Bastard - 22. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Indiana

Stále se cítím provinile kvůli minulé noci. I přesto, že se nic nestalo, cítím povinnost říci o tom Markovi. Nechci mít před ním tajemství. Neví nic o mé minulosti s Carterem. Možná kdybych mu vše řekla, necítila bych se tak zle. Nechci, aby si myslel, že dělám věci za jeho zády, protože nedělám.

Když naočkuji pudla paní Smithové, Poppyho, rozhodnu se promluvit si Markem.

Zaklepu na dveře jeho ošetřovny, když mi recepční Stephanie, řekla, že je sám. Samozřejmě, jeho ošetřovna je třikrát tak větší než moje. Přísahám, že skříň na košťata je větší než debilní malá místnost, do které mě strčil.

Je to jeho klinika, takže předpokládám, že proto má největší místnost. Ale někdy mě to tak zatraceně štve.

Jeho rodiče mu koupili kliniku, když jsme absolvovali. Zpočátku jsem nebyla moc nadšená z myšlenky, že bychom pracovali společně, ale prakticky mě uprosil a tak jsem souhlasila. Zatím to šlo docela dobře. Dobře spolu vycházíme. Být si každý den na očích není tak zlé, jak jsem si myslela, že bude. Nežijeme společně, takže čas trávíme i od sebe.

„Ahoj,“ říkám, když vejdu dovnitř.

„Ahoj, miláčku.“ Přejde ke mně a zabalí mě do náruče.

„Všechno v pořádku?“

„Ano,“ odpovím, obejmu ho kolem pasu a položím stranu obličeje do jeho hrudi.

„Carter přišel včera v noci poté, co jsi mě vysadil.“

„Kdo?“

„Carter. Můj soused. Ten chlap z včera odpoledne.“

„Ó. Gauner.“ Můžu jasně slyšet pohrdání v jeho hlase.

„Není to gauner,“ řeknu na jeho obranu. Někdy se tak chová, ale rozhodně není gauner. Jen trochu pošetilý. Mark ho nezná tak jako já, nelíbí se mi, že mu tak říká.

„Dovoluji si nesouhlasit, ale proč mi o tom říkáš?“ Můžu říct, že je naštvaný. Nemůžu ho obviňovat. Nerada bych byla v jeho situaci.

„Protože nechci mít před tebou žádné tajemství.“ Cítím, jak jeho tělo ztuhne. Odtáhne se, položí mi palec na bradu a zvedne mou tvář k jeho.

„Jaké tajemství? Stalo se něco mezi vámi dvěma?“ Z nejistoty na jeho tváři se mi dělá špatně.

„Cože? Ne, jen jsem ti o tom chtěla říct.“

„Jaký je příběh mezi vámi dvěma? Nikdy jsi o něm nemluvila a, nikdy jsem ho kolem tebe neviděl a včera se zdál být ohledně tebe hodně ochranářský.“ Doufala jsem, že tam nebudu muset zacházet, ale měla bych mu to říct.

„Přátelili jsme se spolu, když jsme byli mladší. Hmmm… byl můj první… víš, sexuálně. Pak odešel. Já jsem ho znovu neviděla, až teď.“

„Chápu,“ říká.

„Nelíbí se mi ta situace, Indi. Viděl jsem, jak se na tebe včera díval. Cítíš k němu něco?“

„Ne. Jsme přátelé. To je vše. Jak jsem řekla, jen jsem nechtěla mít před tebou tajemství.“ Vidím, jak mu povolily rysy v obličeji a natáhne se znovu po mě a schová mě ve své náručí.

„Jsem rád, že, jsi mi to řekla, ale byl bych raději, kdyby ses od nynějška od něj držela dál. Nevěřím mu.“

„To je trochu nerozumné, nezdá se ti? Je to můj přítel, můj soused, nic víc.“

I když ta slova vyjdou z mých úst, tak o nich pochybuji. Ale zdá se, že Mark jim věří.

„Dobře. Nelíbí se mi to, ale věřím ti. Kdyby ti dával zabrat, prosím, řekni mi to. Promluvím si s ním.“

„Jistě.“ I když o tom vážně pochybuji. Zdálo se, že ho Carter včera zastrašil. Vím jaký je Mark. Rozhodně není konfrontační typ. Hned byste to věděli, protože do dneška o všem rozhodují jeho rodiče. Nakloní se dopředu a políbí mě.

„Miluju tě, Indiano a budu chránit to, co je moje.“

„Děkuji, ale není třeba. Cartera zvládnu sama.“ On se ode mě odtáhne, když někdo zaklepe na dveře. Je to Stephanie.

„Přišel za vámi pan Reynolds, slečno Montgomery.“ Kurva. Jediný Pan Reynolds, kterého znám je Carter. Moje oči přejdou k Markovi. Usměje se na mě. Samozřejmě, že nemá tušení, kdo je pan Reynolds. Nemyslím si, že bude ohromen, až to zjistí.

„Dobře. Budu venku za minutu.“

„Jsi v pořádku?“

„Trochu jsi zbledla.“

„Jsem v pořádku,“ lžu mu a napjatě se na něj usměju. Jsem daleko od toho být v pořádku. Co Carter chce? Proč přišel za mnou do práce?

Otočím se od Marka a vyjdu ze dveří. Jenže naštěstí, mě následuje. Do prdele. Když uvidí Cartera tam stát, klopýtne.

„On,“ Slyším za mnou Marka zavrčet. Carterovy ruce jsou pohřbeny v jeho kapsách. Vypadá nervózně a z nějakého důvodu mi to přijde roztomilé. Miluji jeho zranitelnou stránku. Je to stránka, kterou často neukazuje.

Moje srdce začne zběsile tlouct, když si ho prohlížím. Proč jsem jím pořád tak ovlivněná?

„Co pro tebe můžeme udělat?“ zeptá se Mark a dává si ruku kolem mých ramen a tlačí mne víc k němu. Carterovy oči se pohybují mezi Markem a mnou.

„Musím si promluvit s Indianou. V soukromí,“ říká Carter a dívá se Markovi přímo do očí.

„Neexistuje nic, co bys jí nemohl říci přede mnou,“ odsekne. Vzduch by se dal krájet nožem. Carter ignoruje Marka a obrací svou pozornost ke mně.

„Prosím, Indi. Bude to trvat jen chvíli.“

„Řekl jsem ne,“ Mark utvrzuje.

Natáhnu se po jeho ruce a stisknu ji. Teď není čas ukazovat, kdo je tu alfa. Carter ho roztrhá na kusy.

„Myslím, že Indi má svou vlastní mysl“ ušklíbne se s opovržením, než obrátil svou pozornost zase ke mně.

„Jen, potřebuji s tebou mluvit, než odejdu. Několik minut, to je vše, o co žádám.“ Prosebný pohled v jeho tváři rve mé srdce. Nemůžu uvěřit, že zase odchází. Myslela jsem si, že se zdrží ještě pár dní.

„Ty odcházíš právě teď?“ Snažím se neznít zklamaně, ale bídně selhávám.

„Mám pracovní závazky,“ odpoví a nejistě se na mě usměje. Markovi se to nebude líbit, ale musím s ním mluvit. Musím vědět, co chce.

„Aha.“ Otočím se na Marka.

„Bude to trvat jen pár minut.“ Neřekne ani slovo, ale hněv v jeho očích je jasně viditelný.

„Fajn,“ vydechne v porážce, než se otočí a spěchá do své ošetřovny. Ucuknu, když bouchne dveřmi. Vážně to přehání, ale myslím, že ho nemůžu vinit za to, že je rozrušený. Po tom všem, co jsem mu nedávno řekla, že s Carterem máme historii.

„Venku?“ Ptá se Carter, ukazujíc hlavou ke dveřím. Neústupný výraz v jeho tváři mě nutí přikývnout.

Můj pohled se přestěhuje na Stephanii. Její oči jsou pevně přilepeny na Carterovi, když si ho prohlíží seshora dolů. Proč mě to otravuje? Nesnáším, že mu ženy padají k nohám.

Copak si neuvědomují, jak uboze vypadají? Několikrát jsem viděla, jak si takto prohlížela Marka, ale překvapivě, mě to nikdy nevadilo tak jako teď s Carterem.

Následuju ho ven na ulici. Je tichý.

Dívám se, jak přechází po chodníku. Ruce si zaboří do vlasů. Předpokládám, že se snaží uklidnit. Když se nakonec zastaví, otočí se čelem ke mně.

„Připomeň mi znovu, co vidíš na tom chlapovi?“

„Prosím? To je důvod, proč jsi tady?“ Dávám mu nevěřícný pohled. Snad nepřisel jen proto, aby mi tohle řekl.

„Ne,“ vydechne. Jeho velké hnědé oči se zavrtají do mých.

„Tak proč? Co chceš, Cartere?“

„Můžeš mít někoho lepšího.“

„Opravdu?“ Opět tyhle kecy.

„Ano. Copak nevidíš, jak špatné to pro tebe je, Indi?“ Udělá krok vpřed, sáhne po mé ruce.

Byl s ním jen pár minut. Jak by mohl vědět, jestli je pro mě to pravé nebo ne?

„Ty o tom nerozhoduješ, Cartere,“ odseknu a odtrhuju svou ruku z jeho. On ani Marka nezná. Nemá právo soudit.

„Indi, prosím.“ Znovu si ruka zajede do vlasů. Určitě s něčím zápasí.

Nemám ponětí s čím. Jistě nepřišel jen proto, aby mi řekl, že Mark není ten pravý chlap pro mě.

Včera v noci to dal jasně najevo.“

Pokud zůstaneš s tím chlapem, budeš toho litovat. Věř mi. Je tu někdo lepší… kdo čeká.“ O čem to sakra mluví?

„Jako kdo? Ty? Pán – nedělám – závazky. Žádáš mě, abych zahodila budoucnost s Markem, kvůli čemu? Přátelství s výhodami? Stalo se to už, pamatuješ? Den, kdy jsem ti dala své srdce, byl stejný den, kdy ho vytrhl a dupl na něj. Nejsem tak hloupá, abych si tím prošla znovu.“

Ramena mu mírně poklesla na mé slovní napadení, ale každé slovo, které jsem řekla, bylo pravdivé.

„Omlouvám se. Ublížit ti, bylo to poslední, co jsem chtěl,“ říká. Upřímnost v jeho hlase je jasná. Raději bych chtěla uvěřit, že by mi nikdy úmyslně neublížil, ale faktem je, že ublížil.

„No, ublížil. Teď je to irelevantní, protože je to minulost. Dostala jsem se přes to.“ Což je lež. Nejsem si jistá, jestli se někdy přes to dostanu. „Proč jsi sem přišel?“

„Nevím. Kurva,“ říká s povzdechem.

„Ty nevíš, co?“ Opravdu začínám ztrácet trpělivost.

„Vysyp to, Cartere. Pokud existuje něco, co chceš říct tak to prostě zatraceně řekni.“

„Nevím, jestli jsem tím chlapem, ale já vím, že to rozhodně není on.“ Ani to nedává smysl. Nechce, abych byla s Markem a ani nechce být semnou.

Co to sakra?

Jeho slova mě přímo bodají.

„Díky za radu. Jestli je to všechno, musím se vrátit do práce. Už jsi mého šéfa nasral. Nechci přijít o svou práci.“

Otočím se k odchodu. Ještě zmatenější než jsem byla ve chvíli, kdy jsem ho viděla stát v prostoru recepce. Jestli přišel jen způsobit problémy, pak se mu to povedlo.

Zklamání mě spotřebovává. Legrační na tom je, že vám nemohu ani říct proč.

„Počkej,“ zastavím se, když mě uchopí za loket.

„Možná jsem si měl promyslet, co řeknu, když jsem sem jel, ale neudělal jsem to. Přišel jsem spontánně. Přišel jsem…“

„Proč, Cartere?“ Ptám se frustrovaným tónem, jak mu znovu čelím.

„Přišel jsem ti říct…“ zvednu obočí, když se odmlčí. Čekám.

„Hele, nejsem si jistý, jestli ti můžu dát, co potřebuješ, Indi, ale vím, že tě nechci ztratit kvůli němu.“ A šlehne hlavou směrem ke klinice.

„Nechci tě ztratit kvůli nikomu, když na to přijde. Vím, že jsi mi minou noc řekla, že ho miluješ, ale cítíš se s ním tak, jak ses cítila, když jsme byli spolu? Měli jsme něco zvláštního. Vím, že jsi to cítila taky.“

Ne necítím, ale nikdy to nepřiznám nahlas. Srdeční tep se mi zvedne. Žádá mě tím, abych se s Markem rozešla a byla s ním ve vztahu? Ztratil rozum?

„Pořád nechápu pointu, Cartere. Stále nemám tušení, co se snažíš říct.“

„Abych byl upřímný, já sám ani nevím, co se snažím říct,“ zasměje se, mne frustrovaně tvář rukou.

Cítím, jak se mé rty zvedají do úsměvu, když ho sleduju. Nikdy jsem ho neviděla vypadat tak nejistým, sám sebou.

„Je to jen… jsem bez tebe ztracený. Strávil jsem posledních pět let tím, že jsem se to snažil popírat, ale je to pravda. Chybíš mi. Cítil jsem, jako bych měl díru v srdci od toho dne, kdy jsem odjel a nechal tě plakat na příjezdové cestě. Chci tě znovu ve svém životě.“

„Co chceš, abych udělala, Cartere?“ Natáhne se a uchopí obě mé ruce do svých. Nesnáším, jak i ten nejjednodušší dotek od něj zachvěje mým srdcem.

„Musím se dnes vrátit domů. Mám nějaké věci, které potřebuju vyřešit v prací. Doufám, že se sem koncem týdne dostanu. Můžeš jen popřemýšlet o tom, co jsem řekl, když budu pryč? Chybíš mi. Posledních pár dní mě jen utvrdilo jak moc. Potřebuji tě ve svém životě, Indiano.“

„Opravdu?“

„Ano. Nemůžu ti nic slíbit. Nevím, co nám přinese budoucnost, ale chci, aby věci mezi námi byly jako kdysi. Chci vidět, kam nás to dostane. Musím přiznat, že nejsem typ na závazky, ale kdyby mě někdo změnil, byla bys to ty. Jedině ty.“

Moje hlava říká, že bych mu měla říct, ať jde do pekla, ale mé srdce mluví úplně jiným jazykem.

Můj úsměv roste. Pokud se ještě zvětší, jsem si jistá, že mi ksicht praskne vejpůl.

To, co řekl, je velké riziko a taky věc k přemýšlení. A pak je tu Mark. Vím, že mě nenutí cítit věci tak, jako Carter, ale nejsem si jistá, jestli bych mohla od něj jen tak odejít.

Můžu Carterovi znovu věřit? Jednou mi už srdce zlomil, kdo říká, že to neudělá znovu? Myslím, že moje hlava se chystá explodovat. Je toho příliš mnoho na zpracování.

„Dobře,“ říkám nakonec. Doufám, že toho nebudu litovat. Nemůžu uvěřit, že o tom uvažuju. Ale jedna část hluboko uvnitř mě ví, proč.

„Dobře, co?“ Ptá se s nadějným výrazem ve tváři.

„Dobře, popřemýšlím o tom, co jsi říkal.“ Vydechne zadržovaný dech, který držel, když čekal na odpověď.

„Řekla jsem, že popřemýšlím, Cartere. To je všechno. Moc nedoufej. Nejsem si jistá, jestli můžu odejít od toho, co mám s Markem.“ A to je pravda.

„To je vše, o co žádám.“ Řekne a natáhne se pro mě, balíc mě do náručí. Nikdy se takhle necítím, když mě Mark objímá a drží.

Nikdy.

Proč na to dokonce myslím? Mohu jít do toho s chlapem, který mě může potenciálně zničit? Protože to je přesně to, co se stane, když mi znovu zlomí srdce.

„Uvidíme se na konci týdne,“ říká a uchopí můj obličej do dlaní.

„Nic neslibuji, jo? Nejsem si jist –“

„Budu respektovat jakékoli tvoje rozhodnutí,“ přeruší mě.

„Možná se mi to nebude líbit, ale budu jej respektovat. Pokud se rozhodneš, že Mark je ten pravý chlap pro tebe, pak odejdu. Slibuji.“

„Dobře.“

„Dobře,“ odpoví s úsměvem. Bože, miluju jeho úsměv.

„Musím se vrátit do práce.“ Udělám krok zpět, ale on drží můj obličej stále v dlaních, nakloní se a přitiskne mi jemný polibek na rty. Rty mě okamžitě brní a to byl jen polibek. Mám pocit, že bolest hlavy v dohledné době jen tak nezmizí. Bude to opravdu dlouhý, mučivý týden.

••••

Tři dny uplynuly a díky mé současné prekérní situaci mě pořád bolí hlava.

Mark byl na mě naštvaný po mém rozhovoru s Carterem, ale odpoledne přišel. Zeptal se mě, co Carter chtěl, a já jsem lhala.

Řekla jsem mu, že se chtěl rozloučit, díky čemu jsem se cítila špatně. Stále se kvůli tomu cítím špatně, ale co jsem mohla říct? Potřebuji si urovnat myšlenky bez jakéhokoli vlivu.

Budu-li upřímná, jsem úplně zmatená. Nejsem si jistá, jestli se chci vzdát jednoho z nich. Moje podělané srdce křičí Carter, ale bohužel moje hlava ne.

Přála bych si být necitlivá. Věřím Carterovi, když říká, že chce víc, ale je schopný dát víc? Myslí si, že mě chce, protože jsem s Markem, nebo mu opravdu chybím? Je to naprosto zasraný bordel. Můžu odejít od Marka a riskovat nejistotu?

„Hele, kotě,“ říká Mark a bere mne okolo pasu. Byla jsem tak ztracená v myšlenkách, že vyskočím.

„Jsi připravená odejít? Vezmu tě na večeři.“

„Můžeme to odložit? Opravdu mě bolí hlava. Ve skutečnosti jsem se těšila na to, že půjdu domů a lehnu si.

„To je pravda. Dokonce jsem zvažovala, že dnes nepřijdu, ale věděla jsem, že mě Mark bude potřebovat, abych mu asistovala při operaci.

„Ne. Mám velké plány pro náš společný dnešní večer. Jdeme ven. To je poslední slovo,“ říká, jak sjíždí svými polibky po mém krku.

„Hmmm,“ sténám a nakláním hlavu na jednu stranu.

„Můžeme místo toho jít zítra večer?“

„No tak, Indi,“ prosí, obrátí mne ve svém náručí. „Prosím. Dnešní večer mne stál moc úsilí. Nekaž to bolestí hlavy.“ Prosebný pohled v jeho očích mě nutí se vzdát.

„Fajn,“ říkám s povzdechem.

„Hodná holka.“ Nakloní se dopředu a umístí polibek na špičku mého nosu.

„Po práci tě vyzvednu u tebe doma, aby ses mohla převléknout a vzít si oblečení na zítřek. Chci, abys zůstala dnes v noci se mnou.“

„Souhlasila jsem s večeří. Nemám náladu u tebe zůstat.“ Není to jen moje bolest hlavy, je to i kvůli Carterovi. Dokud vše nevyřeším, tak nemohu být s Markem intimně. Nebylo by to fér. A navíc by mě to ještě víc zmátlo.

I když mi Carter tak moc v průběhu let chyběl, nemůžu uvěřit, že zvažuju jeho návrh.

Mark je bezpečný. Mark mi nikdy nezlomí srdce.

••••

Je to asi padesát minut jízdy autem do restaurace. Skončíme v nejluxusnější nábřežní restauraci na severním pobřeží. Většinou jíme lokálně, tak že jsem překvapená, že mě sem přivedl.

Mé oči okamžitě prohledávají okolí, když vstoupíme. Je to krásné. Číšníci jsou všichni oblečení ve smokingu. Restaurace je celá bílá s náznakem černé, stříbrné a tmavě třešňově červené. Křičí mocí a penězi. Nikdy předtím jsem nebyla na tak elegantním místě. Nerada bych viděla, kolik tu stojí jíst.

„Rezervace pro dva na jméno Thompson,“ říká Mark číšníkovi.

„Tudy,“ odpoví s příjemným úsměvem. Moje oči těkají po místnosti, když jdeme restaurací směrem na venkovní terasu s výhledem na přístav.

Mark mi galantně odsune židli, abych se mohla posadit.

„Děkuji,“ říkám a Mark mě políbí do vlasů. Číšník mi rozprostírá bílý plátěný ubrousek na klín. Nestěžuju si, že tu jsem, ale zase si říkám, o jakou zvláštní příležitost jde.

Když jsme sami, natáhne se pro mou ruku přes stůl, usměju se na něj. Opravdu ho můžu nechat jít? Mohu dát Carterovi šanci, aby se mi zase vloudil do života, když byl pět let pryč?

„Jsi v pořádku?“ Ptá se. Miluju, že je tak starostlivý.

„Jsem. Je to tady krásné. Děkuji, že jsi mě sem vzal.“

„Pro tebe miláčku jen to nejlepší“ odpoví a políbí mě na ruku.

V mém žaludku narůstá pocit viny, který mě sžírá. Opět jsem sužována pochybnostmi. Pochybnostmi o tom, zda se mohu vzdát toho, co mám s Markem.

Pochybnostmi, jestli mám nechat Cartera jít. Carter by neměl být ani v mé mysli, když jsem tady s Markem, ale on je.

Když číšník přijde, aby si vzal naše objednávky, Mark objednává láhev jejich nejlepšího vína. Jeho matka se obvykle mračí, když piju.

„Pití alkoholu není příliš ženské,“ řekla mi už při mnoha příležitostech. Víno tu a tam nikdy nikomu neublížilo. Ona umí být někdy taková domýšlivá kráva.

Obvykle, když jsme s nimi, což naštěstí není příliš často, si víno už neobjednávám. Jeho matka má talent na to, abych se někdy cítila méněcenná.

Jako bych nebyla dost dobrá pro jejího syna. Dnes v noci ale alkohol vítám. Může mi pomoci, abych se trochu uvolnila.

Číšník nalévá malé množství do každé sklenice. Nesnáším, když to dělají. Mark zvedne sklenku a víří tekutinou uvnitř, než si jí posune k nosu. Téměř se chci smát. Ani za nic by nepoznal dobré víno, když jeho rodina jsou abstinenti. Bože, někteří bohatí lidé mohou být tak falešní.

Je to všechno show. Je to láhev vína za dvě stě dolarů. Jak zle by mohlo chutnat? Nakonec usrkne a přikývne, takže číšník pokračuje a naplňuje obě naše sklenky.

Jakmile odejde, zvednu svou sklenici k ústům a loknu si obrovský doušek.

„Pomalu,“ kárá mě Mark. „Je to drahé víno. Máš si vychutnávat jeho chuť a ne ho do sebe hned nalít.“ Zakoulím očima, než se znovu napiju. Nezajímám se o chuť. Čím rychleji vypiju tohle, tím rychleji bude alkohol pulzovat v mých žilách.

„Tak o jakou zvláštní příležitost jde?“ Zeptám se. Jsem zvědavá. Nikdy rande moc neřeší.

„Všechno má svůj čas,“ říká s mrknutím. Skvělý. Teď mě bude napínat. Nejsem fanoušek překvapení. Usměje se na mě předtím, než se podívá přes mou hlavu a přikývne na číšníka. Co má za lubem? Zjistím to dost brzy, když se objeví u našeho stolu houslista.

Samozřejmě, že stojí hned vedle mě, když začne hrát. Není to tak, že bych nenáviděla zvuk houslí nebo něco, ale s mojí bolestí hlavy je to, jako by nehty škrábaly po tabuli, to by mě mohl rovnou mlátit po hlavě a mělo by to stejný účinek.

Mark se natáhne pro mou ruku, jemně mě stiskne. Nasadím na tváři úsměv. Nechci, aby si myslel, že si necením jeho snahy. Je to velmi sladké. Naštěstí houslista zahraje jen jednu píseň.

„Bavíš se?“ Ptá se.

„Ano.“

„Dobře.“

„Jste připraveni si teď objednat, pane?“ Ptá se číšník, jak se znovu objevuje u našeho stolu.

„Ano, díky,“ Mark odpoví. Jak číšník vyjmenovává nabídku šéfkuchaře, okamžitě vypnu. Už vím, že Mark objedná i za mě. Vždycky to tak dělá. Jeho otec objednává za jeho matku taky. Myslím, že si myslí, že je to tak správné.

Možná, že v šestnáctém století.

Zatímco čekáme na jídlo, mluvíme o práci. Naše konverzace se vždy přesměrovává na tohle téma. Myslím, že když vy a váš partner děláte stejnou práci, tak je to normální. Musím přiznat, že si někdy myslím, že je to jediná věc, kterou opravdu máme společnou. Ta myšlenka mě rozesmutní.

Moje mysl směřuje k Meg. Bože, chybí mi.

V takých to situacích, bych použila její rameno. Její rada je to, po čem toužím. Ona je jediná, se kterou bych mohla mluvit o téhle situaci. Ona mě zná lépe než kdokoliv jiný.

Žije na druhé straně světa se svým manželem, Drewem. Je z oblasti IT. Nenáviděla školu, takže místo toho, aby šla na vysokou školu, jako jsem šla já, zamířila hned po střední rovnou do pracovního procesu.

Okamžitě se zamilovala, což bylo překvapivé. Myslím, že byl ten pravý. Byla to velká romantika. Byli oddáni během jednoho roku. Pak mu byla nabídnuta pozice dohlížet na zámořské pobočky společnosti.

Byla to pro něj obrovská příležitost. Přirozeně Meg následovala svého manžela.

V mém životě je tu bez ní veliká díra. Voláme si, kdykoliv můžeme, ale není to stejné, jako když žila tady a když jsem jí potřebovala. Jako teď.

Zbožňuje svého manžela, ale nenávidí, že se musí stěhovat z jednoho místa na druhé. Jakmile se usadí, znovu se stěhují. Slyším smutek v jejím hlase pokaždé, když spolu mluvíme a já jí nechci zatěžovat mými zbytečnými problémy.

Poté, co dojíme, se mě Mark ptá, jestli bychom si zatančili. Málem říkám ne, ale když vidím jeho pohled, to velké očekávání v jeho očích, neodolám. Dnes večer prokázal velké úsilí. To nejmenší, co mohu udělat, je jít si s ním tančit.

Drží mě v náručí a pohybujeme se na pomalou píseň.

„Víš, jak moc tě miluju?“ Zašeptá mi do ucha, když píseň končí. Vina mě znovu sžírá. Nejsem si jistá, kolik toho zvládnu.

Utáhnu sevření kolem jeho pasu, vychutnávám si pocit být držena mužem, který mě miluje.

Když hudba přestane, Mark mě pustí. Otočím se k odchodu k našemu stolu, když mě zastaví a drží mě na místě. Znovu se k němu otočím tváří v tvář, mé srdce mi spadne až do kalhot, když si uvědomím, co se chystá udělat. Udělá krok zpět a k mé hrůze si kleká na jedno koleno.

No do hajzlu! Nejsem na to připravená.

„Ne, ne, ne,“ vyhrknu v panice a snažím se ho vytáhnout zpátky na nohy.

Neee.

Prosím, nežádej mě o ruku před všemi těmi lidmi, chci křičet, ale než dostanu šanci, on vytáhne prsten z kapsy a drží ho přede mnou.

„Indiano Montgomery, miluji tě. Prosím, řekni, že strávíš zbytek svého života se mnou.“

Stojím tam v ohromeném tichu. Cítím se hrozně. Moje oči lítají kolem restaurace. Každý se zastavil v tom, co dělal a nyní sledují tu hroznou scénu. Přistihnu se, jak chci, aby se velká černá díra otevřela rovnou pode mnou a polkla mě.

Ještě předtím, než se Carter vrátil na scénu, věděla jsem, že nejsem připravena na tento druh závazku.

Je mi teprve dvacet dva. Je toho tolik, co chci zažít, než se usadím. Jako procestovat svět. Jak mu mohu říci ne před všemi těmi lidmi? Ale nemůžu ani lhát a říct ano. To by bylo mnohem horší.

Mé oči se znovu setkají s jeho, jak čeká na mou odpověď. Vidím naději a pak zoufalství v jeho tváři.

Cítím slzy ve svých očích. Z toho výrazu v jeho očích, mě bolí srdce, ale stále se nemůžu přimět k odpovědi. Pak se jeho výraz obrátí ve zlost. Nadále tam stojím v ohromném tichu.

O pár vteřin později se zvedne na nohy.

„Nemůžu uvěřit, že bys mě ztrapnila před všemi těmi lidmi,“ zavrčí skrz zaťaté zuby.

„Je mi to líto,“ je všechno, co se mi podaří dostat ven, hlasem, který ani nezní jako já. Neodpoví. Místo toho se otočí a vyběhne k východu. Běžím za ním. Slova nemohou vyjádřit, jak hrozně se cítím.

„Marku. Marku, počkej,“ říkám, jak za ním utíkám.

„Jdi k čertu,“ je všechno, co říká, když náhle otevře dveře od restaurace a vyběhne do noci. Jdu za ním.

„Marku, prosím. Pojďme si o tom promluvit.“

„Není o čem mluvit. Skončili jsme,“ říká a otevírá dveře na straně řidiče. Zastavím se. Opravdu řekl, že jsme skončili?

„Marku,“ křičím, přes slzy. Ignoruje mě a nastartuje auto. Cože? On mě tu nechá úplně samotnou? Auto začne vyjíždět a já musím uhnout z cesty, aby mě nesrazil.

„Prosím,“ křičím, když kolem mě projede. „Mluv se mnou.“ Zpomalí a stáhne okénko.

„Neexistuje nic, co bys řekla, aby to všechno napravilo,“ říká rozzlobeně.

„Můžeme si o tom alespoň promluvit?“ Žádám.

„Nedala jsi mi ani šanci.“

Zlost se mnou prohání. Chová se jako úplný blbec.

„Nikdy jsme ani o manželství nemluvili. Sakra, já ti dokonce ještě ani neřekla, že tě miluju. Co tě utvrdilo v tom, že jsem na tohle připravená?“ On se dívá přímo před sebe. Zbabělý hajzl, ani se mi nepodívá do očí. Vydechne, než se setká s mým ocelovým pohledem.

„Protože jsem zpanikařil,“ přiznává.

„Nechtěl jsem tě ztratit.“ Zlost v jeho tváři je nahrazena velkým smutkem. Nesnáším, že jsem mu ublížila, ale on se chová jako debil. Tohle není Mark, kterého znám.

„Změnila ses od té doby, co se ten gauner vrátil. Nejsem hloupý, Indiano. Viděl jsem, jak se na tebe dívá… jak se na něj díváš ty. Popírej to, jak chceš, ale každý hlupák vidí, jaké spojení máte.“ Nemůžu mu odpovědět, protože v mém srdci vím, že všechno, co říká je pravda.

„To je to, co jsem si myslel,“ říká poraženým tónem, když to nepopírám.

„Myslím, že bude nejlepší, když si najdeš novou práci.“

Co to sakra!

Když zatáhne okýnko a uhání pryč, hněv ve mně vře. Jsem na něj tak naštvaná, jsem v pokušení rozbít jeho stupidní, směšně drahé auto, jak projede kolem, ale to by bylo pod mou úroveň. Je to rozmazlený fracek.

Poraženě se dívám, jak vyjíždí z parkoviště a zařadí se do provozu.

Vrátí se.

Bez ohledu na to, co řekl, vím, že v hloubi duše je to dobrý chlap.

Je jenom raněný. Nikdy by mě takhle neopustil. Nikdy by ode mě neodešel jako kdysi Carter.

Nikdy.

Čekám a čekám, ale on se nevrátí.

Páni. Myslím, že to udělal.