TM - 13. kapitola

Překlad: Clarissa

Sara

Nevím, jak jsem se zvládla dostat domů, ale nějak jsem se ocitla ve své sprše, nahá a chvějící se pod horkou vodou. Jenom matně si vzpomínám, jak jsem se Andy trapně vymluvila a vyklopýtala ven z klubu, abych chytla taxík; zbytek cesty je zamlžený ve ztuhlosti vyvolané šokem a v alkoholové mlze.

Peter Sokolov se mnou mluvil. Držel mě. Vrah mého manžela, člověk, který mě mučil a roztrhal můj život na kusy, se mnou tancoval. Podlomí se mi kolena a klesnu na podlahu, lapajíc po dechu. Vlna závrati způsobuje, že se sprchový kout kolem mě otáčí, a všechny vypité drinky hrozí, že půjdou nahoru. Peter Sokolov byl se mnou v tom klubu. Nebyla to žádná hra mé mysli; on tam skutečně byl. Křečovitě polknu, když se moje nevolnost zhorší. Sprcha mě bičuje, voda je téměř bolestivě horká, ale já se nepřestávám třást.

To monstrum z mých nočních můr je skutečné. Jde po mně. Moje závrať zesiluje a já si lehám dolů, stáčejíc se na dlážděné podlaze do polohy plodu. Vlasy mám všude kolem obličeje, mokré a těžké, a mé hrdlo se stáhne, když se objeví vzpomínky z té noci. Prvních pár dnů po tom útoku jsem se vyhýbala mytí vlasů, protože jsem nemohla snést pocit proudící vody přes mou hlavu, ale nakonec potřeba být čistá zvítězila nad fobií.

Jeden nádech. Jeden výdech. Pomalu a klidně. Dusivý pocit pomalu ustupuje, nechávajíc za sebou pouze trápení. Cítím se opile a špatně, a veškerou svou sílu vložím do toho, abych se vyhrabala na nohy a vypnula sprchu.

Proč je tady? Co ho přimělo vrátit se zpátky? Co ode mě chce? Tyhle otázky se mi honí v mysli, když se utírám do ručníku, ale nejsem o nic blíž k odpovědím, než jsem byla v klubu. Moje mysl je jako bažina, veškeré mé myšlenky se loudají a zpomalují. Omotávajíc ručník kolem mých mokrých vlasů, klopýtám do ložnice a padám na svou královsky velkou postel. Strop se pohupuje tam a zpátky, jako kdybych byla na lodi, a já vím, že zítra budu mít brutální kocovinu. Takhle opilá jsem nebyla od vysoké, a moje tělo neví, jak se s tím vypořádat.

Pomalu, mělce se nadechujíc, otáčím se na bok a přitáhnu si deku k hrudi. Alkohol mě přemáhá, ale výjimečně bojuju s lákavým spánkem. Potřebuju přemýšlet, pochopit, co se stalo a přijít na to, co mám dělat.

Ten vrah, co mě mučil pod vodou, se chce zítra se mnou sejít na kávu. Bylo by to komické, kdyby to nebylo tak děsivé. Nechápu, o co mu jde. Proč přišel za mnou v tom klubu? Proč mě požádal, abych se s ním znovu sešla na veřejnosti? Tam venku je hledaný každým orgánem pro vymáhání spravedlnosti; jistě to musí vědět. Proč by takhle riskoval? Jedině … jedině, že cítí, že to není žádný risk. Možná je tak moc arogantní a myslí si, že se může spravedlnosti věčně vyhýbat.

Uvnitř mě se vznítí vztek, vyčišťujíc něco z té mlhy v mém mozku. Sedám si, bojujíc s vlnou závratě, a natáhnu se pro telefon na mém nočním stolku. Je to dinosaurus, neohrabaný a nepotřebný v době mobilních telefonů, ale George trval na tom, abychom v domě měli pevnou linku.

„Nikdy nevíš,“ odpovídal na mé námitky. „Mobily nejsou vždycky spolehlivé. Pokud dojde k přerušení dodávky energie v průběhu zimní bouře, co si počneš?“

Mé oči při té vzpomínce pálí, a já zvedám sluchátko třesoucí se rukou. Mám dobrou paměť na čísla, takže vytočím číslo agenta Rysona z paměti, mačkajíc jedno tlačítko za druhým. Mám většinu čísel namačkaných, když mě náhlá myšlenka zmrazí na místě.

Mohl by Peter napíchnout můj telefon? Tohle myslel tím, když řekl, že se dozví, kdyby na něj nastražili past? Moje mysl přeskočí k jiné možnosti. Mohl by mě právě teď sledovat?

Můj dech zrychlí, moje kůže se naježí adrenalinem. Předtím, než se stalo to v klubu, bych to odmítla jako projev mé paranoii, ale není to paranoia, pokud je to skutečné. Nejsem šílená, pokud se to skutečně děje. Peter má zdroje, říkal Ryson.

Mohl by mít přístup k high-tech špionážnímu zařízení? Jsou v mém domě kamery a odposlouchávací zařízení?

Moje srdce duní jako kladivo, pustím sluchátko zpátky do jeho kolíbky a popadnu deku, vytahujíc si ji nahoru, abych zakryla svá nahá prsa. Zřídka kdy se obtěžuji nosit ve své ložnici pyžamo; dokonce i v zimě spím nahá, zakrytá jen svou dekou. Nikdy jsem nebyla rozpačitá ze svého těla – George miloval, když jsem kolem chodila nahá – ale myšlenka na to, že by mě jeho vrah mohl vidět nahou, mě přiměla cítit se zneužitá a bolestně odhalená. A také mě to přimělo vzpomenout si na mé zvrácené sny. Ne. Ne, ne, ne.

Lapajíc po dechu, omotám kolem sebe deku a klopýtám ke skříni, abych si vzala tričko a kalhotky. Nemůžu myslet na ty sny. To odmítám. Jsem opilá; to je ten jediný důvod, proč si to má mysl spojila s tím monstrem. I když on nevypadá jako monstrum. Dokonce i s tou jizvou, která se táhne přes jeho obočí, je to úchvatně vypadající muž, ten typ, nad kterým ženy slintají. Kdybych ho potkala v klubu a nevěděla, kdo to je, tancovala bych s ním. Chtěla bych mít jeho silné paže kolem mého těla, jeho pevné tělo otírajíc se o to mé.

Klepou se mi ruce, když si natahuju kalhotky a cítím stopu vlhkosti tam, kde se můj rozkrok dotýká bavlněné látky. Ne. Tohle se neděje. Nejsem vzrušená. Natahujíc si první tričko, které najdu, vrátím se zpátky k posteli a svalím se na ni, zamotávajíc se do deky. Pokoj se kolem mě otáčí a můj žaludek se otáčí spolu s ním. Těžce oddychuju skrz nevolnost a uvědomuju si, že mi těžknou víčka, zatímco se moje myšlenky začínají hrnout.

Svírajíc zuby, přinutím se otevřít oči. Nemůžu odpadnout, dokud se nerozhodnu, co dělat s tím zítřkem. Začínajíc na tom otáčejícím se stropě, v duchu si procházím své možnosti. Rozumné by bylo říct o tom Rysonovi a doufat, že mě ochrání. Až na to, že pokud by mé podezření bylo správné a Peter Sokolov mě skutečně sleduje, dozví se, že jsem kontaktovala FBI a nemusela bych žít dost dlouho na to, aby se ke mně agenti dostali. Samozřejmě, pokud by se rozhodl, že mě zabije, nemusela bych přežít ani pod ochranou FBI. Lidi z jeho seznamu rozhodně nepřežili, a navíc mi řekl, že po mně půjde. Přísahal, že mě najde bez ohledu na to, kam půjdu. Přesto to pořád zřejmě stojí za ten risk, protože další možností je hrát s Peterem tu jeho jakkoliv krutou hru. Nevím, co ode mě chce, ale ať je to cokoliv, nemůže to být nic dobrého. Možná nenáviděl George tolik, že chce mučit jeho vdovu nebo možná, s ohledem na to, co řekl, si myslí, že něco vím – jako ta sestra toho ubohého chlapa, kterého zabil. Právě v tuhle chvíli by mohl vymýšlet něco nového, exotické mučení pro mě, něco obdivuhodně hrozivého, co nějakým způsobem zahrnuje kávu.

Oční víčka mi znovu klesají, a já si otírám dlaně o obličej, snažíc se udržet své oči otevřené. Vím, že mi to moc nemyslí, ale nemůžu usnout, aniž bych to rozhodla. Mám zavolat FBI nebo ne? A pokud ne, mám skutečně jít do toho Starbucksu?

Oklepu se hrůzou, když se snažím představit si setkání u kávy s vrahem svého manžela. Nemyslím si, že to dokážu. Jenom z té představy dělají mé vnitřnosti salta. Ale co budu dělat místo toho? Skrývat se celý den v posteli a pak půjdu k našim na večeři s Levinsonovými, jak jsem slíbila? Předstírajíc, že to monstrum, které zničilo můj život, po mně nejde? Je to myšlenka na mé rodiče, která to rozhodne. Pokud bych byla sama, mohla bych mít šanci na nejistou ochranu od FBI, ale nemůžu tím ohrozit své rodiče. Nemůžu po nich chtít, aby opustili jejich dům a všechny známé kvůli nepravděpodobné možnosti, že by nás Ryson a jeho kolegové ochránili lépe než ty ostatní. A opustit mé rodiče nepřichází v úvahu; i když by jejich věk nebyl problém, nemůžu riskovat, že je Peter bude vyslýchat tak, jako vyslýchal mě kvůli Georgovi.

Existuje jediná věc, kterou můžu udělat. Musím se zítra setkat se svým tyranem a doufat, že cokoliv mi udělá, nerozšíří na zbytek mé rodiny.

Když konečně zavřu oči a odpadnu, znovu se mi o něm zdá. Ale tentokrát mě ani nemučí, a ani nešuká. Sedí na mojí posteli a dívá se na mě, jeho pohled teplý a podivně majetnický na mé tváři.