Checkmate:TID - 14. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

Sakra.

Kaylino pozvání na večeři bylo pěkné gesto, ale vím, že je to špatný nápad. Společná večeře zní jako rande. Budeme tam jen my dva a my jsme nikdy sami nevečeřeli. Možná z toho dělám větší věc, než je nutné, ale zbývá mi poslední špetka silné vůle, abych se s ní kontroloval. Tentokrát bude skoro nemožné ji odstrčit, pokud se na mě podívá tak, jak se na mě dívá – jako že mě chce.

Deset minut před sedmou nechám Hermana spát ve své posteli, zamknu dům a jdu k autu. Ani nemůžu předstírat, že se netěším na to, že s ní strávím zbytek večera. Ona mě rozesmívá víc, než jsem se smál za poslední měsíce.

Roky.

Než se dám na cestu, rozhodnu se nejdřív zavolat Drewovi. Opravdu jsem s ním o Kayle moc nemluvil, a i když mi on a Travis ohledně ní v minulosti dávali čočku, tentokrát je to jiné.

„Takže, kde je problém?“ ptá se Drew, když ho informuju o Kaylině pozvání na večeři.

„Bojím se, že si bude myslet něco, co není. Večeře u ní doma zní jako rande,“ řeknu mu. „Nechci ji zklamat.“

„Logane…“ Odmlčí se. „Už tě znám roky. Viděl jsem, jak držíš lidi od sebe, aby ses ochránil a potom, co se stalo s Maggie, nemůžu říct, že bych tě vinil. Ale taky si myslím, že je čas, abys sám sobě dal druhou šanci.“

„Druhou šanci?“ ptám se pesimisticky. „Ani bych nevěděl, kde začít.“

Dlouze si povzdechne. „Začni s přiznáním svých skutečných citů a z toho vycházej.“

Jakmile spolu domluvíme, na chvilku sedím a přemítám, co Drew řekl. Hluboko uvnitř vím, že má pravdu, ale z nějakého důvodu se držím zpátky. Držím se zpátky, abych zabránil opakování těch stejných chyb, které jsem udělal s Maggie.

Zrovna před tím, než vycouvám ze své příjezdovky, dostanu od Kayly zprávu. Z obavy, že to zruší, najedu autem zpátky na místo a zkontroluju její zprávu.

K: Takže vím, že je to opravdu náhoda a později ti všechno vysvětlím podrobněji, ale spala jsem minulou noc v Loganově posteli – sama (dlouhý příběh) a naprosto pokradmu jsem zahlédla jeho péro dnes ráno, po tom, co vyšel ze sprchy. Byla to naprostá náhoda (šťastná), ale teď nemůžu dostat obrázek jeho velkého péra z hlavy! Zkoušela jsem všechno! Udělala jsem si dnes odpoledne vycházku k Donnymu, abych si pročistila myšlenky, a vše, na co jsem myslela, bylo, jak ráda bych snědla svůj koblih s polevou zrovna z jeho péra a pak další. Naprosto zneklidňující, já vím! Ale teď je na cestě sem na večeři (vysvětlím později) a já královsky vyšiluju. Myslíš, že s těmi šaty moc tlačím na pilu? Jsou roztomilé, aniž by byly příliš elegantní. GAH. Nevím, proč o tom tak moc přemýšlím. Už tři dny jsem Christianovi neodepsala, ačkoli vím, že je prostě DOKONALÝ muž, prostě se k tomu nemůžu donutit. Jsem šílená? Prosím, řekni mi, že jsem, protože se teď cítím zatraceně šíleně. Chci říct, už jsem zmínila, jak velké a tlusté je jeho péro? Víš, jak dlouho to je, co jsem měla naposledy žhavý a drsný sex? Skoro jsem si odbourala klitoris, když jsem nad tím ve sprše přemýšlela. Okay, promiň, že žvaním dál a dál. Brzo tu bude. Napíšu ti zítra. Pusu!

Oči mi skoro vypadnou z hlavy, když čtu zprávu, kterou Kayla očividně posílala někomu jinému. Nemůžu popřít fakt, že jsem v tuto chvíli lehce polichocený, až šokovaný. Hlavně proto, že si myslí, že by mi kolem péra slušel koblih s polevou.

Neslušel, mimochodem.

Opravdu by měla dvakrát kontrolovat, komu píše své zprávy. Jsem rozpolcený, nejsem si jistý, jestli bych jí měl říct, že mi napsala všechny své špinavé myšlenky, nebo bych měl předstírat, že jsem to prostě neviděl.

Ačkoli bude opravdu zatraceně těžké předstírat, že jsem to právě nečetl – zvláště tu část, kde neodepsala Christianovi tři dny – neřeknu jí nic o tom, že napsala špatné osobě.

No, při nejmenším ne hned.

Přijedu ke Kayle, trochu unavený, ale nadšený, že s ní strávím večer. Nejsem si jistý, co očekávat, ale když zaklepu na dveře a sleduju, jak je Kayla otevře s přívalem energie, můžu říct, že naprosto nevnímala, komu píše.

„Ahoj,“ zdraví se širokým úsměvem. Mé oči ji sjedou od hlavy k patě, všimnu si šatů, které si zvolila. Vypadají na jejích křivkách skvěle. Skoro se prořeknu, když chci říct, že to nevypadá, že by tlačila na pilu – ne že by se mnou potřebovala tlačit na pilu – ale naštěstí se zastavím. Natočila si své dlouhé vlasy do vln, které jí spadají na ramena a záda. Vypadá zatraceně ohromně.

„Ahoj,“ zopakuju. „Vypadáš úžasně.“

„Oh, díky.“ Zčervená a odstrčí si vlasy z obličeje. „Ty taky.“

Začíná to vypadat jako rande, ale překvapivě mi to nevadí.

Vede mě dovnitř, a samozřejmě mě hned, jak vejdu, zdraví ti tři kámoši. Cítí ze mě Hermana, což je určitě jediný důvod, proč mi dovolí vejít do domu bez štěkotu.

„Tak, co je na večeři?“ ptám se, když ji následuju do kuchyně. „Voní to lahodně.“

„Je to můj speciální recept na špagety,“ řekne mi, přejde ke sporáku, kde zamíchá omáčku.

Směju se tomu hrdému pohledu, který je na její tváři, když nabere omáčku a pomalu na ni fouká.

„Co je na tom tak speciálního?“ ptám se, když ji upřeně sleduju, zvláštně fascinovaný způsobem, jakým si přejede jazykem po spodním rtu, než ochutná tu omáčku.

„Mé tajné přísady.“ Zakření se. „Zkus.“

Podává mi dřevěnou lžíci, a bez většího přemýšlení si ji dám do pusy a ochutnám to.

Sleduje mě, zaměří se mi na rty, a slyším, jak zadrží dech. Stojíme tiše, nikdo z nás se ani nepohne. Konečně udělá krok zpátky, položí lžíci, jako by potřebovala důvod k přerušení očního kontaktu. Olíznu si rty, ochutnávám omáčku, která na nich zůstala.

„Víno?“ ptám se.

„Co?“ vypadá vyděšeně.

„Tvoje tajná přísada,“ připomenu jí, kývnu hlavou k pánvi. „Červené víno?“

„Oh! Ano.“ Otočí knoflíkem a ztlumí oheň na mírný. „Přimíchala jsem tam červené víno. Dodává to vydatnost,“ hrdě vysvětlí, když pomalu položí dřevěnou lžíci k hrnci. „Obvykle k tomu zázraku stačí půl šálku.“

Zírám na prázdnou lahev od vína, která stojí na lince a zakřením se, vím, že si musela dodat nějaké tekuté povzbuzení, než jsem přijel, což by vysvětlovalo tu dlouhou neúmyslnou zprávu. „A kam se tedy poděl zbytek vína?“

Tváře jí zčervenají, jako bych ji nachytal. Je to docela roztomilé – způsob, jakým snadno červená pokaždé, když se přiblížíme. Po rozhovoru s Drewem jsem se konečně cítil připraven s ní odhodit zábrany. Končím s předstíráním, že ty city nejsou vzájemné. Každopádně můžu jen doufat, že to se mnou tentokrát nevzdá, když jsem ji celou dobu odstrkoval.

„Musela jsem výrobek nejprve vyzkoušet,“ žertuje. „A pak ještě další.“

Jakmile skončí se zdokonalováním omáčky, naservíruje na dva talíře těstoviny, omáčku, sýrový chleba a zakončí to vrstvou nastrouhaného parmazánu.

„Vypadá to všechno lákavě,“ řeknu jí, když přede mě postaví talíř. Sedíme u malého stolu, který má v kuchyni, a než se sama posadí, přinese pořadač.

„No, doufám, že to chutná dobře. Každopádně, z právního hlediska ti musím říct, že tato večeře nemá nic společného s firmou Heavenly Designs Company a jestli se z toho jídla otrávíš, nemohou být obviněni.“ Sotva to může doříct s vážnou tváří a rozesměje se. „Ačkoli je to pravděpodobně hodně podobné obchodní večeři a tak,“ řekne, ale tentokrát vážnějším tónem, jako by potřebovala potvrzení.

„To by mělo záležet na tom, koho se ptáš,“ řeknu a dívám se jí do očí. „Můžeš obvykle v práci pít?“ Zakřením se, vím, že ji to uklidní.

Konečně se posadí naproti mně a usměje se. „No, pokud se ti cokoli stane, tento malý detail prostě vypustíme.“

Oba se zasmějeme a brzy je to s ní zase jednoduché a přirozené. Sníme několik soust, než začne mluvit o pokoji pro Skylar.

„Myslím, že se ti bude líbit, co jsem pro její pokoj sestavila. Představuju si bílý nábytek se zdmi vymalovanými v odstínu levandule, to navodí dojem velké a čisté místnosti. Myslím, že bude chtít velkou postel s dvojpřistýlkou dole. Takhle bude mít pohodlnou velkou postel a když bude chtít, aby u ní přespaly kamarádky nebo aby s ní spal Herman, prostě vytáhneš z pod postele přistýlku.“

„Myslím, že to je skvělý nápad,“ řeknu jí, vezmu si sýrový chleba a dám si ho k puse. Při nejmenším jsem si celkem jistý, že tohle mě nezabije.

„Pak jsem přemýšlela, že by mohla mít po celé skříni černé vystříhané siluety tanečníků. Nad postelí by měla nebesa a na posteli přehoz. Cítila by se jako princezna,“ řekne se širokým úsměvem.

Někdy je těžko uvěřit, že si Kayla prošla tím vším, když byla dítě. Není tajemstvím, že si pravděpodobně přála svůj vlastní pokoj, když byla ve věku Skylar a taky si představovala, jak by vypadal. Vidím, jak vášnivá je ve své práci a aby připravila Skylar nejkrásnější pokoj.

„Taky jsem našla tenhle skvělý organizér na plyšová zvířátka, který by mohla mít v rohu a může si z něj vzít sama, co chce, ale bude to vypadat uklizeně a bude to stokrát jednodušší.

„Co je to?“ ptám se, namotávám těstoviny na vidličku a visím na každém slově, které řekne.

„Jsou to tři strany jako triangl, takže to skvěle padne do rohu mezi dvě stěny. Má to dřevěné dno a vršek a mříže mezi tím, takže zvířátka zůstanou bezpečně vevnitř, ale snadno je vytáhne, když si s nimi bude chtít hrát.“ Sleduje mou reakci, ale já se stále snažím si představit v hlavě ten obrázek. „Vydrž, ukážu ti to.“ Směje se.

Začne mi ukazovat své nákresy a já to konečně pochopím. Všechno to vypadá úžasně, a vím, že vše, co Kayla udělá, budu milovat.

„Pak jsem myslela, že v opačném rohu vedle postele by bylo fajn mít malý koutek na čtení. Nějaké místo, kde si můžete vy dva sednout a číst si spolu. Pověsili bychom tam nějaké klasické poličky nebo poličky ve tvaru okapu, kde jsou knihám vidět titulní stránky a pak nějaké polštáře nebo sedací vak na zem.

„Vlastně už ten nápad miluju!“ mám husí kůži, jen si to představím. Nemůžu se dočkat, až tu budu mít Skylar.

„Joo! Jsem tak ráda. Někdy mám sklon to trošku přehánět,“ přizná, skousne si spodní ret, o kterém jak se zdá nemůžu přestat přemýšlet.

Naše oči se setkají a já přemýšlím, jestli cítí to samé, co právě cítím já.

Polkne a přerušíme oční kontakt.

„Co ta druhá stěna?“ zeptám se, přeruším to napětí.

„No, přemýšlela jsem o úložném prostoru z osmi čtverců, kde by mohla mít košíky a mohla by tam uskladnit své hračky.  Takhle jí to pomůže s nepořádkem a usnadní to uklízení. Dá jí to prostor k malování a nahoru si může dát fotky nebo cokoli jiného,“ řekne hrdě. „Pravděpodobně má nějaké fotky, kde jste vy dva spolu.“

„Rozhodně jich chci udělat víc,“ řeknu jí, snažím se vzpomenout, kdy naposledy jsme byli u profesionálního fotografa. To byla ještě mimino.

Rozloží kolem sebe papíry a ukáže mi víc. „Pak by mohly být nad úložným prostorem další poličky, kde by mohla mít různé blbůstky nebo další rámečky s fotkami. Když bude starší, určitě bude mít více věcí, které tam bude chtít postavit.“

„Zní to skvěle,“ řeknu jí s opravdovým úsměvem.

„To doufám.“ Usměje se zpátky a můžu říct, že je uvolněná, což schvaluju. Ramena jí klesla a její tělo se znovu zklidnilo. „Chci najít nějaké pěkné věci, které bychom pověsili na zeď. Mám slabost pro obchod Hobby Lobby, takže se připrav na nějaké výdaje.“

Zakřením se nad její upřímností a kývnu hlavou na srozuměnou. „Ať to stojí cokoli.“

Kayla

Nevím, proč se dnes večer cítím tak nervózní, ale Logan mě nutí cítit se neklidně, pokaždé, když jsme spolu. Z nějakého důvodu je ale dnešek jiný. Mám nervy nadranc, a cítím, jak se do mě propalují jeho oči.

„No, jak se vede Christianovi?“ ptá se, pomáhá mi uklidit stůl, když dojíme večeři. Nezmínil se o něm od večera, co mě Logan odchytil a políbil během mého rande. Od té doby jsem s Christianem mluvila jen jednou, ale nejsem si jistá, že bych to měla Loganovi říkat. Pravděpodobně by si myslel, že je to kvůli němu.

Což z větší části je, ale nemusím mu tím zvyšovat jeho ego.

„Má to být řečnická otázka?“ Nakrčím obočí, dám mu najevo, že nejsem ohromená způsobem, jakým Christiana začlenil do naší konverzace.

„Co? Jen se zdvořile ptám.“ Snaží se zakrýt vědoucí úsměv za své ruce, když si rukama přejíždí po čelisti.

Protočím oči, neskočím mu na jeho kecy. Opláchnu naše talíře, než je strčím do myčky a zapnu, než odpovím. „No, když to musíš vědět. Už jsme se neviděli. Ani si nejsem jistá, jestli se dá jedno rande označit jako randění, ale nemám v plánu jít na další rande.“ Odvrátím se, zakrývám skutečnost, že mě znervózňuje, a když jsem nervózní, nesouvisle tlachám.

„To je zlé. Myslel jsem, že by pro tebe mohl být ten pravý.“ Jeho důraz na slově pravý mi neunikl, nebo způsob, jak udělal líný krok blíž. Pche, co si k čertu myslí, že se tu snaží dělat?

Nevšímám si toho, jako bych nesouhlasila s jeho prohlášením. „Nemůžu se asi nutit k něčemu, co tam není.“

Našpulí rty, jako by se zhluboka zamyslel, ačkoli vím, že je více než šťastný, když slyšel, že neplánuju pokračovat ve věcech s Christianem.

„No, nesnesl bych, kdyby ses musela usadit s někým, od něhož bys nechtěla sníst koblih s polevou.“ Vysype to tak spokojeně, že jsem překvapená, že se nezadusil vlastním jazykem.

Počkat. Co?

Ó můj Bože!

Koblih s polevou!

Vrátím se v mysli zpátky k tomu, jak jsem posílala Courtney zprávu, kde jsem zmínila Christiana, Logana a koblih s polevou, který bych mu ráda snědla z jeho…

Ó můj Bože. Ne ne. Ne.

„Já jsem ti zase poslala zprávu pro někoho jiného, že?“ Zavřu oči, doufám, že když neuvidím realitu, právě teď se to neděje.

„Vypadá to tak,“ řekne, snaží se zadržet smích. „Chci říct, nechtěl jsem to zmiňovat, ale cítil jsem, že bych se měl nejprve bránit.“

„Bránit se? Před čím?“ Opřu se o linku, potřebuju se dát dohromady. On stojí přede mnou, mezi námi jen malá mezera. Nemůžu ho odhadnout nebo přijít na jeho stanovisko, ale cítím to. Způsob, jakým mi naskočí husí kůže, motýlci v břiše a jak mi srdce buší rychleji a rychleji v hrudi.

Udělá krok ke mně.

„Že říkáš lidem, že by mi na péru slušel koblih s polevou. Chci říct, to není přesně kompliment, takže bych měl dokázat opak.“

Udělá další krok.

Hruď se mi zvedá a klesá, rychleji a intenzivněji, ale způsob, jakým se na mě teď dívá, mě přimrazil na místě, přísahám, že hodlá uzavřít prostor mezi námi a udělat se mnou věci, o kterých jsem jen snila. Nemůžu jasně myslet. Moje mysl má rychlost sto mil za minutu a nemůžu najít tu část svého mozku, která by řekla mému tělu, že se má pohnout a puse, že má něco říct.

Zatímco mě sleduje, udělá poslední krok, po kterém jsou naše těla hruď na hruď. Jeho ruce vezmou můj obličej a lehce mi přejede palcem po tváři. Zírám mu do očí, čekám, kdy řekne ta slova, která zoufale potřebuju slyšet.

„Prosím, přestaň,“ šeptem zaskuhrám. Svraští obočí a já v očekávání polknu. „Nelíbej mě, jestli zase plánuješ odejít.“ V mém hlase je prosba, protože to znovu nezvládnu.

Krátce si přejede zuby podél spodního rtu, než ho uvolní. „Anděli, tentokrát s tebou plánuju mnohem víc, než jen polibek. Souhlasíš?“

Srdce mi spadne do žaludku, skoro nejsem schopná dostat ze sebe slovo, když cítím, jak jeho palec cestuje po mém spodním rtu.

„Proč? Proč teď?“ V momentě, kdy se zeptám, se chci sama nakopnout, že zdržuju jeho polibek. Ale nemůžu znovu riskovat, že mě zraní. Příliš mnohokrát mi vzal dech polibkem a nechal mě beze slov stát.

„Protože jsem unavený z té hry na kočku a myš.“

Ztichnu.

„Už žádné hry,“ řekne mi, pohled v jeho očích mi dokazuje upřímnost, ale pořád nemůžu zastavit pochybnosti, které mi víří v hlavě.

„Proč bych ti měla věřit?“ šeptám, potřebuju, aby uklidnil mé nervy.

„Nemusíš. Zapracuju víc na tom, abych ti to dokázal.“

Otevřu pusu, abych znovu promluvila, ale on mi zakryje rty svými a utiší tak všechna slova, která jsem chtěla říct. A já s ním nebojuju. Vítám jeho chuť na svých rtech a utápím se v jeho doteku.

Chytne mou tvář oběma rukama a drží mě na místě. Když je na mě natlačený, cítím, jak na mě jeho tělo reaguje. Nedočkavé ruce sjedou po délce mých paží a pokračují k bokům a zadku. Dám mu ruce kolem krku a on mě zároveň zvedne a posadí na kuchyňskou linku. Omotám mu nohy kolem pasu a přitáhnu si ho blíž. Jeho rty neopouštějí mé a vše, na co se právě teď soustředím je, jak dobrý je to pocit, když je ke mně přitisknutý.

Jeho ruce cestují zpátky nahoru a zaplete mi je do vlasů. Zasténám mu do pusy, cítím, jak se mi do slabin tlačí jeho erekce.

Bože, chci z něj cítit všechno. Uvnitř. Jak mě šuká.

Jeho polibky jsou promyšlené a nedočkavé; drsné a vášnivé. Nemůžu se jeho rtů nabažit. Chci je na všech místech zároveň. Sevře mé vlasy v dlani a zakloní mi hlavu dozadu. Hlasitě zasténá a přitiskne své rty na mou čelist a krk. Propnu boky a cítím, jak se o mě tře.

„Kruci, Kaylo,“ mumlá u mojí klíční kosti. „Tak zatraceně dlouho jsem s tím bojoval.“

„Proto, abys přišel na své city,“ žertuju, doufám, že pochopí narážku, že to chci stejně jako on. A že jen tak zatraceně brzy nepřestane.

„Netlač na to, anděli. Říkala jsi, že to máš ráda drsně?“ ptá se, jazykem mi putuje nahoru po krku, takže cítím, jak se mi u ucha směje. „Nebo to měla vědět jenom Courtney?“ vtipkuje.

„Kdybys znal pravdu, nezvládl bys to,“ řeknu mu, ani nepotvrdím, ani nevyvrátím jeho obvinění, ačkoli to opravdu opravdu chci vědět.

Přitiskne svá ústa zpátky na moje, vezme mi z plic vzduch, když se na mě přitiskne těsněji. Moje nohy jsou pevně kolem jeho pasu, a já cítím jeho tvrdost, jak se tře o mou kundičku.

Skoro ho nepoznávám, když se odtáhne a já vidím ten hlad v jeho očích. Má hruď se těžce zvedá a padá, když čekám na jeho příští pohyb. Sotva popadám dech, vrhne se na mě a dlaněmi mě podebere.

„Ah!“ Vykřiknu se smíchem. Dám mu ruku kolem krku, pevně se držím, když mě nese ven z kuchyně. „Co to děláš?“

Podívá se na mě a zakření se. Ten bastard se jen zakření, místo, aby mi něco řekl.

Nese mě chodbou a jakmile je před dveřmi mé ložnice, kopne do nich, ale dovnitř nevstoupí.

„Teď už mi to řekneš?“

„Ne.“ Zamračím se.

„No, nepopřela jsi, že je to pravda, takže to tak jako tak risknu.“ Vstoupí do mé ložnice jen natolik, aby mohl kopnout do dveří, které se za námi zavřou a pak mě pustí. „Ve stoje nebo ohnutá?“

„Co?“ Skoro zalapám po dechu, šokovaná jeho brutální otevřeností. Chytí mě za pas, otočí nás a přišpendlí mě rukama ke dveřím po obou stranách mého těla.

Skloní hlavu, takže se naše nosy téměř dotýkají a zamumlá, „Buď mi řekneš, jak to máš ráda, anděli, nebo to udělám po svém.“

ANO. ANO. Po tvém, prosím.

Pokud to zahrnuje jeho uvnitř mě.

„Možná jsem tvrďák v práci, ale kromě toho nejsem v ložnici žádný gentleman. Neudělám nic, k čemu mi nedáš svolení. Takže mi řekni,“ požaduje s hlasem na hraně. Zamrkám, podívám se dolů a vidím na jeho džínách znatelnou bouli. Pokud mu neodpovím, pravděpodobně vybuchne.

Už nejsem dál schopná skrývat ten dychtivý výraz na své tváři, podívám se na něj a řeknu mu přesně, co chci. „Chci tebe. Chci to rychle. Pomalu. Tvrdě. Ohnutá. U zdi. Chci to celou noc. Ráno. Ve sprše a v kuchyni. Chci, abys mě zničil, Logane. Nikdy jsem nikoho nechtěla tak moc jako tebe.“

Zírá na mě v tichosti, a je jasné, že zpracovává všechno, co jsem právě přiznala. V obavách, že jsem ho vyděsila, znovu promluvím. „Je toho na vás moc, detektive?“ Zavtipkuju, vím, že z toho zešílí.

Odstoupí dozadu, přejede si rukou po čelisti a upřeně se mi zadívá do očí. Koutek jeho rtů se zvedne. „Nemáš tušení, o co sis právě řekla.“