SL - 21. kapitola

Překlad: Cukýna

REN

„Nechci tě nechat jít,“ řeknu a uchopím její ruku pevněji. Jsme v mém džípu a zrovna jsme zastavili u jejího domu, ale ani jeden z nás není připraven se rozloučit.

„Ani já ne,“ pronese Lily, dívá se na mě, a pak se nervózně podívá na svůj dům.

„Zlato, prosím, řekni mi, co se děje.“

Celou noc jsme se milovali, a pak třikrát tohle ráno, než jsme opustili hotelový pokoj. Ale potom jsem viděl, jak se jí v očích převalila clona hrůzy, když jsme se sbalili a odešli. Nebylo nic, co bych mohl říct, abych ji povzbudil, a ve chvílích, kdy se na mě usmála, jsem poznal, že se do toho nutí.

„Tak moc tě miluji, Lily. Můžeš mi říct cokoli,“ tlačím na ni a pokouším se ji přimět, aby se mi otevřela.

Roztřeseně vydechne a přelétne přese mě očima. „Jsem smutná, že tě opouštím. To je všechno.“

To není pravda, ale nechám to být. „Dovol mi, abych vzal tvojí tašku a doprovodil tě dovnitř,“ řeknu a pokouším se zmírnit napjetí.

Je neděle a už jsme si naplánovali večeři a filmovou noc, ale do toho zbývají hodiny. Řekla, že chce jít domů, převléknout se do čistého oblečení, a pak se můžeme znovu setkat. Z nějakého důvodu mám však strach z toho, pustit ji z dohledu. Možná je to proto, že jsme minulou noc sdíleli něco tak krásného a hlubokého, že nechci, aby to skončilo. Ale ve svém nitru cítím, že se děje něco jiného.

„Ne!“ řekne rychle, a pak to zmírní. „Ne, to je v pořádku. Můj taťka pravděpodobně pořád spí. Nechci ho vzbudit.“

„Lily, půjdu tě doprovodit ke dveřím. Minulou noc jsem se s tebou miloval. Plánuju být mužem ve tvém životě, dokud budeme živi. Nezajímá mě tvůj dům, peníze, nebo něco takového. Jednoho dne budu tvým manželem, zlatíčko,“ řeknu a pohladím ji po tváři. Její oči se v šoku zacvaknou do mých, ale pokračuji. „Jsi moje a já jsem tvůj. Nic se na tom nikdy nezmění.“

Nečekám na její odpověď, zezadu popadnu její tašku, pak vyskočím ven, jdu k její straně a otevřu dveře. Pomůžu jí ven, a pak ji držím za ruku, když po příjezdové cestě jdeme k předním dveřím. Zhluboka se nadechne a otočí se na mě, aby se rozloučila, když se dveře za ní otevřou.

Muž, který vypadá dost starý, aby byl Lilyiným dědečkem, je prudce otevře a zírá na ni. Má na sobě špinavou košili a kalhoty. Udeří do mě zápach alkoholu, a chytím Lily za ruku pevněji.

„Kde jsi kurva byla, ty malá couro?“ uráží ji a klopýtne proti rámu dveří.

Než mám šanci zareagovat, škubne s ní vpřed a dá jí facku. O chvíli později si ji přitáhnu zpátky, ale zvládl jí zhmoždit tvář hřbetem své ruky.

Rychle se vzpamatuji, přitáhnu si ji za své tělo, postavím se před ni, a chráním ji před jejím otcem.

„Lily, jdi do džípu,“ řeknu skrz sevřené zuby. Nechci, aby viděla, co se stane.

„Rene,“ zašeptá sotva natolik hlasitě, abych ji slyšel, ale opilec ji přeruší.

„Ach, tohle je to, co děláš?“ říká a prohlíží si mě odshora dolů jako nějaký odpad. „Doufáš, že si užiješ hezky strávený chvilky. Tohle není nějaký hotel, kde se můžeš přihlásit a odhlásit jako nějaká děvka.“ Posmívá se mi se zjevným znechucením. Udělá krok vpřed, ale já se nepohnu. „Už na ni nemůžu vystát pohled. Nic pro mě neznamená, až na připomínku toho, co jsem ztratil, a jsem z toho unavený.“

„Lily, jdi do džípu a zamkni dveře, zlatíčko. Nezáleží na tom, co uslyšíš, zůstaň uvnitř,“ říkám, přičemž od něj neodtrhnu svůj pohled. Mluvím potichu, protože ta poslední věc, co právě teď potřebuje, je něco krutého. Její ruce se chvějí proti mým zádům, ale o vteřinu později ji slyším zašeptat,“ Dobře.“

Stojím tam, ani jeden z nás se nehýbe, když poslouchám její kroky, a pak zavírání dveří od džípu. Poté, co vím, že je v bezpečí, učiním výhružný krok vpřed. Její otec několikrát zamrká, jakoby mě poprvé viděl jasně. Všimne si mé velikosti a udělá krok vzad. Krok za krokem jdu za ním. Pokaždé, když ustoupí, se přibližuji. Dokud nakonec nejsme v obývacím pokoji domu, načež s kopnutím zavřu dveře, aniž bych se na ně podíval. Ne, můj pohled je přilepený na něm.

„Vypadni sakra z mého domu,“ říká s jistotou, kterou vím, že necítí.

„Položil jsi ruku na mou ženu, lásku mého života. Takže hodlám položit mou ruku na tebe.“

Ustoupím, a vrátím mu úder přes obličej tak tvrdě, jak můžu – to, co jí udělal. Odletí dozadu a přistane na stole u dveří. Na chvilku uvažuji zpětně o modřině na Lilyiných zádech a všech ostatních od té doby. Ty, které odbývala s tím, že je nemotorná. Tenhle muž jí je způsobil. A já ho přinutím za to desetinásobně zaplatit.

„Myslíš si, že ji můžeš zmlátit a odejít? Jaký druh monstra jsi?“ Tvrdě ho kopnu svou botou s kováním, přičemž uvažuji o modřině, kterou jsem viděl minulou noc na Lilyině boku. „Je tou nejjemnější, nejmilejší a nejvíc zvláštní osobou, s níž jsem se za celý svůj život setkal. A tys ji udeřil, protože není tvojí ženou.“ Skloním se a udeřím ho do břicha, protože si vzpomínám na červený otisk, který tam měla minulý týden. „Protože jsi opilec a myslíš si, že to je její chyba. Nikdy znovu se jí nedotkneš. Slyšíš, co říkám?“ Natáhnu se, oběma rukama zaťatými v pěst ho popadnu za špinavou košili a vytáhnu ho na nohy. „Rozumíš mi?“

„Ano,“ zakašle, ale není to dost dobré.

Natáhnu se pěstí a udeřím ho přes ústa, přičemž vidím, jak mu praskl ret, když vykřikl.

„Rozumíš tomu!“ zakřičím a tentokrát z toho nedělám otázku.

Přikývne a znovu a znovu říká ano, než začne plakat. Nechám ho být. Spadne na podlahu jako hromádka neštěstí. Chvíli tam stojím, rozhlížím se po místě, a pak vidím schody. Vyrazím po nich do Lilyina pokoje. Vezmu ze skříně kufr a začnu jej zaplňovat. Zasáhne mě, že toho moc nemá a všechny její věci se vejdou do jedné tašky. Ujistím se, že mám její umělecké potřeby a obrázky, než se ještě jednou rozhlédnu kolem a znovu zkontroluji, že mám všechno. Jakmile jsou její věci vyklizené, místnost je holá. Vůbec to nevypadá, že by jí kdy patřil, a možná tomu tak ani nebylo. V mysli mi uhání tolik myšlenek, ale jedna věc mi neustále buší do zad, a to je její bezpečí. Udržet ji od tohohle monstra.

Když se dostanu dolů, vidím, že je stále plakající hromádkou u předních dveří. Nastane chvíle, kdy se snažím představit si, co bych dělal na jeho místě, kdybych ztratil Lily. Byl bych v háji, a možná bych začal také pít. Ale vím, že bych tohle dítěti nikdy neudělal. Nikdy bych neublížil něčemu, co je její součástí, a co milovala. Nezaslouží si druhou šanci, ale není na mně, abych to rozhodl. Všechno, co vím, je to, že budu tím, kdo se o ní odteď bude starat. On ne.

Nevěnuji mu další pohled, když odcházím z domu a zavírám za sebou dveře. Jdu k džípu a dám její tašky dozadu, než vlezu dovnitř a přitáhnu si ji na klín. Odjíždím od jejího domu v tichosti, protože ji odsud potřebuji dostat. Pryč z téhle temnoty a všech těch věcí, které ji zraňují. Ochráním ji před tím. Navždycky.