Bastard - 15. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Carter

Během několika příštích týdnů se zdál být život zase trochu těžší. I přesto, že mám konečně své auto zpátky, což je kurva úleva, Indi a já trávíme spoustu času společně. Zjišťuju, že čím více s ní jsem, ​​tím víc bez ní nechci být. Je to v prdeli. Je to na hovno chtít někoho, koho víte, že nemůžete mít.

Tvrdě se snažím, abych nedal nic najevo a i nadále ji trápím kdykoliv můžu, ale s každým dalším dnem zjišťuju, že je těžší jí odolat. Měl jsem si ji prostě vzít, když se mi nabídla, ale pro jednou v životě jsem se snažil být dobrý chlap. Dal přednost jí před svými vlastními potřebami.

Není den, kdy nemyslím na to, co jsme dělali tu noc nebo na to jak chutná její kundička. Chci mít své koule pohřbené hluboko v ní. Víc. Než. Cokoliv. A to ani nechtějte, abych začal mluvit o jejích ústech.

Věci doma se taky pekelně zhoršují. Nejsem si jistý, jak dlouho můžu pokračovat a kousat se do jazyka, když jsem kolem hňupa. Myslím, že přišel na to, že nebojuju a nic mu nechci vrátit zpátky, protože nechci rozesmutnit svoji mámu. Používá to jen pro svůj prospěch. Vysmívá se mi teď při každé příležitosti, která se mu dostane. Hajzl. Musím, odtud kurva, vypadnout, jinak všechno zničím.

Pokud se neudržím s tím hajzlem, zničím to dobré pro moji mámu. Stejně jak ho nenávidím, tak miluju, když vidím svoji mámu šťastnou. Nikdy nepochopím proč, ale on ji takovou dělá.

A pak, je tu Indi. Kdybych nechal tu věc mezi námi zajít dál, tak ji zničím taky. Nechci zatemnit její slunce svou temnotou. Ona je čistá a já nejsem. Jak může něco, co se zdá být tak správné být tak špatně? Život může být někdy skutečná mrcha.

Mám pocit, jako by se stěny kolem mě stahovaly. Některé dny jsou tak špatné, že bojuju s dýcháním.

Pořád zbývá ještě pár měsíců, než mi bude osmnáct. Ve svém srdci vím, že tak dlouho nevydržím.

••••

V sobotu večer sedím u svého stolu v mém pokoji a dělám domácí úkoly, když vidím Indi vylézat z okna svého pokoje. Kam si k čertu myslí, že jde? Kurva. Dnes jsem se jí vyhýbal jako čert kříži. Jen jsem potřeboval nějaký prostor, abych si protřídil všechny ty nežádoucí pocity, které k ní chovám.

Vypadá to, že to byla ztráta času, kurva. Nemůžu tu jen sedět a sledovat, jak míří, jen Bůh ví kam. Cokoliv se jí může stát.

Sleduju, kterým směrem míří, než na sebe hodím triko. Z nějakého důvodu jde pěšky dolů k jezeru. I když je teplá noc, musí mít ve své zatracené hlavě kameny, pokud má v úmyslu si jít zaplavat.

Jen pár minut uplyne, když se obuju a vylezu z okna. Doufám, že není příliš daleko. Měl jsem si vzít baterku. Je tu zasraná tma. Mám sto chutí si ji ohnout přes koleno a naplácat jí, že opustila dům v tuhle noční dobu na vlastní pěst. Kriste, někdy je takový zasraný blázen.

Mumlám si pod dechem vulgarismy, když ji uvidím. Ona sedí sama na doku a nohy jí visí přes okraj. Vidím jenom její siluetu díky měsíčnímu světlu. Světlo se odráží o vodu a rozjasňuje ji.

Můj srdeční tep se zvedne, když se dostanu blíž. Pocity jako láska/nenávist vůči ní se šíří po celém mém těle. Přesto, i když se mi to tak trochu líbí, tak je to pro mě cizí a kurva mě to děsí. Když jsem kolem ní, tak se cítím naživu. Myslel jsem, že část mého já zemřela už dávno. Nedokážu vysvětlit, jak tahle malá ohnivá koule, která mě tak kurva vytáčí, ve mně dokáže vyvolat takové pocity, ale do prdele, pokud to tak není.

„Co tady děláš úplně sama?“ Ptám se naštvaně, jak stojím pár kroků za ní.

Ona neodpoví, ale já jasně vidím její ruku otírat si oči. Zasraně skvělý, ona pláče. Nevím, jak se vypořádávat s takovými sračkami. Neplakal jsem od doby, co jsem byl dítě. Proč musí být ženy tak zasraně emocionální?

To, co chci udělat, je otočit se a jít do prdele pryč. Ale nemůžu jí to udělat. Ježíši Kriste. Vím, že budu litovat, že se ptám. „Jsi v pohodě?“

„Jsem v pořádku,“ zafňuká. Ona není kurva v pohodě. „Můžeš mě prostě nechat o samotě?“ I když mě posílá pryč, jak jsem doufal, nemohu od ní odejít. Zaprvé: protože to chce a tvrdohlavá část mě jí nedovolí mi říkat, co mám dělat. Zadruhé: proto, že z nějakého důvodu, když ji vidím rozrušenou, svírá se mé srdce. Do prdele.

Udělám pár kroků, které nás oddělují a sednu si vedle ní.

„Pokud jsi v pohodě, proč pláčeš?“ Zeptal jsem se jí právě? Teď bych si dal nejradši pěstí, že jsem tak hloupý. Ačkoliv z nějakého důvodu chci vědět, proč je smutná.

„Říkala jsem ti, že jsem v pořádku.“

„Dobře. Když to říkáš.“ Vím, že lže, ale nebudu ji tlačit. Taky ji ale neopustím.

Sedíme v tichosti několik minut a díváme se na jezero. Když vidím, jak si k tváři zvedá ruku a utírá si slzy. Bolí mě ji takhle vidět.

Pohnu rukou mírně vlevo propletu své prsty s jejími. Možná nechce mluvit, ale ocitám se v naději, že když jsem tady tak ji to uklidňuje. „Dnes je výročí smrti mé mámy,“ šeptá. Kurva. To vysvětluje ty slzy.

„Je mi to líto,“ je všechno, co říkám. Hloupý, já vím, ale já nejsem dobrý v těchhle věcech.

„Můj táta se zamyká se ve svém pokoji každý rok v den výročí. Pije láhev skotské a pláče. Nemůžu to vystát. Vevnitř mě to trhá. To je důvod, proč sedím tady. Abych ho neslyšela.“

Kriste. Nemám slov pro to, co mi právě řekla, a tak jí místo toho jen stisknu ruku.

Držet ji takhle za ruku a být jí takto blízko, vystřelí všechny mé smysly do nejvyšší pohotovosti, ale mám pocit, že dnes večer potřebuje přítele víc než cokoli jiného. „Jsem si jistý, že vám oběma chybí. Byl bych ztracený, pokud bych ztratil svoji mámu,“ přiznávám.

„Chybí nám. Jediná vzpomínka, kterou na ni mám, je, když byla nemocná. Můj táta se snažil, abych toho viděla co nejmíň. Byla hodně v posteli. Vzpomínám si na dobré chvíle, kdy mě můj táta nechával ležet s ní. Někdy mi zpívala a hladila mě po vlasech.“ Malý úsměv zdobí její tvář, když to říká. „Mrzí mě, že její život byl tak krátký. Bylo jí teprve dvacet osm, když zemřela. Většinou jsem smutná za mého tátu. On je bez ní tak ztracený. Je to jako by jeho světlo zhaslo, když umřela. Vím, že mě miluje, ale je to jiná láska, než kterou choval k mé mámě. Skoro každý den odvádí dobrou práci skrýváním toho, jak se cítí, ale ve dnech jako dnes ukazuje, jak moc ho její smrt zasáhla. Nenávidím, že přišla o to, jak jsem vyrůstala a předtím, než řekneš něco chytrého, od šesti let jsem už vyrostla hodně.“

„Opravdu? Potom jsi musela být zasraně miniaturní, když ti bylo šest.“

„Ha, ha,“ říká a plácá mě do ramene.

„Vtipy stranou,“ zasměju se, „muselo to být pro něj těžké. Ztratit manželku a vychovávat dítě na vlastní pěst.“

„To bylo. Jsem si jistá, že občas to stále těžké je. Je tvůj otec ještě naživu?“ Ptá se. Obvykle tuto otázku házím do autu, ale dnes tomu tak není. Nikdy dříve jsem o tom s nikým nemluvil, ale překvapivě, poprvé v životě o tom mluvit chci. Chci se ji otevřít.

„Nemám ponětí. V den, kdy se dozvěděl, že moje máma byla těhotná, odešel.“

„Takže ses s ním nikdy nesetkal?“ Ptá se a otáčí svou tvář ke mně.

„Nikdy. Vždy jsem to byl jen já a moje máma, dokud se neprovdala za toho čuráka.“

„Je mi to líto,“ zašeptá a stiskne mi ruku. „Máš nějakou další rodinu? Jako prarodiče?“

„Ne. Rodiče moji mámy ji vykopli, když otěhotněla. Zřejmě to byla pro rodinu ostuda. Ztratila všechno kvůli mně. Vzala mě tam zpátky, když mi bylo pět. Moc dobře to neproběhlo. Můj děda mě nazval bastardem a zabouchl před námi dveře.“

„Cože? Ó. Můj. Bože. To je hrozné. Mrzí mě, že se ti to stalo. Je to důvod, proč se vždy před lidmi označuješ jako bastard?“ Ptá se. Slyším smutek v jejím hlase, když mluví. Asi jsem se ji neměl otevírat, ale skutečně cítím jakousi úlevu, když o tom mluvím. Stejně jako by hmotnost z mé hrudi odpadla.

„Je to pravda. Jsem bastard. Nic to nemůže změnit.“ Po všech těch letech stále cítím stud, když myslím na ten den a na to co to slovo znamená. Pustí mou ruku a natáhne se, aby mi natočila tvář k sobě. Když vidím slzy v jejích očích, přináší to knedlík do mého krku.

„Ty nejsi bastard, Cartere. Prosím, nikdy o sobě takto nesmýšlej.“

„Stále si pamatuji na den, kdy jsem se podíval do slovníku na význam slova bastard.“ Vydechnu, když si vzpomenu na ten den. Na zatracený den, kdy jsem se dozvěděl, co jsem ve skutečnosti byl.

Nemanželské dítě. Osoba považována za zlou nebo opovrženíhodnou. Osoba, jejž všichni považují za ubohou. Něco, co je nečestné, z nižší společnosti nebo pochybného původu.

„Byl jsem zničený, ale taky jen dítě. Myslím, že jsem se s tím naučil žít až v průběhu let.“

„Ty nejsi bastard, Cartere. Jen proto, že se někdy rozhodneš chovat jako jeden, neznamená, že jím jsi,“ říká a jedna toulavá slza spadne z jejích krásných zelených očí. Vidět ji pro mě plakat způsobí, že knedlík v mém krku jen roste. Skoro zní, jako by věřila tomu, co říká. Chci jí věřit, stejně jako jsem chtěl věřit mámě všechny ty roky, ale je to fakt.

„To je v pořádku,“ řeknu jí, jak se natáhnu a otřu jí slzy svým palcem. „Jak můžeš vidět, přijal jsem skutečnost, že jsem bastard,“ uchechtnu se, ale ona ne. Moje slova jí vlastně ještě rozesmutní. Ty slzy trhají mé zasrané srdce.

„Spousta lidí v dnešní době má děti dříve, než se vezmou. Není to velký problém. Starší generace mohou těm kecům věřit, ale podle mého názoru by se měli stydět. Ty ubohé děti nikdy nežádaly, aby se narodily, přesto musely trpět kvůli nespravedlnosti úzkoprsých lidí po zbytek jejich života. Pokrytci jako tvůj dědeček mají v hlavě nasráno, pokud se mě ptáš.“ Její slova mě rozesmějí. „To není legrace, Cartere. Podívejte se na to, co ti to udělalo. Jsem kvůli tomu tak naštvaná,“ dodává mračíc se. Vypadá tak zatraceně rozkošně, když to dělá.

Chystá se říci něco dalšího, ​​ale já se předkloním a zakryju její ústa svými. Jsem rád, že to tak cítí a jsem rád, že si nemyslí, že jsem bastard. Všechno, co řekla, je pravda, ale bohužel to ještě neznamená, že se cítím lépe.

Pořád jsem bastard.

Možná, že časem její slova pomůžou, ale teď všechna krev opouští můj mozek a spěchá rovnou do mého ptáka, takže nemůžu myslet na nic jiného kromě ní. Vím, že jsme si řekli, že tam znovu nezajdeme, ale potřebuju to. Zasraně potřebuju ji.

Když zakloním její hlavu dozadu a prohloubím polibek, zasténá mi do úst. Posunu své ruce pod její paže a zvednu si ji do klína, tak že mě obkročí. Obejme mě nohama kolem pasu a uzamkne své ruce kolem mého krku.

Moje ruce vklouznou kolem jejího útlého pasu a přitisknu si její tělo blíž k mému. Miluju, jak líbá. To, jak dobře jsou cítit její rty proti mým. To jak se její měkké tělo tiskne k mé tvrdosti. Nemyslím si, že mě to někdy omrzí. Vlastně vím, že neomrzí. Jsem závislý – na ni.