SL - 25. kapitola

Překlad: Cukýna

LILY

„Co to děláš?“ Chichotám se a plácnu Rena po ruce. Celý den se díval na moje oblečení. Někdy se dívá tak hladově, a jindy se do mě zabodává pohledem, jakoby se mu to nelíbilo.

„Prostě zapnu knoflíky až nahoru.“ Pokračuje Ren v zapínání jednoho knoflíku za čas, jeho velké ruce zažívají na mém novém růžovém propínacím svetru s těmito knoflíčky krušné chvilky.

Je to jeden z těch, který jsem dostala, když jsem včera večer nakupovala s Janet. Dostala se z práce brzy a ukradla mě z železářství. Zůstaly jsme v nákupním centru až do chvíle, dokud nás prakticky z toho místa nevykoply. Když jsme se konečně dostaly domů, Rick a Ren seděli na studené verandě a čekali na nás. Teď plánujeme pořídit mi po škole telefon, protože se Renovi ani trochu nelíbilo, že mě nebyl schopný sehnat. Janet se smála a řekla, „Vítej v tom, být s Hendricksovým mužem!“

„Myslím si, že to je spíš o vzhledu. Opravdu to nemusíš zapínat,“ pokouším se mu říct, ale jasně to ignoruje. Renovy ruce otálejí, když se dostane k jednomu z knoflíků, který ukazuje maličký kousíček z výstřihu. Přejede přes něj prstem, než jej zapne, přičemž vypadá zdánlivě spokojený s tím, že jsem zakrytá. Opravdu se mi líbí nové oblečení, které jsem dostala, a je hezké nemuset se tolik starat o to, že jsem za něj utratila trochu víc peněz. Je hezké nemuset se strachovat o každou našetřenou korunu ve snaze dostat se z domu mého otce. Teď vím, že dokud budu mít Rena, jsem v bezpečí. Vím, že každou noc, kdy půjdu spát, mě bude objímat.

Zamumlá něco, co neslyším, a musím potlačovat smích.

„Rene, potřebuje tě trenér,“ zakřičí někdo z chodby. Otočíme se a vidíme Zacha z jedné z našich tříd, jak tam stojí. Vím, že je ve fotbalovém týmu s Renem a kdykoli se míjejí, kývají na sebe hlavou. Ani jeden toho ve skutečnosti tomu druhému moc neřekne. Moc lidí na Rena nemluví. Myslím si, že se někteří pokoušejí, ale jeho jednoslovné odpovědi na konverzaci neponechávají moc prostoru. Myslím si, že by se lidé mohli skácet a zemřít, kdyby viděli, jak moc se mnou mluví.

„Já…“

„Jdi,“ říkám mu a přeruším ho. „Zajdu si na toalety a setkáme se u naší skříňky.“ Podívá se zpátky na Zacha a je mi jasné, že o tom uvažuje. Je v super ochranářském režimu od chvíle, kdy šlo všechno s mým otcem minulý víkend do kopru. Miluju, že se o mě takhle stará, protože to je něco, co jsem dlouhou dobu neměla. Ale také vím, že nemůžeme být neustále spolu. Jsem si jistá, že až příští rok odejdeme na vysokou, naskytne se hodně chvil, kdy nebude moct být bezprostředně po mém boku. Je to něco, s čím se bude muset dříve či později smířit. Bez ohledu na to, jak moc se mi to líbí.

Skloní se, políbí mě na tvář na totéž místo, kde byla modřina od mého otce. Teď už po ní není téměř památky. Něžnost jeho polibku mě uvnitř taví, což jeho polibky dělají pokaždé.

„Budu chvátat,“ řekne mi.

„To je v pořádku. Nemusíš chvátat.“ Jeho ústa zakryjí má v rychlém polibku, než se otočí a odejde. Všichni mu uhýbají z cesty, když jde chodbou. Sleduji ho, jak jde. Několikrát se ohlédne, než zahne za roh. Chci se smát. Zavrtím hlavou a zamířím do koupelny. Když jsem v kabince, zamknu dveře a ulevím si. Ale než můžu vyjít ven, zaslechnu vstoupit nějaké holky, co začnou blábolit nesmysly.

„Viděla jsi, co má dneska na sobě? Nechápu, co na ní Ren vidí. Oblíká se jako nějaká zatracená jeptiška.“ Okamžitě jsem rozpoznala hlas Kristen. Sklopím pohled na své oblečení a přemýšlím o tom, co je na něm špatného. Obula jsem si šedé boty s černými legínami, černou košilí a propínacím svetříkem přes ni. Myslela jsem si, že je to roztomilé a teplé. Janet se to líbilo, a způsob, jakým se na mě Ren neustále dívá, mě přiměl k úvaze, že je to víc než jen roztomilé. Jsem to já a cítím se v tom pohodlně a stylově. Protočím oči. Cokoli. Nezajímá mě, co si myslí o mně nebo o tom, co nosím. Cokoli je přiměje, aby se sami cítili lépe.

„Hádám, že se mu to líbí. Možná jsme to dělaly špatně. Trochu ubrat. To dává smysl s tím, jak je tichý. Měla bys to zkusit a uvidíme, jak na tebe bude reagovat.“ Nepoznala jsem hlas druhé dívky. Zavrtím hlavou. Nemůžu se těmito holkami zabývat. Ne že bych je vinila z toho, že chtějí získat Renovu pozornost. Je to stravující a opojné, a sama jsem na tom závislá.

Zaslechnu naštvané odfrknutí. „Možná bych měla přestat mrhat časem. Chápej, vidělas ty modřiny na její tváři? Vypadá to, že si Ren užívá, když může děvčatům jednu ubalit, a já nikomu nedovolím vyjebávat s touhle dokonalostí.“

Vyjdu z kabinky na toaletě dřív, než se můžu zastavit. „O mně můžeš říkat, co chceš, ale neopovažuje se takhle mluvit o Renovi.“ Ukážu na Kristen prstem a obě holky tam šokovaně stojí s otevřenými ústy jako ryby. Nevím, jestli jsou víc šokované z toho, že jsem naštvaná a zaskočila je, nebo že byly načapané, jak drbou a rozšiřují lži. „Ren je ten nejsladší, nejněžnější muž na celém světě a nikdy na mě nepoložil ruku.“ Zabodávám se do ní pohledem. „No, něco na mě položil, ale přísahám, že to nezanechalo ani stopu. Všechno jsem si to užívala, ale o tom vy nic nevíte, protože můj Ren vám sotva věnuje svůj čas.“

Kristen zúží oči a otvírá ústa, aby promluvila.

„Nedělej to,“ zastavím ji. „Nevím, co máš za problém, ale Ren tě nechce. Není v pořádku, abys říkala tyhle sračky. O mně si říkej, co chceš, ale Renovo jméno si do úst nevkládej.“

„Nebo co?“ vybuchne Kristen.

Na chvíli se zastavím a nejsem si jistá, jak zareagovat. Ne že bych ji hodlala udeřit nebo tak něco. Sama jsem se ocitla na konci několika úderů a nikdy bych to nikomu neudělala.

Kristen není nic víc, než smutná dívka, která nadává na celý svět. Není to správné, ale různí lidé reagují různými způsoby, a najednou je mi jí líto. Kdo ví, co se děje u ní doma, nebo proč je tak zoufalá dostat nějakého kluka, aby s ním mohla odejít na vysokou.

„Nebo se ujistím, že se pro tebe posledních pár měsíců stanou peklem.“ Otočím se na Renův hlas a vidím ho stát ve vchodu od dámských toalet. „Víš, že můžu, Kristen.“

Uvažovala jsem, že řekne něco dalšího, ale jeho slova musela mít určitou váhu. Vím, že Ren ve škole není příliš společenský, ale je mi jasné, že je populární, i když se mu nelíbí, že je. Kristen popadne svou tašku a vyrazí z koupelny s kamarádkou v závěsu.

„Co říkala?“ ptá se, když se k němu dostanu.

„Říkala, že jsi mi udělal modřinu.“ Nepřítomně se natáhnu a dotknu se své tváře.

„Nemyslím o mně, zlatíčko. Říkala jsi, ´ O mně můžeš říkat, co chceš, ale neopovažuje se takhle mluvit o Renovi.´ Chci vědět, co o tobě říkala, a jak může být v pořádku, aby o tobě roznášela své kecy, ale není pro ni v pořádku, aby tohle dělala o mně.“

„Na tom, co o mně říká, nezáleží.“

„Ano, záleží. A štve mě, že si myslíš, že nezáleží. Zatraceně na tom záleží. Na tobě záleží.“ Po jeho slovech mám slzy v očích, protože vím, jak moc pro Rena znamenám. Způsobuje, že se cítím, jako bych byla celý jeho svět, a jestli mi něco ublíží, vím, že to ublíží i jemu. Musím se vyléčit z mé minulosti, abychom mohli pokračovat společně.

„Ten hajzl způsobil, že máš pocit, že tomu tak není. Přinutil tě cítit vinu za smrt tvojí vlastní maminky. Tak moc, že si nemyslíš, že na tobě sejde, nebo že stojíš za to, aby za tebe někdo bojoval. Udělal ti to, takže když na tebe útočil, nedokázala ses bránit.“

Po tváři mi sklouzne slza. „Měla mě vyzvednout ze školy. Zůstala jsem déle, abych pracovala na projektu v knihovně a ona nechtěla, abych šla pěšky. Kdybych odešla dřív, než byla tma, maminka by nikdy neřídila. Ona…“ Dokonce ani nemůžu dokončit tu větu.

„Ne, Lily.“ Ren mě chytí, přitáhne si mě do náruče a obtočí kolem mě paže, když začnu vzlykat. „Tvoje maminka byla maminkou, která by nenechala svou holčičku jít samotnou za tmy. Tyhle věci nemůžeš předvídat. Jedna malá chyba a stane se něco špatného. Takový je život, a není to tvoje chyba. Vsadím se, že by ti tvoje maminka řekla totéž. Tvůj otec ti měl říct totéž.“ Tu poslední část zavrčí. Vždycky vrčí, když přijde na mého otce. Naštěstí se to nenastává moc často. Od toho dne jsem o něm nic neslyšela.

„Já vím, já vím. Nemůžu si pomoct, ale co kdyby? Nemůžu si pomoct, ale myslím si, že toho dne jsem přišla o oba rodiče.“ To použité co kdyby mě deprimuje, ale v poslední době to ustává. Pomalu se uzdravuji. Ren a jeho rodina mi v tomto procesu pomáhají a způsobují, že se cítím celá.

Cítím jeho rty na temeni hlavy. „Strávím zbytek svého života tím, že ti budu ukazovat, jak moc na tobě záleží,“ slíbí mi Ren a já každičkou svou částí vím, že tomu tak bude.