Bastard - 35. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Carter

Zastavíme se v lékárně na cestě domů a vyzvedneme steroidy. Nemůžu si vymazat úsměv z tváře. Vím, že před námi je ještě dlouhá cesta, ale po dnešních výsledcích mám naději. Je silná. Moje malá bojovnice. Jsem si jistý, že té rakovině nakope prdel. Jiná alternativa nepřidá v úvahu. Odmítám tam dokonce zacházet. Právě jsem ji získal zpátky. Znovu ji neztratím.

„Jsi v pořádku?“ Zeptám se, když zastavím na její příjezdové cestě. Byla docela tichá po celou cestu domů.

No, od té doby, co jsem jí řekl, že se dneska vrátím do Newcastle. Přál bych si, abych mohl zůstat déle, ale můj salón mě potřebuje. Ona bude vždy mou první prioritou, ale mám plný seznam klientů, když jsem zrušil nedávno tolik schůzek. Až ji začne léčba, vezmu si delší volno, ale do té doby se musím věnovat své práci.

Neuvědomuje si, jak těžké pro mě bude bez ní být?

„Jsem v pořádku,“ odpoví, stiskne mi ruku a věnuje mi úsměv. Není v pořádku. Proč holky říkají takový sračky?

„Jsi si jista? Víš, že se se mnou můžeš vždycky vrátit domů. Vrátíme se včas na tvou kontrolu příští týden.“

Její úsměv se rozšiřuje, když to řeknu, a můžu říct, že o tom vážně přemýšlí. Rád bych ji vzal sebou. Nejsem si jistý, proč jsem na to dřív nepomyslel. Myslím, že jsem se bál, že řekne ne.

„Nevím,“ odpoví pokrčením ramen. „Budeš pracovat každý den. Jen se ti tam budu plést.“

„Blbost. Žiju nad svým obchodem. Udělal jsem si tam byt, když jsem tu budovu koupil. Budu přímo dole. Můžeš za mnou chodit a zas odejít, jak budeš chtít. Nebo můžu chodit nahoru mezi schůzkami. Pláž je přes silnici a mám pro LJe malou zahrádku přímo za budovou.“ Zním tak zasraně uboze, jak ji nadějně všechno líčím a modlím se, ať řekne ano. Vzít ji domů se mnou je skvělý nápad. Chci ji po svém boku, u sebe doma. Potřebuju to. Nebudu se moci soustředit celý týden, pokud bude tak daleko.

 „Prosím, řekni, že pojedeš,“ prosím a držím u sebe její ruce.

„Pokud se ti tam nebude líbit, přivezu tě hned zpátky.“

„Pokud budu s tebou, všude se mi bude líbit,“ přiznává.

„Tak pojedeš?“

„Pojedu.“ Než má možnost říct další slovo, přitisknu své rty na její. Nemůžu uvěřit, že souhlasí. Nemůžu se dočkat, až ji ukážu svůj byt, kde pracuju, oblast, kde žiju. Usmívám se jako blázen, když se odtáhnu od polibku. Jsem zatraceně šťastný.

To jen dokazuje, že ona je ta pravá. Kdysi myšlenka sdílet můj život a můj domov s někým by mě zatraceně vyděsila.

Je to něco, nad čím bych ani neuvažoval. Teď se nemůžu dočkat, až se tam dostanu. Nemůžu se dočkat, až s ní půjdu každý večer spát, ráno se s ní probudím a strávím s ní své dny.

„Proč nejdeš dovnitř a nezabalíš si? Jdu zjistit, jestli máma něco nepotřebuje, než odjedu, pak si pro tebe přijdu.“ Uchopím její tvář do svých rukou a dám ji ještě jeden polibek na rty.

„Dobře. Můžu dostat své spodní prádlo zpátky?“ Její poznámka mě rozesměje.

„Budu o tom přemýšlet.“

„Radši mi nějaké sbalte, pane,“ požádá a štípne mě do ruky.

„Myslím to vážně.“

„Au,“ říkám s úšklebkem. „Tvoje prsty jsou téměř stejně smrtící jako tvoje koleno.“

•••• 

Poté, co pro moji mámu vyřídím pár drobných pochůzek a odnesu odpadky do popelnice, zamířím ke svému pokoji. Čím rychleji si zabalím, tím rychleji můžu vzít Indi sebou. Těším se na to, že ji budu mít doma. Doufejme, že bude chtít zůstat celý týden a odvezu ji až zpět na další schůzku s onkologem.

Poté, co jsou moje věci sbaleny, otevřu šuplík u postele, abych sebral skicu. Uvnitř najdu malý kus papíru, který na něm leží. 

Nemůžeš mi říkat, kde a jak se rozhodnu být uspokojena!

Jakmile to přečtu, začnu se smát.

To se zatraceně pleteš.

Můžu a taky to tak udělám. Samozřejmě, když se podívám do šuplíku, zjistím, že vibrátor chybí. Dostanu to zpátky. Jen počkej a uvidíš.

Poté, co mám všechno sbaleno, zamířím do kuchyně a rozloučím se s mámou. Během této návštěvy jsem viděl obrovské zlepšení.

Stále má své chvíle, ale jsem přesvědčen, že za chvíli se přes to dostane. Nebyl to muž, za jakého ho měla. Když vidím, jak pro něj roní slzy, chci jí říct pravdu o tom, jaký typ člověka skutečně byl, ale to by ji jen rozrušilo.

••••

„Vzala sis informace od doktora?“ Zeptám se Indiany, když položím její kufr do mého auta.

„Ne, ne. Jdu pro ně.“ Usměje se, otočí se a vrátí do domu.

„Postarej se o mou holčičku,“ říká Ross, když se natáhnu pro jeho ruku.

„O to mě nemusíš žádat. Samozřejmě, že se postarám.“

„Já vím,“ odpoví a položí ruku na mé rameno. „Jsi pro ni dobrý, synu.“ Jeho slova mě přimějí se usmát. Ona je dobrá i pro mě.

Zatímco Indi objímá svého otce na rozloučenou, posunu sedadlo dopředu, takže LJ může skočit dozadu.

„V mrazáku máš nějaké zbylé těstoviny, které jsme měli před několika dny, a kuřecí z víkendu, pokud se ti nebude chtít vařit, když budu pryč. Jo a-“

„Budu v pořádku, tykvičko,“ zastaví ji a přivine do náruče.

„Nepřežil jsem snad, když jsi byla na vysoké?“

„Asi jo,“ přiznává se smíchem. „Pokud bude Elisabeth osamělá, mel bys ji pozvat na večeři.“

„Budu to mít na mysli,“ zasměje se a políbí ji do vlasů. Otevře pro Indii dveře, když přejde na stranu spolujezdce. Ani neumím vyjádřit, jak šťastný jsem, že jede se mnou domů. Cítím se jako malé dítě ve vánoční ráno.

Jakmile se posadím na stranu řidiče, Ross se nakloní do okýnka.

„Budu na telefonu, když mě budeš potřebovat,“ říká, natolik potichu, že to slyším jen já. Vím, že jeho slova mají zásadní význam.

Nemá důvod se strachovat. Mám v úmyslu pozorně dávat pozor na Indianu, když zůstane se mnou. Nikdy nedovolím, aby se jí něco stalo. Myslím, že Ross to ví.

••••

Pro většinu jízdy cestujeme v příjemném tichu. Kromě toho, když Indi zpívá s rádiem. Je to sladké. Miluju, jak je kolem mě uvolněná. Na ní není nic nepřirozeného. To, co vidíte, je to, co dostanete.

„Nemůžu se dočkat, až uvidím, kde žiješ,“ řekne a položí ruku na mou. „Meg a já jsme jely do Newcastlu před několika lety na dívčí víkend, když jsem byla na universitě.“ Podívám se na ni a usměju. To jsem tu už žil. Kdybych to jen věděl. Kdybych ji tu potkal, vzalo by mi to vítr z plachet.

„Jak se má Meg? Stále se přátelíte?“ Když jsme byli děti, ty dvě byly vždy spolu.

„Žije v zámoří se svým manželem, Drewem. Pořád mluvíme po telefonu, když máme čas, ale není to stejné.“ Jak mluví, můžu jasně slyšet smutek v jejím hlase. „Hodně se stěhují a s časovými rozdíly mezi zeměmi je to těžké. Chybí mi tak moc.“ Vsadím se, že ano. Meg se vdala? Z nějakýho důvodu si to nemůžu představit.

„Ví o tom nádoru?“

„Ne. Má své vlastní starosti. Nemusí být zatížena mými,“ odpoví mi smutným úsměvem.

„Bez ohledu na to, Indii. Je to tvoje přítelkyně, chtěla by to vědět.“ Pokrčí rameny.

„Pokud příště nastane příležitost, řeknu jí o tom.“ Vidím, že toto téma ji jen rozesmutnilo, a tak jej rychle změním.

„Nemůžu se dočkat, až uvidíš můj obchod. Je na něm něco speciálního, o čem jsem ti neřekl,“ říkám jí a stisknu jí ruku.

„Opravdu?“ Její obličej se rozsvítí, když se na mě podívá. „Co?“

„Uvidíš, až se tam dostaneme.“

••••

„Indi Ink,“ zašeptá, když zaparkuju. „Ó můj bože. Pojmenoval jsi po mě svůj obchod,“ vypiští a prudce na mě otočí hlavu.

„Pojmenoval,“ odpovím s úsměvem, když uvidím její výraz.

„Kdy?“ Zeptá se vzrušeně, když vyjdeme z auta.

„Když jsem jej otevřel.“

„Ale to bylo před čtyřmi lety.“ Její krásné oči se rozšíří, když kráčí směrem k obchodu a zakloní hlavu, aby viděla název.

„Vím. Je to hloupé, myslím, ale chtěl jsem, abys byla nějakým způsobem součástí toho všeho.“

„Není to hloupé,“ zašeptá, než mi vletí do náruče. „Je to úžasné. Jsem tím tak dojatá.“ Její rty jsou na mých, než dostanu šanci odpovědět. „Miluju to. Miluju tebe,“ říká proti mým rtům.

Rukama ji sklouznu kolem pasu a přitáhnu ji blíž. Miluju, že mě miluje, protože já ji miluju tak zasraně moc.