Checkmate:TID - 11. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

Ten polibek se nikdy neměl stát, ale stal se a já to nemůžu vzít zpět. Dny ubíhají a pořád se mi to honí hlavou. Kayla neodpovídá na mé zprávy, a naposledy, co jsem ji viděl, bylo, když mi zavezla zpátky Hermana. Netřeba dodávat, že konverzace byla krátká a vina za to všechno spočívá těžce na mých ramenou. Po chvíli, co zírám na obrazovku svého počítače, vejde do mé kanceláře Brantley a odtrhne mě od mých myšlenek.

„Připraven jít? Elk Grove volá.“

Už můžu říct, že má špatnou náladu a vím, že mu tenhle případ vadí, ale oba máme složenou přísahu k ochraně zákona, bez ohledu na to, jestli je v tom zapletená dcera našeho nadřízeného nebo ne. Projdeme chodbou, jako bychom se chystali zatopit drogovým králům v Sakramentu, a v jistém směru to tak je.

„Jak jde ten případ?“ Nadřízený Royal se ptá, když prochází halou a dává si hlt kávy. Brantley tam stojí a čeká na mě, až odpovím.

„Myslím, že to jde dobře. Dostali jsme nějaké anonymní tipy, co se toho týče a pracujeme s noční směnou, aby nám pomohli dokázat, že v tom jsou drogy. Máme podezření, že ano, ale ještě nemáme žádný pádný důkaz. Doufám, že ho dnes získáme.“

„Dobrá práce. Informujte mě.“ Nadřízený Royal netečně vejde do své kanceláře a já se otočím a podívám na Brantleyho, který se potí.

„Uklidni se, zatraceně,“ zašeptám mu a on zhluboka vydechne. Jakmile jsme v neoznačeném autě a jedeme na předměstí, Brantley se pomalu uklidní.

„Zavolal jsem na hlídku v oblasti několik policistů. Jakmile získáme jistou identifikaci vozidel, která dealují, přivoláme je sem.“ Brantley zaparkuje za rohem, a čekáme asi třicet minut, než se v sousedství začne něco dít. Jakmile skončí škola a ten malý kluk přijede domů, vypadá to, že tu každých pět minut staví jedno nové vozidlo. On k nim přijde, dojde k rychlému předání, které nikdo z nás nemůže vidět a auto odjede.

„Mám pocit, že dostali novou dodávku,“ řeknu. Sepíšu si poznávací značky a popisy, abych se ujistil, že příště budeme sledovat ta samá vozidla.

„To dítě dnes vypadá, jako by dnes mělo absťák. Podívej, jak si škrábe paže.“ Brantleymu spadne brada. „Tam je.“

Spěchám, vezmu dalekohled a vidím Royalovu holku vystoupit z cadillacu s vlněným batohem přehozeným přes rameno. Vejde dovnitř, jako by jí to tady patřilo, stráví tam třicet minut a vyjde ven s rozcuchanými vlasy. Batoh má tak těžký, že ho sotva vleče.

„Co si myslíš, že tam má?“ ptá se Brantley.

Bez váhání vezmu vysílačku a popíšu dispečinku vozidlo. Zadám jim polohu a poznávací značku, a dispečink mi to zopakuje. Požádám, aby to vozidlo zastavili v jiné lokalitě, aby to nebylo tak podezřelé. Nechceme, aby odhalili naše krytí.

„Jeď za nimi.“

Brantley nečeká ani vteřinu a drží se dost daleko za tím vozidlo, které nezaregistrovalo, že ho sledujeme. Brzy ze sousedství vyjede policejní vůz K-9  (Pozn. jsou to hlídky s policejními psy, vycvičenými na hledání drog) a nalepí se na ně. Pro mě je důležité zjistit, co je v tom batohu. Jsem ochotný se vsadit, že jsou to peníze nebo drogy. Je mi jedno, že nějaká sedmnáctka nebude mít kšeft nebo že je do toho zapletená. Jsem si jistý, že si myslí, že je nedotknutelná, když uvážíme, kdo je její otec.

Než může cadillac najet na dálnici, policejní auto rozsvítí majáčky. Uděláme zátaras a zaparkujeme na parkovišti u obchodního domu. Dva starší muži vystoupí z vozidla spolu s Penelope. Ta je tak klidná, jak může, když podává svůj řidičský průkaz a něco říká. Jsem si jistý, že zmiňuje svého otce. Policista se na ni podívá a tváří mu projede pochopení, a on ví přesně, kdo to je.

„Dělej, co máš,“ řeknu mezi zuby, když sleduju celou scénu dalekohledem. Policista nedojde pro psa, aby očichal to vozidlo a nechá je jet bez prohlídky.

„Co to má kruci znamenat!“ řekne Brantley.

Dám si dalekohled do klína a sedím tam zlehka v šoku. „Nějak jsem si myslel, že se to stane. Víš, kdo byl ten policista?“

„Myslím, že to byl důstojník Riley. Je to kokot.“

Zatřesu hlavou. „Chci vědět, co bylo v tom batohu. Jestli prodává dalším středoškolákům, budeme mít obrovský problém.“

„Víš, jestli je ona a to dítě zapsaná v soukromé škole?“

Snažím se vzpomenout na kousky konverzace, kterou jsem vedl s Royalem. „Jsem si docela jistý, že jeho děti chodí do veřejné školy, protože jedno hraje ve školním softballovém týmu.“

„Moje dcera je v prváku; chceš, abych se zeptat, jestli něco neví?“

Zamítnu to. „Ne, nebudeme ji do toho raději zatahovat, ani nikoho jiného, protože mám pocit, že toto je větší, než si všichni uvědomujeme.“

Po našem rozhovoru jdeme na kávu a vrátíme se do sousedství. Všechno je ztichlé, dokud na příjezdovou cestu nenacouvá stěhovací auto. Dva lidé vyloží do garáže dvacet nebo třicet krabic, dokud není prakticky plná, zatímco je sleduje to dítě. Když je po všem, strčí něco řidiči do ruky a ti zmizí. To dítě se směje jako maniak, když se dívá na všechny ty krabice. Jeho otec vyjde ven před dveře, paranoiu má vepsanou všude ve tváři a oba vejdou do garáže a zavřou dveře.

„To je v pytli. Tohle je divnější a divnější,“ řekne Brantley. „Co myslíš, že tam je?“

„Nepřekvapilo by mě, kdybychom právě viděli obří dodávku drog. Je to skvělé maskování. Stěhovací vůz. Naskládat drogy do stěhovacích krabic. Nevypadá to podezřele pro přilehlé okolí, ale my víme svoje.“

Přesně na čas dorazí matka ve svém autě a okolí zůstane tiché příští hodinu.

„Takže jsme zjistili, že své obchody provádí mezi čtvrtou a šestou hodinou. Jakmile se objeví ta žena, je konec.“ Udělám záznam do složek k případu.

„Tohle je rychlý každodenní obchod.“ Brantley nastartuje auto a zamíříme do kanceláře.

„Musíme zjistit, jak vypadá jejich aktivita o víkendech. Mám pocit, že během této doby se děje mnohem víc podezřelých sraček.“

„Budeš o víkendu ve městě?“

Přikývnu. „Mám to v plánu.“

„Tak se sejdeme v osm hodin ráno, abychom mohli zjistit, co opravdu dělají.“

Souhlasím, je to dobrý nápad.

Jakmile jsme zpátky na stanici, vejdu do své kanceláře a Brantley mě následuje a vykládá mi možné scénáře. Naše konverzace je přerušená policistou Rileym, který vejde a zabouchne za sebou dveře. Otočím se a dívám se mu do očí.

„Co to má znamenat?“ ptá se.

Udělám krok vzad, aby mezi námi vznikl prostor. „Co máte za problém, důstojníku?“

„Nechali jste mě zastavit Royalovu dceru. Nejsem blbý.“

Brantley udělá krok blíž a já zírám na důstojníka Rileyho, než jím na chvilku projede nervozita. Nikdy předtím jsem s ním nemluvil, a je škoda, že náš první rozhovor musí být takový, ale kdyby si dělal svou zasranou práci, nemuseli bychom v této pozici být a já bych věděl, co bylo k sakru v tom batohu.

„Měli jste zastavit podezřelé vozidlo. Prostě jenom tohle. Má otázka na Vás je, proč jste neudělal, co jste měl? Vzít vycvičeného psa. Udělat čichovou kontrolu? Tohle není žádná věda.“

„Nevím, na co si to hrajete, Knighte, ale nehodlám se do téhle hovadiny zaplést.“

„Myslím, že tato konverzace skončila,“ přeruší Brantley.

Důstojník Riley na mě na moment zírá, pak vyfuní z mé kanceláře a třískne za sebou dveřmi.

Brantly potřese hlavou. „Říkal jsem ti, že je to vůl.“

„Měl špatný přístup, což je jeho problém, a zničil skvělou příležitost najít v tom voze drogy. Jsem nasraný.“ Třísknu složkou o stůl a sednu si na roh.

„Myslíš, že půjde za Royalem?“ ptá se Brantley.

„V žádném případě. Moc se bojí následků.“ Usměju se. „Možná by měl být v tomhle případu tvým partnerem on?“

„Vtipné. Mám na výběr buď vola nebo kreténa.“

Vybuchnu smíchy. „To zní jako zábava.“

Po několika hodinách pro dnešek dokončíme věci k případu a zamíříme domů. Udělali jsme postup a to je vše, v co jsem mohl doufat. Tento případ se může táhnout měsíce, než ho vyřešíme, pokud nedostaneme obstojný důkaz, že jsou v tom drogy.

Jakmile jsem doma, vypustím Hermana, hraju si s ním a jeho oblíbeným míčkem na dvorku a pak skočím do sprchy. Když mi voda stéká po těle, pomalu se začíná ztrácet stres z dnešního dne. Stojím několik minut pod horkou vodou a zatímco mám zavřené oči, mysl mi naplní myšlenky na ten zatracený polibek. Proč jsem to udělal? Proč jsem cítil, že ji v tu chvíli musím mít? Nebylo to fér, když uvážím, že byla na rande, ale způsob, jakým se na mě dívala přes tu místnost, způsob, jakým si olízla rty, když se naše oči setkaly, to bylo sakra příliš.

Jakmile vylezu ze sprchy, slupnu salát a hledám v telefonu. Obrázek Skylar a mě v parku mě přiměje napsat Maggie. Je skoro osm a já chci mluvit s mým dítětem, možná už ale bude v posteli.

L: Je Skylar ještě vzhůru?

M: Je s mými rodiči. Přijeli do města a vzali ji na večeři.

L: Až se dostane domů, řekni jí, že ji miluju a přeju sladké sny.

M: Řeknu.

Maggie nic dalšího neřekla a já doufám, že dodrží slovo a předá můj vzkaz Skylar. Zhluboka vydechne a rozhlédnu se po domě. Uvědomím si, že měla Kayla pravdu. Není to tu osobní. Bez nábytku by to vypadalo jako prázdný dům. Odemknu telefon a snažím se vymyslet, jak to správně Kayle říct. Napíšu to a hned smažu několikrát, než konečně zmáčknu odeslat.

L: Měla jsi ohledně mého domu pravdu. Můžeme se někdy zítra setkat, abychom probrali tvé nápady?

Skoro k tomu přihodím smajlík, abych víc zabodoval, když mé předchozí pokusy o kontakt ignorovala, ale neudělám to. Chvíli čekám a usměju se, když se její jméno rozbliká na mé obrazovce.

K: Můžu ti věnovat čas kolem 12. Potřebuju to všechno projít a probrat rozpočet.

L: Budu tam.

Chci jí říct ještě tolik dalších věcí, slova, která nepřicházejí, tak to nechám být.

Kayla

Říct, že jsem na Logana Knighta naštvaná je mírně řečeno. Způsob, jakým mě v pátek políbil, je pohádkový, dokud mě tam nenechal stát samotnou se svými myšlenkami. V okamžiku se situace stala noční múrou.

Potom mě Christian zavezl domů, a já jsem souhlasila s další schůzkou, protože jsem mu opravdu chtěla dát férovou šanci bez jakéhokoli vyrušení. Je to takový gentleman a doprovodil mě ke dveřím, ale nešel si pro polibek, za což jsem byla vděčná.  Myslím, že by to bylo nepříjemné.

Můj pátek je zápřah jako peklo, a kdybych si nebyla jistá, myslela bych, že je pondělí. Každé dvě hodiny jsem měla domluvené schůzky, a i když si nestěžuju, vím, že pak budu potřebovat klidovou noc se svými psy a filmem National Lampoon: Vánoční prázdniny. Viděla jsem to stokrát. Chevy Chase nikdy nezevšední.

Po posledním ranním klientovi si dám pauzu, vezmu si rychlý oběd a zamířím k Loganovi. Při průjezdu městem mě doprovází strach a když parkuju na jeho příjezdovce, polije mě úzkost. Zhluboka se nadechnu a pak vystoupím z auta, na vysokých podpatcích uklidňuju samu sebe. Jediný důvod, proč tohle dělám je, že vím, jak důležité to je a jak zoufale potřebuje mou pomoc.

Logan otevře dveře s chlapeckým úšklebkem a mé srdce sebou cukne, ale já se snažím zůstat v klidu.

„Dobré odpoledne, pane Knighte. Jmenuji se Kayla Sinclairová a dnes udělám prohlídku Vašeho domu.“

Logan ke mně zvedne hlavu a skoro mu na rtech hraje úsměv. „Okay, asi si to zasloužím.“

Podívám se do jeho modrých očí a snažím se udržet své city na uzdě. „Náš vztah je od této chvíle přísně profesionální.“

Skoro si přeju, aby se mnou nesouhlasil, ale neudělá to. Usměje se na mě, ustoupí stranou a umožní mi vejít. Herman ke mně přiběhne, já se skloním a pohladím ho po hlavě. Zlehka mě to vyvede z míry. Vstanu a otočím se, a vidím, že nás Logan pozoruje. Zvedne obočí a trochu se zakření. Cítím, jako bychom byli zpátky v té chodbě a on se ke mně přitiskl. Na jazyku mám potřebu mluvit o tom, co se stalo, ale nevytáhnu to. Je pro mě lepší předstírat, že se to nikdy nestalo, ačkoli je to pro mě těžké, když se na něj dívám. Ukradené chvilky ve spoře osvětlené místnosti jsou tím, co mi evokuje pátek. Ujistím se, že se nic takového už nikdy nestane.

Otevřu svůj iPad a začnu fotit každou místnost.

„Máte na to vyčleněný specifický rozpočet?“ Zírám na prázdnou místnost, která je určena pro Skylar.

Potřese hlavou. „Cokoli to bude stát.“

„Takže deset tisíc dolarů?“ Vyzývavě se na něj usměju.

Udělá krok směrem ke mně a mé srdeční tempo se zvýší. Jeho vůně mě kompletně obklopí a je to skoro příliš. Jsem na místě zamrzlá, naprosto neschopná se pohnout, když projde kolem mě.

„Rozumný rozpočet, ale chci, aby to tu vypadalo jako domov pro Skylar.“

„Myslím, že to můžeme zařídit, pane Knighte.“ Nadzvednu jedno obočí a otevřu si mou aplikaci na poznámky.

„Když jste mi volal, že…to je jedno.“

Jsem na pokraji s očekáváním, že to dokončí, ale odkašlu si a změním téma. „Takže, jaká je její neoblíbenější barva?“

„Fialová a růžová, je jí šest a miluje všechno, co souvisí s princeznami nebo tancem.“

Když Logan promluví o Skylar, jeho celá tvář se rozsvítí a já si nemůžu pomoct a usměju se.

„Co?“ ptá se.

„Nic.“ Mé oči příliš dlouho bloumají, ale nedokážu si pomoct, když si všimnu, opravdu ho vidím, jak mluví o své dceři. Z očí mu vyzařuje štěstí, což je důvod, proč je tento projekt tak důležitý. Ačkoli mě frustruje až do pekla a zase zpátky, a možná mi nikdy nebude dovoleno být něčím víc, než jeho kamarádkou, ale chci, aby byl šťastný.

Vrátím se zpátky k mé aplikaci s fotkami a začnu kreslit hrubé rysy nábytku v prázdném prostoru, aby si mohl udělat představu. U sebe v kanceláři mám stovky odstínů růžové a fialové barvy.

„Pojď se podívat,“ řeknu mu. Postaví se vedle mě a když se o mě otře ramenem, předstírám, že se to nestalo, ale jeho dotek mě rozpaluje. Pomalu vydechnu, kontroluju se.

„Páni. Takže, postel tady a stůl a židle tam a tady malá skříň. Skoro si to přestavuju.“ Logan se usmívá.

„A myslela jsem velký střapatý kobereček tady, zářivé barvy a dekorace s princeznovským motivem a růžové stěny. Bude to útulné a zábavné, ale také něco, do čeho může dorůst.“ Mluvím rychle, protože jsem tímto projektem nadšená a můžu říct, že Logan je právě tak uchvácený. „Nakreslím něco více oficiálního a nechám tě nahlédnout, než začneme objednávat věci.“

Když dokončíme tento pokoj, jdu chodbou ke dvojím dveřím a jedny si náhodně vyberu. Jeho koupelna je stejně nudná, jako ostatní části domu. „Je na tom seznamu také tahle místnost?“ Otočím se se smíchem.

„Není tak špatná nebo ano? Chci říct, proč bych potřeboval v koupelně něco dalšího než to, co je nezbytné?“

„Potřebuju, aby to nevypadalo, jako že se tu může operovat,“ řeknu při pohledu na holé bílé stěny, bílý sprchový závěs – všechno bílé.

„To je fér. Přidej to na seznam.“

„Skvěle.“ Otevřu dveře naproti koupelny a je to jeho ložnice. Úhledně upravená postel, což mě nepřekvapuje, po obou stranách noční stolky, ale pořád naprosto neosobní.

„Tuhle místnost můžeš nechat tak, jak je,“ řekne mi přes rameno.

Voní to tam jako jeho kolínská a místo dalšího zdržování zavřu dveře a jdu dál chodbou. „Nikdy jsem neviděla nikoho tak pořádného. Nemyslím, že jsem už někdy potkala člověka, který si stele každé ráno postel, aniž by se o to starala uklízečka nebo úklidová služba.“

„Toto jsou pozůstatky z armády.“ Loganovy oči mě najdou a ačkoli se chci zeptat na otázku o jeho životě v armádě, vím, že je to zapečetěno jako trezor. Změním téma, když vejdeme do obýváku.

„Myslela jsem, že bychom sem mohli dát velký koberec, aby přikryl tvrdé dřevo na podlaze. Předěláme tvou římsu nad krbem, omalujeme hlavní stěnu a přemístíme tvůj nábytek, aby krásně přecházel do kuchyně, když vejdeš. Mám v garáži několik velkých obrazů, které jsem dosud nepoužila a budou na této stěně perfektní.“

Logan poslouchá, kývá hlavou na všechno, co říkám. Možná bude nejsnadnějším klientem, jakého jsem měla. Podívám se na svůj iPad a uvědomím si, že už tu jsem skoro hodinu. Čas letí, jak se zdá, ale když jsem s Loganem, cítím, jako by se zastavil.

No, pane Knighte, myslím, že tímto naše prohlídka končí. Jak jsem řekla dříve, dohodneme si další schůzku s aktuálními návrhy a nějakým papírováním.“

Rty se mu roztáhnou v úsměvu, a on pokračuje v hraní. Jdu ke dveřím, abych je otevřela a Logan mi dá ruku na rameno.

„Kaylo.“

Otočím se a dívám se mu do obličeje.

„Přemýšlel jsem o tom, co jsi onehdy říkala o tom, jak obrovské pro tebe bylo, mít v životě psa, když jsi byla dítě.“ Zmlkne. „Vím, že se blíží konec našeho domluveného měsíce, ale rád bych si Hermana nechal a dal mu ten domov, který si zaslouží. Naučil jsem se tu malou změť chlupů mít rád a myslím, že ho bude Skylar mít ráda stejně.“

Zakryju si rukou ústa a zadržuju jekot. Bez váhání jdu k Loganovi, obejmu ho kolem krku a jeho ruce mě obtočí v pase. „Děkuju! Moc moc děkuju. Skylar ho bude bez pochyby milovat.“