Bastard - 9. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Indiana

Slyším: „Hej,“ jak spěchám okolo domu. Sakra. Chci jít dál, ale nemůžu. Hádám, že jsem přistižena. Zastavím a otočím se. Carter visí z okna své ložnice a mračí se. Povzdechnu si, když ho vidím. „Kam si myslíš, že jdeš?“ Vyštěkne.

Myslí to vážně?

Jsem na něj naštvaná a nemůžu vám říct ani proč. Dobře, můžu. Ležela jsem v noci v posteli několik hodin a jen myslela na ten polibek. Nevěděla jsem, co si mám myslet nebo dělat. Pak jsem včera ráno slyšela ještě za úsvitu startovat jeho auto. Běžela jsem k mému oknu právě včas, abych ho viděla odjet z příjezdové cesty.

Vrátil se domů až po deváté hodině večer. Byl pryč více než patnáct hodin. Zůstal venku celý den, aby mě neviděl, nebo v tom bylo něco jiného? Nebo bych měla říct někdo jiný? Proč mě ta myšlenka trápí, vám nemůžu říct, ale je to tak. Hodně. Tolik scénářů se mi vířilo v hlavě, jak hodiny odtikávaly, a nevracel se. Čím později bylo, tím víc jsem se bála. Byl jsi s Jen? Nebo ještě hůře, s jeho ex – bytnou?

„Jdu na autobus,“ odseknu a skládám si zlostně ruce přes hrudník.

„Sakra, nejdeš.“ Vyskočí z okna a jde ke mně. Otočím se a začnu mířit k ulici. „Hej,“ říká, když mě uchopí za paži. „Co tě kouslo do zadku?“

„Nic,“ říkám a snažím se osvobodit svou ruku z jeho sevření.

„Tak proč se teda plížíš ven?“ Můžu vám říct z tónu jeho hlasu, že je raněný. Otočím se a podívám se do jeho tváře. Do prdele. Je raněný. Je to napsáno v jeho tváři.

„Kde jsi včera byl?“ Zeptám se. Není to moje věc, ale celou noc mě to užíralo. Nejsem jeho matka, a já vím, že jeden krátký, neuvěřitelné, sexy – jako – peklo polibek rozhodně neznamená, že jsem jeho přítelkyně, ale zatraceně to chci vědět.

„Venku“, je všechno, co říká. Jsem v pokušení mu říct, vím, že jsi šel ven, chytráku, ale neřeknu. Zúžím oči na jeho vyhýbavost.

„Kde?“

„Projet se.“ No, to mi říká hodně. Ne. „O tom to je?“ Ptá se.

„Ne,“ odpovím, protože najednou se cítím jako blázen, že jsem kvůli tomu naštvaná. Nemusí se mi zodpovídat.

„Lhářko.“

„Nelžu,“ odseknu a položím si ruce v bok.

„Ano, lžeš. Jsi naštvaná, že jsem šel ven, ne? Sdílíme polibek a teď nesmím kamkoli bez tebe. To je trochu nerozumné, nezdá se ti?“

„Jestli je to to, co si myslíš, pak jsi ještě víc plný sebe, než jsem si původně myslela.“ Otočím se a jdu pryč. Ne proto, že jsem naštvaná, kvůli tomu co řekl, ale proto, že jsem v rozpacích z toho, jak jsem se zachovala. On má pravdu. Jsem nerozumná. Nemám právo se na něj zlobit. Opravdu chytré, Indi. Bude si myslet, že jsem bláznivá mrcha jako v Osudové přitažlivosti. Nejspíš si myslí, že jsem na něm závislá.

„Vrať se sem,“ požaduje. Nevšímám si ho a jdu dál. Dojdu jen na chodník, když mě zvedne do vzduchu a hodí si mě přes rameno. Neřekne ani slovo a ani já, poté co vyloví z kapsy klíčky, otevře dveře spolujezdce a usadí mě na sedadlo.

Někdo mě teď zabijte.

Ticho. Tak zůstaneme celou cestu do školy. To je dobrá věc. Jsem ponížená, že jsem si hrála na rozmazlené dítě. Myslím, že přezdívka děcko se mi teď hodí. „Buď tady dnes odpoledne, až bude čas jít domů, jestli nebudeš, tak si mě nepřej,“ říká varovným tónem, jakmile zaparkuje auto. Z jeho směšného příkazu se mi chce skoro smát. Téměř. Místo toho, jsem ráda, že se auto už nepohybuje. Je čas na můj útěk a dostat se tak daleko od něj, jak jen je možné.

••••

„Vysyp to,“ říká Meg, jak se blížíme k mé skříňce. Celý včerejšek jsem se vyhýbala jejích telefonátů. „Není co,“ říkám, tlačíc ji na stranu, abych si mohla dát dovnitř tašku.

„Indiano Isabello Montgomery.“ Vždycky, když je na mě naštvaná, používá celé mé jméno. K čertu s ní. Nevzdá se, dokud jí všechno neřeknu. Zavírám skříňku a opřu si o ní hlavu, podrážděně se nadechnu a vydechnu.

„Políbili jsme se. To je to. Jsi šťastná?“

„Ach. Můj. Bože. Věděla jsem to. Bála jsem se, když jsi mi nezvedala telefon, ale pak jsem si myslela, že jsi strávila den, se sexy – jako – peklo, sousedem,“ říká vzrušeně.

Kéž by.

Ignoruju jí a odcházím směrem na první hodinu. „Indi,“ volá za mými zády, jak se mě snaží dohnat. Natáhne se pro mojí ruku, zastavuje mě. „Co to do tebe dnes vjelo? Jsi na mě kvůli něčemu naštvaná?“

„Ne,“ odpovím a otáčím se k ní. Starost, kterou vidím v jejích očí, přináší do těch mých slzy. Možná, že všechno co se stalo od doby, kdy mě on políbil, je to ten skutečný důvod, proč jsem naštvaná. Hádám, že to je ono.

Aniž bych něco řekla, táhne mě chodbou dozadu až k dámským záchodům. „Co se děje?“

Ptá se, když jsme pryč od zvídavých očí. Nemám, co říct. Dávám si ruce na tvář, začnu plakat. „Co to k čertu?“ Přitáhne si mě do náruče a pevně mě drží. „Co ti ten bastard udělal?“

„Nic,“ nakonec říkám. Pokládá své ruce na má ramena, aby mi viděla do tváře.

„Kravina. Za dvanáct let, co jsme kamarádky, můžu na svých prstech spočítat, kolikrát jsem tě viděla plakat.“ Když vejdou další dvě holky, zatáhne mě do kabinky a zamkne za námi. Jsem za to vděčná. Drby na této škole se šíří rychlostí blesku. Jestli by se dostalo ven, že jsem plakala na záchodech, pak by si lidi začali vymýšlet hovadiny.

Nakonec ji všechno povím. Od polibku k jeho včerejšímu zmizení a co se stalo dnes ráno. „Zlato, myslím, že až moc přeháníš.“

„Myslíš?“ Ptám se, protože opravdu potřebuju znát její názor. Moje mysl je úplně mimo.

„Ano. Jsem si jistá, že existuje logické vysvětlení. Vidím, jak se na tebe dívá. Je do tebe blázen, Indi. Neumím si představit, že by se s někým vídal, když k tobě něco cítí.“ Pokrčím rameny. Cítí ke mně něco? Nebo se jen chce dostat do mých kalhotek jako Brad?

Když se dám zase dohromady, tak nás pustí ven z kabinky. Než odejdeme, tak si studenou vodou pocákám obličej. Pokusím se teď na to nemyslet.

Carter Reynold si s mou hlavou zahrával už dost.

Celý den se mi povedlo Carterovi vyhýbat. Z dálky jsem ho viděla v kantýně. No, viděla jsem jeho záda, jak se z ní vyřítil. Brad se rozhodl si k nám dnes sednout. Nejsem si jistá, jestli to má s tím co dočinění.

Poté, co jsem Brada odpálkovala, mě nenechal na pokoji. Hádám, že se mu nelíbí, když mu je říkáno ne. Zřejmě jsem jediná holka v historii, která ho kdy odbyla.

Splňuju rozkaz a po své poslední hodině se vydám na parkoviště. Carter vypadá neuvěřitelně sexy, jak je opřený o auto, když jdu k němu. Snažím se zuby nehty po něm nepřejíždět očima, ale mé zrádné oči, jak se zdá, mají svou vlastní mysl. Ugh!

„Líbí se ti, co vidíš, děcko?“ Ptá se. Bože, jeho namyšlenost mě štve.

„Cokoliv,“ odseknu, otočím oči v sloup a jdu ke straně spolujezdce. Zachechtá se, jak si zaleze do auta. Ani jeden z nás pár minut nepromluví.

„Jak dlouho chceš ještě pokračovat s mlčením?“ Ptá se. Neodpovím. „Řekneš mi, co jsem udělal, že jsi naštvaná nebo jsi jen náladová, protože máš své dny?“

„Co? Ewww. Ne. Nemůžu uvěřit, že jsi to právě řekl.“ On hodí hlavu dozadu a zasměje se. Je to jeden z těch vzácných okamžiků. Je naprosto dech beroucí, když se takto směje.

„No, aspoň jsem tě přiměl mluvit,“ říká samolibě.

Kajícně a hluboce si povzdechnu. „Omlouvám se.“

„Za co?“ Zeptá se a podívá se na mě.

„Za moje chování. Bylo to nevhodný.“

„Řekneš mi, co tě naštvalo?“

„Ne. Bylo to hloupý. Prostě na to zapomeň,“ přiznám.

„Zapomenuto,“ odpoví s úsměvem, když se natáhne a položí mi ruku na vnější stranu stehna.

„Ať to stojí za to, pokud jsem tě rozrušil já, tak se taky omlouvám.“ Páni. Omluvil se právě teď?

Jsou to dvě slova, která jsem si nikdy nemyslela, že bych uslyšela vyjít z jeho úst.

Dává si ruku z mé nohy zpátky na volant. Přistihnu se, jak si přeju, aby to neudělal.“ Všiml jsem si, že dnes kolem Tebe motal Brad,“ říká o několik minut později.

„Jo. Myslím, že jsem ranila jeho pýchu tím, že jsem mu řekla, že nemám zájem.“

„To jsi mu řekla?“

„Řekla jsem mu to minulý týden. Hádám, že mě nebere vážně.“

„Chceš, abych si s ním promluvil?“ Nabízí se, když otočí hlavu mým směrem.

„Ne,“ zasměju se. „Dovedu si představit, co bys mu řekl. Jsem velká holka. Zvládnu to sama.“

„Jsi velká holka?“ Ptá se sarkasticky a zvedne obočí. Potlačuje úsměv a hned vím, že jen žertuje.

„Máte doma zrcadla?“

„Ha, ha,“ odpovídám, jak se natáhnu a praštím ho hravě do ramene. Oba se začneme smát. Nevím, co se mezi námi děje, ale jsem ráda, že jsme zase v pohodě.

Když neodbočí k naší ulici, jsem překvapená. „Kam jedeme?“ Ptám se.

„Musím něco vyzvednout. Myslel jsem, že bychom mohli na hamburger, když jsme venku.“

„Ráda bych,“ řeknu mu. Těší mě a i překvapuje, že chce trávit čas se mnou.

Zastavíme na místě, kde jsme tehdy jedli. Dokonce sedíme ve stejném boxu. „Chceš zase to stejné?“ ptá se. „Pořád nemůžu uvěřit, že jsi minule všechno snědla. Máš dobrý vypalování nebo tak něco?“

„Ne,“ pokrčím rameny. „Vždycky jsem byla velký jedlík.“ Usměje se a zavrtí hlavou.

„Já zas nevím, kam to jde tobě. Není na tobě nic vidět.“

Během čekání na naše jídlo, si povídáme. Nic depresivního jako minule, naštěstí. Když není zrovna za blbce, je vlastně docela srandovní. Ještě nikdy jsme nebyli takhle zadobře.

„Díky, že jsi mě sem vzal,“ říkám o chvíli později, když opustíme restauraci. „Ve skutečnosti nejsi špatný, když se chováš mile,“ vtipkuju, i když jsem smrtelně vážná. Zavěsí mi jeho paži kolem ramen.

„Ty jsi taky docela v pohodě, na otravný malý děcko,“ směje se. Hravě ho praštím do boku.

„Jen si z tebe dělám srandu. Poflakování s tebou není zas tak bolestivý, jak jsem si myslel, že bude.“ Usměju se, protože vím, že jeho zkrouceným způsobem, je to kompliment. Vede mě k obchodu pana Gregoryho.

„Nejdeš si dát další části stranou, že ne? Nemyslíš si, že je třeba počkat, až si budeš moc dovolit ty už schované?“ zeptám se.

„Vlastně jsem tady, aby si je vyzvedl,“ odpoví.

„Myslela jsem, že jsi na ně neměl peníze.“ Hned ho díky tomu podezírám.

„Neměl jsem. Řekněme, že jsem včera náhodou k nějakým penězům přišel,“ říká, mrkajíc na mě.

Mé srdce klesá. Měla jsem pravdu. Šel a viděl ji, tu děvku, jeho ex-bytnou. Cítím se najednou špatně. Slíbil mi, že se tam už nevrátí.

„Nebude ti vadit, když půjdu a počkám v autě?“ Zeptám se a snažím se to zahrát v pohodě.

„Jistě. Jsi v pořádku?“

„Jo. Myslím, že jsem se přejedla,“ odpovím, nutíc se k úsměvu. On se zasměje.

„Na prcka toho jíš až moc.“

„Ha, ha,“ řeknu sarkasticky a natahuju ruku, aby mi dal líče od auta. Slzy pálí v mých očí, když odcházím z obchodu. Pár krát se zhluboka nadechnu, abych zadržela slzy, ale pár se jich rozuteče. Rychle je hřbetem ruky otírám. Nemůžu uvěřit, že se tam vrátil. Předtím to dělal pro svou mámu, na nájem a na jídlo. Ale prodat své tělo pro automobilové díly, to je neskutečné.

Když nasednu do auta, vytáhnu svůj iPod a vyndám si sluchátka z mé tašky. Potřebuji rozptýlení, jinak bych mohla udělat něco hloupého, jako je neuvěřitelně propuknout v pláč. Jsem raněná. Možná, že nemám právo být, ale jsem.

Listuju svými seznamy skladeb, najdu, co potřebuji. Dám si sluchátka do uší a stisknu tlačítko Play.

První song se ozve k životu. Seznam skladeb jsem si nazvala „Rozptýlení.“ Ideální pro to, co potřebuji právě teď.

Nemá to žádné smutné nebo sentimentální písně, kdyby ano, hned bych se rozplakala. Vlastně jsem udělala tenhle seznam vloni. Každý rok na výročí máminy smrti, nebo na její narozeniny je můj táta mimo. Jsou to jen dva dny v roce, kdy se na něj nemohu s ničím spolehnout. Zamkne se v ložnici, kterou kdysi sdílel s mámou, s lahví skotské a já ho nevidím až do druhého dne.

Tehdy je řada na můj „Rozptýlení“ seznam. Když padne noc a můj táta vypije celou skotskou, spotřebuje ho zármutek za chybějící mámu a začne plakat. Láme mi to srdce.

Je to stejné každý rok. Přála bych si víc, než cokoliv, abych měla tu moc ho té bolesti zbavit.

Jsem si jistá, že si neuvědomuje, že ho slyším, ale slyším. Obvykle ležím v posteli a taky pláču… pro něj, pro mou mámu, pro naši rodinu. V loni jsem se rozhodla, že to už dělat nebudu. Nemůžu vystát slyšet ho zlomeného. On je obvykle tak silný a statečný. Myslím, že má dovoleno tyto dva dny v roce být sžírán jeho ztrátou, proto ten seznam. Poslouchám, dokud neusnu a snažím se nemyslet na mého tátu, který se ve svém pokoji topí v zármutku.

O několik minut později, někdo zaklepe na okýnko. Otočím hlavu a vidím tam stát s úsměvem pana Gregoryho. Zastavím hudbu a otevřu okýnko. „Ahoj, Indi,“ říká.

„Dobrý den, pane Gregory. Jak se máte?“

„Já se mám dobře, a ty?“ odpoví.

„Fajn, díky.“ Což je lež. Jsem tak daleko od fajn.

„Jen jsem chtěl říct ahoj. Radši půjdu zpátky do obchodu.“

„Sbohem,“ říkám a nutím se k úsměvu.

„Měj se. Řekni tátovi, že pozdravuju.“

„Vyřídím.“ Když odejde, rychle si dám sluchátka zpět do uší a stisknu play. Pokud budu i nadále poslouchat hudbu, nebudu muset mluvit s Carterem.

Opřu hlavu zpátky do opěrky a zavřu oči. Neslyším Cartera, když vleze do auta, ale cítím ho. Vím, že jeho oči jsou na mě přilepené, ale nepodívám se jeho směrem, dokud neucítím jeho ruku na mé noze. Sundám si jedno sluchátko z ucha a otočím hlavu k němu. „Cítíš se v pořádku?“ Zeptá se.

„Ano. Jsem v pohodě.“ Než řekne další slovo, dám si znovu sluchátko do ucha a znovu zavřu oči.

Tak zůstanu celou cestu domů. Cítím jeho oči několikrát na sobě, ale netroufám si se na něj podívat.

Když přijedeme na příjezdovou cestu, sundám si sluchátka a seberu svou tašku ze země. „Jsi v pořádku? Chováš se divně,“ říká, jak moje ruka uchopí kliku.

„Ano, jsem naprosto v pořádku. Uvidíme se později,“ odpovím a pohlédnu na něj. Špatný tah. Vypadá raněně a cítím se jako mrcha, že se k němu tak chovám. Jeho prosebné oči v mých něco hledají. Vím, že pravděpodobně přemýšlí, co do mě vjelo.

„Musím jít,“ říkám mu, prolomujíc pohled. Slyším ho povzdechnout, ale ignoruju to. Díky tomu se cítím ještě hůř.

••••

Cítím padat první slzu, jakmile vejdu do dveří. Dvakrát za jeden den mě rozplakal. Nejsem obvykle emocionální člověk. Co mi to dělá? Můj táta je naštěstí v práci, takže jsem sama. Jsem zvyklá. Obvykle mi to nevadí, ale dnes ano.

Vytahuju svůj telefon z kapsy, zavolám Meg. „Můžu zůstat dneska u Tebe?“ Zeptám se hned, jak to zvedne.

„Ty pláčeš, Indi?“ Slyším obavy v jejím hlase.

„Můžu zůstat, nebo ne?“

„Samozřejmě. Co se děje, miláčku?“

„Řeknu ti to, až se k tobě dostanu,“ odpovídám a utírám si oči hřbetem ruky. Cítím se hloupě, že pláču.

„Řeku mámě, aby pro tebe přijela. Budeme tam za pět minut,“ říká.

„Děkuju.“