Bastard - 28. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Indiana

Rty mě stále brní i po tom, co Carter odejde. Jsem vděčná za všechno, co pro mě udělal on a i můj táta. Byli tak podporující. Nejsem si jistá, jak bych včerejšek bez něj zvládla.

I když mě včera přinutil jít k lékaři proti mé vůli, jsem mu teď vděčná, že to udělal. Bylo to popostrčení, které jsem potřebovala. Ve svém srdci má jen moje nejlepší zájmy. Nemůžu být na něj kvůli tomu naštvaná.

Může to být rozdíl mezi životem a smrtí. Moje máma čekala roky, než dostala diagnózu. Díky Carterovi, jsem čekala já jen týdny. Alespoň mám šanci nakopat tomu nádoru prdel. Je smutné, že moje máma neměla takový luxus.

Jen díky tomu musím myslet na to, čím si procházela. Lhala bych, kdybych řekla, že kvůli tomu nejsem naštvaná. Nesnáším, že čekala tak dlouho, než šla k doktorovi, přes prosby mého otce. Kdyby nečekala, je tu dobrá šance, že jsem nemusela vyrůstat bez matky. Můj táta nemusel žít bez jeho spřízněné duše.

Můj ubohý táta. Budu bojovat proti tomu zasranýmu nádoru se vším, co mám. Odmítám, aby to byl můj konec. Odmítám, aby mu to přineslo ještě víc zármutku. Zničilo by ho to, vím to. Po tom, co moje máma umřela, ho moje vychování přes to vše dostalo. Díky tomu existoval.

Poté, co se osprchuju, jdu do kuchyně, kde ho najdu sedět u stolu pít kávu. Carter měl pravdu: vypadá na umření.

„Dobré ráno, tati,“ říkám veselým hlasem. Dnes se cítím optimisticky. Slzy, které jsem včera večer prolila, byly poslední. Odmítám je už prolévat. Od tohoto dne jen pozitivní myšlenky.

Bez ohledu na to, co mi MRI ukáže, budu žít každý den naplno. Odmítám žít, jako bych umírala, zatímco jsem ještě naživu.

„Dobré ráno, tykvičko. Jak se dnes ráno cítíš?“

„O hodně líp než ty, jak to tak vypadá,“ odpovím, když přejdu k němu a políbím ho na tvář. On si odkašle, lehce červený nádech se ukáže na jeho hezkém obličeji.

„Jsem rád, že to slyším,“ říká. „Je mi líto, jak jsem se choval včera…“ Posadím se vedle něj.

„Nemáš se proč omlouvat. Chápu, jak těžké je to pro tebe. Je mi líto, že si tím musíš znovu procházet. Porazíme to, tati. Slibuji,“ sáhnu po jeho ruce a uchopím ji do své.

„Dobře?“ Setkání se s mým pohledem a usměje se.

„Dobře.“ Stisknu mu ruku a vstanu. Dnes žádné další řeči o nádorů.

„A teď, co bys rád k snídani? Carter a Elizabeth tu brzy budou. Všichni čtyři jdeme dnes na celý den ven.“

„Nějaký toast bude v pořádku, tykvičko,“ říká s úsměvem. Úplně mu nedosahuje očí, ale přinejmenším se snaží.

••••

Jsme v autě a jedeme do Blue Mountains. Je to jen něco málo přes hodinu jízdy od místa, kde žijeme.

Zdá se, že to je oblast, kde Carter vyrostl. Je to krásné místo. Chápu, proč řekl, abych si oblékla něco teplého. Je tu docela chladno. V zimě není neobvyklé, vidět sníh.

Zaparkujeme auto, když přijedeme do Katoomby a všichni vylezeme ven. Táta se nabídl, že bude dnes řídit. Carterovo auto je pouze dvoudveřové, takže nastupování a vystupování ze zadního sedadla může být osina v zadku. Táta a Elizabeth seděli v přední části. Carter a já jsme byli vzadu. Sáhl po mé ruce předtím, než jsme se dokonce dostali z naší ulice a držel ji až sem. Miluji ten pocit mít ruku zabalenou v jeho.

Můj táta jde kolem přední části vozu a pomáhá Elizabeth ven, zatímco Carter vystoupí na jeho straně a nabízí mi ruku.

Popadnu vlněnou čepici a šálu ze sedadla vedle sebe, než se jí chytím. Carter bere šálu z mé ruky a omotá mi jí kolem krku, zatímco si dávám čepici na hlavu.

„Vypadáš tak roztomile,“ říká a přitáhne mě za šálu vpřed a umístí malý polibek na můj nos. Už jsem se zmínila, jak moc miluju tuhle stránku jeho osobnosti?

Proplete prsty s mými a jdeme směrem k vyhlídce, abychom viděli velký kamenný útvar známý jako Tři sestry, a úchvatnou Jamison Valley pod ním.

Carter vysvětluje, že velký pískovec erodující časem vytváří tři vysoké skalnaté útvary, které sedí vedle sebe, tyčící se nad krásným údolím. Domorodá Legenda říká, že tři sestry se zamilovaly do tří mužů ze sousedního kmene, což způsobilo válku a sestry se přeměnily na kámen, což je navždy uvěznilo. Proto ten název.

I když vyrůstal v téhle oblasti, jsem překvapena jeho znalostmi. Když jsem se ho na to zeptala, přiznal, že tady byl několikrát se školou na výletě.

Nemůžu uvěřit, jak obrovské a krásné toto místo je. Vždycky jsem věděla o jeho existenci, ale bohužel jsem ho nikdy nenavštívila, až teď. Poté, co si zapnu kabát, zabalím paže kolem sebe. Ledový vítr do mě udeří.

„Je ti zima?“ Ptá se Carter, přehazuje svou ruku kolem mých ramen a táhne mě k němu. Usměju se.

Poté, co se rozhlédneme kolem vrcholů, Carter navrhne, ať jedeme dolů do údolí vyhlídkovou železnicí. Zdá se, že je to opravdu prudký pokles, protože to Elizabeth chce vynechat. Můj táta nabízí, že půjdou do kavárny na kávu, takže Carter a já půjdeme.

Do pytle, strmý není správné slovo. Je to padesát dva procent stoupání, čímž si zasluhuje titul nejstrmější cestující železnice na světě. Máte také možnost naklonit své sedadlo dozadu o dalších dvacet procent, což jsme samozřejmě udělali. Carter mě drží pevně na cestě dolů, což je ta nejlepší část. Opět proplétá naše prsty, jak jdeme pěšky stezkou dolů do údolí.

Když se zastavíme u krásného vodopádu, Carter vytáhne svůj telefon, aby udělal selfie nás dvou. Obejme mě rukou kolem ramen a přitáhne mě k sobě.

„Úsměv, krásko,“ říká. Po vyfocení pár záběrů mě pustí a dá si telefon zpátky do kapsy. Předpokládám, že budeme pokračovat po stezce a udělám krok vpřed.

„Ještě jsem s tebou neskončil,“ říká, natahuje se pro mě a přitáhne mě zpátky k němu. Otáčí mě do náruče, vezme můj obličej do dlaní. Pohled, kterým mě sleduje, způsobuje, že mi taje srdce. Vypadá tak, jak se já cítím – šťastně.

„Teď tě políbím,“ varuje mě, než zakryje mé rty svými.

Je to další z těch sladkých, žhavých polibků, které mě dělají slabou v kolenou. Moje ruce vklouznou kolem jeho pasu a rukama uchopím jeho bundu na zádech. Mírně otevřu ústa prohlubujíc polibek, když se jeho jazyk střetne s mým.

Není to ten druh polibku, který byste nazvali přijatelným na veřejném místě, ale je mi to jedno. Jsem v něm až moc ztracena, než abych se starala.

Nemůžu ani vyjádřit slovy, jaký to je pocit být tu s ním na tak magickém místě. Nemohu si vzpomenout, kdy naposledy jsem se cítila tak šťastně, tak naživu. Ani jednou jsem nepomyslela na svou nemoc a na to, co je před námi.

Ani jednou.

Místo toho, jsem ztracená v každém pohledu, každém slovu a každém doteku od Cartera. Jsem jím spotřebována.

••••

Je pozdě odpoledne, když dorazíme domů. Když jsme nakonec zamířili zpátky nahoru k našim rodičům, Carter navrhl, že se vydáme na oběd do Leura. Je to kuriózní městečko s nejroztomilejšími malými obchody, galeriemi, kavárnami a restauracemi.

Jedli jsme na pěkném místě s krbem, který byl vítaným únikem před zimou. Všechno jídlo bylo uvařeno z místních produktů. Stěny byly skleněné, s výhledem na údolí pod námi. Jídlo a společnost byla úžasná.

Dnešek byl něco, co jsme všichni potřebovali: pěkný útěk z dramat, která na nás čekají doma.

Jedinou chybou bylo, že to muselo skončit. Užívala jsem si každou vteřinu svého času s Carterem.

Když jsme táta a já jsme vešli dovnitř a Carter a jeho máma šli do jejich domu, nemohu ani vysvětlit prázdnotu, kterou jsem cítila. Navečeřeli jsme se, šla jsem do svého pokoje a doufala, že Carter by mohl být v jeho pokoji, takže bych ho mohla zahlédnout. Bohužel nebyl.

Nakonec jsem to vzdala a zamířila do sprchy. Byl to velký den, a abych byla upřímná, byla jsem unavená. Čím rychleji půjdu spát, tím rychleji přijde zítřek. To znamenalo, že znovu uvidím Cartera. Je legrační, jak rychle jsem k němu přilnula.

Myslím, že i poté, co odešel před všemi těmi roky, stále měl mé srdce. Svým způsobem jsme právě začínali, kde jsme skončili.

Později, když ležím v posteli, vše, na co mohu myslet, je on. V minulém týdnu prokázal, jak moc se stará. Možná je na čase, abych zbortila zdi, které jsem postavila kolem mého srdce a pustila ho dovnitř.