Bastard - 18. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Indiana

Slzy hrozí, že spadnou, jak utíkám halou do mého pokoje, ale držím je na místě. Prolila jsem spoustu slz za celou tu dobu, co byl pryč. Odmítám prolít další. Seru na něj.

Přetahujíc si mé mokré tričko přes hlavu, ho zahodím naštvaně přes pokoj, než skočím tváří dolů na mou postel. Je zpátky. Po tolika letech přišel domů. Nevím, jak se cítím.

Vlastně ano, vím. Jsem nadšená, zničená a nasraná, že byste ani nevěřili. Je možné cítit tolik emocí najednou? Myslím, že je, protože právě teď je všechny cítím.

Vím, že v mém srdci to, co jsem k němu cítila před všemi těmi lety, stále číhá někde v pozadí. Skryté hluboko v hloubi mé duše. Vidět ho teď to všechno znovu přineslo. Trvalo mi roky, než jsem se pohnula dál poté, co odešel. Zasraný roky.

Nemůžu tam znovu zajít, prostě nemůžu.

Bývaly doby, kdy bych udělala cokoli, abych ho znovu viděla. Absolutně cokoliv.

Ale vrátil se pozdě. Mám teď Marka. Příští týden budeme slavit náš první rok vztahu. Hluboce mi na něm záleží. Možná ho dokonce miluju. Abych byla upřímná, nejsem si jistá. On mi už řekl, že mě miluje, ale já mu to nemůžu říct zpátky. Ne, dokud si nebudu na sto procent jistá. Možná proto, že to, co k němu cítím, se nedá porovnat s tím, co jsem kdysi cítila k Carterovi.

Mark je pohledný, úspěšný a pracovitý, ale nikdy nebyl schopen zapálit oheň touhy jako Carter. Mark a já jsme se poznali na vysoké škole. Po celé měsíce mě naháněl, než jsem se nakonec vzdala a souhlasila, že s ním půjdu na rande. Byli jsme spolu od té doby. On je první chlap, se kterým jsem od Cartera intimně. Zůstala jsem bez jakéhokoli druhu vztahu po jeho odchodu.

Po celá léta mé zlomené srdce stále patřilo jemu.

Nakonec jsem se vzdala představy, že se vrátí a tak jsem se rozhodla aspoň zkusit někoho znovu milovat. Mark je to dobrý chlap. Úplný opak Cartera. Rozhodně není ten typ chlapa, kterému byste řekli špatný hoch. Je bezpečný. Stabilní. A co je nejdůležitější, miluje mě. Nikdy mě neopustí. Nikdy mě nezlomí, tak jako Carter před lety.

••••

Zamkla jsem se ve svém pokoji pro většinu dopoledne. Nebyla jsem si vědoma toho, co se děje vedle dokud jsem se konečně nevynořila ven. Neměla jsem tušení, že pán Shepard zemřel během noci. To je samozřejmě důvod, proč se Carter vrátil. Upřímně, jsem ráda, že je mrtvý. Způsobem, jakým on zacházel s jeho nevlastním synem a to, co mi udělal potom, co Carter odešel, nemohu říct, že jsem z jeho smrti smutná.

„Elizabeth je zničená,“ můj otec říká během oběda.

„Vsadím se, že je,“ je moje jediná odpověď.

„Dnes ráno přijel Carter domů,“ dodává, věnujíc mi zvláštní pohled. Vím, že jen čeká na mou reakci. No, žádnou nedostane.

„Ano, já vím. Už jsem měla tu smůlu a na něj narazila.“ Zakousnu se do mého sendviče, nechtíc o tom mluvit.

„Jsi pořád naštvaná po všech těch letech?“ Ptá se natahujíc se přes stůl a položí ruku přes mou. Povzdechnu si.

„Ne,“ lžu. Můj táta pozvedne obočí. Snažím se chovat, jako by se mě to netýkalo, ale mám dojem, že může vidět přímo přes mou fasádu. Odtrhnu od něj své oči a znovu se zakousnu do sendviče.

„Pět let uplynulo, tykvičko,“ říká svírajíc mi ruku. „Možná, že je na čase nechat jít všechnu bolest a hněv. Mohl se trochu splést ve svém rozhodnutí, ale udělal to, co si myslel, že nejlepší.“ Myslí si, že jsem se nesnažila to nechat jít? Nesnažila se na něj zapomenout? Vím, že měl své důvody, proč odešel. Chápu to. Přesto v mých očích je to, co udělal špatné. Skutečnost, že jsem od něj neslyšela ani slovo za posledních pět let mě řeže až do morku kostí. Nejsem si jistá, jestli se můžu přes to dostat.

„Můžeme změnit téma, tati? Nechci mluvit o Carterovi Reynoldsovi.“

„No dobře. Pojďme se tedy bavit o pohřbu.“ Dává mi slabý úsměv, než pokračuje. „Vím, co si myslíš o Johnovi, Indi,“ říká. „Cítím to stejně. Přesto si myslím, že bychom měli jít na pohřeb. Kvůli Elizabeth a Carterovi. Jako na znamení úcty k nim.“ Zakoulím očima. Jít na pohřeb tomu čurákovi je to poslední, co chci udělat.

„Fajn,“ Povzdechnu si. Ani trochu se mi to nelíbí, ale půjdu kvůli Elizabeth. Jen kvůli ní. Je to milá paní. Nikdy nepochopím, co viděla na tom blbci, ale on byl její manžel, takže myslím, že bude potřebovat veškerou podporu, kterou může dostat.

••••

Podařilo se mi Carterovi vyhýbat poslední dva dny. Moje emoce jsou stále nemožné od té doby, co jsem ho viděla. Strávila jsem poslední dvě noci v Markově domě, což je něco, co jsem zřídka dělala, ale to byl jediný způsob, jak se mu vyhnout.

Naštěstí, práce bylo hodně, takže během dne jsem neměla čas myslet na nic jiného.

Myslet na něj. Na chlapa, který rozdrtil mé srdce.

Dnes je pohřeb pana Sheparda, takže vyhýbat se mu nebude možné. Tedy pokud se Carter vůbec zúčastní. Vím, jak se cítí ohledně jeho nevlastního otce. Sdílíme k němu odpor. Jsem si ale docela jistá, že tam bude pro jeho matku. To je jediný důvod, proč můj táta a já se tam chystáme.

„Sluší ti to, tykvičko,“ říká můj táta s úsměvem, když vejdu do kuchyně. Myslím, že na pohřeb jsem se oblékla, jak se patří. Mám na sobě po kolena černou sukni, černou hedvábnou halenku s krátkým rukávem a černé podpatky. Mé dlouhé, tmavé vlasy jsou stáhnuté v pevním drdolu na vrcholu mé hlavy.

„Díky, tati. Taky ti to sluší,“ odpovím mu, když k němu dojdu a jemně ho políbím na tvář. Vypadá pohledně ve svém černém obleku. Jsem si jistá, že má spoustu obdivovatelek. Chápu, jak moc miloval mou mámu, ale přála bych si, aby se mohl pustit minulosti. Je to už šestnáct let od její smrti. Je čas, aby začal znovu žít.

Bojím se toho, že dnes jde. Doufám, že to nevyvolá vzpomínky na pohřeb mé mámy. Věci jsou stále pro něj těžké. No, fakt, že i nadále se zamyká ty dva dny každý rok, mi říká, že jsou.

Je tu černé auto zaparkované na příjezdové cestě vedle dveří, když odejdeme. Cítím se špatně od žaludku, jak jedeme ke krematoriu. Nejde o pohřeb, jde o to, že uvidím Cartera. Cítím se jako podvodník za to, že jdu na pohřeb někomu, koho nesnáším. Nikdy nebudu moci najít v mém srdci odpuštění za to, co udělal.

Nikdy.

Poté, co zaparkujeme auto, táta a já jdeme halou do kaple. Přidáme se k ostatním. K desíti ostatním. Myslím, že být největším světovým debilem znamenalo, že neměl mnoho přátel.

Můj táta vede menší rozhovor s oběma muži stojícími vedle nás, když se snažím uklidnit vření, které zuří uvnitř mě, jak za chvíli uvidím Cartera. Zaslechnu, jak jeden z mužů říká mému otci, že je pana Sheparda bratr. Nejsem obvykle kritická, ale jsem hned skeptická. Jsou příbuzní. Druhý muž říká, že je jeden ze zaměstnanců pana Sheparda. Zajímalo by mě, jestli někdo z lidí tady byli vlastně jeho přátelé. Lidé jako on nemají přátele, myslím. Jen nepřátelé.

Můj žaludek se zatíná, když pohřební vůz přijede. Předpokládám, že Carter a jeho matka jsou v černém autě, které parkuje za ním. Bylo to stejné auto, které bylo na příjezdové cestě, které jsme viděli, jak jsme sem jeli. Ruce se mi třesou, takže je zabalím kolem svého břicha. Řidič se dostane ven z auta a jde k zadním dveřím. Snažím se nedívat, když otevře dveře, ale moje zatracené oči nedělají to, co se jim řekne.

Carter se dostane ven z auta jako první. Přísahám, že přestanu dýchat, jakmile ho vidím. Je oblečený v černém obleku. Vypadá tak odlišně. Tak dospěle. Tak zatraceně sexy. Z nějakého důvodu mě z toho bolí srdce. Nikdy jsem ho neviděla v ničem jiném než v ležérním oblečení. Je naprosto dech beroucí. Žádná jiná slova nemohou popsat, jak dobře vypadá. Na sedmnáctiletého Cartera, byl neskutečný pohled, ale dospělý Carter… slova neexistují.

Natáhne se pro matčinu ruku a pomáhá ji z vozidla. Mé srdce pro ni bolí, když vidím, jak zlomeně vypadá. Chudinka. Cítím se špatně, že jsem ji svou soustrast ještě nedala, ale neexistoval žádný způsob, jak bych k ní domů mohla jít, když tam byl Carter.

Carter ji vede ke kapli. Když se ji poskytne pohled na rakev v zadní straně pohřebního vozu, čerstvé slzy padají z jejích rudých, oteklých očí. Cítím své vlastní oči pálit, jak ji sleduju. Vypadá tak zničeně. Carter ji zabalí do náručí a drží ji pevně. Vzpomínky na to, jaký to byl pocit, když mě držel jako ji, napadnou mou mysl. Snažím se zatlačit tyto myšlenky pryč. To je minulost a přesně tam je třeba, aby zůstaly. Mám teď Marka.

Když poprvé odešel před všemi těmi lety, měla jsem zlomené srdce. Plakala jsem několik týdnů. Část mě pochopila, proč musel odejít. Nelíbilo se mi to, ale pochopila jsem to. Jak měsíce a roky plynuly a žádná slova jsem od něj nedostala, vůbec nic, moje bolest se obrátila na vztek. Vím, že tu noc, kdy jsem mu dala svoje panenství, jsme se dohodli, že by bylo jen na jednu noc, ale tu noc, jsem mu nejen dala svou ctnost, ale také své srdce. Když odešel hned další den, aniž by se rozloučil, zničil mě. Nejsem si jistá, jestli mu to někdy odpustím.

Možná, že jsme nebyli ve vztahu, ale v první řadě, to byl můj přítel. Přátelé se k sobě takhle nechovají. Na něco jsem mu byla dobrá. To jsem pro něj nic neznamenala? Myslím že, ne.

Po potřesení Carterovou rukou, můj táta zabalí paní Shepardovou do své náruče. Pláče do jeho hrudi.

Ztratil svou manželku, takže pokud někdo ví, čím si prochází právě teď, je to on. Jak je spolu sleduju, cítím Carterovy oči vrtajíc se do mě. Netroufám si vzhlédnout. Naštěstí mám na sobě své velké, tmavé sluneční brýle, takže nemůže vidět mé oči.

Když můj otec pustí paní Shepardovou, zabalím své paže kolem ní. „Je mi líto vaší ztráty, Elizabeth,“ říkám.

„Děkuji, zlato,“ řekne fňukajíc, jak mi vrátí objetí. Pustím ji a udělám krok zpátky, abych mohla pustit dalšího hosta. Stín padá nade mnou. Vzhlédnu a zjistím, že Carter stojí přede mnou.

Drzý zasraný bastard má roztažené ruce a čeká na jeho objetí. Nemyslím si, kámo. Vidím úšklebek křížíc jeho tvář, když se moje obočí zvedne. Než dostanu šanci cokoliv říct, táhne mě do jeho paží. Hajzl. Ví, že neudělám na pohřbu scénu.

Bože, voní úžasně.

Vím, že bych ho měla odstrčit, ale z nějakého důvodu nemůžu. Mé paže, jak se zdá, sami myslí, když vklouznou kolem jeho pasu. Vydechne a pevně mě stiskne. „Kriste, chyběla jsi mi,“ zašeptá tak potichu, že ho skoro neslyším. Slzy pálí mé oči. Taky mi chyběl, ale je příliš pozdě. Čekala jsem na něj několik let, a když se vrátil, já se pohnula už dál.

Když mě realita udeří, nemám jinou možnost, než se odtáhnout. Všechny tyto pocity, které mám k němu, mě sžírají pocitem viny. Nutíc mě se cítit zle kvůli Markovi. Stejně jako nerada to říkám, doufám, že jakmile pohřeb skončí, se Carter vrátí tam, odkud přišel. Mít ho znovu u sebe je příliš těžké. Mám teď nový život. Život, který ho nezahrnuje.

••••

Pro zbytek pohřbu se nehnu od svého otce. Celou dobu cítím Carterovy oči na mě. Jen jednou odhodlám pokušení se na něj ohlédnout. Samozřejmě, zírá přímo na mě. Ze smutného výrazu v jeho tváři, když se naše oči setkají, mě z nějakého důvodu bolí v hrudi. Rychle odkloním oči zpět do přední části místnosti.

Poté, co jsme opustili kapli, paní Shepardová nás pozvala do svého domu na kar. Neměla jsem v úmyslu tam jít, ale prosebný pohled v jejích očích, když mě pozvala, mě přinutil říct ano. Sakra. Radši ať Carter zůstane sakra daleko.

„Nezůstanu dlouho,“ řeknu svému otci, když zaparkuje na naší příjezdové cestě. Nemohu zpracovat tyto pocity, které ve mně Carter způsobuje, když je kolem mě. Být daleko od něj je jediný způsob.

„Jasně, tykvičko. Jsem si jistý, že Elizabeth a Carter ocení tvou účast.“

Samozřejmě, když vstoupíme do domu, první člověk, kterého vidím je on. Jeho oči okamžitě najdou moje. Koutky jeho rtů se zase mírně zvednou, dělajíc jeho nádherný obličej ještě hezčí. Stojí v rohu hlavní místnosti, vypadajíc zcela mimo. Proč se za něj cítím špatně, nemůžu říct. Předpokládám, že cítit se nepříjemně ve svém vlastním domě, je na nic. Přistihnu se, že chci za ním jít a mluvit s ním, ale nejdu. Místo toho zamířím do kuchyně, abych zjistila, jestli tam je něco, s čím bych mohla pomoci. Alespoň tady budu daleko od jeho pohledu.

Mám štěstí, že mají cateringovou službu, takže není s čím pomoci a vrátím se poraženě do hlavní místnosti. Mé srdce klesá, když najdu mého tátu stát s Carterem. Neexistuje žádný způsob, jak bych k nim šla. Naštěstí, jsou zabraní v rozhovoru a nevšimnou si, že jsem znovu vstoupila do místnosti. Nikoho jiného tady neznám, tak proklouznu ven a posadím se na přední shody. Potřebuji čerstvý vzduch. Potřebuju prostor. Musím být tak daleko od Cartera, jak jen je možné.

O deset minut později, slyším přední dveře se za mnou otevřít. Otočím hlavu a najdu ho tam stát, vypadá samolibě a chutně. Skvělý. Vše, co je ve mně, chce vstát a odejít, ale to dospělí nedělají. Ať jsem na něj jakkoliv naštvaná, tak už nejsme teenageři.

„Říkal jsem si, kam ses poděla,“ říká, přicházejíc si sednout vedle mě. „Tady, přinesl jsem ti něco k pití.“ Drží sklenici vína. Mám sto chutí mu říct, aby si ji strčil do svého samolibého zadku, ale pravdou je, že ji potřebuju.

„Děkuji,“ odpovím natahujíc se pro ni, ale on odtáhne ruku. Zúžím na něj oči. Ugh! „Podívejme se, některé věci se nezměnily. Jsi stále kretén.“ Zasměje se mé poznámce, jako by to bylo legrační.

Nemělo to být vtipné.

„Jen si s tebou hraju,“ říká, tentokrát mi ji doopravdy podává. Už si sundal kravatu a sako. Rukávy košile jsou vyhrnuty až po lokty, odhalujíc potetovaný plný rukáv na paži. Neměl to naposledy, kdy jsem ho viděla. Díky tomu vypadá ještě víc jako zlý hoch. Tři slova přicházejí na mou mysl. Sexy. Jako. Peklo. Nesnáším, že jeho přítomnost má stále na mě obrovský účinek.

Přistihnu se, jak uvažuju o tom, jaký byl jeho život, když odešel. Dlouhá doba uplynula od té doby, co jsme byli naposledy spolu. Podle jeho minulosti, je pravděpodobně stále mužská děvka. Nenávidím, že tato myšlenka mě rozrušuje.

„Tak, jak ses měla?“ Ptá se a napije piva.

Musel myslet na totéž, co já. Pokrčím rameny. Je špatné, že mé oči jsou zaměřeny na jeho rty přitisklé kolem hlavy láhve? Vzpomínám si moc dobře, jak ty rty byly cítit. Být znovu vedle něj se zdá být tak neskutečný.

„Byly vzestupy a pády,“ odpovím s pokrčením ramen. Oči uzamkne s mými. Pohled, který vidím na jeho obličeji je tak intenzivní, musím se odvrátit, přičemž si dám obrovský doušek mého vína. Nejsem si jistá, jestli s ním můžu vést takový rozhovor. Je to legrační; Celé roky jsem toužila, aby se vrátil, a teď je tady a já si přeji, aby nebyl.

„Jak se vede mému chlapákovi Larrymu?“ Ptá se, prolomujíc trapné ticho. Mé srdce klesá. Nebyl kolem, takže myslím, že neví. „Nevadilo by ti, kdybych šel za ním? Myslel jsem na něj hodně za ta léta.“ Jen slyšet ho se ptát, přivede do mých očí slzy. Rychle snížím svůj obličej, aby je nemohl vidět.

Co bych za to dala, vidět znovu Lassie. Natáhnu se a uchopím řetízek, který mi Carter koupil, svírajíc ho v ruce. Sundala jsem si ho poté, co odešel, ale když Lassie zemřel, dala jsem si ho zpět. Řetízek a obraz, který Carter nakreslil, je všechno co mi po něm zbylo.

„Zemřel,“ řeknu přiškrceně. Po všech těch letech mi to stále láme srdce, když na něj pomyslím.

„Cože?“ Řekne tónem, jako by mi nevěřil. Přála bych si, aby to byla lež. Mé oči se přesunou zpět na Cartera. I přes mé slzy mohu jasně vidět, jak mu zmizela barva z tváře. „Kurva,“ je všechno, co říká, když si odloží své pivo a obejme mě. Nevzpírám se, pohřbívat svůj obličej do jeho hrudi. „Co se stalo? Byl ještě mladý… tak zdravý.“ Vzlyk mi uniká, jak vzpomínky na to ráno blikají v mé mysli. Nemyslím si, že někdy na ten den zapomenu.

„Byla to moje chyba,“ Přiznám se, poprvé vůbec. Vždycky jsem věděla, že jsem byla důvodem Lassieho smrti, ale všechny ty roky jsem si to popírala. Pravda byla prostě příliš těžká. Styděla jsem se, že mé dětinské činy byly výsledkem jeho smrti.

„Cože? Jak?“ Ptá se nevěřícně, když mě jeho ruka hladí po zádech, aby mě utěšil. Cítím jeho tělo se třást, jak mě drží. Vím, že miloval Lassie, stejně jako já, takže jsem si jistá, že je rozrušený mou zprávou. Z nějakého důvodu neváhám mu říct pravdu a tak je čas, abych se přiznala.

Držím zabořenou hlavu v jeho hrudi. Nemůžu se přimět na něj podívat. Nechci vidět rozsudek v jeho očích, když uslyší to, co musím říct. „Poté, co jsi odešel, jsem byla tak naštvaná na tvého nevlastního otce. V mém srdci jsem věděla, že byl jeden z důvodů, proč jsi odešel. Každý den po několika týdnech, jsem házela Lassieho hovna přes náš plot na jeho zahradu. Byla to moje pomsta. Můj způsob, jak říct „jdi do prdele,“ za to, jak se k tobě choval. V té době to byl tak dobrý pocit. Věděla jsem, že ho to nasere, jen jsem nevěděla, jak moc.“ Cítím jeho tělo ztuhnout.

„Měl s jeho smrtí něco společného?“ Ptá se, uchopujíc mě za ramena a odtahujíc mě, aby viděl můj obličej. Ano, měl. Zkurvený hajzl. Doufám, že shnije v pekle.

„Ano,“ řeknu, jak vzpomínky na to ráno zaplaví mou mysl. Jasně vidím vztek křížíc přes jeho hezké rysy, když to přiznám. Dívá se na mě chvíli před tím, než mě táhne zpátky do jeho objetí.

„Co kurva udělal?“ Zeptá se skrz zaťaté zuby.

„Jednou ráno jsem šla dozadu ven nakrmit Lassieho před školou, jako vždycky. To je… to je, když jsem ho našla,“ říkám, jak čerstvé slzy začnou padat. Bože, kéž bych mohla vymazat ten obraz z mé mysli. „Byl schoulený v pelechu. Zelená pěna mu unikala z tlamy. Snažil se dýchat. Ach, Cartere. Bylo to hrozné,“ pláču a jeho objetí se utáhne. „Nemyslím si, že někdy ten obrázek ze své hlavy vymažu.“

„Kurva. Copak ho otrávil?“ Jeho tělo se teď jasně třese hněvem.

„Ano. Otrávil ho hlemýždí návnadou. Je to něco, co jsme nikdy nepoužívali na naší zahradě, protože jsme věděli, jak je to pro psy toxické. Množství jedu, které veterinář našel v jeho systému, bylo pozřeno ve velkém množství. Pitva prokázala stopy mletého masa, na které musel Lassiho nalákat.“

„Ježíši Kriste.“

„V době, kdy jsme ho dostali k veterináři, už neměl šanci. Bylo příliš pozdě,“ pokračuju.

„Byl obviněn za to, co udělal? Moje máma se nikdy o tom nezmínila v našich telefonních hovorech.“

„Můj táta se snažil. Nemohli jsme dokázat, že to byl on, ale oba jsme věděli, že to byl on. Vzali jsme vzorek z jeho zahrady. Byl to stejný typ, který byl použit k otrávení Lassieho. Bohužel, je to běžně používaná značka, takže bez žádného konkrétního důkazu, nebylo nic, co jsme mohli udělat.“ Slzy stékají po mém obličeji, jak znovu cítím moje srdce vynechávat údery. Tak moc mi chybí. Nezasloužil si takhle zemřít. Byl to dobrý pes.

„Je mi to zasraně líto,“ říká Carter mačkajíc mě k němu. „Tak kurva líto. Muselo být těžké to vidět. Vím, jak moc jsi milovala toho psa. Kurva. Pokud by ten hajzl nebyl už mrtvý, tak bych ho nechal trpět za to, co udělal.“ Jeho tón mi říká, že každé slovo myslí vážně. Tak přesně jsem se cítila, když se to stalo.

Když pan Shepard zajel na příjezdovou cestu toho odpoledne po práci, můj táta pochodoval přímo tam a praštil ho do úst. Nikdy to nevynahradit to, co udělal, ale dalo nám to nějaké uspokojení.