Untamed - 10. kapitola

Překlad: Tsukiko Haruka

Unesen emocemi

Ryler

“Bojím se, že se nedostanu pryč z tohohle života, ledaže by to bylo v rakvi,” zašeptá Emery, její oči jsou skleněné, jak jí po tvářích ztékají slzy.

Je k smrti vystrašená, ještě víc než obvykle. Bojí se. Svého otce. Evana. Mě. Ten seznam pravděpodobně nemá konce. Nenávidím, že na něm jsem. Pokud bych mohl, vzal bych ji do náruče a pověděl jí pravdu.

Po zhruba půl minutě paniky Emery uteče do pokoje a zabouchne za sebou dveře. Přemýšlím o zaklepání, ale pak se rozhodnu dát jí prostor a počkat v obývacím pokoji. Nejprve uklidím obaly a prázdné plechovky ze stolu, pak klesnu na pohovku.

Můj telefon zavibruje ve chvíli, kdy zadkem dopadnu na polštář. S povzdechem vylovím “osobní” telefon, protože nerad odepisuji na zprávy, co mi tam chodí, stejně tak na “pracovním”.

Doktor: Potřebuji od tebe další laskavost. Je to nesmírně důležité.

Já: Neměl jsem dohlížet na Emery?

Doktor: Vezmi ji s sebou, abys na ni mohl dávat pozor. Nechci, aby byla jen na chviličku sama. Navíc pro tebe může překládat.

Já: Ok.

Doktor: Jeď na západ na Desingfield bulvár. Víš, kde to je?

Já: Jo. Mám vyrazit hned?

Doktor: Ne, doraž tam před čtvrtou. Nebudu tam, ale Moleney ví, že přijdeš. Je to jeho dům. On ti dá ten balíček.

Zkroutí se mi rty nechutí. Evan Moleney. Emeryn ex, největší čurák, co jsem kdy potkal. Nasnáším, že ji vyzvedává po škole. Že se jí dotýká a líbá ji jako já během těch krátkých okamžiků, když jsme o sobě s Emery nevěděli, kdo doopravdy jsme.

Já: Co mám s tím balíčkem dělat? Nechat ho v baru?

Doktor: Ne. Nech si ho u sebe. Zítra si ho přijdu vyzvednout.

Já: Ok, vezmu Emery a za chvíli vyrazíme.

Doktor: Vezmi si zbraň.

Svaly se mi stáhnou, jak na mě mé instinkty křičí, abych nešel. Žebrají, abych z toho vycouval. Možná je čas. Zkrátka popadnout Emery a utéct. Šla by se mnou?

Namísto útěku odepíši.

Já: Ok.

Vsunul jsem si telefon do kapsy mých vybledlých džínů. Nenávidím zbraně. Nenávidím, že mi Doktor dal zbraň, abych měl svoji vlastní. Nenávidím pohled na Emery se zbraní v ruce.

Zvednu zadek ze sedačky a vyrazím směrem k Emerynu pokoji. Po cestě minu dřevěný kruh. Z té zatracené věci mám husí kůži, nejen protože jsem ten symbol viděl na Eldermanových mužích. Něco na něm je, něco, co způsobuje, že bych na něj nepoložil ani prst a chtěl bych ho spálit a sledovat ho hořet.

Nejsem si jistý, co ten symbol znamená, ale vím, že je to Donnyho značka. Pár chlápků se mě pokoušelo přesvědčit, abych si ho dal vytetovat. Musím si dávat pozor, abych nikdy nesouhlasil a zároveň úplně neodmítnul, protože bych jinak vyvolal podezření.

Zaťukám na dveře ložnice. Jakmile uslyším z druhé strany tlumený pláč, tak nešťastně zavřu oči. Neznám Emery dlouho, ale během té krátké doby, co jsme spolu trávili čas, jsem si k ní vytvořil velmi silné citové vazby. Pokaždé, když je smutná, vyděšená nebo v bolestech, tak mi to téměř láme mé zkurvené srdce.

Obtočím ruku kolem kliky a otevřu dveře. Světla jsou zhasnutá, ale pruh měsíčního světla prosvítá oknem na postel. Emery je schoulená do klubka s rukama obtočenýma kolem sebe a hledí do zdi.

“Už nechci mluvit,” zamumlá. “Nech mě o samotě.” Ramena se jí začnou třást, jak hlasitě pláče.

Prohrábnu si vlasy a snažím se neztratit kontrolu nad tím, kým bych teď měl být. Ryler, co pracuje pro Doktora—Ryler, kterému záleží na práci víc, než na čemkoliv jiném. Přesto je těžké zůstat pod kontrolou, když jsem svědkem toho, jak se přímo přede mnou rozpadá ta nejkrásnější holka s těma nejsmutnějšíma očima.

Bez příliš velkého přemýšlení vklouznu za ní na postel. Matrace se prohne pod mou váhou, jak se přisunu blíž. Dech se jí zadrhne v krku a tělo jí ztuhne jako deska, když se jí letmo otřu hrudníkem o záda.

Zaváhám, než se natáhnu k jejím zádům a začnu jí psát na tílko, Nechystám se ti ublížit. Položím jí ruku na rameno.

Ucukne při mém doteku, ale neodtáhne se. Její pokožka je neuvěřitelně teplá… Bože, zapomněl jsem, jak teplá a lákavá dokáže být.

Nepravidelně se nadechnu a něžně jí stisknu rameno. Když se otočí, posadím se a znakuji, “Pověz mi, co se děje.”

“Nemůžu ti to říct,” odpoví, její tvář je ukrytá ve stínech.

“Proč ne?”

Uběhne další sekunda nebo dvě, než se vynoří ze stínů do měsíčního světla. Mohu vidět její dokonalé, plné rty, které jsem několikrát ochutnal. Její bledá pokožka je jako porcelán a její velké oči odráží syrovou, vnitřní bolest.

“Ty víš proč.” Otočí se na záda a opře se o lokty, naše rty jsou jen kousek od sebe a já jsem nucen si vybrat, jestli se odtáhnu, nebo ji políbím.

I když je to bolestné, ještě si nevyberu.

“Netuším proč, Emery. Opravdu ne,” znakuji.

Před očima mi probleskne Stalesova zpráva. Namlouvám si, že další můj krok učiním kvůli tomu, co napsal, ale hluboko uvnitř znám pravdu—jsem tu s Emery, jen protože tu být chci.

Projdu jí prstem po tváři, až se jí z toho zadrhne dech. Moje srdce zakolísá. “Ale vždycky se mnou můžeš mluvit. Vím, že to mezi náma nebylo dobrý, od tý doby, co mě tvůj otec určil za tvýho bodyguarda, ale jsem pořád ten stejnej kluk. Nic se nezměnilo. Pořád jsem dobrej posluchač a pořád si užívám s tebou trávit čas.”

“Pořád stejnej? Ne, to si nemyslím. Přála bych si, aby se nic nezměnilo, ale jsi součástí tátova světa, Rylere, nehledě na to, jak moc se snažím sama sebe přesvědčit, že to tak není. Pověděl jsi mu, že jsme šli ven… To byla velká upomínka.” Hledá v mých očích, jakoby tam byla ukrytá pravda o tom, kdo jsem. Část mě chce, aby ji viděla, aby věděla, kdo skutečně jsem. “Ne, všechno je jinak.“ Zvedne ruku, aby se poškrábala na čele, a já si všimnu kruhových podlitin na její pokožce.

“Co se stalo?” Ukáži na modřiny na jejích zápěstích.

Udělá rychlý pohyb, aby ruku schovala za sebe, ale já ji chytnu a jemně jí obtočím prsty okolo zápěstí. Nahnu se k ní, tak že jsou mé rty blízko. Pověz mi to, řeknu nehlasně.

Hrudník jí ztěžkne, jak začne trhaně dýchat. Nemá podprsenku, čehož jsem si všimnul hned při příchodu. Bradavky jsou jí vidět i přes tílko, což mě přivádí k šílenství, ale ne tolik, jako stopy na její kůži. Někdo jí ublížil. A nedávno.

“Nemůžu ti to říct,” zopakuje, její hlas se zlomí. “Už ti nic nemůžu říct.”

Frustrovaný pustím její zápěstí a opřu se o ni. “Podívej, vím, že jsem to posral, když jsem to řekl tvýmu tátovi, ale neměl jsem na výběr. Slibuju, že kdyby byla jiná možnost, nepověděl bych mu to.” Přitisknu se k ní blíž, její dech se zrychlí a hrudník jí ještě víc ztěžkne. “Chci ti pomoc, ale ty mi musíš říct, o co jde, jinak nebudu moc. A já slíbím, že budou tvoje tajemství tentokrát v bezpečí.” Když její rty zůstanou spojené, zamyslím se nad správnými slovy, která by jí přiměla se mi otevřít, protože právě teď potřebuji vědět, kdo jí ublížil víc než cokoliv na světě. “Podívej, pochopil jsem. Nevěříš mi a je to moje chyba.” Natáhnu se k lampě, abych rozsvítil, a pak se posadím zpátky.

Emery zamrká proti ostrému světlu svýma krví podlitýma očima. “Chci, ale už zkrátka nemůžu.” Opře se o pelest, jak na mě zírá, mezitímco konečky prstů následuje stopy na svých pažích. “Nevěřím ti, Rylere. A upřímně, nemyslím si, že víš, jak těžký je mít tajemství.”

“Ale vím… potýkám se s tím každej den.”

“Nemluvím o tátových tajemstvích. Myslím vlastní tajemství, ty závažný, u kterých tě pomalu zabíjí, když je nemůžeš nikomu povědět.”

“Nemyslel jsem tajemství tvýho otce… mluvil jsem o svých tajemstvích.” Do zad se mi zaryje zbraň, jakmile se opřu o zeď. Jak daleko chci zajít? Jak blízko se k ní chci dostat? Nejspíš opravdu blízko, ale ne takhle.

V mysli se mi zopakuje Stalesova zpráva. Nemůžeš jí věřit.

Právě teď, s těma očima naplněnýma hrůzou a s těmi modřinami, vypadá jako oběť, ne nepřítel. Z mého pohledu dokonce vypadá jako oběť pořád.

To, co jsem o ní napsal, byla pravda, že chřadne a potřebuje pomoc. Cítím se stejně. Celou zatracenou dobu. Pořád.

“Nikdy jsem ti nevyprávěl, jak jsem přišel o hlas.” Počkám, až mi začne věnovat pozornost, než pokračuji. “Když jsem byl malej, vystřídal jsem spoustu pěstounů a většinu života jsem se cítil nechtěnej, zrazenej… osamnělej. Zhruba v šestnácti jsem skončil u jednoho chlápka… Bena. Byl zasranej, sebestřednej čůrák z pekla. Měl v péči několik dalších dětí, jen kvůli penězům.” Sbalím ruce do pěstí, jak pod mou pokožkou vzplane hněv, odpor a bolest. Nikdy jsem o tom nikomu neřekl, mimo Stalese a jeho parťáka, ale i tak jen protože sehnali moji složku.

“Žila tam jedna holka… Aura. Díky ní jsem se necítil tak osaměle. Tenkrát jsem myslel, že ji miluju.” Roztřeseně se nadechnu. “Ale teď si uvědomuju, že to bylo jen poblouznění. Byl jsem poblouzněnej, protože se zdálo, že mě dokáže vidět.” Podívám se na Emery postranním pohledem a zjistím, že mě pozorně sleduje a visí na každém slově, co znakuji.

Přesunu svou váhu a pohlédnu jí zpříma do očí. “Jednoho dne, ji Ben zmlátil. Vložil jsem se do toho a oplatil mu to tak, že skončil v nemocnici. Myslel jsem, že dělám správnou věc. Možná, že jsem dělal. Možná ne. Pořád si nejsem jistej. Ale na tom nezáleží. Ať tak či tak, Ben lhal a řekl, že jsem si začal, řekl, že mě bodl pohrabáčem do krku v sebeobraně. Řekl, že já jsem zbil Auru, že jsem násilník a horká hlava.”

Emery se podívá na moji jizvu a začne se natahovat k mému krku. Potom vykulí oči a rychle dá ruku pryč. “Promiň.”

“V pohodě.” Pokračuji a doufám, že jí ten příběh pomůže pochopit, jakou škodu můžou tajemství napáchat, namísto toho, aby se mě začala ještě víc bát. “Nebudu lhát. Nebyl jsem svatoušek. Bojoval jsem s předsudky, co vůči mně měli. Bojoval jsem ve škole. Bojoval jsem s některýma pěstounama. Bojoval jsem s několika policejníma úředníkama. Nesl jsem v sobě spoustu vzteku, protože se mě rodiče vzdali a vybíjel jsem si ho na lidech. Ben byl můj pravděpodobně první boj, co se dal ospravedlnit, ale škoda už byla napáchaná. Lidi mě viděli jen jako zpackanýho, vzteklýho týpka, kterým jsem byl v minulosti. Jednou si zvolíš někým bejt a je těžký tu volbu smazat. Jde to vůbec? Samozřejmě. Ale trvá to spoustu času.” Čas, který potřebuji. To je všechno, co chci—čas na to se osvobodit a změnit se v dobrého člověka, kterým chci být.

“A co Aura?” Emery konečně promluví, její hlas je hladký jako med a obočí má pokrčená ve znamení zmatku. “Nevypověděla policii, co se doopravdy stalo?”

Zatřesu hlavou. “Nepromluvila. Nejsem si jistej, jestli se bála nebo co, ale na tom fakt nezáleží. Nevypovídala a já byl poslanej do pasťáku na dva roky za brutální napadení.”

“To není fér,” řekne zuřivě a napřímí se. “Měla vypovídat. Do boje ses dostal hlavně kvůli tomu, abys ji chránil.”

“Ne všechno v životě je fér.” Napůl pokrčím rameny. “Zpětně si vybavuju, jak moc se Bena vždycky bála. Hádám, že kvůli tomu nesvědčila—že ji umlčel strach.”

Doufám, že můj příběh bude mít dvojí přínos. Emery se o mně naučila něco nového, takže mi snad bude schopná víc věřit. A možná uzná, že udělat dobrou věc není vždycky nejsnadnější. Také se naučí, že se může bát svého otce, ale pořád si potřebuje s někým promluvit o věcech, co udělal. Chci, aby se o ní Stales mýlil. Chci, aby byla dobrý člověk.

“Strach je celkem toxickej, co?” Zamumlá. “Je těžký ho překonat.”

Přikývnu se vztekem doutnajícím mi v pohledu. “Jo, je.”

Zírá na mě další moment a potom její pohled klesne na mé rty. “Je mi líto, co se ti stalo… I když pracuješ pro mýho tátu,” zašeptá víc pro sebe. “Dospělí dokážou bejt tak krutí k lidem, o který se staraj, co?”

Přikývnu a pak najednou její rty narazí do mých. Ten polibek je stejně tvrdý jako náš první, násilný, surový. Svaly se mi okamžitě napnou z toho spojení.

Špatné. Tohle musí být špatné. Poslední věc, co bych měl dělat, je líbat Doktorovu dceru, zvlášť, když neznám důvod. Chtíč. Potřeba. Špatné. Správné. Kde je hranice?

Přestat. Musím přestat.

Můj mozek musel přerušit spojení s končetinami, protože namísto, abych se odtáhl, se do polibku nebezpečně ponořím. Emery těžce vydechne proti mé puse a začne se odtahovat, jako bychom sdíleli stejné myšlenky protestu. Potom mi vplete prsty do vlasů a políbí mě s takovou zoufalostí, až jí můj piercing poškrábe ret.

“Och, bože… zapomněla jsem… jak dobrý… pocit to je,” zavzdychá, hlas má naplněný směsí strachu a extáze.

Zvuk jejího hlasu mě vzruší a pták mi začne tvrdnout v džínách. Kurva, co bych dal za to, abych mohl být uvnitř ní. Přesto nemohu překročit tu hranici, ne, když neví, kdo ve skutečnosti jsem.

Každá logická, racionální myšlenka mi odpluje z hlavy, jakmile Emery roztáhne nohy a otře se o mě. Má ústa opustí hrdelní sten, když ten pohyb zopakuje.

Hořící touhou sjedu rukou na její bok a obkroužím jí palcem prso z vnější strany. Bradavka jí ztvrdne a já bez mála přijdu o svoji zatracenou kontrolu. Skousnu jí spodní ret a vyklenu boky proti ní, až z ní dostanu další sten. Ten zvuk je mozek vymývající a pocit z jejího tělesného tepla je zasraná nirvána. Chci víc. Potřebuji víc. Potřebuji pokračovat, potřebuji zapomenout na všechny sračky, co se dějí, alespoň na zatracené dvě sekundy.

Takže pokračuji v tom slepém pádu do propasti, u které si nejsem jistý, jestli se z ní dokáži dostat.

S Emery se rytmicky pohybujeme, naše těla k sobě perfektně padnou.

Dokonalost.

Dokonalost.

Dokonalost.

Přesně takový ten moment je, i když by dokonalost neměla existovat.

Lapáme po dechu, jak se naše jazyky a nohy proplétají dohromady. Prsty obkroužím jedno z jejích zápěstí a začnu jí přesouvat ruku nad hlavu, ale zastavím se, když se ušklíbne.

“Nepřestávej,” žadoní, prsty mi spustí dolu po břiše směrem ke knoflíku na mých džínách. “Prosím, Rylere, nepřestávej.”

Bolestná touha v jejím hlase mě přiměje jít proti každé racionální částí mé mysli. Začnu ji znovu líbat s každou jednotlivou emocí, co jsem v sobě držel od chvíle, kdy jsem ji poprvé uviděl. Jak se chtíč, potřeba, touha a bolest vylévá, uvědomím si, kolik citů k Emery chovám. Tolik, že se v nich topím.

Topím se.

Topím se.

Topím se.

Jsem tak hluboko ve vodě, že si nejsem jistý, jestli se někdy dokáži znova nadechnout.

Ani si nejsem jistý, jestli chci.