TM - 2. kapitola

Překlad: 16terez

USA, současnost

Sara

„Jsi si jistá, že nechceš jít na drink se mnou a s holkama?“ zeptá se Marsha, zatímco mířím ke své skříňce. Vážně se změnila, když se převlékla z uniformy sestry do sexy šatů. S její zářivou rudou rtěnkou a oslňujícími blond vlasy vypadá jako starší verze Marilyn Monroe a party má ráda stejně tak jako ona.

„Ne, díky. Nechci.“ Odmítnu ji s úsměvem. „Byl to dlouhý den a jsem vážně unavená.“

Protočí očima. „Jasně, že jsi. Jsi poslední dobou unavená pořád.“

„To s tebou udělá práce.“

„Jo, když pracuješ devadesát hodin týdně. Kdybych tě neznala lépe, myslela bych si, že se snažíš upracovat k smrti. Už nejsi v nemocnici resident, víš? Nemusíš vytahovat takové kecy.“

Vzdychnu a vezmu si tašku. „Někdo musí mít pohotovost.“

„Jo, ale nemusíš to být vždycky ty. Je pátek večer a ty jsi pracovala všechny víkendy v tomto měsíci, plus všechny noční služby. Já vím, že jsi nejnovější doktor v praxi a tak, ale­ –“

„Nevadí mi noční služby,“ přeruším jsem ji, když dojdu před zrcadlo. Řasenka, kterou jsem si namalovala ráno, mi zanechala černé čmouhy pod očima, tak jsem použila mokrý papírový ručník, abych je smazala. Moc to nezlepší můj otřesný vzhled, ale na tom nezáleží, když stejně jedu rovnou domů.

„Správně, protože nemůžeš spát,“ říká Marsha, když si stoupne vedle mě, vím, že začne se svým oblíbeným tématem. Ačkoli je starší o dobrých patnáct let než já, je Marsha v nemocnici mojí nejlepší kamarádkou, a je stále více otravnější se svými obavami.

„Marsho, prosím. Jsem na tohle vážně unavená,“ říkám, když si svazuji své neposedné vlasy do ohonu. Nepotřebuji přednášku, abych slyšela o tom, jak jsem strhaná. Moje oříškové oči jsou v zrcadle bledé a červené a cítím se na šedesát místo dvaceti osmi.

„Jo, protože jsi přepracovaná a nevyspaná.“ Zkříží si ruce na hrudníku. „Já vím, že potřebuješ rozptýlení po Georgovi a tak, ale…“

„Ale nic.“ Otočím se a podívám se na ni. „Nechci se bavit o Georgovi.“

„Saro…“ nakrčí čelo. „Musíš se přestat za to vinit. Nebyla to tvoje chyba. To on si vybral místo za volantem, bylo to jeho rozhodnutí.“

Sevřelo se mi hrdlo a začnou mě pálit oči. K mému zděšení jsem na pokraji slz a musím se otočit, abych získala zpátky nad sebou kontrolu. Jen se není kam otočit, zrcadlo je přede mnou a odráží vše, co cítím.

„Je mi to líto, zlato. Jsem necitlivá blbka. Neměla jsem to říkat.“ Marsha vypadá opravdu smutně, když se ke mně přiblíží a lehce stiskne má ramena.

Zhluboka se nadechnu a otočím se opět tváří k ní. Jsem unavená, což zrovna moc nepomáhá tomu, abych udržela své emoce na uzdě.

„To je v pořádku.“ Přinutila jsem se k úsměvu. „O nic nejde. Měla bys už jít, holky na tebe určitě čekají.“ A já bych měla jít domů, než se zhroutím a rozbrečím na veřejnosti, což by bylo opravdu ponižující.

„Dobře, zlato.“ Usmívá se na mě Marsha zpátky, ale v obličeji ji vidím lítost.

„Musíš se jen o víkendu pořádně vyspat, okay? Slib mi, že to uděláš.“

„Ano, udělám – mami.“

Protočila oči. „Jo, jo. Chápu náznaky. Uvidíme se v pondělí.“ Odešla z šatny a já chvíli čekám, než ji následuji, abych nenarazila na její skupinu kamarádek ve výtahu.

Už tak jsem měla dost lítosti, abych ji mohla zvládnout.

Když vejdu na nemocniční parkoviště, tak zkontroluji jako vždy telefon a má srdce poskočí, když vidím textovku z blokovaného čísla.

Zastavím se a přejedu roztřeseným prstem po obrazovce. Všechno je v pořádku, ale musíme odložit návštěvu tento víkend, objeví se na obrazovce. Špatné načasování.

S úlevou vydechnu a v ten moment mě zasáhne tak známý pocit viny. Neměla bych být uklidněná. Tyto návštěvy by měly být něco, co chci dělat na místo nepříjemného závazku. Ale nemůžu si pomoct, prostě to tak cítím. Pokaždé, když navštívím George, vrací se mi vzpomínky na tu noc a já pak několik nocí nespím.

Pokud si Marsha myslí, že spím málo teď, tak by mě měla vidět po jedné z těchto návštěv.

Vrátím telefon zpátky do tašky a sednu si do auta. Je to Toyota Camry, ta stejná, kterou mám už 5 let. Nyní když jsem splatila studentskou půjčku a mám nějaké úspory, mohla bych si pořídit lepší, ale nevidím k tomu žádný důvod.

George byl na auta, ne já.

Ucítila jsem bolest, známou a ostrou a vím, že to je kvůli té textovce. No a taky díky rozhovoru s Marshou. Poslední dobou jsem na tu nehodu nemyslela skoro vůbec, žila svým životem bez zdrcujícího pocitu viny, ale dnešek tímto dnem není.

Byl dospělý, rozhodl se sám, opakuju si to, co mi ostatní vždy říkají. Bylo to jeho rozhodnutí sednout za volant.

Rozumově chápu pravdivost těchto slov, ale nezáleží, jak často je slyším, nezakoření ve mně. Moje mysl je chycená ve smyčce, opakuje ten večer znovu a znovu a já se tvrdě snažím, ale nemůžu to otřesné přehrávání zastavit.

Dost, Saro. Soustřeď se na cestu.

Zhluboka se nadechnu, vyjedu z parkoviště a mířím přímo domů.

Je to zhruba čtyřicet minut jízdy z nemocnice, což je nyní příliš dlouhých čtyřicet minut. Začínám mít křeče v břiše a já si uvědomím, že důvodem, proč jsem dnes tak rozrušená je ten, že mi začne menstruace. Jako gynekoložka vím nejlépe, jak silný může být účinek hormonů a když je PMS kombinován s dlouhými přesčasy a připomínkou George… Dobře, je zázrak, že nejsem hromádka neštěstí.

Dobře, to je to. Lítají mi hormony a jsem unavená. Potřebuju se dostat domů a budu v pořádku.

Rozhodla jsem se vzpamatovat, zapnula jsem rádio, naladila pozdní devadesátky a začala jsem zpívat spolu s Britney Spears. Jasně, není to náročná hudba, ale je optimistická a to je přesně to, co teď potřebuju.

Nechci se zhroutit. Dneska chci spát, dokonce, i kdybych si měla vzít prášek na spaní, aby se to povedlo.

Můj dům je ve slepé ulici lemované stromy, hned vedle dvouproudé silnice, která vede přes zemědělskou oblast. Stejně jako mnoho dalších domů v oblasti Homer Glen v Illinois je obrovský – pět ložnic, čtyři koupelny a je celý podsklepený. Má obrovský dvůr, který obklopuje tolik dubů, že si připadáte jako uprostřed lesa.

Je perfektní pro tak velkou rodinu, kterou si představoval George, ale pro mě je strašně osamělý.

Po té nehodě jsem zvažovala možnost, že bych dům prodala a přestěhovala se blíže k nemocnici, ale nedokázala jsem to udělat. Pořád nemůžu. George a já jsme společně zrekonstruovali dům, zmodernizovali kuchyň a koupelny, pečlivě zařídili každý pokoj, aby nám poskytl útulnou atmosféru. Rodinnou atmosféru. Vím, že šance na to mít takovou rodinu neexistuje, ale část mě se stále drží toho starého snu, dokonalého života, který jsme chtěli mít.

„Tři děti, minimálně,“ řekl George na páté schůzce. „Dva kluci a jedna holka.“

„Proč ne dvě holky a jeden kluk?“ zeptala jsem se tenkrát a zašklebila se. „Co se stalo s genderovou rovností a tak?“

„Co jsou dvě proti jednomu. Každý ví, že si tě dívky omotají kolem jejich malých pěkných prstíků a co teprve dvě…“ řekl teatrálně. „Ne, potřebujeme dva chlapce, takže bude v rodině rovnováha. V opačném případě jde taťka do háje.“

Smála jsem se a udeřila ho do ramena, ale tajně se mi líbila představa dvou chlapců, kteří pobíhají kolem jako běsnící peklo a chrání jejich malou sestřičku. Já jsem jedináček, ale vždycky jsem chtěla velkého brášku a bylo snadné přijmout Georgeův sen jako svůj vlastní.

Ne. Nevracej se tam. S úsilím odstrkuju vzpomínky, protože ať už dobré nebo špatné, vedou k tomu večeru a teď se s nimi nedokážu vyrovnat. Křeče se zhoršily a všechno co můžu udělat je držet ruce na volantu, když zaparkuju v garáži.

Potřebuju brufen, ohřívací láhev a moji postel přesně v tomto pořadí, a pokud budu mít štěstí, tak okamžitě odpadnu i bez prášku na spaní.

Zadržela jsem sténání, zavřela garážová vrata, vyťukala kód alarmu a vešla dovnitř do domu. Křeče jsou už tak silné, že nemůžu chodit jinak než ohnutá a tak jsem šla rovnou do kuchyně k lékárničce. Ani jsem se neobtěžovala rozsvítit světla, vypínač světla je pekelně daleko od vchodu do garáže a navíc se v kuchyni vyznám tak dobře, že se můžu pohybovat i po slepu.

Když otevřu skříňku, najdu si brufen a dvě tabletky hned vhodím do úst. U umyvadla si naplním ruku vodou a zapiju je. Supící uchopím kuchyňský pult a čekám, až začne lék zabírat, než se pokusím udělat něco tak odvážného jako jít do hlavní ložnice ve druhém patře.

Cítím to jen sekundu předtím, než se to stane. Je to lehké, jen jemný vánek za mnou, pocit něčeho cizího…pocit náhlého nebezpečí.

Chloupky na zadní straně krku mi stoupají, ale už je pozdě. V jednu chvíli stojím u dřezu a v další mi velká ruka zakrývá ústa, když mě velké, tvrdé tělo zachytí proti pultu zezadu.

„Nekřič,“ šeptá hluboký mužský hlas u mého ucha a něco studeného a ostrého tlačí proti mému krku. „Nechceš, aby mi uklouzla čepel.“