čtvrtek 17. srpna 2017

Untamed - 9. kapitola

Překlad: Tsukiko Haruka

Velmi bláznivý svět

Emery

Moje matka si zvykla mi našeptávat o pití toho jedu.

Nikdy neuvedla, co za jed to bylo,

pouze že touží po jeho chuti na jazyku.

Jed, který spálí žíly, řekla.

Jed, který kazí duši.

Jed.

Žíly.

Kazit.

Duše.

Často jsem zvědavá, jak moc jsou její spálené žíly a duše zkažené.

Dost na to, aby byla blázen.

Přesně ta správná dávka

a zešílí.

Ale to je v pořádku.

Tento svět už je stejně plný šílenství.

Můj bratr Ellis, byl také součástí toho šílenství, i když jsem ho milovala.

Pil ten jed jakoby to byla voda,

čistá tekutina, kterou potřeboval k duševní očistě.

Tomu skutečně věřil.

Že ho jed může zachránit před šílenstvím,

tou temnotou světa.

Já se ale začínám ptát, jestli to tak skutečně bylo.

Začínám se ptát, jestli ho do temnoty nepohroužil ještě hlouběji.

Jestli se nestal jako matka,

osobou plnou jedu, co mu zamořil krev.

Že jako matka, uvnitř hnije.

V rozkladu.

Nikdy nezachráněn.

Nikdy už neviděn.

Ellisi,

kde jsi?

Cítím, jakoby byla odpověď pohřbená

hluboko v nevyrovnané části mé mysli.

Kdysi zapomenuta, ale začíná se vynořovat,

jak jed opouští mou mysl.

Mám pocit, že tě vidím, protože znám pravdu.

Mám pocit, že jsi možná pravda, co se snaží osvobodit.

Ale jak mohu tu pravdu najít,

když je ukrytá v mém nitru?

“Emery.”

Odtrhnu pohled od zápisníku a upustím pero na postel. Uklidním se, když uvidím, že je to jen Ellis, který se vznáší ve dveřích. No, uklidním se, jak jen to jde v případě, že zírám na něco, co by měla být halucinace.

“Proč jsi tu tentokrát?” Posadím se, nohy spustím přes okraj postele a chodidla položím na koberec. “Matka nepřichází, že ne?”

Potřese hlavou. “Nemůžu se u tebe prostě jen zastavit, abych tě zkontroloval?” Zeptá se, když si překříží ruce a opře se o rám dveří.

“Nikdy předtím to tak nebylo,” připomenu mu a dám zápisník stranou. “Obvykle přijdeš s varováním ukrytým v hádance. Nebo abys mi pověděl, ať si dávám pozor na mámu a tátu, což vím i bez tebe. Vím to od čtyř, kdy mě poprvé přivázali k posteli, jenom protože jsem se odvážila v noci otevřít dveře.”

“Tu samou noc mě táta vzal do sklepa a poprvé mě potrestal.”

“Do sklepa? Myslela jsem, že tam bral lidi, co zradili Eldermana.”

“To taky. Ale někdy tam bral i mě, když jsem ho zradil.” Na moment se odmlčí. “Nepoznala jsi moje výkřiky?”

“Někdy,” přiznám zahanbeně se svěšenou hlavou. “Ale ne vždycky to znělo jako ty.”

“Někdy mi dal roubík, ale bylo to obvykle ve sklepě… Ve sklepě.” Na konci se jeho hlas změní v ozvěnu.

V krku mě začne pálit žluč, jak mi v mysli probleskne obraz našeho sklepa s krví zabarveným betonem. “Ellisi, tak moc se omlouvám za to, co se ti stalo. Měla jsem se pokusit ti pomoc.”

“Nedělej si s tím starosti. Co se stalo, stalo se.” Odmávne mě pryč. “Nemůžeš změnit minulost, Emery, ale můžeš změnit budoucnost.”

“A teď je čas na hádanky, správě? Mohl bys mi tentokrát dát hádanku, kterou uhodnu? Jako, proč tě tu vidím, ale pokaždý, když zavolám domů, abych si s tebou promluvila, tak mě matka nenechá s tebou mluvit. Nebo proč je vždycky tak rozzuřená, když se o tobě zmíním. Vím, že je na tebe naštvaná, ale… stejně je to tak divný.”

“Matka nás nikdy nenechávala spolu mluvit. To víš. Proto jsem dnes nepřišel. Jen jsem chtěl vidět, jestli jsi v pořádku.” Zkoumá mě pohledem, jakoby hledal viditelné rány. Nemůže je vidět nehledě na to, jak moc se bude snažit. Většina mých jizev je duševního rázu, až na tu jednu na mých zádech od otce. “Měl jsem zlý tušení, že se ti něco stane.”

“Pokud nejsi skutečnej, jak můžeš mít zlý tušení?” Zajímám se, mezitímco nervózně kroutím rukama v klíně. “Na halucinaci toho víš dost. Možná jsem já ten, kdo to ví… Jsi moje podvědomí, co mi chce říct něco, co už vím?”

“Jak víš, že nejsem skutečnej?” Zeptá se zahloubaně.

“Nemám potuchy.” Vyčerpaně si promnu oči. “Asi bys neměl být. Jsi prakticky duch.”

“Vypadáš unaveně,” poznamená a mění tak téma. “Měla jsi problémy se spaním?”

“Tak nějak. Až skoro do rána nejsem schopná usnout a pak už je zase novej den.” S povzdechem se podívám z okna.

Je deset v noci a obloha je tmavé plátno třpytící se hvězdami. Jsem v pyžamu; kraťasech a tílku. Moje dlouhé, hnědé vlasy mám sepnuté na vršku hlavy a má pleť je bez líčidel. Mohla bych můj vzhled přisoudit pozdní hodině, ale ve skutečnosti je to protože mám po Evanově odchodu nulovou energii cokoliv dělat. Nejenže mě zlomil a vysál ze mě veškerou energii, ale ještě tu byl ten vzkaz, co jsem dostala a velmi mi tížil mysl. To už je třetí.

Budeš zkrocena.

Sledujeme tě, Emery. Byla jsi hodně zlobivá holka, a teď za to zaplatíš.

Víme, co jsi udělala.

O posledním jsem nepověděla otci, a nejspíš se ani nechystám, když si stále nejsem jistá, jestli mi je neposílá on. Přestože to pokaždé nebyl jeho rukopis; mohl jednoduše najmout jednoho ze svých poskoků, aby je psal.

“Měla bys mu o tom povědět,” řekne Ellis náhle.

“Povědět o čem komu?” Zeptám se a přesměruji svou pozornost k němu.

“Měla bys to říct tomu klukovi, co je vždycky okolo—tomu, co nemůže mluvit—o tom vzkazu na prahu.”

Polknu knedlík v krku. “Rylerovi?”

Přitlačím dlaň na mou bolavou hruď. Bolí mě přemýšlet o Rylerovi, je to nesnesitelná bolest, neviditelná rána zasypaná solí. Ta slova, co o mně napsal, ke mně tak sedí. Zoufale chci, aby se objevil a napravil můj chřadnoucí život. Jenže to neudělá, a beztak to není v popisu jeho práce. Jeho práce je poslouchat mého otce.

Chci brečet jen při myšlence na to. Brečet. Brečet. Brečet. Po celou dobu. Protože jsem zaseknutá s Evanem, co se mě dotýká a líbá mě. Ubližuje mi a láme mě. Dokonce mi dneska rozbil náramek. Strachy bez sebe, že to matka zase zjistí, jsem si ho k zápěstí připevnila vázacím háčkem, ale netuším, co se stane, jestli na to přijde. Části mě je to děsivě jedno. Každým dnem se stávám nedbalejší a mám pocit, že to nakonec bude znamenat moji smrt.

“Musím ti něco povědět.” Ellis se narovná, přejde pokoj a zastaví pár kroků ode mě.

“Bude to něco, čemu dokážu porozumět?” Zvednu hlavu, abych na něj pohlédla. “Nebo hlavolam, kterej budu muset vyřešit?”

Usměje se, přesto jeho výraz nese stopu bolesti. “Už nemusím mluvit v hádankách. Teď už mi dokážeš líp porozumět.”

„Proč? Co se změnilo? Protože už neberu léky? Už konečně opustily můj systém a všechno to bláznovství mi umožňuje s tebou komunikovat?”

Povzdechne si a sedne si na kraj postele, tak že mezi námi nechá celou délku matrace. “Léky jsou součástí příčiny toho, že se věci stávaj jasnější—mysl se ti pročišťuje. A proto—protože si začínáš vzpomínat—Jsem konečně našel svůj klid.”

Vypadá naprosto utrápeně. Chci se k němu natáhnout a obejmout ho. Ale bojím se toho. Bojím se, že jím moje paže projdou. “Nechápu, co tím myslíš.”

“Říkám,” pozvolně se nadechne, “že jsem našel svůj klid, protože už brzo nebudu trpět. Cítím se téměř,” jeho pohled se vznese ke stropu, “volný.”

Volný. Na rozdíl od...

Přepadne mě vzpomínka, hustá a těžká jako zemina.

Ellis nemůže dýchat.

“Jak ti můžu pomoc?” Zeptám se, mezitímco se k němu přibližuji. “Pověz mi, co mám dělat.”

“Můžeš si jen pamatovat, co je a co nikdy nebude.” Když se naše pohledy znovu setkají, přesune svou váhu a natáhne ke mně ruku, ale potom si všimne její nehmotné podoby a odtáhne ji zpátky. “A teď ti dám sbohem a poradím ti, aby ses dostala z Laramie a našla si nějaký bezpečný místo, kde se můžeš opravdu schovat, aby ti už nikdo znovu neublížil.”

Moje oči pohlédnou na mé čerstvé modřiny na pažích a potom na otevřené dveře ložnice. “Jde si pro mě někdo? Ten kdo mi nechal na prahu obálku?”

“Ano, přijdou. A brzo.” Vzdychne a jeho silueta zabliká. “Omlouvám se, že tě před tím nedokážu ochránit. Jen doufám, že taky najdeš svůj klid. Že se přestaneš starat o věci, který nemůžeš ovlivnit a přestaneš sama sebe obviňovat. Nech to být, Emery. Prosím, nech mě jít. Přestaň se mučit věcma, nad kterýma nemáš kontrolu.”

“Počkej… Ellisi… Co mě čeká? Kdo mi nechal ten vzkaz?” Vyskočím a natáhnu se k němu, když začne mizet. “Ellisi, prosím, nechoď. Ne, dokud mi neprozradíš, o co jde.”

“Musím,” poví lítostivě, mezitímco se rozmazává a znovu zostřuje. “Prosím, nedopadni jako já, Emery. Dovol pravdě, aby tě osvobodila.”

“Pravda?” Zírám na něj nedůvěřivě. “Chceš, abych tátovi řekla pravdu?”

“Ne, jen někomu komu můžeš věřit. Pravda může být řečena jenom s důvěrou. Pravda a důvěra jsou propojené.”

“Nevím, koho myslíš. Komu můžu věřit?”

Sbohem, naznačí rty a pak je pryč.

Zůstanu zírat na prázdnou postel, a nejprve uvažuji nad tím, jestli tu vůbec někdy skutečně byl. Říkal, že našel klid, možná i svobodu. Ale co to vůbec znamená? Kde je? Kdo po mně jde? Ještě lépe, komu mohu věřit?

Pamatuješ si tu noc? Tu kdy ses vykradla ven. Co jsi viděla. Co jsi nechtěla vidět. Mysli na otce. Mysli, Emery, mysli. Přemýšlej o tom, co se stalo Ellisovi. Myšlenky se mi pokoušejí šeptat tajemství, ale já už si nejsem jistá naprosto ničím kromě toho, že žiji v tom nejšílenějším světě a já bych mohla být hlavním zdrojem toho šílenství.

Dalších deset minut zírám do prázdna, dokud neslyším zaklepání na dveře, které mi vybičuje nervy. Ellis mě varoval, že by někdo mohl přijít. To už to stihli?

Na zadní straně krku se mi postaví chlupy a polibky statické elektřiny každý z nich políbí, když se natáhnu pro kovovou krabici schovanou pod mojí postelí. Zvednu víko a popadnu zbraň. Pro kohokoliv, kdo přijde na to, kdo ve skutečnosti jsi, Emery, řekl můj otec, když mi dával tu krabici. Nejsem si jistá, co tím myslel, ale... Do mysli se mi vetře vzpomínka, jedna, kterou jsem zapomněla úmyslně.

Chci klid.

Ty nikdy nedojdeš klidu.

“Je lepší neexistovat vůbec, než existovat v temnotě,” pověděl otec, když dal Ellisovi zbraň. “Rozhodni se. Udělej mě pyšným, synu. Nenech svou rodinu dál trpět za tvé hříchy.”

Ellis se rozhodl zbraň položit na zem. “Nedokážu to udělat.”

Můj otec, rozzuřený a zahanbený, tu noc poslal Ellise pryč. To bylo naposledy, co jsem ho spatřila.

Procitnu ze vzpomínky, která byla pohřbená v temnotě mé mysli a konečně vyplula na povrch i spolu s mým šílenstvím.

Kovová zbraň je studená proti mým vlhkým rukám.

Tak chladná.

Tak chladná jako já.

V nitru jsem pořád tak chladná.

Z držení zbraně se mi dělá špatně od žaludku.

Rozhodni se.

Pozvednu zbraň a cupitám chodbou. Slyším cvaknutí zámku a zamrznu. Dveře se otevřou a potom slyším kroky.

Měla bych utéct.

Ale kam půjdu?

Rozhodni se.

Odjistím zbraň a nasaji vzduch, jak namířím na konec chodby. Ten člověk vyjde z poza rohu a objeví se v mém zorném poli.

Rozhodni se.

Můj bratr se rozhodl zbraň položit a nést následky. Můj prst odpočívá na spoušti.

Rozhodni se.

Jakmile mě Ryler spatří, jeho oči se rozšíří a ruce se mu zvednou do vzduchu. Ještě chvíli zůstanu bez hnutí, než spustím zbraň.

Neuspěla jsi.

Zkroutí se mi žaludek.

Když se Ryler rozhodne, že dál nejsem hrozba, spustí paže k bokům. “Proč ji máš? “ Jeho ruce se rozpohybují, jak znakuje.

“Protože jsem slyšela někoho přicházet a bála jsem se.”

“Bála se čeho?” Znakuje se zvědavostí v jeho výrazu.

Pokrčím rameny. “Táta má hromady nepřátel. Měl bys o tom vědět.”

“Vím o tom.” Kmitá pohledem mezi zbraní a mou tváří. Potom se opatrně přiblíží a natáhne se pro zbraň, pozorně mě sleduje, mezitímco mi ji bere.

Ryler si oddechne, jakmile má zbraň. Zkontroluje zásobník, aby zjistil, kolik je tam kulek, potom zakroutí hlavou a vsune si zbraň za pas džínů.

“Předtím než se rozhodneš použít zbraň, možná by to chtělo se ujistit, že je nabitá,” znakuje, mezitímco uvolní zadržovaný dech, když se mu zdánlivě uleví.

Přitisknu rty k sobě, protože se cítím hloupě. “Nevím, jak ji nabít.”

“To je dobře,” ujistí mě. “Neměla bys ji nosit. Kurva, hlavně bys ji tu ani neměla mít. Kde jsi ji sehnala?”

“Dal mi ji táta,” řeknu tiše. “Kde jinde bych ji sehnala?”

Zaváhá, potom zvedne ruce, aby znakoval, “Dobře, nechám si ji.”

“Ale já ji potřebuju…” Co mám říct? Že jsem viděla halucinaci svého bratra a ta mě varovala, že si pro mě někdo jde. Že na mě na prahu čekal krvavý vzkaz, který jsem dostala od někoho, kdo zná mé malé, špinavé tajemství a chce mě zabít.

Na koncertě jsem Rylerovi stupidně vyzradila, že jsem blázen. Nikdy jsem úplně nevysvětlila proč, ale vsadím se, že to pravděpodobně připsal mé opilosti. Kdybych mu řekla o svém bratrovi, tak by utekl.

Ale není to to, co chci,

aby šel,

protože mu nevěřím?

Že ano?

Upřímně, netuším.

“Proč na mě tak koukáš?” Chce vědět Ryler s pozvednutým obočím. “Co se děje?”

“Nic.” Zívnu a protáhnu se. “Jsem jen unavená. Vážně bych měla jít do postele.”

“Chceš, abych ti udělal kafe?” Nabídne. “Nebo ho můžeme jít koupit. Vím, že je pozdě, ale pár bloků odsud je obchod, co má otevřeno.”

“Ne, nechci, abys zase porušil pravidla a vzal mě ven. Poslední, co potřebuju, je další mámina návštěva.” Čekám, že pochopí ten náznak a odejde, i když jen část mě chce, aby šel.

Studuje mě s hlavou nakloněnou na stranu. “Nemůžu odejít,” znakuje. Když se zamračím, dodá, “Promiň, ale tvůj táta mi přikázal, abych s tebou zůstal.”

Ohlédnu se směrem k ložnici, zaměřím se hlavně na postel. Moje pokožka brní při myšlence, že bych s ním byla znovu v posteli. V jeho náruči jsem se cítila při spánku tak úžasně a trapně zároveň, protože jsem měla pocit bezpečí. Pokud by zase zůstal, mohl by vymazat vzpomínky na to, co mi udělal Evan. Ale co bude, až přijde ráno? Půjde otci povědět všechno, co jsme dělali?

“O co jde? Proč musíš zůstat?” Když se znovu podívám na Rylera, načapám ho, jak zírá na můj hrudník. Skloním hlavu a niterně se ošiji nad náznakem bradavek, co se mi napínají pod tílkem. Vlastní tělo mě zradí, jak se z jeho pozornosti probudí k životu. Překřížím si ruce přes hrudník, Ryler odtrhne svůj pohled a nemotorně se poškrábe na zadní části krku.

“Něco se děje v jeho práci. Někoho naštval nebo tak, hádám.” Na moment se odmlčí a nervózně si skousne spodní ret. “Jak hodně víš o tom, co tvůj táta dělá?”

“A kolik toho víš ty?” Odseknu podrážděně s pozvednutým obočím.

Vyměníme si intenzivní pohled a život ve mně opět vzplane. Jenže pak se zamyslím nad tím, kolik tajemství přede mnou Ryler má a život pohasne a umře. Stejně přestanu jako první, jeho pohled je pro mě příliš intenzivní na to, abych ho snášela.

Když uhnu očima, vsune mi pod bradu prst a přinutí mě, abych mu věnovala pozornost. Moje srdce buší z jeho doteku, z toho jak výrazně mě přímý kontakt zahřál.

Potom ruku odtáhne a zanechá mě znovu chladnou. “Nemusíš se mě bát, Emery,” znakuje. “Nejsem nepřítel. Nechci ti ublížit, jen pomoc.”

Pravda a důvěra jdou spolu ruku v ruce.

Ale já nevěřím nikomu.

Ani Rylerovi.

Jednou jsem mu možná věřila.

Ale ta důvěra se vytratila.

“Pracuješ pro tátu.” Můj hlas je hrubý a přeskakuje, jak se bojím všeho, co jsem dnes cítila, když jsem našla obálku a když mě Evan přitlačil k posteli. “A proto jsi v mejch očích nepřítel. Dokázal jsi to, když jsi mu pověděl o koncertu.”

Pronesení něčeho negativního o mém otci někomu, kdo ho zná, mě k smrti vyděsilo. Jenže Ryler potřebuje porozumět tomu, že nejsme přátelé, i když o mně krásně psal a postaral se o jednu z nejhezčích nocí mého života. Dokonce, i když mě jeho dotek nutí něco…cítit.

O dvě sekundy později do mě udeří realita. Uvědomím si, co jsem udělala, jak velkou chybu jsem právě učinila.

“Och, bože, prosím, o tomhle mu neříkej.” Vleču se pryč od Rylera. “Prosím, prosím, prosím, neříkej mu to.“ Couvám chodbou jako vystrašená kočka. Do očí se mi nahrnou slzy a do kostí se mi vsákne lítost. “Já to tak nemyslela,” zašeptám. “Táta není špatnej člověk. Jen se o mě stará.“

Ryler vykročí směrem ke mně, ale já zrychlím tempo, abych mezi nás vložila větší vzdálenost.

Ztuhne a jeho oči se naplní neklidem, když zvedne ruce a znakuje, “čeho se tak bojíš? Prosím, prostě mi to řekni.” Zdá se rozpolcený. “Můžu ti pomoc… Jestli se ti někdo pokouší ublížit, můžu ti pomoc.”

Čeho se bojím?

Bože, toho je tolik.

Otec.

Matka.

Evan.

Toho, kde Ellis může být.

Vlastní mysli.

Mého duševního zdraví.

Moje rty se pootevřou připravené ho nakrmit lží, ale vyklouzne z nich pravda o tom, z čeho jsem vyděšená nejvíc.

“Bojím se, že se nedostanu pryč z tohohle života, ledaže by to bylo v rakvi.”