UJune - 1. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička, Viki

June

„To si ze mě snad musí dělat srandu.“

Otočím se, zabouchnu za sebou přední dveře a vrátím se zpátky do mého domu. Procházím kolem stohu krabic u mých předních dveří, po chodbě, po obývacím pokoji – kde je všechen nábytek nahromaděný uprostřed místnosti, protože jsem neměla čas popřemýšlet o tom, jak to chci rozestavět – a vejdu do kuchyně.

Zvednu mobil z pultu, zavolám mého bratrance a poslouchám, jak zvoní, zatímco mi odpor a vztek naplní žaludek.

„Proč je Evan zaparkovaný předmým domem?“ zeptám se se zavrčením, jakmile to Jax zvedne a ani mu nedávám šanci odpovědět ještě předtím, než se zasyčením pokračuju: „Chci ho pryč a to hned.“

„June, víš, že se to nestane. Tvůj otec se o tebe bojí. Já se o tebe bojím. Strýček Nico se o tebe bojí. Všichni se o tebe teď bojí.“

„Je ve vězení. Nic se mi nestane,“ řeknu mu, snažím se znít klidně, i když se cítím tak daleko od klidu, jak někdo může být.

„Dokud nebude odsouzen, bude tě neustále někdo hlídat, aby jsme se ujistili, že se ti nic nestane,“ řekne a chci na něj křičet.

Chci mu říct, aby poslal někoho – kohokoli– jiného, ale nemůžu, protože netuší, že Evan je můj bývalý. Je to můj bývalý manžel. Nikdo to neví a já nechci, aby to někdo věděl.

„Vážím si, že dohlížíš. Opravdu. Ale to je naprosto zbytečné, Jaxi a ty to víš.“

„Evan je spolehlivý. Nebudeš ani vědět, že je tam – dokud nebudeš mít pocit, že chceš být milá a pozveš ho k sobě, takže nebude muset sedět venku.“

„Nikdy ho nepozvu,“ zašeptám si sama pro sebe, ale Jax mě stejně slyší a zadržuje smích, pravděpodobně si myslí, že jsem dramatická.

„Není tak špatný. Jsem si jistý, že ti dokonce pomůže rozestavit nábytek, když ho požádáš.“

Znovu se zasměje, zavřu oči, když zašeptám: „Musím jít,“ a zavěsím, aniž bych se rozloučila.

Jen při pomyšlení na Evana, kdekoliv poblíž mě, začnu drtit zuby. „Pro mě za mě se třeba může upéct, je mi to jedno,“ říkám si, i když vím, že je to lež. Láska na houby.

Láska je na houby, protože někdy i když nechcete někoho milovat, stejně to děláte. Bez ohledu na to, kolikrát jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že to, co jsem sdílela s Evanem je u konce, pořád mě to bolí. Bolí mě to, protože ho stále miluju a nechci ho milovat.

Ani trochu.

Natlačím prsty do očních dutin, vypustím zasténání frustrace. Musím se dostat do obchodu a nakoupit nějaké potraviny. To je to, co jsem se chystala, když jsem odcházela a viděla ho, jak stojí vedle svého trucku a vypadá krásnější než kdy jindy, což nedává smysl.

Když jsme byli spolu, věděla jsem, že je to nejkrásnější muž, jakého jsem kdy viděla, a to se od našich dnů nezměnilo, nenarostlo mu ani třetí oko, ani se nezměnil, do slizkého zeleného vetřelce, který má pokryté tělo velkými bradavicemi. Je to pořád stejně krásný Evan Barrister. Zamilovala jsem se v okamžiku, kdy se naše oči uzamkly.

Jeho tmavé vlasy a teplé hnědé oči, které se třpytily, když se usmál, upoutaly mou pozornost.

Ale poprvé, když mě držel v náručí, poprvé jsem se potopila mezi jeho široká ramena, jsem věděla, že je můj. Věděla jsem, že je pro mě všechno. Nebylo to o tom, jak vypadal, i když jsem věděla, že je to ten muž, o němž většina žen fantazíruje.

Ten druh muže, kterého byste viděli na ulici a zastavili se, protože jste věděli, že jste v reálném životě nikdy neviděli muže, jako je tento.

Potřebovali jste si zapamatovat každý detail, protože byste pravděpodobně už nikdy neměli šanci, tenhle jeho druh krásy vidět.

O to vůbec nešlo. Byla to skutečnost, že když jsem byl s ním, věděla jsem, že to je místo, kam patřím. Až do morku mých kostí jsem to věděla, měla jsem být jeho a on měl být můj.

Odtáhnu si prsty od očí, pořádně je otevřu, protože si nechci připomínat, co k němu cítím, dokonce i když vím, že s tím sakra, nezmůžu vůbec nic. Je ve mně zakořeněný, je mou součástí, o které vím, že je navždy pryč, ale stále se vrací, vkrádajíc se každý den do mých vzpomínek.

„Nepůjdeš tam, June Mayson,“ vyplísním sama sebe, když mě horké slzy pálí v očích. Rychle zamrkám, nadechnu se nosem, hodím mobil na pult a zamířím k předním dveřím.

V žádném případě sakra nedovolím, aby zas převzal můj život… v žádném případě nepřestanu žít.

Znovu ne.

Udělala jsem to, když odešel. Udělala jsem to, když mi jeho matka doručila rozvodové papíry.

Zemřela jsem uvnitř, když jsem poznala, že už nadále žádné my nebude, ale vylízala jsem se z toho. Takže mu nedovolím, aby mě zastavil v tom, abych se ve svém životě posunula dopředu.

Bez šance.

Otevřu přední dveře, sejdu po schodech na chodník, a jak jdu, držím oči na nohou. Jen proto, že se přes něj dokáži přenést, neznamená, že mě neovlivňuje a on to dokáže, ale nechci, aby někdy viděl, že to dělá.

Nechci, aby ze mě měl byť jen jediný kousek.

Stiskem tlačítka na dálkovém ovladači v ruce, slyším dveře odemknout a současně položím ruku na kliku, otevřu dveře k mému platinově šedému, pochromovanému Beetle R-Line 2.OT SE a vklouznu dovnitř.

Miluju své auto. Je to šik auto a je to první skutečná věc, kterou jsem kdy koupila za peníze, které jsem si vydělala. Můj táta zavrtěl hlavou, když to uviděl, ale máma, to byl úplně jiný příběh. Naskočila dovnitř a my jsme projížděly městem se staženými okny a hudbou na plný pecky.

Policisté to bohužel cítili jinak, co se týkalo gangsterského rapu, který přicházel z mého auta a informovali o tom maminku a mně poté, co nás zastavili. Zašli tak daleko, že nám přesně vysvětlovali, co přesně znamená „královna v pasti“, jen to udělali s úsměvem, když mi vypsali pokutu za hluk.

Nějaká pokuta mi byla šumák. Byla jsem s maminkou a dobře jsme se bavily. Jakmile se policisté ocitli v autě a z doslechu, maminka navýšila hlasitost, usmála se a pak vykřikla: „Jeď, June Bug!“ Přes hudbu vyřvávající z reproduktorů auta. Udělal jsem to a jeli jsme asi další půlhodinu, než můj otec poslal mámě textovku, ve které ji napsal, aby dostala svůj zadek domů. Pak jsme se celou cestu zpět chichotaly jako dvě děti. Bylo to na plné pecky.

Vycházím ze vzpomínek, usměju se, otočím auto do protějšího směru, ohlédnu se přes rameno na silnici v protějším směru – a vyhýbám se tomu, abych se podíval Evanovým směrem. Nemusím se ani podívat do zrcátka, abych viděla, že mě sleduje. Jeho truck je tak hlasitý, že burácející zvuk za mým autem je jako neustálá připomínka.

Když jsme byli spolu, měl auto. Byla to malá dvoudveřová Honda. Bylo staré, ale spolehlivé. Jeho táta, který toho pro něj nikdy moc neudělal, mu pomohl opravit motor v létě, kdy absolvoval střední školu, a on si to auto opatroval, protože to byla jedna z mála dobrých vzpomínek, které se svým otcem měl.

Nyní je jeho Honda dávno pryč neznámo kde a řídí truck. Jen jeho truck nevypadá jako žádný běžný truck. Je obrovský a černý až na ráfky. Nemám pochyb o tom, že v noci dokáže vypnout světla a být neviditelný. Ale nebudu o tom přemýšlet, i když opravdu chci vědět, co přesně pro Jaxe dělá.

Svižně vjedu na parkoviště před obchodem, najdu jediný prostor v řadě aut a vjedu mezi ně, takže pokud chce Evan parkovat, musí to udělat někde ne moc blízko od mého auta. Zaparkuju Beetle, vezmu malou obálku kuponů, které mám v odkládací přihrádce, otevřu dveře a vystoupím. Zpozoruju Evana, jak vjel na parkoviště, zrychlím kroky do obchodu a vezmu si vozík. Vědouc, že potřebuji všechno, začnu v sekci produktů, takže se můžu propracovat každou uličkou obchodu. Když se konečně dostanu k pokladně, vozík mám přeplněný.

 Nejen, že jsem nakoupila základy, ale vybrala jsem všechny potraviny, které mě zaujaly. To znamená, že mám nashromážděno většinu nezdravých potravin, protože nakupuju na prázdný žaludek. Pro mě mám štěstí, mám kupu kuponů, takže vím, že mě můj nezdravý přísun potravin, nepošle do dluhů.

„June?“

Slyším své jméno, otočím se a cítím, jak mi mírně ztuhly ramena, když příjdu tváří v tvář s chlápkem, se kterým jsem chodila na střední škole, chlapík, který mě – dokonce i v sedmnácti – podvedl.

Byl první, Evan byl druhý a třetí byl Lane. Ten byl to poslední. Měla bych teď odpalovat za druhou stranu, nebo to alespoň předstírat.

„Matte, jak se máš?“ zeptám se, přestože mě to vůbec nezajímá. Nejsem mrcha, nebo alespoň ne obvykle, ale zranil moje dospívajícím srdce. Možná nejsem mrcha, ale určitě si umím udržet podlou zášť.

„Dobře, jen jsem se přestěhoval domů. Pracuji pro mého tátu.“ Usmívá se.

„Sladký.“ Napůl se na nej usměju a zpět a odvrátím se od něj, když pokladní žádá o moje kupóny.

„Jsi doma?“ ptá se, odtáhnu pozornost od pokladní k němu a začnu odpovídat, když mě zasáhne pocit tepla po mém boku. Vím, že tam je on.

Poznám to z jeho vůně a tepla z jeho těla, ale když mi rukou proklouzne kolem ramen tím známým způsobem, kterým mě držel, ztuhne mi tělo a pohled vyletí nahoru. Avšak vše co vidím je jeho čelist.

„Evan.“ Natáhne ruku k Mattovi a mě se zadrhl dech, zatímco Mattovy oči přeskakují mezi mým bývalým manželem a mnou.

„Um… Matt,“ řekne a podá mu ruku k potřesení, než se na mě podívá. „Já… uvidíme se kolem,“ mumlal a pak zmizel z dohledu tak rychle, že ho ani nevidím odcházet.

„Zlato,“ zavolá pokladní a otočím se k ní, odtlačím od sebe Evanovu paži a zároveň ustoupím stranou, abych mezi námi udělala větší vzdálenost.

„Jste v pořádku? Vypadáte, jako byste viděla ducha,“ řekla žena tiše, zahlédla jsem její ustaraný výraz a potom jsem se zhluboka nadechla.

„Jo… um, kolik to dělá?“ zašeptám, oči se jí zjemní, pak se podívá kolem mě a já cítím, že Evanovo teplo opouští můj bok.

„Jste si jistá, že jste v pořádku?“ zeptá se tiše.

„Jistě.“ Usměju se a ona přikývne, jako by mi nevěřila, ale to je v pořádku, protože právě teď nevěřím ani sama sobě.

„Sto sedm, šedesát dva. Ušetřila jste víc než padesát dolarů.“ zaculí se a já se pokouším znovu se usmívat, když jí podávám peníze, ale přijde mi, jako by mi měla prasknout tvář, když to udělám.

„Děkuji vám,“ mumlám a vezmu si od ní drobné, pak poděkuji mladé dívce, která mi dala do tašek nákup, obtočím ruce kolem držadla vozíku, vytlačím ho z obchodu a ignoruju skutečnost, že cítím Evana těsně za mnou.

„Juny.“

„Nedělej to.“ Zavrtím hlavou a ani se na něj nepodívám. Nemůžu s ním mluvit, ne teď. Naložím všechny tašky do kufru, skočím do auta, připoutám se, otočím se a zamířím domů, vyhýbám se tomu, abych se podívala do zpětného zrcátka nebo přemýšlela o tom, co se právě stalo, i když cítím, jak mě to uvnitř drásá, když zaparkuju na své příjezdové cestě.

„Tak už ses nastěhovala?“ zazní ženský hlas, když otevřu dveře auta. Podívám se směrem, odkud se ozval hlas, vylezu a zavřu dveře.

„Tady, tady, zlato!“ Ozve se znovu hlas a najednou najdu drobnou ženu s černými vlasy, která stojí na verandě domu, který je vedle mého s rukama na zábradlí a tělo jí přes něj napůl visí.

„Ahoj!“ zavolám zpátky a ona se usměje.

„Takže už jsi nastěhovaná?“ zeptá se a můj odhad je, že dneska ráno propásla stěhováky na mé příjezdové cestě.

„Ano, dneska ráno,“ odpovím a přesunuju se ke kufru, abych si mohla vyndat nákup.

„Vydrž. Jdu se ti představit,“ znovu zakřičí a já se začnu chichotat, překvapená, že prostě své jméno na mě nezakřičí taky.

Nechám nákup v kufru a setkám se s ní uprostřed trávníku mezi našimi domy a přemýšlím, jak je sakra schopná procházet trávou v podpatcích. Na její místě bych v té trávě měla zabořený obličej, ale vypadá to, že ona to dělá každý den.

„Jsem JJ.“ Usmívá se, jakmile je blízko a já si všimnu, že její vlasy nejsou jen černé; jsou černé, s velkými prameny fialové, které jimi protékají, takže jí vynikají šedé oči.

„Jen dvě písmena J, nikoli skutečný název Jay, které se vyslovuje dvakrát.“ Usměje se a já se na ní usměju zpět a natáhnu k ní ruku.

„June, jako měsíc červen.“

„Tak jsi se přistěhovala dnes ráno?“ zeptá se a podívá se na dům za mnou.

„Přistěhovala.“

„Byla jsem v práci,“ zamumlá a pak ukáže palcem k jejímu domu.

„Můj starej spal, až do doby, než jsem přišla domů, takže taky propásl, že ses nastěhovala.“

„No, to je hezké seznámit se s tebou nyní.“ Znovu se usmála, celou si mě prohlédla a pak tiše zamumlala.

„Nemáš problém s motorkáři, že?“

„Um… ne…„ Zatřesu hlavu a můj úsměv se rozšiřuje.

„Dobře. Ne že se to stává často, ale kluci mýho starýho se někdy objevují, a když to udělají, jsou občas dost hlasití. Jestli ti to bude vadit, můžeš přijít a říct mi to. Pokud s tím nebudeš mít problém, můžeš prostě přijít na pivo.“ Zazubí se a já se zasměju, protože už teď si myslím, že mám JJ ráda.

„Pravděpodobně tvou nabídku přijmu.“

„Dobře, teď se musím zeptat, kdo je ten žhavý chlap v trucku?“

Neotáčím se. Vím, aniž bych se podívala, o kom mluví, když zvedne bradu k místu za mnou.

„Umm…“ Zajímalo by mě, jak jí sakra mám Evana vysvětlit.

„Nevadí. Vidím, že teď o tom nechceš mluvit. Stavím se zítra a přinesu tequilu. Pak mi to řekneš,“ řekne, pozývající se ke mě sama.

„Jeho příběh bude pravděpodobně trvat dvě láhve tequily,“ zamumlám a ona se opět usmívá, tentokrát ještě více.

„Už teď můžu říct, že jsi můj druh lidí.“ Znovu se na mě podívá a pak mi znovu nakukuje přes rameno.

„S vámi dvěma je to určitě zamotaný a z toho jakým způsobem se sem dívá, hádám, že ví, že jsi řekla, že je to příběh ke tequile, takže tě nechám jít a promluvíme si zítra.“

„Zítra,“ souhlasím a natáhnu ruku. „Bylo příjemné setkat se s tebou, JJ.“

„S tebou taky, holka. Zítra.“ Usměje se, otočí, přejde přes polovinu mého dvora na její a míří k přední verandě. Jakmile se tam dostane, dveře se otevřou a velký, vousatý muž – který vůbec není nezajímavý – vykročí na přední verandu, vezme ji za ruku a zvedne bradu směrem ke mně.

Nešikovně mu zamávám a vidím, jak se JJ na něj usmívá a řekne něco, načež se usmívá taky, když zavrtí hlavou a protáhne ji dveřmi a zavře.

Vím to úplně přesně – budu milovat svou novou čtvrť… nebo budu milovat, jakmile Evan přestane strážit před mým domem.