Untamed - kapitola 14,15

Překlad: Tsukiko Haruka

Kapitola 14.

Padám do králičí nory

Emery

Ten zbylý kousek k Evanovi zůstáváme v tichosti. Ryler mi nepoví, o čem mu otec psal ani se dál nepokouší o to, abych se mu otevřela. Zdá se poněkud nervózní, rozrušený a zkroušený. Dělá mi starost, že si pravděpodobně uvědomil, jak velká chyba byla chtít, abych se mu otevřela.

Na tom nezáleží. Co se stalo, stalo se. A teď musím platit.

Přesto mi srdce svírá bolest a tělo mám naprosto znecitlivělé. Na Rylerovi mi záleží víc, než jsem si uvědomovala.

U Evana se Rylerovo chování změní z rozrušeného na klidného a vyrovnaného. Od té doby, co jsem zjistila, že Ryler pracuje pro otce, jsem se snažila zjistit, jak je možné, že jsem si toho nevšimla. Teď když ho vidím jednat s Evanem, začínám rozumět, proč jsem si toho nevšimla. Ryler umí velmi dobře hrát, a obávám se, že to přesně dělá se mnou.

Jsme v garáži velkého domu, který si Evan pronajal. Uvnitř domu je skupina mužů, co pracují s mým otcem. Stohují a počítají balíčky kokainu, ta scéna mi připomíná všechny ty drogy, co jsem viděla tu noc v Ralingfordu, když jsem se vykradla ven. Tolik drog a dealerů, ale byla to jen špička ledovce. Experimenty probíhají uvnitř skladu—kde drogy testují. A stejně jako sklady v Ralingfordu, je Evanův dům vybaven stovkami alarmů.

Ta garáž musí být bezpečná zóna, protože je nám dovoleno se volně pohybovat. Celý prostor je větší než můj byt, přesto tu neparkuje ani jediné auto. Beton je zabarvený krví a olejem. Jen bůh ví, co tu Evan prováděl.

Dneska se mě zase snažil přesvědčit, abych se k němu přistěhovala. Řekla jsem ne, ale Evan nikdy nebere ne jako odpověď. Ano, ano, ano je všechno, co akceptuje. Cokoliv jiného je neakceptovatelné.

“Uděláš to, Emery,” řekl, když byl na mně. Strkal mi jazyk do krku, dokud jsem jeho zašeptanou žádost neodmítla. “Budeme spolu. Každej chce, aby se to stalo.”

Ovšemže to každý chce. Naši otcové chtějí spojit naše rodiny od chvíle, co jsem se narodila, to jsem chtěla povědět. Místo toho jsem pronesla, “Nevím, jestli jsem připravená na tak velkej, život měnící krok.”

“No, raději se připrav.” Prsty mi silně sevřel zápěstí, až jsem mohla cítit, jak se mi dělají podlitiny. “Nebudu čekat navždycky. A ty víš, co tvůj táta udělá, když mě odmítneš.”

Srdce mi bušilo tak prudce, že jsem si myslela, že budu mít panický záchvat a omdlím přímo před ním, což by mohla být nenapravitelná chyba. Naštěstí mě pustil a odešel, než k tomu došlo.

“Tenhle balíček je důležitej.” Evanův hlas mě vytrhne z myšlenek. Předstíral, že neexistuji. Jsem si jistá, že je to nějaký druh trestu za to, že jsem ho odmítla. Ve skutečnosti je to odměna. “Víš, že bys to neměl otevírat,” připomene Evan Rylerovi, když podává malou, hranatou krabičku svému bodyguardovi Taggerovi, aby ji mohl dát Rylerovi.

Jsem si jistá, že tahle zbytečná výměna se udála, protože si Evan myslí, že je příliš důležitý na to, aby to udělal sám.

Ti tři jsou naprosto odlišní. Tagger je velký, statný a hrozivý. Evan vypadá jako oživlý plakát zpěváka klučičí skupiny; blond vlasy, modré oči, pevné svaly, dokonalá výška. Oblečený v černém, s piercingy, tetováními a rozcuchanými, černými vlasy, je Ryler jeho opak.

Vlasy má rozcuchané, protože jsem se mu v nich hrabala. Bože, doufám, že mi Evan nemůže vidět na obličeji, jak mě Ryler přitahuje. Zabil by ho.

Jasně, naznačí rty Ryler, když vezme malý balíček a vloží si ho do kapsy.

“Jen jsem se ujišťoval, že to chápeš.” Evanův pohled sklouzne k mému zápěstí, než se usadí na mých očích. “Emery, vypadáš dneska krásnějc než kdy jindy. Určitě se červenáš kvůli mně.”

Ten arogantní bastard.

Čím víc času s ním trávím, tím víc mám pocit, že je mým vězením, potrestáním za moje hříchy. Za zabití. Za moje bláznovství. Za všechno, čím jsem.

Když se Evan potutelně usměje, moje ústa se automaticky zamračí. Útržky z dneška s ním mě pořežou jako sklo. Jak mě přišpendlil k posteli, strčil mi jazyk do krku a tvrdě mě kousal do rtu, jak se proti mně třel. Není to poprvé, co se mnou byl tak hrubý a vzhledem k tomu, jak se věci vyvíjí, jsem si jistá, že to nebude ani naposled.

Teď po čase stráveném s Rylerem, když vím jaké to je chtít polibek, připadám si Evanem víc znechucená a použitá, než normálně. To znechucení ve mně hnisá a mám obrovské nutkání Evanovi vyškrábat oči.

Pravda mě osvobodí.

Možná, bych to měla zkrátka udělat—vyškrábat mu oči a nechat pravdu, aby mě zabila.

“Co? Žádný děkuju?” Oblouk jeho obočí mě vyzývá, abych něco řekla.

“Děkuju ti,” zamumlám a sbalím ruce do pěstí. Nehty mi prorazí kůži a z dlaně se mi spustí krev.

Ryler ztuhne, cuká mu čelist a jeho tvář rudne vztekem. Napůl očekávám, že vyrazí vpřed a jednu Evanovi vrazí.

“Měli bychom jít,” znakuje Ryler, i když vypadá, že ho to zabíjí.

Přikývnu, můj vztek se vyrovná jeho vzteku.

“Musíme jít,” přetlumočím Rylerovu zprávu Evanovi.

Evan kmitá pohledem mezi mnou a Rylerem. Potom sebou bez varování trhne dopředu, obtočí mi ruku kolem pasu a přitlačí rty na mé. Chutná jako cibule a whisky. Stejně nechutně jako jeho jazyk v mé puse a pocit z jeho těla proti mému.

Když se odtáhne, blýskne po mně úsměvem. “Zejtra se zastavím, abychom si víc promluvili o stěhování.” Začne jít ke dveřím, co vedou dovnitř domu. “Tentokrát radši odpověz, Emery. Nejsem trpělivej a ty jsi byla vychovávaná tak, abys moji trpělivost nepokoušela. Tvůj táta vložil spoustu času a úsilí do toho, aby z tebe pro mě udělal dokonalýho člověka.”

Ryler vykročí dopředu, mezitímco se jeho ruce pohybují ve vzduchu. “Zejtra nebude doma. Doktor mi přikázal, abych ji vzal pryč z města.”

Uleví se mi. Tohle je pro mě novinka. Ale dobrá.

Evan se zastaví blízko dveří. “Co právě řekl?” Zeptá se mě. “Tohle je fakt směšný. Nevím, proč tvůj táta trvá na tom, aby pro něj pracoval němej.”

Ryler si prokřupne klouby na rukou a krk. Mohu říct, že ho to stojí veškeré sebeovládání, aby Evana nepopadl a nezbil ho. Část mě chce zůstat potichu a sledovat, jestli neztratí kontrolu. Stejně jako u muže, co jsem zabila, část mě chce vidět Evana trpět za jeho hříchy, i za cenu Rylerova utrpení.

Ale ta dobrá stránka mě vyhraje. Ta, která nechce, aby se Rylerovi něco stalo.

“Řekl, že zejtra nebudu doma,” povím Evanovi, potom se donutím zamračit. “Promiň.”

Evan přimhouří oči, jak se na mě mračí. “To je nepřijatelný.”

“Můj táta je ten, co to přikázal,” řeknu Evanovi s pokrčenými rameny. “Takže si to vyřiď s ním.”

Evan se rozhněvaně otočí ke dveřím s Taggerem v patách. O sekundu později se za nimi dveře zabouchnou, a najednou jsme s Rylerem v garáži sami.

Chvíli na sebe zíráme, potom si Ryler těžce povzdechne a zvedne ruce, “Lhal jsem o tom příkazu od tvýho táty.”

Moje čelo se pokrčí. “Lhal? Proč?”

“Protože mi připadalo, že se s ním nechceš setkat. A… A protože ti ublížil.” Pokrčí rameny, pak mi sčeše pramen vlasů za rameno. “Emery, záleží mi na tobě. Chci, abys to věděla.”

Zachvěju se z jeho dotyku, tím dobrým způsobem, který doufám znamená, že mu mohu věřit. “Stejně, proč bys to dělal? Víš, co je Evan zač, takže hádám, že víš, co ti udělá, když na to přijde. Můj táta bude taky zuřit.” Skloním hlavu a zírám na zem. “Chce nás s Evanem spolu víc než cokoliv jinýho.”

Ryler mi prstem zvedne bradu zpátky nahoru. “Já vím.”

Navlhčím si jazykem své rozpraskané rty. “Tak proč jsi to udělal?”

“Protože… už tě nechci vidět raněnou. A udělám všechno, co je v mejch silách, abych tomu předešel.”

“Dobře, díky,” řeknu naprosto upřímně. Tlak v mé hrudi se uvolní. Možná to nakonec dopadne dobře. “Nemusel jsi to dělat.”

Na krátký moment je všechno dokonalé. Dokonalost neexistuje. Ryler je takový, jaký tvrdil, že je. Potom se dveře od domu otevřou a rozbijí ten moment na tisíc malých kousků. Tvrdě mě udeří realita, když Evan zuřivě dorazí zpátky do garáže s úšklebkem na tváři a se dvěma jeho největšími bodyguardy v patách.

“Zrovna jsem dostal zprávu od tvýho táty,” řekne, když si to ke mně rázuje přes místnost širokými kroky. Prsty má obmotané kolem nějaké věci a já okamžitě couvnu zpátky, protože nechci vědět, co drží.

Ryler se postaví přede mě a blokuje mě před Evanem, ale bodyguardi ho odstrčí a popadnou ho za paže. Bojuje o svobodu, ale oni ho přitlačí ke zdi, mezitímco mě Evan stáhne k sobě za ruku.

Stiskne mě tak silně, až mě z toho rozbolí modřiny. “Vyzradila jsi naše tajemství, Emery, že?”

“Ovšemže ne.” Snažím se mu vykroutit a utéct, ale Evan utěsní svoje sevření.

“Nepromluvíš o záležitostech v Ralingfordu,” vydechne mi proti tváři. “Tvůj táta se tě snažil varovat. Snažil se tě vyděsit, aby ses vrátila domů. Měla jsi poslechnout ty vzkazy, Emery, protože teď jsi v tom sama.”

“Věděla jsem, že ty vzkazy byly od něj,” zasyčím, když ztratím sebekontrolu. “Já kurva vím, že to dělal, aby mě dostal domů.”

Evan sebou škubne, jak je překvapený mým výbuchem. Jeho šok rychle zmizí a nahradí ho vztek.

“Takhle. Se. Mnou. Mluvit. Nebudeš.” Volnou rukou mi vrazí facku, tak tvrdě, až mi z toho zvoní v uších.

Ryler jednoho z bodyguardů udeří hlavou a vyslouží si ránu do žaludku. Zachrochtá a zhroutí se na kolena, dva muži ho stále drží za paže. Odtáhnou ho zpátky do rohu a začnou ho mlátit.

“Přestaň mu ubližovat!” vykřiknu, můj hlas a slova se k nám vrací v ozvěně.

Tohle už jsem jednou řekla, stejným způsobem, skoro ve stejné pozici. Jen místo Rylera, to byl Ellis. Nemohla jsem ho vidět, ale jeho výkřiky naplnily dům, když ho otec trestal. A já se jen dívala. Sledovala jsem ho trpět, protože jsem se bála.

Už dost.

Budu volná.

Je čas.

Čas na útěk.

“Neměla jsi žádný právo mu říct, kdo jsem,” zavrčí Evan a přitiskne mě k sobě blíž. Naše obličeje jsou u sebe tak blízko, až se naše čela dotýkají, jeho dech mě hřeje na tváři. “A mluvit tak špatně o vlastním otci, zradit muže, kterej tě vychoval… Co jsi to za dceru?”

Nemám ponětí, o co jde. Jak mohl táta a Evan zjistit, co jsem Rylerovi řekla? Jasně, čekala jsem, že se to možná stane, pokud se Ryler rozhodne mu to říct, ale jak by to zvládl udělat tak rychle? Neměl čas jim to povědět kromě…

Stisknu zuby k sobě, dokud mi čelist nepulzuje bolestí. Kromě chvíle v autě, kdy otci psal.

Ne, nemohl to udělat.

Nebo mohl?

Nevím.

Jsem tak zmatená.

Utonout v šílenství.

Nikdy se znovu nenadechnout.

Ne, takhle neprohraji.

Budu bojovat.

“Teď musíš zaplatit.” Evan zvedne ruku, ve které drží injekční stříkačku.

“Znovu už mě nepotrestáte!” Vykřiknu, vytrhnu se mu a zvednu koleno, abych ho kopla. “Ta jizva na zádech stačila. Zaplatila jsem dost.”

Moje noha se srazí s Evanovou holení a jeho prsty mi sklouznou z ruky, mezitímco vypouští sérii kleteb. Obejdu ho a běžím k otevřeným dveřím, které vedou do domu, ale jeden z bodyguardů mi do cesty vrazí ruku ve výšce krku a mně podklouznou nohy.

Zhroutím se na zem, moje hlava udeří o beton a svět se začne rozmazávat v jasné barvy a zvláštní tvary. Krk mě bolí z toho, jak plíce bojují o kyslík.

“Pokusil jsem se tě varovat,” Ellisův hlas mi naplní hlavu. “Mrzí mě to, Emery. Věděl jsem, že po tobě jdou, stejně jako po mně.”

Rozzuřený Evan s rudou tváří se objeví nade mnou. Poprvé za dobu, co se známe, se nezdá tak hezký. Vypadá škaredě a hrozivě. Nedostatky, nedostatky, nedostatky viditelné pro celý svět.

“Nenávidím tě,” dostanu ze sebe, když mě popadne za ruku. “A jednoho dne mi za to zaplatíš.”

“To je velká hrozba na tak bezvýznamnou, patetickou holku.” Do předloktí mi píchne jehlu.

Stejně jako při boji, moje žíly zaplaví horká, ostrá bolest. “Ne… Já… budu… volná…

“Ne, nebudeš,” říká Evan přes mé výkřiky a usmívá se a usmívá, jakoby si užíval moji bolest. “Nehledě na to, co chceš, stejně skončíš se mnou, Emery. Tvůj život ti nikdy nepatřil. Moje plány na naši budoucnost se uskuteční. Teď padej, padej hlouběji do králičí nory.” (pozn.: Tato narážka na Alenku v říši divů se v AJ někdy používá, když jste na nějaké droze.)

Moje tělo pálí jako roztavený vosk, když jsem vtahována do temnoty v mé mysli.

Opravdu padám do králičí nory.

Kapitola 15.

Tajemství motýlů se chystají uletět na svobodu

Ryler

Emery okamžitě upadne do bezvědomí a Evanovi bodyguardi mě propustí z jejich držení. Zvednu se z kolenou a vydám se napříč garáží směrem přímo k Evanovi připravený ho praštit pěstí do obličeje.

“Nedělal bych to, kdybych byl tebou,” varuje mě, když vstává. V ruce drží stříkačku a na tváři má spokojený úsměv. “Teď už víš, kdo jsem; proto jsem si docela jistej, že si uvědomuješ, jaký následky to bude mít, když na mě položíš prst.”

I když mě to zabíjí, tak se zastavím v půlce. Pokud po něm půjdu, tak mě jeho bodyguardi zabijí. Pomsta musí být vykonána diskrétněji. Ale dojde na ni.

Co jsi jí dal? Řeknu nehlasně Evanovi.

“Jen trošičku drogy, co táta vynalezl,” řekne, mezitímco si mě prohlíží. “Neboj. Nezabije ji to. Má to v sobě trochu heroinu, takže bude chvíli mimo. Ale měla by se za pár hodin probudit, zase jako nová.” Znovu začne mířit ke dveřím, ale zastaví se. “I když, mohlo to trochu vyjebat s její hlavou. Alespoň se tak stalo u většiny lidí, na kterejch tu drogu táta testoval.”

Vykulím oči. Počkat, cože?

Protočí oči. “Neboj. Je to jen krátkodobý. Jen dost dlouho na to, aby se naučila držet svoji zatracenou pusu zavřenou.”

Prsty se mi zkroutí do pěstí. Co bych udělal pro to, abych ho mohl zmlátit do bezvědomí, ale jako u Bena, kdybych Evana udeřil, nedopadlo by to dobře. Musím být opatrný a přesto toho zkurvenýho kreténa dostat.

Evan pohlédne na Emery, která leží na zemi a pak na bodyguardy. “Naložte ji do auta,” nařídí. “Doktor řekl, že máme nechat Rylera, aby ji vzal domů.” Zdá se, že ho to pekelně dráždí.

Kurva, oni se jí dotýkají.

Odstrčím ho z cesty, přejdu garáž a skloním se k Emery. Bez jediného pokusu o komunikaci, ji zvednu do náruče a nesu ji okolo Evana ke dveřím.

“Řekl jsem, aby ji vzali moji bodyguardi,” zvolá, mezitímco mě následuje.

Ignoruji ho a pospíším si po cestě domem k hlavním dveřím. Když se dostanu na příjezdovou cestu, opatrně Emery položím na sedadlo pasažéra v mém autě a zkontroluji její životní funkce, než obejdu auto, abych do něj mohl nastoupit. Evan vychází z domu ve chvíli, kdy otevírám dveře u řidiče.

“To jsi mě zrovna vědomě neuposlechl?” Zeptá se z verandy, zatímco jeho bodyguardi zůstávají ve dveřích.

Potlačím touhu běžet zpátky a vrazit mu, pak skloním hlavu, abych mohl vlézt do auta.

Doběhne ke mně a popadne dveře, dřív než je stihnu zavřít. “Vím, že nemůžeš mluvit, ale sluch máš dobrej. Neměl ses Emery dotýkat. Moji strážci ji měli dát do auta. Ne ty.”

Počítám v hlavě do deseti. Jeho strážci jsou rozptýlení něčím, co se děje vevnitř. Nedávají pozor. Zrovna teď ho mohu zmlátit a vysmahnout odtud, dřív než mě dostanou. Ale jaké to bude mít následky?

Klid. Zůstaň v klidu. Pokud nezůstaneš, tak jenom celou situaci zhoršíš.

Evan se na mě samolibě usměje, jakoby vyhrál nějaký druh zápasu. “Až se probudí, dej mi vědět, abych z ní vyšukal ty sračky a připomněl jí, kdo tady velí.”

Tak a je to. Něco mě popadlo—všechnu moji kontrolu. Vyskočím z auta s napřaženou pěstí a vrazím mu do nosu, dřív než může zareagovat.

Klopýtne dozadu, zakleje a chytne se za nos. “Ty zkurvenej—”

Utnu ho úderem do břicha a potom se moje klouby setkají s jeho hrudní kostí. Ukradnu si poslední úder do jeho čelisti, než se pakuju pryč, protože si strážci začali všímat.

Křičí na mě, když naskočím zpátky do auta a zabouchnu dveře. Potom jedu jako cvok, neustále kontroluji zpětné zrcátko, jestli mě někdo nesleduje. Nejsem si jistý, jak tohle dopadne. Půjde po mně Evan sám? Zdá se to nepravděpodobné. Nejspíš někoho pošle.

Tak co budu dělat? Mohu zavolat Doktorovi a pokusit se mu všechno vysvětlit, ale z toho, co Evan řekl, to byl Doktor, kdo nechal Emery nadrogovat. Navíc to on jí posílal ty vzkazy, aby ji vyděsil. Není divu, že věděl o posledním vzkazu ve chvíli, kdy ho Emery obdržela, nehledě na fakt, že se o něm Emery nezmínila.

A další otázka, co mě trápí, je, jak do háje Doktor dokázal zjistit, že ho Emery nazvala monstrem, a že mi vyzradila Evanův původ? Jak to, že ví o všem v momentě, kdy se to stane? Nedává to žádný smysl.

Potřebuji napsat Stalesovi a povědět mu, že je Evan Donnyho syn. Potom mu dám vědět, co jsem udělal, a pak odsud zmizím.

Sakra, tohle je tak špatné. Jsem na sebe naštvaný za to, že jsem zase učinil stejnou chybu, ztratil jsem kontrolu a choval se násilně.

Pohlédnu na Emery, která je opřená o dveře, kompletně mimo a stejně bezmocná jako já. Ne, nejsem naštvaný, že jsem ji chránil. Stálo to za to. Jen bych si přál vědět, jak nás teď oba ochránit.

Kurva! Tohle není fér. Neměla si tímhle projít, jen protože jsem ji tlačil do toho, aby se mi otevřela. Neměl jsem ji s sebou brát. Měl jsem špatný pocit, ale šel jsem proti instinktu. A to všechno proč? Abych vyzvednul další hloupý balíček a zůstal na Doktorově straně?

S jednou rukou na volantu, vytáhnu balíček z kapsy. Na drogy se zdá příliš malý. Nikdy jsem se neobtěžoval díváním do balíčků, co jsem měl doručit. Obvykle se všechny týkají obchodu, ale potom, co udělali Emery, chci vědět, co v něm je—pro co jsem to udělal.

Opatrně zvednu víko a podívám se dovnitř.

Co to ksakru?

Emery přitáhne můj pohled. Její nehybná ruka odpočívá vedle jejího boku. K zápěstí má připnutý řetízek s přívěškem motýla, který odráží pouliční světlo, co sem proudí skrz okna. Je to přesně stejný náramek, jako je v krabici, ale Emeryn je připevněný vázací páskou. Už jsem ho na ní viděl dřív, ale nebyl rozbitý. Tak na to ten balíček je? Náhrada? Nebo je to něco víc?

Otočím náramek a úkosem se podívám na nápis na zadní straně motýla. Tak budeme vždy vědět, kde jsi.

Sledovací zařízení? O to tu jde? Tak její otec vždycky ví, co dělá?

Věci začínají dávat smysl.

Vrátím víko zpátky, umístím krabičku do kapsy a poruším skoro každý dopravní předpis, jak spěchám domů. Ve chvíli, kdy parkuji auto, je pět ráno, a slunce olizuje vrcholky hor. Jsem vyčerpaný a zmatený, ale uklidním se dost na to, abych přišel s plánem. Donesu Emery nahoru, potom napíši Stalesovi a dám mu vědět, co se stalo, jestli náhodou neví, co se děje s Emery. Jestli si myslí, že ji mám vzít do nemocnice, a aby mi poradil, co mám dělat teď, když jsem zmlátil Evana.

Najednou mi v kapse zazvoní “pracovní” telefon a já ho nešikovně vylovím.

Doktor: Opravdu jsi to podělal, Rylere. Jsem z tebe zklamaný, že jsi nechal moji dceru, aby se s tebou takhle zapletla. Varoval jsem tě, abys jí to nedovolil. Počkej doma. Půjdu ji vyzvednout a po zásluze tě potrestám.

Kurva. Mám asi hodinu, než se ukáže a musím se ujistit, že budu dávno pryč, než se tak stane.

Vypnu motor, vyskočím z auta do louže a pospíším si na druhou stranu. Otevřu dveře, vezmu Emery do náruče a spěchám nahoru po schodech. Když dojdu do jejího bytu, položím ji na gauč, potom běžím k sobě. Je tam ticho, kromě tichého chrápání, které vychází z Lukovi a Violetiny ložnice. Potichu, jak jen můžu, spěchám do své ložnice, zavřu dveře a vyhrabu svůj “osobní” telefon.

Já: Přišel jsem na to, že je Evan Eldermanův syn. Věděli jste to? Taky Emery píchnul nějakou drogu, po který odpadla. Řekl něco o tom, že jí to vyjebe s hlavou??? Nějakej nápad, co to je? Řekl, že to obsahuje trochu heroinu. Jo a nevím jak, ale zdá se, že Evan věděl věci, co jsem Emery pověděl v soukromí…

Stales: Nejsem si jistý těmi drogami, ale Donny je známý výrobou experimentálních, pouličních drog, takže tipuji, že jí píchl jednu z nich. Jsou její životní funkce v pořádku?

Já: Jo, ale myslel jsem, že bych ji možná měl vzít do nemocnice.

Stales: Přemýšlej, než něco uděláš. Nechceme riskovat, že odhalí tvoje krytí. A jestli je na heroinu, mohla by se dostat do problémů.

Odhalené krytí. Jako by na tom teď kurva záleželo.

Stales: A o Evanovi jsme měli podezření. Ale nemáme žádné informace, abychom si byli jistí jeho totožností, jelikož neexistují žádné záznamy o jeho narození ani nemá číslo sociálního zabezpečení. Mysleli jsme si, že je to jen další bezejmenný kluk, co ho Donny našel na ulici… Jak jsi tu informaci získal?

Já: Emery to vyklouzlo. A Evan nějak věděl, že mi to pověděla, i když jsme byli u Emery sami. Nedává to smysl. Vím, že Doktor je ten, co vždycky všechno zjistí, ale nemůžu přijít na to, od koho to má.

Stales: Posvítím si na Evana. Zjistím něco o jeho minulosti, jestli nenajdu spojení s Donnym Eldermanem. Jestli je jeho syn, mohli bychom ho přibrat. Možná bude vědět, kde je otcův sklad.

Já: To nebude tak snadný. Vždycky má kolem sebe bodyguardy. Tuny. A jsem si docela jistej, že mají dům vybavenej nějakým špičkovým, poplašným systémem. Navíc, vsadím se, že by nemluvil. Víte, že oni dost dobře uměj do dětí natlouct, aby mlčeli.

Stales: Evana nech na mě. Mezitím zapracuj na Emery. A buď velmi opatrný. Podle toho, co jsi řekl, že Doktor ví o věcech, co se sotva staly, tak hádám, že informace nezískává od někoho, ale z něčeho. Vsadím se, že je Emeryn byt odposlouchávaný, což znamená, že vám Doktor nevěří.

Pevně sevřu telefon v prstech. Sakra, tohle je tak na houby.

Já: Nevím, jestli je to můj největší problém, když jsem asi půl hodinu zpátky zmlátil Evana.

Stales: Co že jsi udělal? Pověz mi, že si děláš srandu.

Já: Ne. A Doktor sem jede, aby mě potrestal, a potom vezme Emery zpátky domů. Mám zhruba hodinu, než se sem dostane. Musím zmizet.

Stales: Neutíkej. Musíme tě odtamtud dostat nějak bezpečně. Kurva, Rylere. Opravdu jsi to posral. Proboha živého.

Já: Jo, vím, ale musel jsem to udělat. A bez Emery nikam nepůjdu.

Stales: Emery není tvůj problém. Ještě pořád ji můžeme využít. Říkal jsi, že ji Doktor vezme domů. Možná je můžeme sledovat.

Já: Ani náhodou. To se nestane.

Stales: To už není na tobě. Zůstaň na místě. Za chvíli tam někdo bude.

Za chvíli tu někdo bude. Co to vůbec znamená? Nehodlám tu čekat, abych to zjistil.

Strčím telefon do kapsy a běžím zpátky k Emery. V okamžiku, kdy vstoupím do jejího obývacího pokoje, vím, že je něco špatně. Světla jsou zhasnutá, i když jsem je nechal rozsvícená a Emery už neleží na pohovce. Natáhnu se za sebe, abych popadl zbraň, která je stále za pasem mých džínů, ale než to stihnu, někdo do mě ze strany narazí. Minimální silou, takže bez problému vydržím na nohách.

Vytasím zbraň a namířím ji na postavu. Měsíc svítí skrz posuvné, skleněné dveře a zvýrazní perfektní křivky člověka, který mě napadl.

Spadne mi čelist. Emery.

Než dokáži zpracovat, co se stalo, znovu na mě zaútočí. Jelikož nechci, aby spadla a ublížila si, dovolím, aby do mě narazila. Ten náraz mě pošle vzad ke konferenčnímu stolku. Oba spadneme na podlahu a zbraň mi vyklouzne z ruky. Přetočím se na břicho a zvednu se, ale Emery už stojí.

Přemýšlím o droze, co jí Evan dal a jak hodně bude po probuzení mimo. Musím s ní komunikovat, abych zjistil, jestli dokáže, nebo nedokáže logicky uvažovat, ale k tomu potřebuji rozsvítit.

Ukročím, abych rozsvítil, ale ona se proti mně znovu vrhne. Hlavou mi narazí do břicha, začneme se kácet směrem do chodby, narazíme do zdi a skončíme na zemi tak, že leží na mně. Ta hloupá, dřevěná dekorace spadne na zem a začne blikat jasně, červeným světlem.

Sakra, takže tam byla ta štěnice? Není divu, že jsem z toho vždycky měl špatný pocit.

Emery zdivočí, pokouší se mi rozdrásat obličej nehty, jakoby měla bad trip (pozn.: velmi špatný zážitek při užití drogy, ale používá se to i v češtině, tak snad to znáte). Pak si všimne světla a zamrzne s rukama na mých ramenou, jak se její pohled zaměří na rozbitý předmět.

“Zabije mě,” zašeptá a pak se zhroutí na mě.

Vyklouznu z pod ní, mezitímco se pokouším nepanikařit, jak jí kontroluji puls. Má zvýšený srdeční tep a její pokožka vypadá bledá proti slabému, měsíčnímu svitu.

Když se zvedám, natáhnu se k vypínači, ale pak se zastavím. Můj instinkt mi napovídá, abych nechal zhasnuto a dostal se z tohohle zkurvenýho bytu. Tentokrát ho poslechnu.

Dřepnu si, sundám jí náramek a odhodím ho stranou spolu s balíčkem, co jsem vyzvedl. Pak pod ni vsunu ruce, opatrně ji zvednu a donesu k sobě.

V mé ložnici si kleknu vedle postele a položím ji na matraci. Dlouhé kadeře jejích vlasů jsou rozprostřené na polštáři a ruka jí odpočívá na břiše. Pořád vypadá bledě, rty má rudé a řasy se jí každou chvíli třepotají.

Posadím se na kraj postele a pozoruji, jak se jí zvedá a klesá hrudník, zatímco můj vztek z toho, co se stalo, narůstá. Měl jsem opravdu zpackaný život. Moji rodiče byli kreténi. Moji adoptivní rodiče byli kreténi. Moje jediná přítelkyně také. Ale mám pocit, že Emeryn byl ještě horší. Mučená a zneužitá, tato dvě slova mi vyvstanou na mysl, když o ní přemýšlím. Uvadající růže, kterou jsem popsal, co sotva dokáže vzkvétat a brzy už jí opadají všechny okvětní plátky. Nikdo už je nespatří. Ani já už je nikdy nespatřím.

I když se jedná o Doktorovu dceru, je stejně tak oběť, jako kdokoliv, koho Donny Elderman a jeho muži zničili. Nemohu uvěřit, že jsem ještě před hodinou uvažoval o tom, že ji využiji, abych našel sklad, chtěl jsem využít už takhle dost zlomenou dívku.

Přejedu jí prstem po tváři, její tvář se ke mně instinktivně nahne a zamumlá mé jméno. V tu chvíli se ve mně něco zlomí, čemuž jsem se bránil od chvíle, co jsem ji poprvé potkal. Hned učiním slib, že se ujistím, aby Emery zůstala mimo tenhle chaos. Nehledě na to, co mě to bude stát, ji dostanu pryč z tohoto života.

Zvednu se a vytáhnu z kapsy “osobní” telefon. Jelikož nezaváhám, když posílám další zprávu, tak jsem celkem potěšený svým rozhodnutím, bez ohledu na následky.

Já: Chystám se Emery o všem povědět, potom uteču a vezmu ji s sebou.