SL - 22. kapitola

Překlad: Cukýna

LILY

Ren se dostane jen o několik bloků dál od mého domu, než zastaví na straně silnice. Mám obličej schoulený v jeho krku a nechci se na něj podívat. Cítím vlhkost na tvářích a v místě, kde jsem mu promočila košili. Popotáhnu, když mi začne třít záda utišujícími kruhy a snaží se mě uklidnit. Říká mi, že všechno bude v pořádku, a jak moc mě miluje. Říká, že mi nikdo znovu neublíží.

Cítím se tak trapně, že to viděl. Je to temná část mého života, kterou jsem před ním zkoušela skrýt. Nechtěla jsem, aby viděl tu špínu a smutek, který mě pokrývá. Jeho rodina je tak dokonalá – všechno, o čem jsem kdy mohla snít.

Když konečně seberu odvahu se zaklonit, jeho pohled putuje přímo k mé tváři. Zvedne ruku a já sebou škubnu. Na tváři se mu ukáže smutek z mojí reakce. Nezastaví se však, když přiloží ruku k mé zraněné tváři. Přejede přes ni palcem. Sleduju, jak zatne čelist. Pokouší se skrýt svůj hněv, ale nejde mu to. Vidím jej tam.

„Omlouvám se,“ povím mu a cítím se jako kretén. Nenávidím, že jsem sebou škubla, protože vím, že by nikdy neudělal nic, čím by mi ublížil. Všechno, co kdy udělal, bylo to, že se o mě staral a ujišťoval se, že jsem v bezpečí.

„To je v pořádku. Chápu to. Jsi vyděšená a roky života strávené s někým takovým můžou způsobit, že takhle jednáš. Dáme tomu čas. Slibuji, že už sebou nikdy znovu neškubneš. Ten, kdo chce i nadále dýchat, ti k tomu nedá důvod.“

Naklonila jsem se k jeho doteku a chci jej víc. Za ty roky jsem tak vyhladovělá po náklonnosti, že chci nasávat všechnu tu péči, kterou mi dává.

„Nechci se tam vrátit,“ řeknu nakonec a z očí mi stékají slzy. Nakloní se a zlíbá je pryč.

„Nikdy se tam nebudeš muset vrátit,“ pronese Ren divoce.  „Odteď až navěky zůstaneš se mnou.“

Na to pláču ještě víc a přeji si, aby to mohla být pravda. Zní to tak nádherně, strávit zbytek života tak, jako tomu bylo minulý večer, že mě objímá. Cítila jsem, že mi nic neublíží, protože by Ren nedopustil, aby se to stalo.

„Ale…“ říkám, ale přeruší mě.

„Půjdeš domů se mnou. Ukončíme školní rok, pak si najdeme místo poblíž školy. Nějak už to vymyslíme.“

Trochu klesnu hlavou a uvažuji o tom, co řekl. Chci se toho chytit tak pevně, ale nechci tlačit Rena do něčeho, na co není připravený. Nechci, aby to dělal kvůli tomu, že si myslí, že je to správná věc, a že je to jediný způsob, jak mě ochránit.

„Jsi pro mě ta pravá, Lily,“ říká, jakoby mi mohl číst myšlenky. „Dokonce i předtím, než jsem tě vzal dneska domů, jsem to nechtěl udělat. Musel jsem se sebou bojovat, abych tě tam vzal. Navždycky už to budeme ty a já. Prostě se jen pohybujeme o něco rychleji, než někteří. Ale je mi to jedno. Tak či onak máme stejný výsledek – jsme tu jeden pro druhého tak, jako tomu bylo včera v noci a všechny ostatní kraviny, které s tím přichází. Děje se to bez ohledu na to, jak to překrucuješ.“

„Opravdu mě miluješ, že jo?“ Vracím mu pohled a chci to vidět v jeho očích.

„Víc než cokoli na tomhle zatraceným světě. Jsi všechno, na čem mi záleží.“

Miluji to, ale také mě to děsí. Můj otec miloval mojí maminku také takhle. Je to má obava a pronesu ji nahlas. „Můj otec také miloval mojí maminku víc než cokoli na celém světě, Rene.“

„Ne, zlatíčko. Nejsem si jistý, že tomu věřím.“

„Viděl jsi ho. Takovýhle vždycky nebyl. Nebyl tím nejlepším tátou, ale takovýhle nebyl, než zemřela.“

„Lily, pokud bys zemřela a nechala mě tu, trpěl bych. Pravděpodobně bych nechtěl žít. Ale víš co? Pokud bys mě tu nechala s naší holčičkou, strávil bych celý svůj život tím, že bych ji vychovával nejlépe, jak bych mohl. Ujišťoval bych se, že si vedu dobře u ní i u tebe. Ujišťoval bych se, že všechno, co dělám, by tě udělalo šťastnou a pyšnou. Pokud bys zemřela, věděla bys, že dám našim dětem všechno. O tom nemusíš pochybovat. Nedělal bych to kvůli tomuhle, protože nestarat se o děti, které jsme spolu vytvořily, by znamenalo, že jsem tě nemiloval, že jsi pro mě neznamenala celý svět. Protože pokud pro tebe něco znamená takhle moc, pak to znamená, že jsi moc pro mě. Pokud bych byl jím, držel bych se všeho, co mi připomíná ženu, kterou jsem miloval.“

To mě přiměje plakat ještě víc. Ren si mě přitáhne blíž a drží mě, zatímco na něm vzlykám a všechno to ze mě bere.

„Půjdeš se mnou domů? Uděláš jej také svým domovem?“ nakonec se mě zeptá do vlasů.

„Jsem doma,“ řeknu mu. Je to pravda. Kdekoli je tenhle muž, to místo je mým domovem.

Pomalu mě přesune zpátky na mou stranu v autě, natáhne přese mě bezpečností pás, a pak mi utře obličej od zbývajících slz. Něžně mě políbí.

„Myslíš si, že proti tomu nebudou tvoji rodiče nic namítat?“ ptám se, protože si nejsem jistá, jak tohle dopadne. Nechci, aby byli rozrušení. Za tu krátkou dobu, co jsem je poznala, se pro mě stali hodně důležitými. Udělali toho pro mě toho tolik, že nechci překročit meze, nebo se vetřít do jejich životů.

„I kdyby nebyli, což budou, sehnali bychom si něco vlastního. Našetřil jsem si dost peněz díky práci, ale budou s tím v pohodě. Ve skutečnosti, moje maminka bude ohledně tohohle pravděpodobně až příliš spokojená,“ řekne s úsměvem.

To mě přiměje k úsměvu. Miluji jeho maminku.

„Nejspíš budeme bojovat jen kvůli tomu, abychom mohli spát v mém pokoji. Našem pokoji,“ opraví se.

„Rene! Nemůžu spát ve tvém pokoji.“ Vím, že mi dají pokoj pro hosty. Prostě jsem si myslela, že zůstanu tam.

„Vidíš? Boj už začal,“ pronese, když se rozjede od obrubníku. „Zlatíčko, budeš spát v mojí posteli, a přes to nejede vlak.“