Checkmate:TID - 7. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

Naštěstí není v těchto večerních hodinách skoro žádný provoz, ale liják mi nedovoluje dostat se tam nijak rychleji.

Kaylin hlas zněl napjatě, jako by měla problémy, a jakmile jsem to slyšel, srdce se mi rozbušilo v panice. Je v bezpečí? Stihnu to včas? Všechny otázky mi vířily v mysli a panikařím, aniž bych vůbec věděl, o co jde.

Zabočím do Spancer Ave, vidím její auto a udělám, co řekla, když zaparkuju za ní. Jakmile vypnu motor a rozhlédnu se, uvědomím si, že je skoro nemožné něco vidět s tlumeným pouličním osvětlením a v dešti.

Vystoupím z auta a snažím se nechat hlavu dole a mimo déšť, když skenuju okolí a hledám ji. Pouliční světla vůbec nepomáhají, takže následuju její instrukce a najdu ten dub přes ulici. Právě, když jí chci napsat, slyším o patnáct metrů dál zavýt psa.

S přimhouřenýma očima vidím v dálce siluetu a běžím k ní.

„Kaylo?“ zakřičím, dostanu se blíž a teď vidím siluety dvě. Kdo to s ní k čertu je?

„Logane!“ zakřičí. „Zkusil zabít Hermana!“

„Cože? Kdo?“

Než může odpovědět, obraz, do kterého vstoupím, mi dá odpověď. Nějaký starý muž míří puškou přesně do Kaylina obličeje.

„Co to má sakra znamenat?“ pomalu přistoupím, snažím se posoudit mužovy pohyby. „Dejte svou zbraň dolů, pane. Jsem z policejního oddělení Sakramento,“ řeknu pevně, ale klidně, jak to jen jde.

„Ona je narušitelka,“ tvrdí. „A zlodějka.“

„Okay, dejte mi svou zbraň a můžeme si o tom promluvit,“ řeknu mu, natáhnu ruku tak, abych se mu pomalu pokusil ji vzít. „Pomalu mi ji předejte.“

„Zkoušel zastřelit Hermana!“ Kayla křičí. Pořád nevím, kdo je Herman, ale když se podívám za toho chlápka, vidím přivázaného psa.

Zkurvysyn.

„Pane, musíte odstoupit od té ženy a psa a vzdát se své zbraně.“

„Seru na vás,“ vyprskne, posune se a teď míří zbraní na mě. Vidím v jeho očích zlost a celé jeho tělo je napjaté.

„Dobře. Miřte zbraní na mě. Ne na ni,“ řeknu klidně, naznačuji Kayle výrazem své tváře, aby odtud sakra vypadla. Zúžím oči a kývnu hlavou na stranu, ale ona mě ignoruje. Namísto toho běží k tomu psovi a klekne si k němu.

K čertu.

„Teď položte svou zbraň,“ požaduju. „Odejdeme, aniž by byl někdo zraněn, ano?“

Natáhnu svou ruku dál a ten starý muž udělá krok zpátky a narovná svou zbraň. „Už ani krok, svině.“

Čelist se mi napne, když si uvědomím, že tenhle chlap je naprosto vyšinutý. Jedním okem sleduju Kaylu, doufám, že využije možnosti a uteče, ale jak ji znám, neudělá to bez Hermana.

„Kaylo,“ mumlám mezi napjatými rty. „Vypadni odtud a zavolej 911.“

„Potřebuju ho nejdřív rozmotat,“ řekne přes rameno.

Můžu říct, že mužova trpělivost je pryč. „Kaylo,“ opakuju, tiše a pevně. „Běž. Hned.“

„Neodejdu bez Hermana!“ vykřikne tvrdohlavě. Déšť nás všechny promočil, a i kdybych se chtěl pokusit vzít muži tu zbraň z rukou, riziko, že během toho uklouznu, je příliš vysoké.

„Ujistím se, že je Herman v pořádku,“ slíbím jí, doufám, že ji uklidním natolik, že se odtamtud konečně dostane.

„Ani neuvažujte, že byste mého zatraceného psa kamkoli brali,“ starý muž zasyčí, otočí se ke Kayle. Ta zbraň už mi nemíří do obličeje a v jediné vteřině po ní skočím. Mé prsty sklouznou po hlavni a já ztratím rovnováhu. To mu dá čas se vyrovnat a pevně chytit tu zbraň v rukou.

Všechno se stane jako v mlze. Tak rychle, ale v pomalém pohybu. Kayla vykřikne, Herman štěká, ten starý muž kleje.

Metalický zvuk zbraně, která vystřelí, vyleká všechny tři. Ohlušující zvuk mi téměř okamžitě zvoní v uších. S vědomím, co se právě stalo, rychle kleknu na kolena a chytnu toho starého muže za nohy. V jednom mlhavém okamžiku ho strhnu dolů, dokud neztratí rovnováhu a nepadne na zem.

Natáhnu se pro jeho zbraň a odhodím ji z jeho dosahu. Než může získat stabilitu, otočím ho na břicho a sevřu mu ruce za zády. Kolenem ho přimáčknu na zádech a držím ho dole.

„Ó můj Bože! Jsi v pořádku?“ ptá se Kayla zoufale ze země, kde klečí u Hermana.

„Jsem v pořádku.“ Zkouším znít klidně. „Střelilo to za mě.“

Kayla pracuje na odmotání toho psa, ale třesoucí se ruce a déšť ji zpomalují, bojuje s vodítkem.

„Prostě mu sundej obojek,“ řeknu jí. Vím, že je vyděšená, ale potřebuju ji odtud dostat. „Vezmi ho do auta a jeď domů. Tam se setkáme.“

„A co ty?“ ptá se, konečně osvobodí Hermana.

„Potkáme se tam!“ Opakuju. „Běž!“

Sleduju, jak vede Hermana ke svému autu a jakmile je v dostatečné vzdálenosti, pustím toho starého muže. On hned nevyskočí, ale vykročím i tak k jeho zbrani. Vytáhnu z komory náboje, strčím si je do kapsy a hodím pušku na zem.

Podívá se na mě, ale nereaguje. Odejdu bez jediného slova a běžím k autu. Jsem kompletně promočený, ale nemám čas o tom přemýšlet, protože se potřebuju dostat ke Kayle domů a zjistit, co si k čertu myslela.

Byl jsem u Kayly už dříve na vánoční párty ošklivých svetrů v červenci, kterou pořádala, ale nikdy ne sám. Zaklepu na dveře a po minutě, když nikdo neodpovídá, vejdu dovnitř sám a najdu Hermana ležet na dece v jejím obýváku. Vedle něj na zemi je ručník, který vypadá, že byl použitý k jeho osušení. Vypadá, že je v pořádku, ale můžu říct, že je vyděšený ze způsobu, jakým stahuje uši.

„Je to okay, chlapče. Už jsi v pořádku,“ řeknu mu, pomalu ho pohladím.

Vstanu a hledám ve zbytku domu Kaylu, ale můžu se jen domnívat, že se suší a převléká.

„Kaylo?“ zakřičím.

Tři psi přiběhnou se štěkotem a napadají mě, než je můžu zastavit, aby šli po Hermanovi. Ten si zaboří hlavu za mé nohy a ti psi pokračují ve vrčení a očichávání nás obou.

„Kaylo?“ zařvu znovu, tentokrát hlasitěji.

„Promiň! Už jdu!“ vyřítí se s malým ručníkem v ruce a stahuje si vlasy. Musela si ji fénovat, protože nejsou tak mokré, jako předtím. „Adame! Philipe, Kristoffe!“ luskne prsty, aby upoutala jejich pozornost, a vykáže je z místnosti. Jde za nimi a já slyším cvaknutí dveří, než vyjde zpátky.

„Omlouvám se,“ řekne a v té chvíli si uvědomím, že už na sobě nemá tu mikinu s kapucí. Má na sobě krátké basketbalové šortky a bílý top na ramínka. „Štěkají víc, než koušou. Jsou ochranářští, to je všechno. Nakonec se s tebou skamarádí.“

To si nemyslím, ale mé oči sjedou její tělo a není těžké poznat, že nemá podprsenku. Ve skutečnosti je její bílý top průhledný z deště, který jí prosákl přes mikinu. Zamrkám a nasměruju své oči zpátky na její tvář a našpulím rty.

Když nemluvím, udělá krok blíž.

„Co se stalo? Jsi zraněný?“ Obavy v jejím hlase jsou evidentní, ale zasáhne mě vědomí, že ona mohla být tím, kdo je zraněný.

„Kaylo…“ začnu, dojdu k ní a uzavřu mezi námi mezeru. Podívá se na mě s rozšířenýma hnědýma očima a stojí mě to všechno, abych jí nepřejel prsty po tváři. „Co sis k čertu myslela?“

„Cože?“ ptá se překvapeně. „Můžu všechno vysvětlit. Není to tak, jak to vyznělo. Neukradla jsem ho, prostě…“ Zarazí se, pohrává si s prsty. „Technicky ano, ale měla jsem pro to řádný důvod.“

Krev se mi vaří z pomyšlení, co se mohlo stát, kdybych to tam nestihl. Mé srdce nepřestalo bušit od chvíle, co jsem zvedl telefon.

„Je mi jedno, jaké jsou tvé důvody, Kaylo. Nechápeš, jak to bylo stupidní? Rozumíš, jak moc problémů jsi mohla mít, kdybych se neukázal včas?“ ptám se, hlas mi stoupá. „Ztratila jsi zatracený rozum?“

„Okay, ano, já vím!“ zařve zpátky. „Ale nemohla jsem tam prostě nechat Hermana zemřít! Vždy, když jsem šla kolem domu a byl přivázaný, neměl jídlo ani vodu, výběh, a byl vždy zamotaný. Varovala jsem jeho majitele a-„

„Co jsi udělala?“ Přeruším ji, obočí mi vystřelí.

„Já-já jsem zaklepala na dveře a řekla, že jestli se o svého psa nepostará, najdu mu domov.“

Frustrovaně si projedu rukou vlasy a zakleju. „Ježíši, Kaylo.“

„Co?“ defenzivně zakřičí. „Týral ho! Je skoro pětatřicet stupňů a on ho nechá ležet na ubíjejícím slunci bez vody. Co bys čekal, že udělám?“

„Proč jsi prostě nezavolala policii? Nebo mi to neřekla? Nebo sakra, co Drew? Měla jsi jiné možnosti, Kaylo!“

„Dobře, já vím!“ Rozhodí ruce na znamení rezignace. „Ale ve chvíli, co jsem ho viděla znovu přivázaného, zamotaného a vyděšeného, vybuchla jsem. Mohl se na tom krátkém vodítku sám udusit nebo umřít hladem, a já jsem nemohla jen projít a počkat na patřičné úřední orgány, až přijedou. Záchrana psů není přesně na vrcholku jejich seznamu,“ vyhrkne.

Čelist mi škube, jsem vytočený, že by to ten starý muž mohl udělat nevinnému psovi a nasraný, že Kayla udělala všechno špatně. Vím, že jsou zvířata její vášní, zvláště psi, ale ten strach, který jsem cítil, když jí majitel namířil puškou do tváře je nepřekonatelný.

„Mohl tě zastřelit. Mohl tě zabít. Mohl tě zastřelit a zabít a nikdo by se to nedozvěděl,“ mluvím rozhozeně, šílím z těch možných scénářů. Myšlenky mi běží v hlavě, a dokud mě nechytne za ruku a nepoloží si ji na hruď, neuvědomím si, že přecházím tam a zpátky.

„Logane,“ řekne jemně. „Omlouvám se. Bylo to hloupé a impulzivní a ve všem máš naprostou pravdu. Měl jsem nejdříve zavolat pomoc. Myslela jsem, že se prostě vplížím na dvorek a vezmu Hermana, aniž by mě viděl. Nepřemýšlela jsem o následcích, nebo že by ten muž vyšel ven se zbraní.“

Její slova mě trochu uklidní, vím, že se prostě pokoušela pomoct tomu psovi, ale stále jsem rozpumpovaný. Způsob, jakým její srdce tluče pod mou dlaní, mě rozpaluje, a já doufám, že si nevšimne, jak na ni mé tělo reaguje.

„Ani si nechci začít představovat, co by se mohlo stát, kdybys mi nezavolala,“ řeknu jí, můj hlas se láme s každým slovem. Teď, když je ta situace za námi a mám opravdu čas to všechno zpracovat, přemohl mě strach a úzkost.

„Omlouvám se, okay? Měla jsem si to promyslet.“ Překvapí mě, když mi dá ruce kolem pasu a přitiskne se mi k hrudi. Obejmu ji a upevním stisk. Cítit ji je o moc příjemnější, než by mělo.

Cítím, jak se třese a srdce jí v hrudi rychle buší. Vím, co ke mně cítí, ale nemůžu s ní zase překročit hranici. Potřebuju zlomit to očividné napětí mezi námi, takže uvolním stisk a čekám, až udělá to samé.

„Možná dnešní večer nebyla správná doba na nošení bílé,“ žertuju, očima směřuju na její hruď.

Ona se podívá taky, zastaví se tam, kde jsou její bradavky tvrdé a znatelné přes tenkou látku. Oči se jí rozšíří a rychle si zakryje hruď. Na rtech mi pohrává úsměv nad způsobem, jakým jedná, když se stydí.

„Očividně dnes večer nedělám správná rozhodnutí,“ mumlá, spíš pro sebe, ale zčervená, když mě chytí, jak ji pozoruju.

„No, někdy musíš udělat špatné rozhodnutí, abys zjistila, jaké je to správné,“ řeknu jí, vážnost v mém hlase jí dává najevo, že nemá být na sebe naštvaná, ačkoli nás skoro zabili. Od toho, co jsem ji potkal, je dobrou kamarádkou pro každého, kdo má to štěstí ji znát. Je dobrovolnicí, dělá dobré skutky, vášnivě pomáhá druhým, a někdy přemýšlím, jestli není až moc dobrá, aby to byla pravda.

Samozřejmě, že je. Ona je Kayla Sinclairová. Úžasná bohyně s největším srdcem.

Ztratím se v myšlenkách, když jí zírám do očí. Má ruka ji pohladí po tváři a vezme do dlaní. Podívá se na mě, její velké hnědé oči ponořené do mých, a já ztratím celý tok myšlenek. Kompletně mě okouzlila. Opře se o mě tělem a aniž bych si to uvědomil, udělám k ní krok blíž a skloním hlavu. Ona svou hlavu zvedne a já se svými rty pomalu přibližuju k jejím. Voní úžasně a vypadá skvěle, promoklá a tak vůbec.

Naše rty jsou tak blízko, cítím její dech na kůži. Pamatuju si, jak jsem cítil její rty přitlačené na mých posledně a to přemůže všechnu mou silnou vůli, abych se odtáhl. Zavře oči a v momentu slabosti se nakloním ještě blíž. Můj horní ret se skoro dotkne jejího, když nás přeruší hlasitá rána.

„Ó můj Bože.“ Vyskočí poplašeně. Rozhlédne se a vidí Hermana čichat okolo lampy, kterou právě převrhnul. Trvá mi vteřinu, abych posbíral myšlenky. Nehýbám se, ani nic neřeknu, protože všechno, co bych právě teď řekl, by jí ublížilo.

Otočí se ke mně zpátky, naše těla stále blízko, rty se skoro znovu dotýkají, a než může udělat další krok blíž, nadechnu se a couvnu. „Omlouvám se, Kaylo. Nemůžu.“

Krátce zavřu oči, nechci vidět zklamání v její tváři.

„Proč?“ ptá se, tak jemně, že ji skoro neslyším. „Proč nám nechceš dát šanci?“

Otevřu oči a vidím v jejích rysech bolest. Přeju si, abych jí to mohl vysvětlit. Přeju si jí to říct, ale já vím, že kdybych to udělal, snažila by se mě přesvědčit, že ji to nebude trápit. Ale já vím své.

„Nejsem pro tebe ten správný muž, Kaylo. Nemůžu být tím, čím potřebuješ,“ řeknu jí upřímně, ačkoli mě tato slova, vyslovená nahlas, rvou na kusy.

„Co to má znamenat?“ Slyším v jejím hlase hněv.

„Jsi tak dobrý člověk. Zasloužíš si někoho stejně úžasného a bez komplikované minulosti. Tohle ti nemůžu nabídnout.“

Sklopí oči a kousne se na moment do svého spodního rtu. Zpracovává ta slova a můžu říct, že z mého vysvětlení není šťastná.

„Je to kvůli Skylar?“ zeptá se, podívá se na mě znovu.

„Jak víš o Skylar?“ škubne mi v čelisti. Nikomu jsem o ní neřekl kromě Drewa, když jsme byli parťáci.

„Prostě vím.“ Pokrčí rameny, ale já vím, že toho je víc. „Takže je to ten důvod? Myslíš si, že proto, že jsi nezadaný otec, nejsi pro mě dost dobrý?“ Vím, že se snaží být vnímavá, ale není to tak jednoduché.

„Nevíš nic o ní ani o mé minulosti a bude nejlépe, když to tak zůstane, Kaylo,“ řeknu pevně.

„Tak proč mi to neřekneš? Čeho se bojíš?“ Studuje mou tvář a vím, že se na to snaží přijít.

„To je přesně to, proč se nemůžeme zaplést. Svou minulost nesdílím s nikým. Skylar je mou prioritou číslo jedna. Jako partner bych byl otřesný a jak jsem řekl, ty si zasloužíš něco mnohem lepšího, než tohle.“

Mrkne a olízne si rty. Je nervózní.

„Nemyslíš, že bych si to měla rozhodnout sama? Koho si zasloužím nebo kdo podle mě bude dostatečně dobrý?“

„Samozřejmě, ale to není ten problém.“

„Tak co je tvůj problém?“

Zamilovat se do Kayly Sinclairové by bylo lehkovážné. Dovolit jí se zamilovat do mě by bylo nebezpečné.

„Prostě mi věř, ano? Není na to správný čas, abych s někým randil, a kdybychom se zapletli, posral bych to a všechno by bylo zničené.“

„Přeju si, abys mohl vidět to, co vidím já.“ Dá mi dlaň na mou hruď, mé srdce rychle buší. „Máš laskavé srdce. Jsi ochránce. Jsi tu vždy, když potřebuju. Ať už to vidíš nebo ne, jsi dobrá duše, Logane Knighte.“

Kayla

 Stojí mě to všechnu vnitřní sílu, abych udržela své emoce na uzdě. Slzy hrozí, že mi začnou stékat po tvářích a mé tělo je roztřesené úzkostí nad způsobem, jaký Logan pokračuje v potlačování myšlenky na nás dva. Vím, že se svými city ke mně bojuje. Vidím to ve způsobu, jak se na mě dívá, způsobu, jakým se mě dotýká, způsobu, jakým se napne pokaždé, když jsou naše těla blízko. Je vyděšený a já to vidím; Jen bych si přála, aby mi dostatečně věřil a svěřil mi důvěru, abych tu pro něj mohla být.

Odtáhneme se a já vím, že konverzace je u konce. Řekl, co potřeboval říct a já taky. Pokud a jestli pro nás vůbec někdy bude správná doba, můžu jen doufat, že bude natolik otevřený, aby mi to řekl. Pokaždé, když se rozhodnu, že se přes něj dostanu a posunu se dál, jeho šarm a sladkost mě vtáhnou zpět, aniž by to on aspoň zkusil.

Zavřela jsem své tři psy v ložnici, abych dala Hermanovi nějaký prostor. Neumím si představit, že by byl zvyklý být s dalšími kdy, když byl vždy celý den uvázaný. Mí psi umí bít trošku teritoriální a zdrcující. Nachystala jsem mu zvlášť žrádlo a vodu, ale jen kolem toho prošel. Položila jsem psí pelech navíc, ale jen ho očichal a sedl si raději vedle, než do něj.

„Myslíš, že bych ho měla vzít k veterináři?“ Sedím vedle Hermana a jemně ho hladím. Jeho srst je špinavá a znetvořená hlínou. Je evidentní, že ho pravidelně nekoupali a vůbec nečesali. „Pochybuju, že by byl očkovaný nebo odčervený.“

„To pravděpodobně neuškodí,“ řekne, sedne si na gauč a udržuje si odstup. „Plánuješ ho vzít do útulku? Nemají mezi zaměstnanci veterináře?“

„Mají, ale obávám se, co se stane, když ho tam vezmu. Není to štěně a už je tam tolik psů, kteří čekají na své domovy.“ Drbu ho na uchu, přeju si, abych si ho mohla nechat.

„Myslíš si, že by ho uspali, kdyby se nedostal do adopce?“ Obavy v jeho hlase jsou zřetelné, a já přemýšlím, jestli bych byla schopná mu najít včas domov.

„Jen když je pes opravdu nemocný nebo někoho kousne.“ Ztuhnu jen při tom pomyšlení.

„Takže proto jsi do toho dobrovolnictví tam tak zapálená, že?“

Usměju se a přikývnu. „Ano. Chci jim všem najít domovy, než to zajde do extrému. Problém je, že dobrovolníků není dost, není dost darů, zdrojů a není dost domovů ochotných k adopci. Lidé chtějí čistokrevné psy a štěňata.“

„To zní, jako bys pro ně dělala všechno, co můžeš.“

„Vždy to tak necítím.“ Zamračím se. „Vím jednu, dvě věci o tom, jaké to je, nemít místo, které můžeš nazvat domovem.“

„Co tím myslíš?“

Polknu nejistotu, kterou cítím pokaždé, když mluvím o své minulosti. Ačkoli Logan bojuje své vlastní bitvy a nejsme víc, než přátelé, nemůžu si pomoct, ale cítím se bezpečně, když jsem s ním. Takže se cítím bezpečně o tom mluvit.

„Vyrůstala jsem v pěstounských domovech, co si pamatuju. Nepamatuju si svou mámu ani tátu. Nevím, jestli mám nějaké biologické sourozence. Neznám své prarodiče nebo tety a strýce. Šoupali mě z jednoho pěstounského domova do druhého a nikdy jsem se doopravdy necítila jako doma,“ přiznám, cítím úlevu, když ta slova vyřknu nahlas. Nemluvím o své minulosti, nejčastěji proto, že nesnáším ty pohledy, jaké po mně lidé vrhají. Přesně ten pohled, kterým se na mě teď dívá Logan.

Lítost.

„Wow. To jsem netušil.“ Můžu říct, že neví, co má říkat. Další důvod, proč o tom nemluvím. Většinou se lidé pak cítí nepohodlně.

„Nemluvila jsem o tom léta. Ani s Courtney a Violou,“ přiznám, cítím trochu vinu, že jsem se o to nepodělila s mými dvěma nejlepšími kamarádkami.

„Opravdu?“ Nakrčí obočí.

Pokrčím rameny. „Je prostě jednodušší předstírat, že se to nikdy nestalo.“ Nebo aspoň je to tak pro mě lepší.

„V kolika domovech jsi byla?“ ptá se, soustředěně mě sleduje.

Kousnu se do spodního rtu, cítím se zahanbeně, ačkoli vím, že se nemám za co stydět. Jen vím, že jakmile lidé zjistí, jak posraná je má minulost, změní to jejich pohled na mě.

„Celkem šestnáct.“

„Ó můj Bože.“ Hlas mu stoupne o oktávu. „Proč tě k čertu neustále tolik stěhovali?“

Pokrčím rameny, předstírám, že mě to netrápilo. „Prostě řekněme, že ten systém je méně než perfektní. Domovy, které byly vhodné, se staly nevhodnými, jakmile se ukázalo, že tam jsou drogy a zneužívání. Někde ženy otěhotněly a už nebyl pokoj pro pěstounské dítě. Někteří už prostě dál nechtěli. Někteří zemřeli.“

„Zemřeli?“ zalapá po dechu a pak se zhluboka nadechne. „Drogy, zneužívání a smrt,“ říká to jako mantru. „Tak dojebané.“

Kývnu na souhlas. Život byl dojebaný stále víc.

„Nikdy jsem k nikomu neměla citový vztah. Naučila jsem se to v útlém věku. Pěstounské děti přicházely a odcházely. Jen tak dlouho, aby si vytvořily vazbu a pak musel jeden z nás odejít. Poprvé, co jsem si dovolila navázat citový vztah, to bylo se psem jménem Bruno. Byl to pes rasy border kolie. Nejsladší pes na světě. Má pěstounská rodina byla hrozná. Byla jsem jediná, kdo je upozorňoval, aby ho krmili a dávali mu vodu. Jednali s ním jako s odpadem a když přišel můj sociální pracovník na nečekanou návštěvu, předstírala jsem, že je všechno úžasné, aby mě znovu nepřestěhovali. Věděla jsem, že pokud bych Bruna opustila, skončil by mrtvý.“

„Takže jsi zůstala v té hrozné situaci pro něj?“

„Ano, zůstala. Prostě jsem ho nemohla opustit.“ Přikývnu, vím, že bych to samé rozhodnutí udělala znovu a znovu. „On byl důvodem, že jsem na tom místě přežila tak dlouho. Spal se mnou v posteli a já jsem ho prostě hladila, dokud jsme oba neusnuli. Mluvila jsem s ním celou dobu, protože se nikdy jiný nestaral, aby poslouchal, a věř nebo ne, psi jsou dobří posluchači.“ Usměju se. „Měli jsme jen jeden druhého, když se nikdo nestaral a bylo to opravdu něco zvláštního. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem cítila, že bych to mohla přežít. Že se z toho dostanu a budu kvůli tomu lepším člověkem.“ Vydechnu, všechny ty pocity z před mnoha let znovu na povrchu. „Zní to otřepaně, že?“ Tváře se mi zahřejí nad intenzitou, s jakou se na mě dívá.

„Ne. Zní to vlastně statečně. Jsi inspirující osoba, Kaylo.“ Jeho hlas je tichý, ale pevný, a já vím, že je stoprocentně opravdový, jak se mi dívá do očí.

Sklopím oči a zatřesu hlavou. „Jen jsem dělala, co jsem musela, abych přežila.“ Pokrčím rameny, podívám se na něj zpátky a vidím v jeho rysech smutek. „Mohla jsem použít právního zástupce, zatímco jsem vyrůstala, abych si pro sebe zajistila nejlepší možný styl života, ale to není vždy ten případ. To samé se zvířaty. Potřebují někoho, kdo by se o ně staral, a já jsem pro ně byla ráda tím někým. Dávalo mi to smysl, který jsem nikdy jako dítě necítila.“

Zlehka se usměje a já sleduju, jak si přejede jazykem po spodním rtu, jako by se držel zpět od toho něco říct.

„Líbí se mi to. Opravdu to říká hodně o tom, jaká jsi uvnitř. Viděl jsem hodně dětí, které ze systému nevyšly tak přizpůsobené a chytré jako ty. Jsi výjimka.“

Přeju si, aby to pro něj bylo dost na to, aby viděl, že by nám to mohlo klapat, jen kdyby nám dal šanci, ale prostě jako předtím tuhle část svého srdce uzavřel.

Vstanu a vezmu žrádlo a pití. Přistavím je blíže Hermanovi, abych mu dodala odvahu, ale nepohne se. Buď je zvyklý na zbytky nebo nemá dost energie, aby vůbec zkusil jíst. Kleknu si vedle něj a pomalu ho hladím. Víc a víc mám obavy, když si vedle mě lehne a jeho dýchání rapidně vzroste.

„Myslím, že je něco špatně,“ řeknu, přitisknu mu ruku na hruď. „Jeho srdce bije opravdu rychle a obávám se, že může být dehydratovaný.“

Logan vstane z gauče a klekne si k Hermanovi a mně. Dá mu ruku na tělo a cítí pomalé rytmické pohyby jeho dechu.

„Je to možné,“ řekne s obavami. „Musíme ho přinutit něco vypít.“

„Přinesla jsem k němu misku blíž, ale nevypadá to, že by ho to zajímalo.“ Přejedu kolem jeho břicha a cítím, jak nateklé je.

„Co kdybychom zavolali pohotovost na zvířecí klinice? Je jich tu v okolí několik, myslím,“ řekne, což mi připomene Christiana. Jeho klinika je otevřená nonstop, ale řekl, že mu můžu zavolat. Nechci, aby byla naše první konverzace o psovi, kterého jsem kradla a pak mu to všechno vysvětlovala. To ani nemluvím o tom, že si bude pravděpodobně myslet, že jsem šílená, když ho budím o půlnoci, kvůli ukradenému psovi, který nepije.

Právě, když mi mysl zaplaví Christian a jeho dokonalý úsměv, Herman se posadí a jeho horní část těla sebou škubne. Než se můžu pohnout, pozvrací celý pelech, který jsem mu tam nachystala.

„Sakra,“ vyhrknu. „Jsi v pořádku, Hermane?“ Přejíždím mu po zádech a mluvím jemným tónem hlasu. „Zvracení je symptomem dehydratace. Myslím, že možná znám někoho, komu můžu zavolat.“

Jen myšlenka na to, že mu zavolám tak pozdě v noci je mi nepříjemná a trapná, vím, že nechat Hermana trpět není řešení.

První pocit je zvláštní.

Je očividné, že je Logan zmatený, jakmile zavěsím po hovoru s Christianem. Zúží na mě oči, když mě poslouchá, jak tlachám jako naprostá nána. Jsem si jistá, že jsem zněla jako šílená psí máma, ale nemám tušení, jestli si mě pamatoval, takže jsem mu musela připomenout, že já jsem byla ta, která se mu dostala do rozkroku a zamotala naše psí vodítka.

Pravděpodobně jsem to mohla vyjádřit lépe.

Každopádně Christian pochopil hlavní myšlenku celého příběhu a řekl mi, že se sejdeme hned teď. Naštěstí to není daleká cesta, protože venku pořád prší, a já nepotřebuju opakování soutěže Miss mokré tričko.

Logan nabídne, že nás tam zaveze, a já to přijmu, takže si můžu lehnout s Hermanem vzadu. Mé obavy se zvýší, když zvrací ještě jednou na parkovišti veteriny.

„Chudáčku.“ Snažím se ho uklidnit. „Pojďme tě zkontrolovat a zařídit, aby ses cítil lépe, ano?“

Christian nás zdraví u dveří a usmívá se, když projdeme dovnitř.

„Tohle je můj kamarád Logan,“ představím ho. „Logane, tohle je doktor Wyatt. Veterinář.“

Krátce si pokývnou hlavou a můžu říct, že se navzájem poměřují. Kdyby to nebyla pohotovost, tajně bych doufala ve wrestlingový zápas nebo něco podobného.

„Ještě jednou děkuju, žes nás přijal tak pozdě. Nevěděla jsem, co jiného dělat,“ řeknu, když nás vede na ošetřovnu.

„To není žádný problém.“ Vezme si ode mě vodítko a vede Hermana k váze. „Štěňata a já jsme právě sledovali dokument na kanále History,“ řekne mi, a já si všimnu, že za ním Logan protočí oči.

Zúžím na Logana oči, dám mu najevo, že jsem to viděla. Tyčí se tam s jeho výškou, rukama překříženýma na hrudi a nohama od sebe, jako by dohlížel na scénu. Logan je ochránce od přírody, zvláště když má profesi, jakou má, ale jestli čtu správně řeč jeho těla, řekla bych, že je z Christiana trošku vylekaný.

Ne že bych ho opravdu vinila. Christian je jedním z těch žhavých doktorských klišé, které vidíte jen na Instagramu s šesti břišáky a skvělým úsměvem k nakousnutí. Mohl by být modelem z titulní strany týdeníku Veterinářů, kdyby něco takového existovalo. Má přívětivé modré oči, které mi připomínají letní oblohu a ačkoli je to teprve naše druhé setkání, je snadné říct, že je laskavý a ryzí člověk. A bonus – je to milovník zvířat.

Jakmile přiměje konečně Hermana ke spolupráci a postaví ho na váhu ke zvážení, začne jej prohlížet.

„Ou okay, dobře.“ Hodím po něm obrovským úsměvem s vědomím, že Logan bude naši interakci sledovat. Jsem v pokušení napsat Courtney a sdělit jí všechny novinky, ale ona by odpověděla tisícem otázek, a bude prostě snazší říct jí to telefonem nebo osobně.

„Vezmu ho do operační místnosti a dám mu injekci, abychom mu do systému dostali zpátky nějaké tekutiny. Podle srdeční frekvence je v šoku, což je pravděpodobně z dehydratace. Dám mu nějaké očkování a odčervím ho při jednom, když jsi říkala, že nejspíš nic z toho nemá.

„Skvělé. Děkuji, doktore Wyatte.“

„Prosím, říkej mi Christian. Doktor Wyatt je můj otec.“ Usměje se a mrkne na mě, než vezme Hermanovo vodítko a vyjde s ním z místnosti.

Jakmile jsme s Loganem sami, vzduch ztěžkne napětím. Nejsem si jistá, co říct, když uvážím, jak náročnou konverzaci jsme měli předtím, ale on řekl jasně jako den, že jsme jen přátelé, takže proč se chová jako žárlivý přítel?

„Takže odkud znáš toho chlapa?“ konečně přeruší ticho Logan. Dívá se na mě jako přehnaně ochranářský otec.

„Vlastně ho neznám. Potkali jsme se jednou, když jsem venčila psy. Naše vodítka se zamotala a tak se to stalo.“ Pokrčím rameny, jako by to nebylo nic velkého.

„Tak jak to, že ti nakonec dal své telefonní číslo?“ Jeho postoj zůstává strnulý, řeč jeho těla říká jednu věc, ale jeho dřívější slova druhou.

„Co je s třetím stupněm? Potkali jsme se. Mluvili jsme o naší lásce ke zvířatům. Bylo řečeno, že je veterinář, a já že dobrovolničím v útulku, a on mi dal svou vizitku. Je to velký problém?“

Než můžu odpovědět, vrátí se Christian s Hermanem a ten už vypadá mnohem lépe.

„Ahoj, chlapče,“ cukruju jemně a kleknu si, abych ho pohladila. „Cítíš se lépe?“

„Vedl si skvěle,“ řekne mi Christian, klekne si vedle a hladí Hermana. „Sám začal pít vodu a sežral trochu jídla. Myslím, že začne získávat sílu do týdne nebo tak, ale dohlédni na něj. Musíte přijít na následnou kontrolu, ale jestli bude znovu zvracet nebo přestane jíst, zavolej mi hned.“

„Zavolám. Ještě jednou díky.“ Usměju se, vezmu si od něj vodítko. „Zavolám zítra ráno, abychom domluvili schůzku.“

Logan mě s Hermanem následuje ven a pomůže mu usadit do auta. Nemluví nebo se na mě nepodívá, a já cítím, že je z Christiana rozladěný víc, než si připouští. Když se sama připoutám, podívám se na něj a vidím, že se mu napíná čelist a on si udržuje normální tvář. Žilami mi proudí vztek, protože nemá absolutně žádný důvod být na mě naštvaný kvůli setkání s Christianem. Být naštvaný kvůli ukradení psa na prvním místě, tomu rozumím, ale po tom, že mi řekl, že není na místě randit, a že si zasloužím lepšího, jeho reakce neospravedlňuje jeho jednání a to mě rozčiluje.

Poslední věc, kterou bych chtěla, je bojovat s ním, ale nezasloužím si jeho chladný přístup. Nemluvíme celou cestu zpátky domů a jakmile zaparkuje na mé příjezdové cestě, nepodívá se mým směrem, když mi pomáhá dostat Hermana z auta.

„Už ho odtud vezmu,“ vyjedu na něj, vytrhnu mu Hermanovo vodítko z prstů. „Ještě jednou díky za pomoc.“

Udělám dva kroky směrem k hlavním dveřím, než mě Logan chytne za druhou ruku a otočí mě. „Co máš za problém?“

„Můj problém?“

Oddělí rty, přejede si po nich jazykem a pak zase zavře pusu.

„Jsi ten nejvíc matoucí člověk, kterého znám. Nechceš mě, ale nechceš, aby mě měl někdo jiný? Mám pravdu?“ vyhrknu bez přemýšlení. „Jsi naštvaný, že mi dal Christian vizitku a že jsem mu dnes v noci zavolala.“

„Ano, chci říct, ne. Nejsem naštvaný. Já…“

„Tak co teda?“

Zhluboka se nadechne a já vím, že nemá slov.

„Nic. To nic. Dostaneme Hermana zpátky dovnitř.“ Odemknu dveře a vejdu dovnitř. Je toho tolik, co bych chtěla říct, ale rozhodnu se to nechat, protože jsem příliš unavená a z celého dne psychicky vyčerpaná.

Ale teď si nejsem jistá, jestli vůbec budeme schopní dostat se zpátky k přátelství.