Checkmate:TID - 21. kapitola

Překlad: Lenuszka

Ahoj holky, tak jsme došli k poslední kapitolce, v nejbližších dnech má vyjít poslední této série, takže se do něj pustím hned, jakmile se ke mně dostane. Děkuju moc za vaše komentáře a za to, že jste to se mnou vydržely ;) Na příští rok plánuje autorka vydat samostatné knihy o všech pěti bratrech Courtney, ale to je ještě daleko, tak jen pro info. Tak se mějte krásně a brzy u This is beautiful!

Logan

Jakmile vejdu do kanceláře, celodenní shon a zase shon je v plné síle, a to je sotva sedm ráno.

„Co se tak přihlouple směješ, Knighte?“ ptá se Brantley.

„Nic,“ odpovím a naliju si šálek kávy. Ale to není tak docela pravda. Na vině je Kayla Sinclairová. Po včerejšku a setkání se Skylar jsem nejšťastnější, co jsem byl za poslední roky. Upřímně, neplánoval jsem ji představit rodině tak brzy, ale vím, že to s Kaylou bude dlouhodobá záležitost. Jsme v tom spolu.

Kruci, tak moc ji miluju. Překvapivě to ani nebylo těžké říct, co k ní cítím. Tato dvě slova byla vždy v posledních šesti letech rezervovaná pouze pro Skylar, a po Maggie jsem přísahal, že už je nikomu jinému neřeknu. Nemohl jsem čekat další den, abych jí to řekl. Způsob, jakým se mi dívala do očí, když mi ta slova zašeptala zpátky, mě zase zcelila.

„Jak myslíš,“ zakření se Brantley a jde za mnou do kanceláře. „Několik tajných agentů procházelo kolem domu a ilegálně koupilo amfetamin. Víme jistě, že prodávají a věří našim agentům, takže je musíme udržet v bezpečí. Očividně dnes kolem třetí dostanou nějakou velkou zásilku. Řekli našim klukům, aby se vrátili a že nebudou litovat. Říkám, budeme sledovat, jak zásilka dorazí, naši agenti nakoupí, a uvidíme, kolik dalších přijde, počkáme několik hodin a pak uděláme na jejich zadky zátah.“ Jeho tvář je plná znechucení.

„Ježíši.“ Potřesu hlavou. „A pomyšlení, že prodávají dětem. Tyhle zkurvysyny musíme zastavit.“

„Až bude správný čas,“ připomene mi a projede si rukou vlasy.

„Pravděpodobně zásobují drogami celý okres. Nebyl bych překvapený, kdyby ti, co se dnes ukážou a vyzvednou zboží, byli místní dealeři. Ten dům může být hlavním zdrojem, což znamená, že by to mohl být největší policejní zátah, jaký naše oddělení v posledních deseti letech zažilo.“

Brantley přikývne. „Věřím, že máš pravdu.“

„No, tak tam zamíříme po obědě? Mám ještě nějaké další případy, které musím dnes vyhodnotit,“ vysvětlím, když se dívám na hromadu složek, nakupených na mém stole.

„Jo, tak po obědě,“ souhlasí.

Den utíká rychle, a já se nemůžu dočkat, až bude konec, abych viděl Kaylu. Jelikož na ni myslím celý zatracený den, napíšu jí.

L: Jsi na oběd volná?

K: Zrovna jsem na Vás myslela, detektive.

L: Jsem si jistý, že to byly chlípné myšlenky.

K: Jak to víš? J Jsem na oběd volná, ale nemůžu se moc zdržet. Mám náročné odpoledne.

L: Perfektní! Potkáme se u Roxie Deli.

K: Budu tam v 11. Nemůžu se dočkat, až se uvidíme!

Dopoledne uběhne rychle a brzy mířím přes město, abychom se s Kaylou setkali na oběd. Zvládnu to bez čekání v zácpách. Vejdu dovnitř a čekám na ni, nemůžu si pomoct, ale vrhnu se na ni a zlíbám ji hned, jakmile je dost blízko na to, abych se jí mohl dotknout.

„No, tobě taky ahoj,“ řekne se širokým úsměvem na tváři.

Nakloním se a zašeptám jí do ucha, než si objedná. „Jsi krásná.“ Má na sobě pouzdrovou sukni s vysokým pasem, halenku s výstřihem a podpatky. Vlasy má zastrčené za ucho a ve tváři mírné zčervenání.

Vezmeme si naše sendviče, sedneme si k oknu a jíme.

„Dnes večer pro tebe mám překvápko,“ řekne Kayla s úšklebkem.

„Zahrnuje to koblihy?“ žertuju, nakrčím obočí.

Odfrkne si a odloží sendvič. „Něco lepšího…“

„Už teď se mi líbí, jak to zní.“

Jakmile dojíme, doprovodím ji k autu. Natlačím se na ni tělem, když se naše ústa a jazyky spojí. Projede mnou potřeba a chtíč, když jí rukama přejíždím nahoru po těle. Cítím, jak se pode mnou třese.

„Logane,“ varuje. „Dnes večer.“ Skoro lapá po vzduchu, když mi to šeptá do pusy.

Donutíme se oddělit, oba ztěžka dýcháme. „Tak dnes večer.“

Jedu zpátky do kanceláře tak rychle, jak to jde, s vědomím, že oběd trval trošku déle, než jsem čekal. Jakmile vejdu dovnitř, jde ke mně Brantley s klíčema od neoznačeného auta v ruce. Otočím se a jdu za ním.

„Jsi na to připraven?“ ptá se, drží vyšetřovací příkaz, když nasedne na stranu řidiče a nastartuje auto. Prodej policistům v utajení pravděpodobně stačil, aby to soudce podepsal.

„Připraven jako nikdy.“ Už jsme předtím řešili velké případy a jsem docela klidný ve stresových situacích, jako je tato. Být ve válečné zóně vás naučí, že zůstat klidný je způsob, jak přežít. Vezmete to krůček po krůčku a soustředíte se na cíl.

Jedeme do oblasti v Elk Grove a zaparkujeme trošku dál, než obvykle. Normálně bychom s sebou měli celý tým, prohledali bychom dům, zabavili drogy a zavřeli je. Každopádně, když víme, že dostanou velkou zásilku, rozhodneme se počkat, dokud ji nebudou mít, abychom doplnili obvinění. Jakmile uvidíme, že zase začínají prodávat, zavoláme posily a uděláme razii. Chceme se ujistit, že tihle týpci půjdou tvrdě ke dnu.

Zabíjíme nudu, když sledujeme dům dalekohledem a kamerami. Právě, když se na Brantleyho podívám, kývne k domu. „Podívej, máme tu prvního zákazníka dne.“

Zvednu dalekohled a srdce mi klesne, když na příjezdovce vidím nezaměnitelný mustang.

„Prosím, to ne,“ řeknu si pod vousy.

Dveře se otevřou a já vidím vysoké podpatky, úzkou sukni a halenku s výstřihem. Je mi zle od žaludku, když se ta žena otočí a vidím Kaylinu krásnou tvář.

„Co to má být, do hajzlu!“ zaječím, ani si neuvědomím, že jsem to řekl.

„Co? Kdo je to?“ ptá se Brantley, když jde Kayla po chodníku a zaklepe na dveře.

„To je…“ ztěžka polknu, mrkám a snažím se si srovnat, co právě vidím. „To je má přítelkyně.“

Brantley se otočí a podívá. „Cože?“

V puse mi vyschne a tělem mi projede hněv. Co tady k sakru dělá? Je to nebezpečné a nevyzpytatelné. Ona tu nesmí být. Nechápu, proč tu je.

„Jsem si jistý, že to nic neznamená,“ zkouší mi Brantley uklidnit, ale když se dveře otevřou a ten starší muž přitiskne Kaylu do náruče a obejme ji, vidím, jak mu ruce nevhodně sjíždí k jejímu zadku. V čelisti mi tiká a jsem dvě vteřiny od toho, otevřít ty dveře, nakráčet tam a vymlátit z toho patolízala sračky. Ona vejde dovnitř a já jsem totálně vystresovaný. Chci jí napsat, varovat ji, říct jí, o co tu sakra jde. Ale vím, že nemůžu. Moc by se ptala. Chtěla by vědět, jak vím, že tam je. Začala by být tomu patolízalovi podezřelá, a nemůžu riskovat ještě větší ohrožení, než v jakém už je. Nebo možná ví víc, než si myslím. Jsem zmatený, topím se v mlze, ze které se jen tak nedostanu.

Zkontroluju hodiny, uplynulo třicet minut, ale je to jako bych se topil. Ona je pořád tam. Hlavou se mi honí tolik otázek, odehrává tolik otřesných scénářů.

Konečně vyjde ven a nese cestovní tašku. Stejný typ, jakou měla Royalovic holka. Jedna ze sousedek je venku a kropí trávník a nepřestává na ni zírat. Než se Kayla dostane do auta, jiné auto vyloží nám už známého mlaďocha. On jde směrem k domu ve špatném rozpoložení. Starší muž mu něco řekne a ten kluk se podívá na Kaylu a se vším, co má, do ní tvrdě strčí. Stane se to všechno tak rychle, a přece v pomalém sledu.

Ona klopýtne dozadu, snaží se zachytit, když padá na zem. Hlavou narazí do chodníku a ačkoli nejsem blízko, můžu říct, že to byla tvrdá rána. Šmátrám po klice od dveří a Brantley mě stáhne zpátky.

„Ne!“ zakřičí. „Nemůžeš tam jít. Sfoukneš náš případ, než sem dostaneme zásahovku.“

Jsem vděčný, že Bradley uvažuje racionálně, protože já ztrácím zasranou hlavou. Ten starší muž jde ke Kayle a zatřese s ní, ale ona nereaguje. Sleduju to se zatajeným dechem, vyděšený k smrti, když ten malý grázl vejde dovnitř, bez špetky zájmu, co právě udělal.

Volám dispečink a požaduju záchranku na adresu, řeknu jim, co vím. Nemůžu tu zůstat, když ona leží na zemi a bez života, ale vím, že bych ohrozil životy všech, kdybych riskoval porušení protokolu.

Sousedka vytáhne z kapsy mobil a něco na toho chlapa zaječí. Ten potřese hlavou, řekne jí ne a odmávne ji, ale ta žena díkybohu neposlechne.

Brantley mi dá ruku na rameno, získá si zpět mou pozornost. „Jakmile ji záchranka odveze, zavezu tě přímo do nemocnice.“ Brantley se mě snaží uklidnit, protože jsem tak roztěkaný.

„Díky, chlape.“ Projedu si dlaněmi přes obličej, stále víc zabředávám do tmavých myšlenek, jak čas ubíhá. Konečně dorazí záchranka spolu s hasičem. Pohled do tváře vlastníka domu je jasný – je vystresovaný. Ví, že pozornost navíc není dobrá, když uvážíme, že má plný dům drog.

Sledujeme, jak ji záchranáři vyšetřují a dívají se, jestli je při vědomí. Připojí ji na kyslík, než je zvednou na nosítka.

„Díky Bohu,“ zamumlám, houpu se v sedadle dopředu a dozadu.

Ten chlápek čeká, dokud záchranka nezačne couvat z příjezdové cesty, vytáhne telefon a s ním u ucha odchází.

„Vsadím se, že právě odvolal dodávku,“ řekne Brantley. „Ví, že je právě teď v hledáčku.“

Ani nemůžu odpovědět. Cítím, jak se mé zdi znovu staví. Jsem napjatý a vystresovaný na maximum. Nemůžu o ničem přemýšlet nebo řešit tenhle případ, zatímco Kayla nereaguje. Můžu se jenom modlit, aby byla v pořádku.

„Oni teď uklidní situaci. Vsadím se, že se do příštího týdne nic nestane,“ řekne Brantley. Souhlasím a jakmile je záchranka z dohledu, vydáme se do nemocnice. Pošlu rychlou textovku Drewovi a dám mu vědět, co se stalo.

Brantley jede do nemocnice tak rychle, jak to jde, zatímco mnou prostupuje strach, a cítím určitou úlevu, když u vchodu na pohotovost uvidím stát Drewa, mluvícího do mobilu. Poděkuju Brantleymu, než se rozhodne jet zpátky a sám sledovat ten dům.

Jakmile mě Drew vidí jít směrem k němu, zavěsí a jde mi naproti. „Zrovna jsem volal Courtney a ona vyzvedne Violu. Jsou na cestě.“

„Dobře.“ Zaškube mi čelit, nejsem schopný právě teď nic vstřebat.

„Nemáš páru, proč byla v té oblasti?“ ptá se.

„Nemám zatracené tušení. Nevypadá to dobře, vůbec, když uvážím, jak dlouho tam strávila a jak familiárně se k sobě chovali, jako by byli přátelé nebo tak. Ale musí to mít racionální důvod. Musí.“ Hlavou se mi honí všechny strašné scénáře a stojí mě to všechno, abych je vytěsnil.

Drew mi dá ruku na rameno a vrátí mě zpátky do reality. „Jsem si jistý, že je. Počkám tam venku na Court a Violu. Potkáme se vevnitř.“

Jdu k recepci a řeknu té ženě, že jsem z policejního oddělení Sakramento. Když jí vysvětlím situaci s Kaylou a řeknu, že jsem její přítel, dám jí fyzický popis, takže o ní může najít detaily.

„Přivezli ji na příjem a jakmile bude stabilizovaná, přesunou ji na jednotku intenzivní péče a tam ji budete moct navštívit.“

„Musím ji vidět hned.“

„Vzali ji na magnetickou rezonanci, protože se obávají poranění mozku a otoku.“ Pak sáhne do šuplíku. „Vezměte si tenhle pager a až bude po všem, zavolám vás.“

Konečně se vrátí Drew s Courtney a Violou. Obě mě zahrnou obětím a začnou se vyptávat na milion otázek. Všechny otázky, na které bych taky rád znal odpověď.

Uplyne půlhodina, než mi zazvoní pager. Sprintuju na recepci a je tam pořád ta samá žena. „Už ji můžu vidět?“

Usměje se na mě. „Ano, následujte mě.“

Drew a děvčata zůstanou a čekají, až se vrátím s novinkami. Jen ji chci vidět a vědět, že je v pořádku.

„Můžete zůstat jen deset minut,“ varuje mě ta žena.

„Můžu mluvit se sestrou, aby mi řekla, co a jak?“

„Ano, pošlu ji za vámi dovnitř,“ řekne mi, než odejde.

Projdu dveřmi se srdcem, bušícím mi divoce v hrudi a s vařící se krví. Ještě ani nic nevím a už jsem vyděšený k smrti. Srdce mi poklesne, když vidím, že je pořád připojená na kyslík a kolem ní pípá spoustu přístrojů. Jdu k posteli a chytím ji za ruku, doufám, že mě cítí.

„Kaylo, slyšíš mě?“

Neodpovídá.

„Miluju tě, anděli.“ Políbím ji na ruku a přejedu jí palcem po tváři. „Tak zatraceně moc tě miluju.“

Dovnitř vejde sestra a s úsměvem mě zdraví. „Vy musíte být detektiv Knight. Jsem Sara, sestra na JIPu.“

„Můžete mi něco říct?“

„Stále čekáme na výsledky magnetické rezonance, ale jinak vypadá všechno dobře. Její srdeční činnost a krevní tlak jsou v normálních hodnotách. Ten kyslík je jen preventivně, dokud nebudeme vědět více.“

„A co vám řekne výsledek magnetické rezonance?“

„Prostě jestli je tam krvácení nebo otok. Ztratila vědomí a my ji udržujeme pod sedativy, dokud to nebudeme vědět jistě. Jestli tam je poranění hlavy, sedativa pomohou jejímu tělu v léčení.“

Stojí mě všechny síly, abych vydržel.

***

Příští tři dny uplynou jako v mlze. Nejím. Nespím. Ani si nepamatuju, jaké to je mít potřebu jídla nebo spánku. Výsledky rezonance ukazují mírný otok, takže zůstává pod sedativy, aby se mohlo tělo přirozeně začít léčit samo. Nesnáším, že neslyším její hlas. Držím ji za ruku, mluvím k ní a připomínám jí, jak moc ji miluju a jak zatraceně mi chybí.

Viola a Courtney ji taky navštěvují každý den, ale můžeme u ní být jen krátce, což znamená, že jsme nejčastěji v čekárně. Když se něco změní, přinejmenším tu někdo z nás bude.

Čtvrtý den mi sestra řekne, že jí snížili dávku sedativ a mohla by se případně do dvanácti hodin probudit. Po další rezonanci dnes ráno zjistili, že otok mizí a že by se měla plně uzdravit, jakmile splaskne úplně.

Ta dobrá zpráva mi dává naději. Jsem zasraná troska, ale vydávám se ze všeho, abych pro ni zůstal silný.

Po tom, co si vedle ní sednu do křesla a dám jí pusu na ruku, řeknu jí novinky, co vím od sestry. Nevím, jestli mě slyší nebo ne, ale jen pro případ, že ano, chci jí dát vědět, že je dostatečně silná, aby to překonala. Vím, že tahle situace mohla být horší, když si vzpomenu na původ toho týpka, ale mluvení mě uklidňuje.

Nějaká sestra nakoukne dovnitř a upozorní mě, že čas vypršel, což z duše nenávidím. Kdyby mě tu nechali spát na podlaze, udělal bych to, jen, abych byl u ní. Vypadá tak mírumilovně, jak opravdová spící Kráska, až na ten polibek, který by ji probudil.

Zkontroluju hodinky a uvědomím si, že polovina mého času už je pryč, ale když se na ni podívám zpátky, Kayla začne třepotat víčky a otvírá oči.

„Kaylo?“ ožiju a přejedu jí rukou po tváři. „Konečně. Byl jsem tak vyděšený a měl jsem obavy, anděli.“

Několikrát zamrká, rozhlídne se po místnosti a na mě, ale nic neřekne.

„Jsem tak šťastný, že jsi vzhůru. Pamatuješ si něco?“

Zatřese hlavou, jak studuje mou tvář.

„To je v pořádku. To je u traumatických situací normální. Jen sem zatraceně vděčný, že jsem viděl, co se stalo a byl jsem schopný zavolat záchranku tak rychle, jak to šlo.“

Zhluboka se nadechne a vydechne a snaží se posadit. Pomůžu jí upravit polštář a ona se usměje. To je poprvé za poslední čtyři dny, co vidím tenhle překrásný úsměv.

„Co se stalo?“ ptá se.

„Srazili tě a ty ses tvrdě uhodila hlavou o chodník. Udělali ti magnetickou rezonanci a viděli nějaký otok, takže tě nechali pod sedativy, dokud se to nezačne zmenšovat.

„Oh,“ to je všechno, co řekne.

„Jsem prostě tak šťastný, že jsi vzhůru. Čtyři dny mě to přivádělo k šílenství.“ Usměju se na ni a ona mi to vrátí.

„Přijdou Viola a Courtney?“ ptá se, já ji vezmu za ruku a políbím ji na klouby.

„Hned jim napíšu, že ses probudila. Řeknu to i Drewovi a Travisovi.“

Vejde sestra, vidí, že je Kayla vzhůru a je skoro tak v šoku, jako jsem byl já. Já se směju a zároveň chvěju, protože jsem opravdu nečekal, že se to stane tak rychle po tom, co snížili léky. Sestra se Kayle představí a dá jí vědět, že půjde na nějaké neurologické testy. Vytáhne pero a nakáže Kayle, aby ho očima sledovala. Pak se jí začne ptát na sérii otázek jako jméno, datum narození, ve kterém jsme městě a další standartní otázky. Usměju se, když slyším, že odpovídá správně.

Sestra si zapíše poznámky do počítače a kývne na mě hlavou, abych přišel. „Váš čas skoro vypršel,“ řekne mi tiše. „Ale nebojte se. Teď, když je vzhůru a její funkce budou stabilní, přesunou ji na standartní pokoj.“ Uklidní mě, protože hned tak neplánuju odejít.

Sestra otočí svou pozornost zpátky ke Kayle a usměje se.

„Zlatíčko, máte nějaké otázky, nebo něco potřebujete?“

„Vlastně,“ řekne, pročistí si krk. Na chvilku tam sedí, zírá na sestru. Když její slova přijdou, jsou tiché a pokorné, a propíchnou mi srdce nožem. „Kdo je on?“