SF - 1. kapitola

Překlad: Marta

Lexi

Alabamská univerzita

Tuscaloosa, USA

O tři měsíce později

Na tribuně dupaly desítky tisíc nohou, znějící jako hrom valící se agresivně přes Bryant-Denny. Vůně trávy, letního dne, potu, adrenalinu proudícího do tunelu z hřiště.

Den zápasu. Den zápasu Alabamských Crimson Tide. Úžasní Crimson Tide zahajují zápas proti Chattanooga Mocs.

Srdce mi bušilo, dlaně se potily a narovnávala jsem si svou crimsonskou uniformu, jen abych zaměstnala své třesoucí se ruce. Před obličejem mi luskl prst, a když jsem vzhlédla, uviděla jsem kapitánku družstva, Shelly Blairovou.

„Jsi připravená?“ zeptala se bez obalu, její perfektně narovnané dlouhé rudé vlasy jí elegantně vlály kolem ramen. Přikývla jsem, narovnala se a jí se přes rty rozšířil samolibý úšklebek. „Raději bys měla být, gotičko. Dneska je tady osmdesát tisíc lidí a ty létáš.“ Naklonila se blíž. „Nepokaz to. Musíš dokázat, že si tohle místo zasloužíš.“

Gotička. Shellyin odkaz na moje po bradu dlouhé černé vlasy, světlý make-up a tmavě lemované oči.

„Nepokazím,“ řekla jsem skrz zaťaté zuby. Strohé – a co vypadalo jako zaujaté kývnutí – to byla její jediná odpověď, než se otočila, a zaujala své místo vepředu našeho velkého týmu.

„Budeš dobrá, Lexi drahoušku,“ řekl Lyle, další člen týmu a základna mého kaskadérského týmu, když mě hravě šťouchl do ruky.

Trvalo mi čtyři roky dostat se k dnešnímu dni. Čtyři roky být zpět a čelit týmu. Většina týmu se ptala, proč jsem to vyzkoušela až v posledním ročníku a ne dříve, ale když jsem jim ukázala svůj trojitý zákrut, už nepřišly další otázky, a umístila jsem se přímo do  Crimsonského týmu – nejlepšího týmu, týmu, který roztleskává všechny fotbalové zápasy, doma i venku. Do týmu, do kterého každý, kdo to kdy zkoušel, se chtěl dostat.

„Cítím se na zvracení,“ řekla jsem Lyleovi při pomyšlení, že čelím skupině studentů a navíc jen v maličké uniformě.

Podal mi lahev modrého Gatorade. „Vypij to, pak dostaň hlavu do hry, ptáčku. Jsme v tom ve dvou.“

Udělala jsem, jak nařídil a zhluboka dýchala.

Dvě minuty.

Sto dvacet sekund.

Kdy se věc, na které jsem roky pracovala, stane realitou.

Moje léčení. Všechna tvrdá práce pro tohle.

Tenhle moment.

Tahle jediná šance převzít zpátky kontrolu nad mými démony.

Čelit největšímu strachu.

Čelit hlavou tomu, co mě odvádí do mého temného místa.

Ovládnout to, co mě málem zabilo.

Kapela The milion Dollar Band začala hrát. Sledovala jsem jejich složitou formaci z mého místa. Bubny vířily. V crescendo úseku trubky, Velký Al, školní sloní maskot, se prodíral cestou a hnal se na hrací pole, jeho dramatický vstup vyburcoval dav ještě víc.

Fanoušci Tidů zdivočeli.

Nohy jsem měla jako z olova, když jsem vyskočila na místo, připravená vyběhnout na hřiště. Můžeš to udělat, Lex. Už tu není žádná spoušť, říkala jsem si, opakující si svou mantru v mysli.

Jsi si tím jistá, Lexington? Každý tě uvidí. Každý pohyb, každý výskok, každý kousek.

Ztuhla jsem na místě, stisknutím držela oči zavřené před známým hlasem, abych ho odstranila ze svých myšlenek, zoufale jsem se snažila ho umlčet.

Vypadám dobře, zdravě, ujišťovala jsem se, co nejlépe jsem se snažila působit proti jeho ďábelským komentářům. Jsi dobrá sportovkyně, nejlepší roztleskávačka, nejlepší gymnastka tady.

Mmm… Tak to nemyslím. Podívej se na Shelly. Ona je perfektní. Štíhlá, pěkná. Všechno, co ty nejsi.

Drž hubu! Dožadovala jsem se v duchu, když jsem si tiskla kořen nosu prsty a rytmicky dýchala, abych vyrovnala ty zdrcující slova hlasu.

Jsi příliš těžká, abys byla letec. Základna si taky bude myslet, že jsi příliš těžká. Budou se ti vysmívat, zesměšňovat tě… smát se ti, popichoval hlas.

Ne! Mýlíš se.  Nedovolím ti to! Nevyhraješ. Znova nespadnu do tvojí pasti! Křičela jsem v duchu a mou mysl obalilo blažené ticho. S úlevným povzdechem jsem otevřela oči. Hlas byl pryč. Vyhrála jsem tuhle bitvu, ale věděla jsem, že válka ještě neskončila.

Rychle jsem vrhla pohledem k tunelu a uvolnila jsem se, když jsem si uvědomila, že museli uběhnout jen sekundy.

Lyle byl najednou u mého obličeje „Jsi připravená, ptáčku?“ zeptal se tím nejenergičtějším hlasem. Proběhlo mnou nervózní vzrušení, když jsem přikyvovala.

Pro tohle jsem žila.

Den zápasu.

Atmosféra.

Dělat to, co miluji.

Postrádala jsem to.

Toužila po tom.

Chtěla jsem to zpátky.

Dav vybuchl, když se Shelly odtrhla z řady a zamířila na hrací pole.  Nohy mi škubaly nervózním očekáváním a vyběhla jsem, nechala jsem, aby mě moje zkušené nohy vedly do centra pozornosti, k mému místu pod reflektory a spalujícím sluncem.

Moje srdce se při tom pohledu stáhlo – patchwork barev crimsonské a bílé pokrýval dav, vyhýbající se kapele, bílá skupinka byla na opačné straně pole, dívky, které povzbuzovaly v davu, megafony… vzrušení.

Dorazila jsem ke kraji a zaujala své místo, když Shelly začala úvodní pokřik. „Crimson Tide, Roll Tide, Roll Tide,“ osmdesát tisíc lidí skandovalo v dokonalé souhře.

Mocné taneční pohyby se vylévaly z mého těla s dokonalou přesností, můj hlas byl čistý a hlasitý a reakce davu mě naplnila energií.

Komentátor si vzal mikrofon a hlasitě vyvolal tým. Hluk v Bryant-Denny byl ohlušující a srdce mi bilo v perfektním rytmu podupávání davu. Pak, z tunelu, Jimmy-Don, útočník a přítel mé nejlepší kamarádky Cassie, za ním následoval Austin Carillo, těžce potetovaný wide receiver (přijímač).

Zbytek týmu vyrazil z tunelu, jakoby se řinul z pevnosti. Bylo to bratrství. Poslední na pole přišel Rome „Střela“ Prince, hvězdný quarterback a stadion začal šílet.

Dav se utišil, hráči zaujali pozice a hlasitě zazněla píšťalka k výkopu.

O tři hodiny později jsme vyhráli. Carillo skóroval třikrát touchdown a Tidi si vzali od Mocs vítězství – perfektní začátek sezóny.

Během minut se dav odděloval od stadionu a tým roztleskávaček vyběhl zpátky do tunelu, opojený z výhry.

Táhnoucí se až v zadu, jen vstřebávající scénu, jsem zůstala sama. Bylo divné vidět stadion tak tichý, tak trochu apokalyptický, jako výsledek nějaké velké katastrofické události. Plastové červené kelímky byly rozházené kolem stánku, konfety na trávě a ve vzduchu se držel hustý zápach zvětralého piva.

„Trochu divný, co?“ ozval se vedle mě hluboký hlas s alabamským přízvukem.

Upustila jsem v šoku moje pom-pom (třásně) a položila si ruku na hruď. Zachytila jsem záblesk crimsonského trička a vzhlédla jsem, rukou jsem si stínila oči proti oslňujícímu slunci a najednou jsem ztratila svůj dech.

„P-prosím, cože?“ zeptala jsem se tichým hlasem, zaklánějíc hlavu doprava, abych byla schopná vidět obličej toho kluka.

Když jsem zastínila sluníčko, objevil se. Austin Carillo, wide receiver, číslo osmdesát tři.

Carillo ke mně přistoupil z jeho skrytého místa vedle tunelu pro hráče a tribuny. „Tohle. Ticho po bouři.“ Mávnutím ruky gestikuloval k prázdnému stadionu. „Je to moje nejoblíbenější část hry.“

Sledovala jsem pohyb jeho ruky. „Ne tři touchdowny, které jsi skóroval?“

Koutek jeho úst se zavěsil ve váhavém úsměvu. Během tří let jsem Austina Carilla viděla čas od času v kampusu a myslím, že to bylo poprvé, co jsem ho viděla s něčím podobným jako úsměvu. Nebyla jsem překvapená. Byl jako já – temnější, tišší, uzavřený.

Austin Carillo byl italský zlý hoch Alabamské univerzity. Vysoký 1,95 m, krásná olivová barva kůže, spousta piercingu, černé zkoumavé oči, tetování od krku až k patě, tmavé vlasy a nejtmavší hnědé oči.

Cítila jsem, jak se červenám. Kdybych měla nějaký typ, byl by to on. Ale já nerandím a co jsem slyšela, ani on ne.

„Ne. Tohle. Opakování hry v duchu, vytváření vzpomínek na tomhle poli.“

Snesl se na mě pocit míru, jak to popisoval. „Vím přesně, co myslíš,“ odpověděla jsem tichým hlasem a vdechovala vůni mastného jídla, rozdupané trávy… vítězství.

Austin se podíval k tunelu a bez dalšího slova se začal loudat zpátky. Zadívala jsem se zpátky na hřiště a povzdechla si… Udělala jsem to. Doopravdy jsem tím prošla bez újmy.

Hlas uvnitř neměl sílu, aby to zkazil.

„Mimochodem, už je kurevsky načase!“ uslyšela jsem najednou a ohlédla se za sebe, přímo na Carilla.

„Mluvíš ke mně?“ zeptala jsem se překvapeně, kontrolovala jsem kolem nás, jestli tu nebyl ještě někdo jiný.

Austin se ušklíbl skvělým temným způsobem a gestikuloval k mým vlasům a obličeji. „Jo, mluvím s sebou. Je načase, aby kočka s třásněmi narušila tady tohle ražení. Je dobré mít tady v týmu jednoho z nás exotů.“

Jednoho z nás? Zamyslela jsem se, ale všechno, co jsem mohla dělat, bylo sledovat ho, jak mizí do převlékacích kabin. Srdce mi bušilo v hrudi. Zvedla jsem ruku a přeběhla si prsty přes černé vlasy a rtěnku a cítila jsem třepotání v hrudi… jeden z nás…

Uviděla jsem vstupovat na stadion uklízecí četu, rychle jsem se sklonila, vytáhla kousíček trávy z hřiště a zvedla lístek. Byla to moje tradice. Kousek suvenýru z každé hry, kterou jsem roztleskávala… Ale tohle bude moje první za čtyři roky.

Symbol mého nového života.

Zvedla jsem svoje střapce a zamířila do šatny. Nemohla jsem se dočkat, až se dostanu domů k psaní, abych všechno řekla Daisy.