STS - 8. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Andie

Potom, co jsem se dozvěděla o Frederickově zasnoubení, jsem nehybně seděla a snažila se pochopit tu zprávu v šokovaném tichu, když mi můj zatracený žaludek začal protestovat hlady. Moje máma připojila ke své textovce článek Daily Mail, a ačkoliv jsem nechtěla, přečetla jsem si ho. Zdůrazňovali tam, že Caroline Montaguová byla milována vyšší společností, ze které také pocházela. Její otec, ačkoliv neměl titul, vynalezl software používaný ve většině prodejních automatů a následně své výdělky využil tak, že se stal součástí každé obchodní činnosti v Londýně. Měla tudíž větší cenu, než většina zemí a novinový článek naznačoval, že jejich sňatek spojí dvě slavné anglické rodiny ze starého a nového světa.

 Na konci článku byla fotka Freddieho a Caroline z dospívajícího věku. Zjevně byli od dětství přátelé a nikdo nebyl šokovaný, když jejich rodiny oznámily zasnoubení. Caroline Montagueová byla krásná dívka s jemnými rysy a dlouhými blond vlasy. Byla přirovnávána k „Princezně lidu, Dianě“, všemi milovaná a až do jádra lidumilná. Jak milé.

Chtěla jsem se po té zprávě cítit zrazená a mít zlomené srdce. Můj žaludek mi říkal, že jsem byla ublížená, ale pak zasáhl zdravý rozum a přiměl mě, abych se s tím vyrovnala. Fredericka Archibalda jsem neznala. Lidé se nezamilují přes noc. Byla jsem nadšená myšlenkou na Freddieho stejně, jako jsem byla nadšená dvojitou zmrzlinou od McDonalda. Nemohla jsem se za to vinit. Prostě se mi při pohledu na Freddieho Archibalda trochu zbláznily hormony. O nic nešlo. Mohla jsem pokračovat dál. V moři bylo mnoho dalších ryb (pravděpodobně vhodnějších, než on). Hry byly plné sexy sportovců, jejichž jedinou zátěží bylo příruční zavazadlo. Jistě, Freddieho čelist byla, jako by ji vytesali z řeckého mramoru a jeho chlapecký úsměv by vyhrál soutěž o Nejkrásnější úsměv roku 2016, ale v Riu byla spousta atraktivních lidí. Vlastně tisíce. Jedeme dál.

„Andie, juhůůů! Země volá Andie.“

Vzhlédla jsem a zjistila, že na mě Kinsley zírá přes opěradlo pohovky. Becca seděla vedle ní a projížděla televizní kanály rychlostí, která mi způsobovala mžitky před očima.

„Becca a já jsme našli tenhle opravdu dobrý dokumentární seriál Netflixu o miminkách arktických velryb, a kdybychom dnes večer začaly, pravděpodobně bychom stihly všechny epizody zkouknout dřív, než se vrátíme do LA.“

Vypadala touhle představou vážně vzrušená, ale neexistovala možnost, že bych se k nim přidala. Dělala jsem si právě v malé kuchyňce našeho bytu sendviče a místo odpovědi jsem si ho obrovský kus ukousnula a neurčitě pokývla hlavou.

„Počkat. Proč jsi oblečená, jako bys šla ven?“ Zeptala se a přimhouřila na mě oči.

Becca se otočila dozadu, aby se na mě podívala stejně, a já polkla velké množství másla.

„Ach. Tohle.“ Podívala jsem se dolů na svoje džínové šortky a krémovou blůzu. „Protože jdu.“

Kinsley rozhodila rukama. „Ale brzy přijde Liam a ty máš být naše malá holčička.“

„Myslela jsem, že velryby miluješ,“ dodala Becca.

Věděly, jak moc velryby miluji a pravděpodobně ten seriál vybraly proto, že si myslely, že potřebuji rozveselit. Předpokládala jsem, že budu z faktu, že je Freddie zasnoubený, naštvaná, ale nechtěla jsem se kvůli tomu dál trápit. Nepotřebovala jsem chodit po bytě, jako by můj milostný život skončil, protože ve skutečnosti právě začínal. Dostala jsem na Facebook pozvánku na pokerovou noc, kterou pořádalo několik členů portugalského mužského fotbalového týmu, a neexistovala možnost, že bych si tuto příležitost nechala ujít. Všichni byli vysocí, opálení a směšně krásní. Nehrála jsem poker už léta, ale říkala jsem si, že třeba budu mít štěstí dost dlouho na to, abych si našla mužskou hračku. Chci tím říct, není hezké, když se milují dva fotbalisté? Ano, Kinsley a Becca jsou toho důkazem.

„Sledování dokumentu zní zábavně, ale myslím, že půjdu raději ven.“

Obě současně se zamračily.

„Podívej, nečekám, že byste to chápaly. Jste obě vdané a tak, ale je to nuda.“

„Hej!“ Ohradila se Becca.

Omluvně jsem se na ni usmála. „Ale no tak, je to tak. Kdybyste byly kluci, šly byste na tu pokerovou noc se mnou.“

„To není pravda,“ namítla Kinsley.

Zasmála jsem se. „Jasně. Uvidíme. Pamatuješ si, když jsi porušila pravidla a randila s Liamem, i když byl tvůj vysokoškolský trenér?“

Becca se rozesmála, ale Kinsley se otočila a upřela na mě ty svoje jasně modré oči. „To bylo jiné.“

Pokrčila jsem rameny. „Je divné, jak moc jsi proti tomu, abych chodila ven a poznala tady milého chlápka, když vy už jste ty své potkaly.“

Becca si něco zamyšleně mumlala. Věděla jsem, že jsem uhrála bod.

„Jenom si myslím, že bych měla mít možnost užít si Ria co nejvíc, dokud tady jsem.“

Kinsley přikývla. „Máš pravdu. Jenže víš, ty jsi nádherná, Andie. A to neříkám proto, že tě mám ráda. Mohla bys být zasnoubená s milionem Freddie Archibaldů, kdybys chtěla.“

Potřásla jsem hlavou. „Díky ve tvou důvěru v moje mnohomužství, ale opravdu už na to - jeho – nemyslím.“

„A pokud chceš jít ven a bavit se, klidně jdi, ale nebudu předstírat, že o tebe mám starost. Slíbila jsem tvojí mamce, že tě ohlídám, zatímco budeme tady dole.“

„Volala ti moje máma?!“

Kinsley se zasmála. „Christy mě má na rychlém vytáčení.“

Samozřejmě. Měla jsem to vědět. Vzala jsem si z prádelníku psaníčko a vklouzla do mých oblíbených kožených sandálů. Když jsem se vrátila do obývacího pokoje, Kinsley a Becca si mě prohlíželi a hodnotily moje oblečení.

„Máš na sobě podprsenku, že jo?“

Protočila jsem očima.

„A spodní prádlo? Tentokrát svoje vlastní?“ Zeptala se Becca.

Ignorovala jsem je a mířila ke dveřím.

„Buď opatrná. Napiš nám a nezůstávej tam moc dlouho. Zítra máme ranní trénink.“

„Vážně zníte, jako byste nedávno mluvily s Christy,“ zalapala jsem po dechu při rychlém pohledu přes rameno a v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. Jak se dalo předpokládat, na chodbě stál Liam obtěžkaný taškami. Byl čerstvě vysprchovaný, protože měl vlasy ještě trochu vlhké. Kinsley s ním měla rozhodně štěstí. Usmála jsem se a ukradla mu hrst hranolků, když jsem kolem něj procházela z bytu ven.

„Ahoj! Počkej. Nemáš se s námi dívat na tu dokumentární věc?“ Zeptal se.

„Ne, na rozdíl od vás, trapáků, mám vlastní plány.“

„Buď opatrná!“ Vykřikl, když jsem se natáhla dopředu a stiskla tlačítko výtahu.

Nebylo potřeba být opatrná. Zatímco samotné Rio bylo obecně známé svou kriminalitou, vesnice byla naopak bezpečná a od 20:00 bezpečně uzamčená. Sportovci se mohli volně pohybovat, jak se jim zlíbilo. Portugalským klukům byla přidělená dvě patra bytové domu. Vítr od oceánu mi zvedal vlasy a pohazoval si s nimi všemi směry. Zkroutila jsem si dlouhé prameny do drdolu, aby se mi nenalepily na rtěnku.

Líčení jsem pojala jednoduše. Stále jsem byla opálená z tréninků u nás doma, takže jsem se nemusela starat o podklad. Rty jsem si přejela jemně červenou rtěnkou a dokončila jsem celý vzhled řasenkou. Když jsem jela výtahem do třetího patra, cítila jsem se sebejistě.

Hluk z bytů jsem slyšela ještě předtím, než jsem vystoupila z výtahu. Zkontrolovala jsem pozvánku na Facebooku a ujistila se, že hlučný, basy dunící byt byl ten, do kterého jsem mířila. 312. Zlehka jsem zaklepala na dveře, i když jsem věděla, že to nikdo neuslyší. Po dalším zaklepání jsem otočila klikou a vstoupila dovnitř, kde mě překvapilo, že mě v žaludku začaly šimrat údery motýlích křídel.

Ačkoliv v bytě řvala hudba, byt byl mnohem menší, než ten, kde se konala předešlá párty.  V kuchyni bylo několik chlapů, kteří v malé ledničce položené na podlaze míchali dávku sangrie. Mávli na mě, ať jdu dovnitř a ukázali na obývací pokoj přede mnou, kde se konala zábava.

Hráči fotbalu odstěhovali veškerý nábytek stranou, aby vytvořili prostor pro tři pokerové stoly. Přišla jsem trochu pozdě, takže ty první dva už byly plné lidí, kteří pili, mluvili a mávali na mě, když jsem je míjela. Protáhla jsem se kolem židlí a zamířila k poslednímu stolu, kde byly ještě čtyři prázdné židle.

Chystala jsem se sednout si, když se po mně natáhla ruka a chytila mě za paži. Ohlédla jsem se přes rameno a ocitla jsem se tváří v tvář opálenému a usměvavému chlapíkovi, kterého jsem poznala z pozvánky na Facebooku. Nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno, ale rozhodně byl v portugalském národním týmu.

„Ahoj,“ řekl vřele.

Vypadal hezky, ale bylo to těžké poznat s tím zeleným kšiltem, který měl na hlavě a nemohl chybět na žádném správném pokerovém večeru. Několik kluků v místnosti měli stejné.

„Ahoj. Jsem Andie.“

Potřásla jsem si s ním rukou a on neskrývaně sklonil pohled, aby si prohlédl moje tělo.

„Andie Fosterová,“ řekl s úsměvem. „Doufal jsem, že tě budu mít tady u sebe.“ Mluvil anglicky se silným, svůdným přízvukem.

Odtáhl mi židli a posadil se na jednu z volných míst vedle mě.

„Jsem Nathan Drake.“

Vytáhla jsem šokovaně obočí. Nathan Drake byl často zmiňovaným jménem, a ačkoliv jsem si toho předtím nevšimla – pravděpodobně kvůli jeho kšiltu – určitě jsem ho viděla v několika reklamách; byl dobře sponzorovaný evropský fotbalista, pohybující se ve stejné slunečné soustavě, jako David a Liam.

Moje reakce na jeho jméno ho přiměla k tomu se ještě více usmát a odhalit tak dvě řady naprosto rovných zubů a jediný dolíček, který měl u koutku úst. Prohlížela jsem si ho, když znovu promluvil.

„Hrála jsi už někdy poker?“ Zeptal se.

Přikývla jsem. „Už dlouho ne, ale doufám, že zvládnu držet krok.“ Rozhlédla jsem se po stolech, abych si prohlédla své spoluhráče. Poker byl dobrou volbou, protože v mezinárodním prostředí se v něm dorozumívalo univerzálními ručními signály a gesty. Naštěstí se nezdálo, že by někdo bral hru příliš vážně a Nathan mě ujistil, že nebudeme hrát s opravdovými penězi. Náš stůl byl obsazený rovnoměrně, třemi dívkami a třemi kluky.

„Tohle je Tatiana a Sarah,“ řekl a ukázal přes stůl na dvě dívky.„Eric a Jorge.“ Mávla jsem jim a usmála se při představě, že s nimi strávím několik příštích hodin. Většinou se hry účastnili portugalští sportovci, ale Eric byl americký veslař a Tatiana byla ruská potápěčka.

Nathan začal míchat karty. „Brzy začneme. Ještě přijde pár lidí.“

„Sangria astará pronto em breve!“ Povzbuzoval kluky, kteří v kuchyni míchali ovocné víno.

Začali rozdávat víno po malých šálcích, jak přicházeli další hosté a sedali si na prázdná místa. Sangria vypadala dobře, ale voněla, jako by ji namíchali půl na půl s vínem a brandy, takže jsem zdvořile odmítla. Kinsley, i když byla někdy arogantní, měla o ranním tréninku pravdu. Nemusela jsem půl tréninku strávit v předklonu.

„Znáš Fredericka?“ Zeptal se Nathan. „Toho plavce?“

Přesunula jsem svou pozornost na pokoj a rozhlédla jsem se. Nathan se na mě díval, jako by na sebe byl hrdý.

„Hm, jo, jasně, že ho znám. Proč?“

Usmál se. „Právě přichází. Je to dnes večer náš speciální host.“ Zaváhal a v duchu si opakoval větu, jestli ji vyjádřil správně.

Freddie bude zvláštní host?

Při tom pomyšlení se mi zauzlovala střeva a já vyskočila ze židle, jako by mě popálila.

„Co se děje?“ Zeptal se Nathan a zíral na mě.

Zatřásla jsem hlavou a zamračila se, když se přední dveře znovu otevřely. Dovnitř vešel jeden z britských plavců, které jsem viděla v jídelně, a přímo za ním šel Freddie. Všichni je vzrušeně přivítali, ale mně se při tom pohledu rozbušilo srdce. Měl na sobě džíny a šedé tričko Henley. Mohl si nasadit kšiltovku a tvářit se, že je Freddie, ne Frederick, ale já jsem věděla své. Měl v sobě určité kouzlo – takové, které si dobře uvědomoval - a když se rozhlédl po místnosti a jeho intenzivní pohled se zpod čepice setkal s mým, věděla jsem, že není šance, že bych se přes něj mohla dostat a flirtovat s fotbalisty.

Nebylo jak se přes něj dostat.

Nebyla jsem překvapená, když se protáhl kolem ostatních stolů a zamířil ke mně. Nebyla jsem překvapená, když se s rozkročenýma nohama zastavil u židle vedle té mojí, rozhodnutý připravit mě o moje pohodlí, mé odhodlání a zdravý rozum. Když si odtáhl židli, snažila jsem se soustředit na zelené plátno stolu, ale nepomáhalo to. Stále jsem cítila vůni jeho kolínské – nebo to možná bylo jeho tělo; nedokázala jsem to poznat. Vůně byla jemná, ale silná a já zjistila, že si přeji, abych měla ucpaný noc, abych ho nemusela cítit. My to chápeme. Jsi vévoda a voníš božsky. Musíš nám to předhazovat?

„Měl jsem čekat, že tě tady najdu,“ řekl s úšklebkem, který jsem sice neviděla, ale věděla jsem, že tam je. „Poker se k tobě dokonale hodí.“

„Ach, vážně?“ Řekla jsem a konečně se k němu otočila. CHYBA. Bylo snazší postavit proti Freddiemu bariéru, když neseděl deset centimetrů ode mě a neusmíval se, jako samotný ďábel.

„Jo, máš docela dobrou pokerovou tvář,“ pokračoval.

Naklonila jsem hlavu a snažila se mu nahlédnout pod okraj kšiltu. Co si myslí, že skryje. Každá osoba v místnosti věděla, kdo je.

„Proč si to myslíš?“

„Vypadá to, že tě nechávám naprosto chladnou.“

Usmála jsem se a byla ráda, že alespoň navenek nebylo poznat, co se ve mně odehrává.

„To necháváš.“

Ušklíbl se. „Nechávám?“

Byl to učebnicový příklad suchého anglického humoru jen s nádechem dobromyslné provokace, ale spíše, než abych mu dopřála satisfakci, rozhodla jsem se jít do ofenzívy.

„Gratuluji k zasnoubení,“ řekla jsem se zvednutým obočím. „Caroline je opravdu pěkná.“

Šok z mojí poznámky se odrazil na ztuhnutí jeho čelisti. „Je to jenom přítelkyně.“

„Přítelkyně, se kterou ses zasnoubil,“ připomněla jsem mu.

„Zasnoubení domluvily naše rodiny. Můj nápad to nebyl.“

Potřásla jsem hlavou. „Zjevně nerozumím vašim archaickým anglickým tradicím. Abych byla upřímná, ani jsem si neuvědomila, že se zasnoubení ještě domlouvá. My v Americe máme nad našimi osudy kontrolu.“

Jeho světle hnědé oči se setkaly s mými a na okamžik jsem si myslela, že jsem zahlédla skutečného Freddieho, ne škádlivého londýnského playboye, ale člověka, který čelí budoucnosti, o kterou možná ani nestál.

Otevřel pusu, aby něco řekl, když v tu chvíli plácl Nathan do desky stolu.

„Všichni jsou tady! Jste připraveni to rozjet?“