STS - 9. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Freddie

Nebyl jsem představou pokerové noci nadšený. Asi půltuctu krát jsem Thomovi řekl, aby vypadl, ale přiměl mě se zúčastnit, když začal kňourat, že „s Henrym tohle vždycky dělal“. Celý večer bědoval o tom, jaké eso v pokeru byl můj bratr, a proto jsem za jistých podmínek zdráhavě souhlasil: půjdeme tam na chvíli, Thom si zahraje pár her a pak se vrátíme do bytu a budeme odpočívat. Měl jsem ráno trénink a byl jsem ještě unavený z toho cestování přes půlku světa.

Samozřejmě, že ten plán vyletěl z okna, jakmile jsem s Thomem vešel do bytu a přes celou místnost jsem uviděl Andie. Stála tam, trochu bledá a připravená při jediném pohledu na mě utéct. Možná bych jí měl dát prostor, ale ne. Minul jsem pár chlapů a prošel dozadu k jejímu stolu. Naše žertování bylo lehké a její přítomnost vítaná, a přestože mě překvapila, když začala mluvit o Caroline, rychle jsem tohle téma ukončil. Nechtěl jsem o ní mluvit, když byla Andie tak blízko.

Fascinovala mě. Sledoval jsem ji koutkem oka, když Nathan rozdával karty a vysvětloval pravidla. Bylo to nudné, ale přikývl jsem a pozoroval Andieiny jemné rysy a vlasy sepnuté těsně za krkem. Jejich světlý odstín mi připomínal letní slunce. Tričko jí padalo z ramene, blíž ke mně, nahoře pokropeného jemnými pihami.

„Freddie, jestli se mi pokoušíš dívat do karet,“ řekla, „budu muset někoho požádat, aby si se mnou vyměnil místo.“ Upírala pohled na své zakryté karty, ale viděl jsem, jak se snaží skrýt úsměv.

„Jasně.“ Předstíral jsem, že se dívám do těch svých. „Jen jsem přemýšlel. Hraješ poker často?“

Všichni si dali načas, aby si rozmysleli své šance, ale zatraceně, přece to nebyla žádná raketová věda. Poker jsem hrál už dlouhá léta a nemusel jsem se soustředit na hru. Mohl jsem hrát a soustředit se na Andie; oboje se navzájem nevylučovalo.

„Vlastně ne,“ odpověděla. „Ráda hraji kvůli dovednosti, ne kvůli štěstí.“

Přikývl jsem. „Obávám se, že můj případ to není. Mám tendence nosit mé srdce v rukávu.“

„A kde máš piky a káry?“ Zeptala se s mírným úsměvem.

Její úsměv nikdy netrval dost dlouho. Odvrátila pohled a soustředila se na karty ve svých rukách, ale já chtěl, aby se soustředila na mě. Naklonil jsem se k ní a zašeptal jí do ucha.

„Co kdybychom my dva uzavřeli malou sázku?“

Obočí jí zvědavě vystřelilo nahoru, přestože se dál soustředila na své karty. „Jakou sázku? Nepřinesla jsem si žádné peníze.“

Přikývl jsem, když jsem si rovnal karty. „Nic vážného. Jen aby byla legrace, když jsme oba nováčci.“

Neodpověděla okamžitě, a když jsem se na ni podíval, zjistil jsem, že mě pozoruje, jako by se snažila prohlédnout skrz moji masku. Sledoval jsem, jak si mezi zuby vtáhla plný spodní ret a přemýšlela nad sázkou a na okamžik jsem dostal strach, že řekne ne.

„Ještě jsem nepoznal Olympionika, který by se bál malé soutěže,“ hravě jsem ji popichoval.

Uvolnila si ret a narovnala se. Jen pouhá zmínka o soutěži způsobila, že ji zaplálo v očích a já věděl, že jsem ji dostal.

„Dobře, pane vikomte, nebo jak ti to říkají. O co si zahrajeme?“

Zašklebil jsem se.

„Oba musíme trénovat, tak navrhuji takzvanou ‚Travní válku‘. Pokud zvítězím já, přidáš se ke mně v bazénu a pokud ty, budu s tebou běhat po hřišti.“

Přikývla a stále na mě zírala, jako by chtěla přijít na moje skutečné úmysly. Vyklenul jsem obočí a natáhl k ní ruku.

„Platí.“

Potřásli jsme si rukama a já ji nepustil, dokud jsem nebyl připravený.

„Doufám, že sis přibalila bikiny.“