Bastard - 21. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Carter

I když nesnáším být zpátky v tomto domě, myslím na svůj zítřejší odchod, na mámu a Indi a na to, že nechat je zase za sebou, bude právě tak těžké, jak to bylo naposledy. Pro Indino dobro je to pravděpodobně to nejlepší, nebo ne? Už si nejsem tak jistý. Zvláště po setkání s tím kokotem, se kterým chodí.

Tehdy jsem říkal, že pro ni nejsem dost dobrý, ale v posledních několika letech jsem dospěl, hodně.

Jistě, technicky jsem stále bastard, ale Indinina slova tehdy v noci, se mnou uvízla všechny ty roky.

Nejsem tou stejnou osobou, kterou jsem byl. Už déle se nesnažím, aby mě to slovo definovalo. Pořád mám své chvíle, ale celkově jsem ušel dlouhou cestu. Jsem dobrý, pracovitý a čestný člověk. To je to, co se snažím nejlépe zapamatovat. Ne všechny ostatní kecy.

Jít tam dnes večer opilý, nemusel být můj nejchytřejší tah, ale jsem rád, že jsem to udělal. Myslím, že to potřebovala stejně jako já. Být s ní zase, bylo pěkné, ale jen to posílilo pocit, jak dobří jsme spolu, a jak moc mi chybělo jí mít u sebe. Ona je jediná holka, se kterou jsem se kdy cítil pohodlně. Jediná, se kterou můžu být kompletně sám sebou.

••••

Když se ráno probudím, ona je stále v mé mysli. Bolí mě hlava jako děvka ze všeho alkoholu, který jsem vypil. Když jsem se vrátil domu, tak jsem tu láhev dopil. Srdce mě bolelo po vyslovení jejího sbohem. Protože to byla víc než slova, bylo to opravdové sbohem. Z nějakého důvodu se s tím nemůžu smířit. Mám špatný pocit, že když zase odejdu, budu toho litovat po zbytek mého života. Navždy jí ztratím. Pokud se tak už nestalo.

Po osprchování se a snídani, se rozhodnu zamířit vedle. Nevím, co řeknu, až se tam dostanu, ale cítím povinnost ji vidět ještě jednou, než odejdu. Jax mi volal dnes ráno a ptal se, kdy se vrátím. Řekl jsem mu, že dnes. Mám skvělý tým, takže se o salón opravdu nebojím. Vím, že mám také Jaxe a Candice pokud se něco pokazí, ale tak jako tak, stále se musím dostat domů. Musím vyřešit, co budu dělat. Vymyslet způsob, jak bych se sem mohl vracet častěji. No, jestli chce Indi, samozřejmě. Mám smíšené signály od ní ze včerejší noci. Řekla, že miluje toho kokota, což bylo těžké slyšet, ale také jsem měl jásavý pocit v jámě mého žaludku, že mezi námi ještě stále něco je. Možná je to jen zbožné přání z mé strany. Kdo kurva ví?

„Cartere, chlapče,“ říká Ross s úsměvem, když otevře dveře.

„Pojď dovnitř.“

„Doufal jsem, že si promluvím s Indi, než odjedu,“ prozradím, jak jdu za ním chodbou směrem ke kuchyni.

„Už odešla do práce. Posaď se.“ Projde mnou zklamání. Posadím se ke kuchyňskému stolu, když se on vydá postavit na kávu.

Zmeškat jí je znamení nebo jen smůla?

„Aha.“ Slyším svou vlastní nelibost v mém hlase.

„Řekneš mi něco?“ Ptá se, když přestane dělat, co dělal a otočí se čelem ke mně. „Chováš k Indi stále ještě nějaké city?“ Whoa. Odkud to přišlo?

„Cože?“

„No tak, Cartere. Nechoď přede mnou po špičkách. Stále k mé dceři něco cítíš nebo co?“ Snažím se co nejlépe zůstat v klidu a nedát nic znát.

„Proč se ptáš?“ Vydechne ve frustraci. Vím, že ví, že se vyhýbám odpovědi.

„Řeknu ti proč,“ říká přísným hlasem, přejde ke stolu a posadí se naproti mě. „Ten čurák, Mark. Indiany přítel.“ Nemohu si pomoci, ale usměju se, když o něm mluví jako o čurákovi. Přesně mé myšlenky.

„Co je s ním?“

„Volal mi včera večer…“

„Volal? Proč?“ Moje první myšlenka je, kurva, prásknul mě, že jsem na něj včera na příjezdové cestě vyjel a Ross si mě vychutná.

„Požádal o mé svolení, aby si mohl vzít Indianu.“

Zatraceně ne.

Ramena mu poklesnou, řekl bych, že není příliš nadšený. Tak to jsme dva. „Abych byl upřímný, nejsem si jistý, co si o tom mám myslet. Jsem docela dobrý soudce charakteru, a nikdy jsem nebyl schopen přijít na chuť tomu klukovi, pokud víš, co tím myslím.“ Vím. Viděl jsem ho jen pár minut a nelíbil se mi. V rámci jiných okolností by tomu mohlo být jinak, ale tak dlouho, jak má něco společného s Indianou, vím, že se to nestane.

„Dal jsi mu svolení?“ Moje srdce začne závodit, jak čekám na jeho odpověď.

„Ne slovy, ale řekl jsem mu, že pokud je to, co moje dcera chce a udělá jí šťastnou, tak jsem s tím v pohodě. Co jiného bych mohl říci? Nikdy bych nestál v cestě jejího štěstí. Jen si nemyslím, že s ním bude.“ Jak o tom uvažuje, mne si rukama obličej.

„Stále nemůžu věřit, že ten zbabělec mi zavolal namísto toho, aby se mě zeptal tváří v tvář. Bože, doufám, že neřekne, ano.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Jistě,“ odpoví.

„Proč mi to říkáš?“

„Protože si nemyslím, že Mark je ten pravý pro ni. Indi se zdá být s ním šťastná, ale něco chybí. Jiskra. Nevidím jí, když jsou spolu. Možná jsem jen přehánějící otec. Ona je všechno, co mi zůstalo, ale chci, aby byla opravdu šťastná. Chci, aby zažila druh lásky, který jsem sdílel s její matkou. Žádám o moc?“

Cítím svůj úsměv růst. Nemohl bych s tím nesouhlasit. To ještě ale nevysvětluje, proč mi to říká.

„Chceš, abych ho zbil?“ Ptám se. Možná to je důvod, proč mi to řekl.

„Ne. Chci, aby sis dal svoje sračky dohromady a rozhodnul se, co chceš.“ Počkejte chvilku.

„Chceš, abych byl s Indi?“ Dívám se na něj nevěřícně. Tohle by určitě nechtěl.

„Ano. Pokud to je to, co oba chcete, samozřejmě.“ Mé rty se zase otočí do úsměvu. Líbí se mi, že si myslí, že jsem dost dobrý pro jeho dceru, protože vím, jak moc pro něj znamená. Vydechne, než se mi podívá do očí. Jeho výraz je vážný.

„Pokud k ní stále něco cítíš, a já mám pocit, že ano, tak tohle může být tvoje jediná šance. Oba to můžete popírat, jak jen chcete, ale já nejsem hloupý, Cartere. Viděl jsem, jak jste se na sebe před všemi těmi lety dívali. Je to stejný pohled, jaký jsem viděl včera, pokud se nemýlím. Máš jen jednu šanci na pravou lásku, synu. Věř mi, vím to. Taky znám svou dceru. Taky je loajální. Pokud se za něj provdá, bude to na celý život.“

Neklid se nade mnou usadí s každým slovem, které vysloví. Přísahám, že moje srdce bije tak silně, že ho slyším až v uších. Představa, že ji ztratím kvůli němu navždy… se mi vůbec nelíbí – vůbec.

„Nevím, co na to říct,“ Přiznávám, navazujíc s ním oční kontakt, když se posunu na židli. Celý tento rozhovor mi není příjemný. Samozřejmě, že k ní chovám stále city. Ale netuším, co po mě chce. Chce, abych se s ní oženil? Musí mít v hlavě kameny, když si myslí, že je to co chci. Nejsem typ na ženění. Ani pro ni. Kurva. Dívky jako ona si neberou chlapy, jako jsem já.

„Nemusíš nic říkat. Jen přemýšlej o tom, co jsem řekl. Myslel jsem, že bude jen spravedlivé ti to říct. Chtěl jsem z toho jen udělat hrací pole,“ říká s úsměvem. Stará liška. Zasraně miluju toho chlapa.

„Díky. Budu o tom přemýšlet.“

 Co jiného můžu říct? Stejně jako nenávidím myšlenku, že jsou spolu, je spravedlivé pokud se mezi ně postavím, když si nejsem ani jistý, jestli jí můžu dát to, co chce?

Co potřebuje? Srát na to. Ano, mohu. I když je to jen proto, abych ji dostal pryč od něj. Zaslouží si něco lepšího.

Vstanu a natáhnu svou ruku k Rossovi. „Uvidíme se, až se zase vrátím do města,“ říkám. „Mohu tě pořádat o laskavost? Dal bys pozor na mou mámu, dokud se nevrátím?“

„Jasná věc. Jsi už na odchodu? Nedal sis ani kávu.“ Sevře mou ruku do své.

„Nemám čas. Jaká je adresa k Indi do práce?“ Jeho tvář se rozsvítí na mou otázku.

„Je to jen kousek od Tuckers Road, druhá ulice vlevo. Zasraná budova barvy koňskýho hovna. Nemůžeš to minout.“ Jeho popis budovy mě rozesměje.

„Dej mi vědět, až se dostaneš bezpečně domů. A neboj se o svou matku, budu se o ni bedlivě starat.“

Natáhne ruku a uchopí mě za rameno. „Pamatuj si, že jsem pořád tady, pokud budeš něco potřebovat, synu.“

„Já vím,“ odpovím s úsměvem. Jsem rád, že to vždycky říká. Jsem rád, že se o mě stará.

••••

Jak jedu k Indi do práce, moje hlava je všude. Toto místo se příliš nezměnilo za těch pět let, co jsem byl pryč. No, budovy nezměnily.

Kéž bych mohl říci totéž o Indi a mě.

Alespoň desetkrát uvažuju o tom, že se otočím a pojedu rovnou domů. Vím, co k ní cítím, ale opravdu se můžu postavit mezi ní a kokota? Jít po holce jinýho chlapa není můj styl, ale není to jen nějaká holka, je to Indiana. Moje Indiana. Měl jsem jí jako první.

Píseň začne hrát v rádiu. Je to jedna z těch debilně milostných písní. Nenávidím to hovno.

Natáhnu se přepnout stanici, když začne hrát refrén. Ten chlap zpívá o tom, že cítí díru ve svém srdci. Proč je mi to tak známe? Protože tak se přesně cítím. Část mého srdce chybí od doby, kdy jsem před pěti lety odešel.

Místo přepnutí stanice, dám nahlas. Poslouchám, jak zpívá o novém začátku. Je to znamení? Můžeme začít znovu? Je příliš pozdě začít to, co jsme kdysi sdíleni? Poté, co zaparkuju, sedím v autě, dokud píseň neskončí.

„To bylo Start again od Conrada Sewella,“ DJ oznamuje. Opřu si hlavu o volant, když se zhluboka nadechnu. Vím právě teď, že ta díra se nikdy nevyplní, dokud jí znovu nezískám. Musím to zkusit. Budu toho litovat po zbytek svého života, když to neudělám.

Nepochybuju o tom.

„Co tady dělám?“ zamumlám si pod dechem, než vyjdu z auta. Co jí řeknu? Nemám kurva tušení. Jediné, co vím od chvíle, kdy mi řekl Ross, že kokot se jí chystá požádat o ruku, je že, jí musím vidět ještě jednou, než odejdu. Nemůže si ho vzít. Ona prostě nemůže.

Zavrtím hlavou, když jdu směrem k budově. Jedna věc je jistá, Ross měl pravdu. Barva budovy připomíná koňské hovno. Řekl bych, že ten chlap má vkus v prdeli, ale má Indi, takže to nemůže být pravda.

Moje ruka se zvedne, tlačíc do skleněných dveří. „Nic za to nedám,“ zamumlám si pro sebe, když vstoupím dovnitř.

Je čas získat svoji holku zpátky.

 No, alespoň se pokusit.