Bastard - 13. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Carter

Jakmile odejde, ležím v posteli se zasraně velkým úsměvem na tváři. Kriste. Moje mysl se točí. Opravdu se to právě stalo? Nikdy dříve jsem si s holkou takhle nezačal, ale do prdele, jestli to, co jsme dělali, mě neuspokojilo víc, než to, co jsem dělal v minulosti. Dal bych cokoliv za to, abych ji mohl ošukat. Cokoliv. Ale nemůžu to udělat. Zaslouží si mnohem víc než jen jednu noc. To je vše, co mohu nabídnout. Nechci závazky. Vůbec.

Nejsem si jistý, kolik je hodin, když nakonec znovu usnu, ale vím, že jsem o ní snil. Dokonce jsem se probudil s úsměvem na tváři. Do prdele. To nejsem já. Doufám, že to nebude mezi námi divné.

Chci, aby věci zůstaly tak, jak jsou.

Ani si neuvědomím, že si pískám, když vejdu do kuchyně na snídani, dokud to máma nezmíní. „Někdo dnes ráno vstal z postele pravou nohou,“ zavrká. „Je to už dlouho, co jsem tě naposledy viděla tak šťastného. Je skvělé tě tak vidět, miláčku.“

„Dobré ráno, mami,“ říkám a líbám jí na tvář a ignoruju její poznámku. Moje nálada mě skutečně překvapuje taky.

„Se vším, čím sis včera prošel, to je poslední věc, kterou jsem čekala, že uvidím dnes ráno. Vím, jak moc miluješ to auto.“

Kurva. Moje auto. Na chvíli jsem si myslel, že mluví o mně a Indi. Moje hlava je tak zahalena jí, že ta věc s autem zcela vyklouzla z mé mysli. Úsměv okamžitě spadne z mého obličeje a ten špatný pocit, který jsem měl včera odpoledne, se vrátí. Chtěl bych dostat do rukou toho, kdo je za zodpovědný.

„Doufám, že zjistí, kdo to udělal,“ říká a pokládá přede mne snídani. Najednou už ani nemám chuť k jídlu. Nevím, jak seženu peníze na opravu. Moje pojištění se vztahuje pouze na to, kdybych boural. To je vše, co jsem si mohl dovolit. „Nebudu dnes potřebovat svoje auto, zlato. Můžeš s ním jet do školy, pokud chceš.“

„Díky, mami.“

„Sněz něco,“ povzbuzuje mě a jemně tře má záda. „Jsem si jistá, že Ross přijde na to, kdo za to může.“

Zasraně v to doufám.

••••

Jak si to mířím k autu, tak si nejsem jistý, jestli se Indi ukáže, ale doufám, že jo. Jsem překvapen, že můj žaludek udělá podivnou věc, jak myslím na to, že ji uvidím. Nelituju včerejší noci. Jak bych mohl? Jen chci, aby to mezi námi bylo jako předtím. Musím dát svoje sračky dohromady a zahrát to do pohody. Poslední noc byla jednorázová záležitost. Stejně jako bych to chtěl zopakovat, tak pro naše dobro, se to už nesmí stát.

Hodím si batoh na zadní sedadlo, Indi zrovna přichází boční bránou. Nesnáším, že si musím vzít dnes mámino auto. Nesnáším, že někdo moje pojebal. Bůh pomáhej tomu, kdo to byl, i když jsem si jistý, že to byl ten zmrd Brad.

„Ahoj,“ říká, jak jde ke mně. „Myslela jsem, že dnes pojedeme autobusem.“

„Kdo řekl, že tě svezu?“

„Co?“ Vydechne, než přimhouří oči. „Vidím, že jsi dnes svoje kreténství doma nezapomněl.“ Zašklebím se jejímu komentáři. Díky Bohu, jsme v pohodě.

••••

„Slyšel jsem, co se stalo tvýmu autu,“ zasměje se Brad, jak v hale projdu kolem něj směrem ke skříňkám.

„Do hajzlu.“ Měl jsem v plánu ignorovat toho hajzla, dokud bych neměl nějaký důkaz, že to byl on, ale ne teď. Ne po tom, co právě řekl. Něco uvnitř mě se pohne. Můj batoh ani nespadne na zem, když na něj skočím. Párkrát ho dobře uhodím, než mě jeden z učitelů od něj odtrhne. „Cartwrighte, Reynoldsi, hned do ředitelny!“ Vykřikne, skvělý. Po těch všech problémech, do kterých jsem se dostal na staré škole, jsem mámě slíbil, že tady zkusím udržet nos čistý. Myslím, že ten slib jsem právě teď porušil.

Učitel nás oba usadí venku v čekárně a opustí nás, protože jde věc nahlásit řediteli „Zaplatíš za to, co jsi udělal mému autu, čuráku,“ řeknu skrz zaťaté zuby, jak se mračím na Cartwrighta.

„Hodně štěstí s důkazy, kreténe. Myslíš si, že jsem dost hloupý na to, abych to udělal před svědky?“

Zasraně jsem věděl, že to byl on. Vstávám ze židle připravený mu dát další porci.

„Posaďte se, pane Reynoldsi,“ říká ředitel přísně ve dveřích jeho kanceláře, než obrátí svou pozornost na Brada. „Slyšel jsem správně, pane Cartwrighte?“ Kristepane, doufám, že zasraně slyšel jeho doznání.

„Cože?“ Říká Brad, jak mu mizí barva z tváře.

„Jestli se nepletu, tak jsem právě slyšel vaše doznání, že jste zdemoloval auto pana Reynoldse.“

„Neee,“ ten ukecanej buzerant zaječí.

„Takže teď přidáte do svého seznamu trestných činů lhaní. Měl jsem tady ráno policii a ta se mne na tento incident ptala. Myslím, že je možná budeme muset zavolat zpátky.“

„Neudělal jsem to,“ zakvílí, jak je panika jasná v jeho hlase. Prý zasraně neudělal. Jsem moc rád, že ten arogantní bastard nedokázal udržet svou velkou hubu.

••••

Kvůli té bitce jsem zůstal po škole, ale Cartwrightův pěkný zadek byl suspendován. Indi otec se vrátil do školy a vzal ho pryč k výslechu, později byl obviněn z vandalismu a zničení majetku.

Poté, co skončila škola, jsme Indi a já jeli domů. Jsem rád, že včerejšek nezničil věci mezi námi. I když se oba stále chováme, jako bychom se nesnášeli, i když myslím, že se z nás stávají přátelé. Neměl jsem opravdového přítele od doby, co jsem byl kluk.

Po tom dni, kdy jsem se dozvěděl, že jsem bastard, tak jsem se tak i začal chovat. Čím jsem byl starší, tím horší bylo mé chování. Přátelé, které jsem tehdy měl, se přestali postupem času okolo mne motat… Myslím, že jejich rodiče si mysleli, že jsem měl na ně špatný vliv. Možná jsem měl, ale díky tomu jsem se cítil ještě víc k ničemu.

Indi táta vyjde ven, aby nás pozdravil, když zastavíme na příjezdové cestě. „Ahoj tati,“ říká.

„Ahoj, tykvičko. Nebude ti vadit, když si promluvím s Carterem?“

„Vůbec ne. Vezmu Lassie na procházku, než začnu dělat domácí úkoly.“ Oba ji sledujeme, jak jde k domu. Samozřejmě, moje oči jsou znovu přilepený na jejím zadku. No, myslel jsem si, že ji oba sledujeme odcházet, dokud se neobrátím tváří v tvář panu Montgomerymu a zjistím, že na mě civí. Kurva.

„Můžu se zeptat, jaké jsou tvoje záměry s mou dcerou?“

„Jsme přátelé, nic víc,“ lžu. No je to docela pravda. Přátelé s výhodami, dalo by se říct, ale přání smrti nemám a tak nic neříkám.

„Nejsem hloupý, synu. Vidím, jak se na sebe díváte.“ Nervózně si strčím ruce do kapes džínů. Je jedna věc, pokud vím já, jak se cítím a ta druhá zas to, dát to vědět někomu jinému. Nelíbí se mi, kam tento rozhovor směřuje. Čekám na to, kdy mi řekne, že nejsem dost dobrý pro jeho dceru. Vím to, ale je na prd ho slyšet to říct. Až do teď se mi líbilo, jak se ke mně chová. „Je to přesně tak, jak jsem se já díval na svou ženu, když se poprvé přistěhovala do města,“ vyznává.

„Jo. Je mi líto… víte… co se stalo vaší ženě,“ říkám mu.

„Děkuji.“ Vidím smutek v jeho očích a je mi ho líto. Nikdy jsem nebyl zamilovaný, takže si můžu jen představit, jak se cítí, ale mohu vám říci, že zdaleka se s její s mrtí nesmířil. „Jestli mě její smrt něco naučila, tak to, že je třeba žít život naplno. Nikdy nevíme, co je za rohem.“ Vydechne a pak zavrtí hlavou.

„Jsem si jistý, že to pro vás nebylo snadné.“

„Bylo to těžké, ale má Indi, mi pomohla. Je tak moc jako její matka.“ Usměju se, když vidím jak se jeho obličej rozsvítit. Nikdy bych to nepřiznal, ale ona má na mě stejný účinek. „Musím tě varovat, abys jí neublížil? Aby ses k ní vždy choval s respektem? Ona je vše, co mám, a znamená pro mě celý svět, Cartere.“

Cože? To je to poslední, co jsem očekával, že řekne. „Ne, pane,“ odpovím, než si odkašlu.

Do prdele. Je to správná odpověď, nebo to byl chyták?

„Dobře,“ říká a chytne mě za rameno. „Mám tě rád, synu, ale pokud ji ublížíš nebo nějak zneuctíš, tak v žádném případě nebudu váhat ti nakopat prdel. Chápeš?“ Když se na mě usměje, cítím, jak se taky usmívám. Nepředstavoval jsem si, že tenhle rozhovor tak skončí. Indi a já nikdy nebude víc než to, co jsme, ale je hezké vědět, že jejímu otci nevadí myšlenka, že by byla s někým, jako jsem já.

„Ano, pane.“ Přikývne a obejme mě kolem ramen, jako by byl spokojen s mou odpovědí.

„Zavolal jsem dnes odtahovce a vzal tvé osobní věci z auta,“ říká, když mi podá plastovou tašku. „Vyhodil jsem tu rakovinu. Ať tě radši neuvidím kouřit, rozumíš?“

„Ano, pane,“ odpovím a skloním hlavu. Cítím se jako dítě, které je káráno, ale na druhou stranu je fajn vědět, že se o mě někdo zajímá.

„Také jsem našel tohle.“ Vytáhne zmačkaný kus papíru z kapsy. Aniž by ho rozevřel tak vím, co to je. Indianin portrét. Kurva. Proč jsem ho nechal na podlaze mého auta? Měl jsem ho hodit do koše, ale z nějakého důvodu jsem se k tomu nemohl přinutit. „Nakreslil jsi to?“

„Ano,“ odpovím, natahuju se pro něj. On stáhne ruku zpátky.

„Je to dobré. Vadilo bych ti, kdybych si ho nechal?“ Kriste. Každou minutou je tahle konverzace čím dál divnější.

„Jasně,“ říkám mu. Jsem si jistý, že bych mohl nakreslit jiný, kdybych chtěl, ale to nechci. Jsme přátelé. Nic víc. „Neukážete jí to, že ne?“

„Obrázek?“ Ptá se a malý úsměv mu hraje na rtech.

„Ano,“ odpovím nesměle. Nechci, aby si myslela, že jsem jí posedlý nebo tak něco, protože nejsem.

„Ne, pokud nechceš, tak ne“ říká a usmívá se. Nemám tušení, proč se usmívá.

Uhnu očima. To, jak se na mě dívá, je stejným způsobem jako Indi. Stejně, jako by mohl vidět skrze mne. Odkašle si. „Proč nemáš plně pojištěné auto?“ Ptá se a mění téma. Jsem za to vděčný.

„Nemohl jsem si to dovolit.“

„No dobře. Ten chlap od odtahovky mi dluží pár laskavostí, tak jsem ho poprosil, aby začal s opravami. Můžeš žalovat Cartwrighta za škody. Jeho rodiče si to můžou dovolit. Promluvím si o tom s jeho otcem. Nejspíš bude souhlasit s placením za opravy, byl by nerad, kdyby se to dostalo ven. Nebudou chtít, aby se to zveřejnilo.“

„Děkuju vám,“ říkám a natahuju k němu svou ruku. I když jsem stále naštvaný kvůli svému autu a skutečnosti, že to bude trvat týdny, možná i déle, než ho dostanu zpět, tak si nemůžu přát lepší výsledek.

••••

Zbytek týdne je bez problémů. Ve dnech, kdy moje máma potřebuje auto, tak odveze Indy a mě do školy. Jinak mi auto půjčuje.

Ross mluvil s Cartwrightovým otcem. Měl pravdu. Neváhal souhlasit s placením všech oprav, které jsou nutné a to výměnou za naše mlčení, samozřejmě. No, to je ale stejně k ničemu. Je to malé město. Sračky se už rozšířily jako divoký oheň.

Pozdě v pátek odpoledne, Ross zaklepe na dveře. „Máš půl hodiny?“ Ptá se. „Potřebuju s něčím pomoci.“

„Jistě. Jen řeknu mámě, že jdu ven.“ Nemám tušení, o co jde, ale jdu do toho. Jakmile sedím u něj v autě, řekne mi, o co jde.

„V neděli má Indiana narozeniny, a tak jsem se rozhodl koupit jí malé auto. A teď k tomu, proč tě potřebuju. Zítra pracuju celý den, takže pokud ho budu potřebovat v neděli, musím ho dnes vyzvednout. Potřebuju, abys ho odvezl z bazaru.“

„Chcete jí ho dát dnes?“ Zeptám se.

„Ne. Frank přes silnici mi ho dovolí schovat ve své garáži až do nedělního rána. V neděli si beru volno, abych její narozeninový den mohl strávit s ní.“

„Dobře. Bezva. Má vůbec řidičák?“ Má štěstí, že její otec si může dovolit ji koupit auto. Vím, že pokud by moje máma byla v této pozici, tak by udělala totéž pro mě. Vždycky mi půjčovala svoje, dokud jsem si nemohl dovolit koupit vlastní.

„Ano.“ odpoví.

••••

Začíná se stmívat, když dorazíme zpátky domů. Ross mi řekl, abych zaparkoval o ulici dál po dobu pěti minut, aby mohl jít do domu a odvést Indianinu pozornost. Frank už čekal před domem s jeho otevřenými garážovými vraty, když zastavím na jeho příjezdové cestě.

Neměl jsem tušení, že má Indii narozeniny. Kvůli tomu přemýšlím, mám ji něco koupit?

Jsme něco, jako přátele. Hádám, že přátelé takové sračky dělají. Kriste. Nechci, aby si o nás něco myslela.

••••

V sobotu, mně Indiany otec zve, abych přišel v neděli večer na narozeninovou večeři. Myslím, že to znamená, že teď jí musím něco dát. Přiznám se, že jsem nespal polovinu noci přemýšleje, jaký druh dárku by chtěla.

„Mami, můžu si půjčit tvoje auto?“ Ptám se, když vejdu do kuchyně.

„Ne,“ říká hňup, jak se cpe do hovoru.

„Johne. To není hezké,“ odpoví máma. „Proč si nemůže půjčit moje auto?“ On si odkašle a zavrtí se v křesle. Stejně jak ho nenávidím, se chci smát. Obvykle má velmi vypočítané útoky proti mně. Hádám, že mu to vyklouzlo.

„Když se nemůže postarat o své vlastní auto, tak proč bychom ho měli odměnit tím, že mu půjčíme naše? Kdy se pak má naučit lekci?“

„To je trochu přehnané,“ říká máma a dává si ruce na hruď, jako by byla raněná, nebo šokována jeho slovy. Kdyby jen věděla, „přehnané“, je jeho druhé jméno. „Carter neměl žádné dočinění s tím, co se stalo s jeho autem. Proč by měl být za to potrestán?“

„Máš pravdu, Elizabeth,“ říká svým zasraně falešným hlasem. Položí papír, který četl na stolek, zvedne se ze své židle a zamířil k ní. „Omlouvám se, miláčku,“ řekne dávajíc své ruce kolem jejího pasu. Moje máma se na něj usměje. Kurva, má jí omotanou kolem prstu. Samozřejmě, že se mi neomluví. Kretén.

„Mé klíče jsou v kabelce, zlato,“ říká mi s úsměvem. Přesunu z ní svůj pohled a podívám se na hňupa. „Díky, mami.“

„Můžeš své matce umýt auto, až se dostaneš domů, aby si jí poděkoval za její velkorysost,“ zavrčí hňup. Kriste, rád bych z něj vypleskal ten samolibý výraz.

„To nemusí“ říká moje máma a zamračí se.

„To je v pořádku, mami. Nevadí mi umýt ti auto.“ Vyjdu z místnosti dřív, než má někdo z nich šanci něco říct. Nebo hlavně předtím, než řeknu něco, co by ji jen rozrušilo.

••••

Po dvou hodinách procházení se po obchoďáku, jsem nakonec našel perfektní dárek pro Indianu. Nejsem zvyklý dělat tyhle sračky. Nesnáším nakupování. Nesnáším kupovat zasraný dárky. Je to něco, co jsem nikdy předtím nedělal. Mámě jsem vždycky dával peníze. Jsem si jistý, že bylo hodně věcí, bez kterých by se obešla, ale potřebovala peníze víc než cokoli jiného.

Jsem vděčný, že paní v obchodě šperků se nabízí, že zabalí dárek, jinak bych jí ho dal tak jak je. Ještě jednu věc musím udělat, než odtud zasraně vypadnu.

Když přijedu domů, skryju své nákupy v mém pokoji a zamířím ven umýt mámě auto. Nevadí mi pro ni dělat věci, ale nesnáším, že mi to rozkázal on. Je to jen další věc, která přidá čurákovi ke škodolibosti.

O hodinu později mám hotovo. Vyprázdním kbelík, umyju houbu a začnu rolovat hadici, když hňup vyběhne ze strany domu. „Předtím, než všechno uklidíš, bys mohl umýt i moje auto,“ rozkáže.

„Cože?“

„Jsi hluchý, stejně jako natvrdlý?“

„Ani jedno,“ odpovím přes zaťaté zuby. Rád bych poslal toho čuráka k zemi. Kdyby nebylo mé mámy, tak bych neváhal. „Nepůjčil jsem si tvoje auto, tak proč bych měl?“

„Protože žiješ v mém domě, jíš mé jídlo a používáš moji elektřinu, to je proč, ty spratku. Nejsi pro mě nic a nejsi případ charity, takže pokud chceš i nadále žít pod mou střechou, uděláš sakra přesně to, co říkám.“ Podrážděně vydechnu, zatímco počítám do deseti v mé hlavě. Čím déle zůstanu v tomto domě s ním, tím těžší bude pro mě být v pohodě. „Udělej to,“ dodává, než zamíří zpátky k domu. „Ať radši uděláš dobrou práci, jinak tě to nechám udělat znovu.“ Nenávidím ho ohnivou vášní. Co bych opravdu chtěl udělat, je vrazit mu tuhle zatracenou houbu do jeho zasranýho hrdla.

Popadnu kbelík ze země a jdu k vodovodnímu kohoutku, když se pohledem podívám směrem k Indi pokoji. Skvělý. Stojí u zasranýho okna a dívá se na mě soucitným úsměvem na její tváři. Nechci a nepotřebuju její zatracený soucit. Nesnáším, že byla právě svědkem, kdy čurák držel moje koule.

Jakmile je kbelík plný a já přidám mycí prostředek, hodím houbu na kapotu jeho auta. „Ahoj, chceš pomoct?“ Ptá se Indi za mnou, díky čemu si poskočím.

„O co se snažíš, přivolat mi zatracený infarkt?“ Nadávám.

„To je trochu dramatické nemyslíš?“ Říká sarkasticky a pokládá si ruce v bok. Miluju její postoj. „Jen jsem se snažil být milý.“

„No, nebuď.“ Zúží na mě oči a já se snažím potlačit svůj úsměv. Je špatně, že se mi líbí dostávat se jí pod kůži?

„Neměl bys ho nechávat, aby se k tobě tak choval.“ Říká, jak se vrátím do práce.

„Když budu chtít tvůj názor, děcko, zeptám se tě.“

„Nemusíš být takový osel,“ říká našpulenými rty.

„A ty nemusíš být zas tak zasraně otravná,“ odpálím.

„Jdi do prdele, Cartere.“

„Ach, vím, že bys chtěla, ale promiň. Jak už jsem řekl dříve, nemohu to udělat.“ Ona na mě zavrčí a rozzlobeně se otočí, díky čemu se rozesměju. Myslím, že jsem si pro teď z ní dělal srandu dost. „Hej,“ říkám, když se rozčertí a směřuje domů.

„Co?“ Zastaví se, ale neotočí.

„Díky za nabídku.“ Když mi přes rameno ukáže prostředníček, tak hodím hlavu dozadu a směju se.

Také bych jí chtěl poděkovat za zvednutí nálady, ale jasně, že to neudělám.

••••

Později v noci sedím ve svém pokoji a kreslím, když slyším vrznutí boční brány. Vyskočím a rozhlédnu se. Indiana. Kam si do prdele myslí, že teď v tuhle hodinu v noci jde?

Otevřu okno a v mžiku vyskočím ven. „Hej. Kam si myslíš, že jdeš?“ Zeptám se, když jdu za ní.

„Co to kurva, Cartere?“ Rozzlobeně zašeptá, zatímco svírá svou hruď. „Snažíš se mě vyděsit k smrti?“ Usmívám se a rozhodnu se na ní hodit její slova z dneška.

„To je trochu dramatické, nezdá se ti?“

„Ha, ha. Myslím, že je to trochu rozdíl, Cartere. Je tma, je pozdě a já jsem holka.“

„O důvod víc, proč mi musíš říct, co sakra děláš tady venku, „ vyštěknu. Ať se mi radši nesnaží lhát. Začíná mi lézt na nervy. Hodím si její zadek přes rameno a uložím ji zpátky do svého pokoje, když budu muset.

„Do toho ti nic není,“ odpoví a rychle si dá jednu svou ruku za záda. To si nemyslím, děcko. Nejsem si jistý, co se snaží skrýt, ale mám v úmyslu to zjistit. Natáhnu se po ní.

„Co máš za zády?“ Zeptám se.

„Nic,“ říká, snažíc se udělat krok ode mě. Pěkný pokus. Jsem pro ni příliš silný a snadno se mi podaří ukrást igelitku z její ruky.

„Dej mi to“ říkám, jak to od ní beru.

„Ne. Buď s tím opatrný!“ Křičí, snažíc se po tom ohnat, ale držím svojí ruku vysoko ve vzduchu.

Je to prcek, takže ani za Boha na to nemůže dosáhnout. Když vyskočí, aby se pokusila to chytit, tak se rozesměju.

Dám ruku níž a podívám se dovnitř. Otevřu sáček a chce se mi okamžitě zvracet. Jen ten smrad mě informuje o tom, co je vevnitř. Co to kurva je? Rychle hodím sáček na zem.

„Zasraný hovno. Co děláš se sáčkem plnou hovnem?“ Hodí hlavou dozadu a zasměje se.

„Je to Lassieho. To tě naučí za to špehování.“ Ona se sehne a zvedne tašku ze země, než se otočí a odejde.

„Kam jdeš?“

„Poučit špatnost,“ je všechno, co řekne. Nemám tušení, o co jde, ale jestli si myslí, že ji nechám jít ven samotnou ve tmě, je na omylu. Následuju jí, ale když se zastaví u dveří řidiče auta mého nevlastního otce, zastavím se ve svých stopách.

Usměju se, když vidím, co dělá. Otevře sáček a vyklepe její obsah hned před dveře řidiče. Je ještě tma, když odjíždí ráno do práce, takže vím, že do něj hned šlápne. Zasraně brilantní.

Když skončí, projde rovnou kolem mě s jejím roztomile malým úšklebkem na tváři. „Dobrou, kreténe.“

„Dobrou noc, děcko,“ zasměju se. „A děkuju.“ Nemůžu uvěřit, že by něco takového pro mě udělala. Nejsem zvyklý na lidi, kteří mi kryjí záda. Taky bere na sebe velké riziko, obzvláště po tom, co se před pár lety Larry vysral na jeho trávník.

„Rádo se stalo,“ je vše, co říká, když šplhá přes okno do svého pokoje. Stojím tam a sleduju jí v úžasu. Z otravného malého prcka, se stala zasraně drsná kočka.

••••

Nastavil jsem si budík na 5:15. Neexistuje žádný způsob, jak bych si nechal ujít tu show. Můj nevlastní otec odjíždí do práce v 5:30. Chodí o víkendech otevírat obchod, který vlastní. Obvykle je zpátky na snídani. Pracuje od pondělí do pátku. Má personál, který o víkendech pracuje. Neptejte se mě, co dělá. Nemám tušení. Máma mi to jednou řekla, ale já fakt neposlouchal. Cokoliv, co o něm říká, mě nezajímá.

Jeho představení stálo za to stávání ještě za úsvitu. Bylo to k popukání. Potom, co odtrhnul hlavu od sračky, do které šlápnul, se vyřítil a začal bouchat na Indianiny přední dveře. Neměl žádný důkaz, že to byla ona, nebo Larry, ale věděl jsem, že je určitě bude obviňovat.

Nemohl jsem vidět jejich předek domu z mého okna, ale jasně jsem slyšel pana Montgomeryho, jak mu nadává do kreténů. Pořád jsem měl ve svém pokoji zhasnutá světla, ale Indi neměla. Mé oči byly přilepené na ni, jak poslouchala svého otce se rozčilovat.

Její ucho bylo přitlačené na dveře jejího pokoje a poslouchala svého otce posílat do hajzlu mého nevlastního. Několikrát si zakryla ústa a zaklonila hlavu, jak se smála. Cítil jsem, jak můj úsměv rostl, jak jsem se na ní díval. V mých očích je zasraný borec za to, co udělala.

••••

Nejsem si jistý, kolik bylo, když jsem konečně usnul, ale vím, že jsem se uculoval. Je to trochu absurdní, jak jeden člověk může udělat takový obrovský rozdíl ve vašem životě. I když nenávidím žít tady s hňupem, tak to děcko, mi to nějak ulehčuje.

Bláznivý, ale pravdivý.

Najednou jsem vytržen ze svého spánku díky pronikavému výkřiku. Zpočátku jsem ještě v mlze, ale pak si vzpomenu, že jsou Indianiny narozeniny a hned mi dojde, že ten křik znamená to, že právě viděla svoje auto. Vyskočím z postele a spěchám k oknu právě včas, abych viděl, jak se vrhá do náruče svého otce.

Na příjezdové cestě je zaparkované auto, které ji její otec koupil. Obrovská červená mašle je svázaná kolem něj.

Vidět ji takhle šťastnou se mnou něco dělá. Nemůžu říct co, ale vím, že se zase zasraně usmívám. V posledních několika měsících se usmívám víc než kdy jindy. Od té doby, co jsem se sem přistěhoval, se cítím jinak.

Dívám se na ni několik dalších minut, než zamířím do koupelny, abych vykonal potřebu. Chci ji dát dárek, který jsem ji koupil a popřát jí vše nejlepší k narozeninám, ale počkám s tím až do večera. Nechám ji strávit celý den se svým otcem. Vím, že ho nevidí tak často, jak by si přála.

Po zbytek dne se flákám kolem domu, a to především v mém pokoji. Necítím se tady pohodlně, když je hňup doma. Využívám ten čas k dodělání výkresu, který dělám pro Indi. Když skončím, tak ho dám do rámečku, který jsem koupil.

Nejsem si jistý, jak se cítím s tím, že jí to dám, ale do prdele, chci vidět výraz na její tváři, až ho uvidí. Nakreslil jsem jí a Larryho. Bylo to jen z paměti, ale jsem spokojený s tím, jak to dopadlo. Bylo to z prvního dne, kdy jsem sem přijel, když mu házela míček. Drží míč vysoko ve vzduchu a Larry je vysoko ve vzduchu a snaží se ho získat.

Samozřejmě, že jsem si nemohl pomoci a ten obrázek pojmenoval: „Můj chlapák Larry a Děcko.“ Vím, že jí to naštve. To je přesně důvod, proč jsem to udělal. Aspoň se zasměju.