu přes hlavu a chytím do dlaně. „Koblihy, jo?“

„Ó můj Bože,“ zasténá a vezme mi masku z ruky. „Přísahám, že si mí sousedé musí myslet, že jsem šílená.“

„Myslím, že je to roztomilé. Koblihy ti sedí.“

„Oh, jo? Proč myslíš?“ ptá se, ignoruje, jak ji psi táhnou svými obojky.

„Sladká jako cukr, ale trošku potrhlá.“ Zakřením se.

Plácne mě po nahé hrudi a oči se jí rozšíří, když si všimne, že tu pořád před ní stojím skoro bez oblečení.

„Nejsem potrhlá! Měl jsi říct sladká a chutná, nebo něco.“

„Sladká a chutná a potrhlá,“ žertuju.

Usměje se a protočí na mě oči. „No díky, žes mě uchránil před ztrapněním. Za čtvrt hodinky budu zpět s tvou potrhlou koblihou.“

„To je teď nějaký způsob, jak o sobě mluvit?“ Nakrčím obočí, čekám na její slovní facku. Namísto toho namíří ven ze dveří a ukáže mi se smíchem přes rameno vztyčený prostředník.

Sleduju, jak dokonale zvládá psy a čekám, dokud se mi neztratí z dohledu, než zamířím zpátky ke gauči, kde jsou pořád mé věci a Herman.

Po tom, co se obleču a umyju, vezmu Hermana na dvorek. Není velký, což by vysvětlovalo, proč Kayla každé ráno venčí psy, ale všechno ostatní kromě toho být přivázaný k piknikovému stolu, Hermana potěší.

„To je hodný kluk,“ chválím ho, když se přicourá zpátky ke mně. „Teď se podíváme, jestli se najíš.“

Zamíříme zpátky a já mu naplním misku na vodu čerstvou studenou vodou. Položím jeho misky do kuchyně, takže ho můžu sledovat, zatímco udělám Kayle opravdovou snídani.

Kayla

Kluci a já šťastně vejdeme k Donnymu a on už před nás staví sáček s našimi sladkostmi.

„Chováš se k nám tak dobře, Done.“ Usměju se a vezmu sáček. „Možná bys mi odteďka měl dávat mini koblih.“

„Jak to?“

„Obávám se, že poputuje do této oblasti-„ udělám rukou kruh kolem žaludku. „Právě sem.“

„Jsi blázen. Jsi krásná a skvělá taková, jaká jsi.“

„Oh, Donny. Proč nejsi tak o třicet let mladší?“

„Najdeš ho. Neboj se.“ Mrkne.

Našla jsem ho. Minimálně jsem si celkem jistá, že ano. Smůla, že necítí to samé.

Když vejdeme zpátky do domu, slyším, jak mi přišla zpráva na mobil. Okamžitě se usměju, když vidím, že je od Courtney. Očividně se konečně vydali na vzduch.

C: Pamatuješ si před pár týdny, jak jsme mluvili o Tylerovi a jak ti to nedokázal udělat v ložnici? Něco o tom, že se ti líbí opravdu drsný sex?

Ježíši Kriste. Ona tu blbost určitě překroutila.

K: Uh… a co s tím?

C: Myslím, že jsi byla na špatné seznamce. Našla jsem lepší, která ti bude sedět.

K: Oh Bože. Nevěřím ti.

C: www.kinkysingles.com Věěěěěěěř mi.

Někdy opravdu lituju, že jí říkám věci, které se mi pak vrací a kousnou mě do zadku. Taky si pamatuju tu konverzaci jasně jako den. Viola, Court a já jsme měly holčičí den, nechaly jsme si udělat nehty na Courtneyinu svatbu, když se ptaly na detaily, proč jsem se rozešla s Tylerem. Pravdou je, že nám to s Tylerem nefungovalo v posteli. Mám určité chutě a prostě nám to neklaplo, ale nikdy jsem nepředpokládala, že by se Courtney kradla kvůli mně na stránky Kinky.

K: To myslíš vážně? NEHODLÁM si hledat chlapa na stránce, která se jmenuje Kinky Singles! (pozn. kinky = perverzní)

C: Kay, očividně potřebuješ správné péro. Malý Tyler tu práci nezvládl. Proč si nedopřát nějakou dobrou masitou dobrotu?

K: Na takovou konverzaci je opravdu příliš brzy. Další novinky: Logan spal minulou noc u mě na gauči.

Se smíchem odešlu, vím, že to je na chvilku zaměstná.

C: COŽE? Proč se to dozvídám až teď?

K: Uklidni se. Je to dlouhý příběh. Pomáhal mi se zachraňováním psa, což bylo důvodem, proč přespal. Mí psi se chtěli zbláznit (pozn. v AJ nut = bláznit) z nového psa v domě.

C: Když mluvíme o koulích (nut = koule)…

K: Sklapni.

C: No tak! Vyprávěj. Jsem zoufalá.

K: Nemáš doma svůj vlastní Můžeš-sníst-mé-péro-bufet?

C: Teta Flo je ve městě L A nebudu plýtvat touto životodárnou šťávou na polykání.

K: *dávení* Vážně, ušetři mě těchhle detailů, prosím. Chci se moct Drewovi znovu podívat do očí.

C: Mimochodem: on má při orgasmu nádherný výraz.

K: Tahle konverzace už zašla PŘÍLIŠ daleko.

Mám skoro slzy v očích od smíchu ve chvíli, kdy já a psi vejdeme zpátky do domu. Okamžitě cítím z kuchyně vařené jídlo a zamířím tam hned, jakmile zamknu psy zpátky nahoře v mé ložnici.

„Vaříš?“ ptám se, vejdu z poza něj. Je ke mně zády, když pracuje u plotny jako profík.

„Myslel jsem si, že by se ti jednou hodila dobrá snídaně.“

„Voní to chutně.“ Položím sáček s koblihami na linku. Psi si své sladkosti snědli, než jsme vůbec odešli od Donnyho. „Obvykle nemám čas cokoli vařit.“

„Měla bys začínat každé ráno s vydatnou snídaní.“ Konečně se otočí a já vidím dolíčky v jeho tvářích, jak se na mě zeširoka usmívá. „Plus, zjistil jsem, že by bylo hrubé, kdybych si udělal něco pro sebe a tobě bych nenabídnul.“ Mrkne.

„Měla jsem vědět, že v tom byl skrytý motiv.“

Talíře už jsou položené na lince a já sleduju, jak nám naloží stejně. Míchaná vajíčka, slanina, toast a ovoce. Je to pravděpodobně nejvíce jídla, co má kuchyně viděla za poslední měsíce.

„Je to úžasné,“ řeknu mezi sousty. „Miluju, že jsi nahoru přidal sýr navíc.“

„Oh, to je povinnost. Můj otec byl zvyklý dávat pálivou omáčku,“ řekne mi, ale jakmile mu slova vyklouznout, jeho tvář posmutní, jako by neměl v úmyslu to přiznat.

„Jediná doba, kdy mí pěstouni dělali jakýkoli druh gurmánské snídaně, byla sváteční rána. I když mě přehazovali sem a tam, to bylo něco, co měli všichni společné. Jen pro ten den předstírali, že jsme rodina, která je skutečná a milující.“ Odvrátím konverzaci, jak nejlépe umím s vědomím, že se cítí očividně nepohodlně, když mluví o své minulosti.

„Aspoň jsi měla něco pevného,“ dělá si legraci. „Můj otec byl ohledně mého stravování striktní, když jsem vyrůstal, zvláště na střední škole, když jsem se opravdu dostal ke sportům. Léta byly proteinové a mléčné koktejly všechno, co jsem měl.“

Lehce se zakřením, souhlasím s ním. Přeju si, aby věděl, že se mi může otevřít, říct mi svá tajemství a o věcech, které prožil a viděl. Vím, že má mnohem více zkušeností, než mám já, ale každý potřebuje někoho, s kým může promluvit. Každopádně mám pocit, že Logan neřekl nikomu o tom, čím prošel a jen za dobu, co ho znám posledních pár let můžu říct, že na to často nemyslí ani on. Uzavře se pokaždé, když dojde na jeho minulost a vyhne se tématu.

„Vánoce jsou mým nejoblíbenějším svátkem,“ vyhrknu. „To byl ten jediný den roku, na který jsem mohla spoléhat. Proto si dávám námahu, abych to oslavila.“

„Proto jsi měla vánoční párty v červenci?“

„Vánoční červencovou párty v ošklivých svetrech,“ opravím ho s úšklebkem. „A ano. Nikdy jsem nevěděla, kde o jakém svátku budu a jaké tradice budou mít tam, kde toho budu součástí, ale jedna věc byla vždycky samozřejmá – všichni sledovali vánoční filmy. Vánoce pro nikdy nebyly o dárcích, nejčastěji proto, že jsem se v opravdu útlém věku naučila, že pěstounské děti nedostávají mnoho dárků, takže jsem se naučila nadchnout se z jiných věcí. Vánoční tradice jako filmy, párty, pečení, nebo vánoční muzikál ve škole. To jsou jediné pozitivní vzpomínky, které mám ze svého dětství, takže na nich ráda lpím, jak jen můžu. Je to vše, co mám.“

Logan mě studuje, jeho rysy mi nic nenapovídají. Krátce sklopí oči, než se podívá zpátky na mě. „Jaký je tvůj oblíbený vánoční film?“

„Mám spoustu oblíbených, ale kdybych měla vybrat nejoblíbenější, je to definitivně National Lampoon: Vánoční prázdniny.“

„Vážně? Proč tenhle?“

„Protože to nejsou dokonalé Vánoce, které se snaží vyobrazit všechny ostatní filmy. Ta rodina je naprosto dysfunkční, legračním, ale opravdovým způsobem. Vždycky mě to rozesměje a ačkoli to byla pro jejich rodinu katastrofa, vždycky mi to dalo naději. Naději, že jednoho dne budu dodržovat vánoční tradice s mou vlastní rodinou. Můj vlastní stromek. Na stole večeře. Přijede rodina, aby mě viděli.“ Pokrčím rameny, sama se ztratím v myšlenkách. „Byla to jediná doba v roce, kdy jsem vůbec cítila naději a štěstí, a hádám, že jsem si to vždycky chtěla uchovat tak dlouho, co budu moct.“

„Tomu rozumím,“ řekne, posbírá naše talíře a dá je do dřezu. „Všichni chceme mít pocit rodiny a toho, že někam patříme.“

„Neznám žádné své pokrevní příbuzné, ale vím, že přátelé, které mám, jsou pro mě víc, než rodina. Jsou kolem, protože chtějí, ne proto, že by to cítili jako povinnost.“

„To je úžasný způsob myšlení. Vidíš? Vždy jsi tak bystrá a plná dobrých pocitů.“

Odfrknu si, opřu se o linku a zívnu. „Musím na tom pracovat. Některé dny více, než jiné.“

Herman mě šťouchne do nohy, připomene mi, že nejsme sami. „Co se děje, chlapče?“ pohladím ho po hlavě a usměju se, když vidím, že vrtí ocasem. „Oh, to mi připomíná.“ Zvednu hlavu a navážu s Loganem oční kontakt. Kousnu se do spodního rtu, zvažuju se ho zeptat na něco, na co nemusím, ale měla bych, pokud mu hodlám najít domov.

Pozvedne obočí, zúží na mě oči. „Co ten pohled?“

„Potřebuju se tě na něco zeptat.“ Váhám. „Nesnáším ptaní, protože vím, že jsi dost zaneprázdněný, ale bylo by to jen dočasně. Taky bych přišla o svých obědových pauzách a po práci, takže by ses nemusel cítit závazně, abys cokoli přesouval.“

„Kaylo.“ Zvedne ruku, aby přerušil moje blábolení. „Vybal to.“

„Postaral by ses o Hermana kvůli mně?“ rukama prosím. „Jen na řekněme týden? Maximálně měsíc.“

„Měsíc?“ Vykulí oči.

„Jen ho nechci brát do útulku, když mu nemůžu brzy najít domov. Nechala bych si ho, ale bojím se, jak se k němu budou mí psi chovat, když uvážím, čím vším si Herman prošel, a nejsem si jistá, jak by na ně reagoval, když byl izolovaný.“

„Dobře.“

„A já zaplatím všechno jeho jídlo. Přijdu a nakrmím ho a vyvenčím, takže ani nebudeš vědět, že tam je. Ujistím se, že bude mít pelíšek a misky a hračky a-„

„Kaylo!“ vykřikne, upoutá mou pozornost. „Už jsem řekl dobře.“ Usměje se.

„Opravdu?“ vypísknu. „Ó můj Bože! Děkuju! Jsi vážně rytíř v lesklé zbroji, víš to?“ Obejdu linku a obejmu ho, ačkoli vím, že bychom měli udržovat odstup, ale nemůžu si pomoct.

„To příjmení ti opravdu sedí.“ Usměju se na něj. „Ještě jednou díky.“

Krátce se usměje, když se na mě podívá a lehce mi zastrčí uvolněný pramen vlasů za ucho. I tak jsou mé vlasy jeden naprostý chaos, ale jeho jediný dotek mi hned vyšle chvění po páteři a já přemýšlím, jestli si všiml způsobu, jakým mě ovlivňuje, když to dělá.

„Nejsem si jistý, jestli s tím souhlasím, ale pro tebe udělám cokoliv, Kaylo. Na to nezapomeň.“