Overlooked - 33. kapitola

Překlad: Hobit

ZANE LEWIS

Rozhlížím se po svém pokoji, podívám se na svůj kufr, z okna, kamkoliv a kdekoliv. Odjíždím ráno, brzy ráno. Dost brzy, že jsem řekl mámě, aby kvůli mně ani nevstávala a nerozloučila se, i když vím, že to udělá. Zdá se, že se prostě nemůžu uvolnit, uklidnit své nervy po nóbl večeři u Harpeřiných rodičů.

Shodli jsme se vše dát stranou, nemluvit o tom, ale zřejmě to nebylo odpovědí na to, co se děje. Vůbec to nepomáhalo ničemu a ta večeře byla nejvíc zpackaná věc, na které jsem byl za celý svůj život. Musím myslet na to, že se Harper cítí stejně.

Znovu se rozhlédnu a podívám na svůj telefon, nabíjí se. Jen jedna věc zbývá, nebo alespoň by stála za zkoušku a doufám, že z toho něco vzejde. Pošlu Harper zprávu.  

Ahoj. Nešla bys se mnou k jezeru?

Odpoví téměř okamžitě.

Potřebuje se dostat z tohoto domu, takže jo.

Ten pocit znám. Ostatní místa, která se mi přehrají v mysli, jsou moc blízko její mámy a mého táty. Kromě toho, dvě nejdůležitější věci tohoto týdne se tam staly. Bylo to dobré místo.

Vložím si telefon do kapsy, seberu klíče k mému pronajatému autu a předtím, než si to uvědomím, plížím se dolů, jako když jsem byl teenager. Musím se kvůli tomu usmát a usměju se znovu, když dojdu dolů a uslyším svou mámu, spí na gauči a pochrupuje.

Podaří se mi to projít skrz hlavní dveře, dostat se do mého pronajatého auta a vyjet s vypnutými světly, než vyjedu z ulice a zamířím k jezeru. Ani se nepodívám, jestli už Harper odjela. Můžu jen doufat, že se jí podařilo odejít. Mohlo by to být poprvé, co kdy v životě vytáhla rituál, jak se vyplížit z domu a musím se ušklíbnout.

Technicky je to proti zákonu být po tmě u jezera, po parkovišti jsou cedule s varováním, že viníci budou pokutováni. Stejně tam zajedu a rozhlédnu se kolem, abych se ujistil, že tu nejsou žádní policisté. Samozřejmě, že nejde o nejpopulárnější noc v týdnu, kdy by se lidé mohli jít koupat nazí, a teenageři, kteří by nejspíše šli k jezeru pozdě v noci, musí jít zítra do školy.

Vypnu motor a vyjdu z auta a jediné, co mohu udělat, je počkat. Mám méně než dvanáct hodin, než budu muset být na letišti, a nemůžu nechat věci s ní ve vzduchu.

Oba musíme zjistit, co se mezi námi děje.

Teprve když si začínám myslet, že se rozhodla nepřijet, uvidím světla. Harpeřino auto se objeví pod bezpečnostními lampami rozprostřenými kolem malého parkoviště u jezera. Přejdu k jejímu vozu a zastavím se tam. Vyjde ven, ale nic neříká. Na pár minut nikdo z nás nic neřekne. Jen na sebe zíráme.

„Tak co budeme dělat, Harper?“

Harper už není v černých šatech, místo toho je v bavlněných kalhotách a tričku, ale nemůžu setřást pohled na ní v těch šatech z večeře.

„Je zřejmé, že musíme něco udělat,“ říká Harper a zaksichtí se.

„Co chceš dělat?“ Zeptám se jí.

Harper zvedne obočí. „Bude to znít naprosto šíleně, ale myslím na tebe a na to, že nás moje máma vyrušila, a jak moc špatně se chovala a jak moc si přeju, abychom udělali víc. Možná bychom měli lepší představu o tom, zda by to mohlo někam vést.“

Jako by ve mě vzplál oheň. Právě ta skutečnost, že Harper na mě myslí, na to, že mě chce, je dost na to, aby přivedla na povrch každou myšlenku, kterou jsem se snažil dostat z mé mysli, od doby, co jsme měli naposledy sex.

„Jsi si tím jistá?“ Cítím, jak se podél mých svalů zvedá teplo, ale musím se ujistit, že mě opravdu chce a jen si se mnou nezahrává.

„Jsem si jistá, že to chci,“ řekne Harper a podívá se na mě.

Vezmu ji za ruku a vedu ji od parkoviště směrem k samotnému jezeru a zastavím se těsně u břehu. Ovinu kolem ní své paže a nakloním se a Harper se postaví na špičky nohou, aby mě políbila, a já ji líbám zpátky. Začínám pomalu. Chci jí dát spoustu příležitostí, aby mi řekla, abych přestal, abych to změnil, ale nakonec si už nemůžu pomoct.

Položím ji dolů na trávu se mnou a za chvíli jsme oba vzrušení a ztěžka se nám dýchá, jako v koupelně mých rodičů. Všude se navzájem dotýkáme a rukama vklouzáváme pod naše oblečení. Jediné, o čem můžu přemýšlet, bylo, jak dobře byla Harper cítit a jak moc jsem ji od té doby chtěl víc. Dokonce, i když jsme mluvili o tom, že to už nikdy neuděláme, i když jsme se hádali nebo mluvili o tom, že mezi námi všechno přestane.

Odtáhnu se od polibku a Harper je na mně, jako byla v koupelně, ale oba jsme stále převážně oblečení.

„Opravdu to uděláme?“ Ptám se.

„Možná už nedostaneme další šanci,“ zdůrazní Harper, její hlas je bez dechu. Vidím, jak je rozpálená, má růžové tváře. Její bradavky se napínají proti látce trička a vím, že pod ním není žádná podprsenka.

„Bože, chci tě, Harper,“ řeknu a přitáhnu její ruku dolů k mému rozkroku.

Stiskne mě skrz mé kalhoty a pulzující, ohnivá bolest se zintenzivňuje ve směs potěšení a bolesti, díky čemuž je téměř nemožné myslet.

„Tak to udělejme,“ říká mi Harper.

„Jen když slibuješ, že se na mě už nezlobíš,“ řeknu.

Harper se zasměje.

„Budu naštvaná jen tehdy, pokud z toho vycouváš, když jsi mě už tak vzrušil," říká.

Opět ji políbím a natáhnu se dolů, abych našel lem jejího trička, vytáhnu jí ho po zádech a přes hlavu. Myslel jsem na Harpeřina těžká, plná prsa téměř celé dny bez přestání, od doby, co jsem ji viděl nahou a ještě víc od chvíle, kdy jsme měli sex.

Svlékne mi košili a pak se oba ocitneme úplně nazí, aniž bychom věděli, jak se to stalo. Položím Harper na záda a zakryju její tělo mým. Vím, že jsem dosáhl bodu, odkud není návratu. I kdyby mi řekla, že mám přestat, i kdyby mi řekla, že mě už nechce, nemohl bych se držet zpátky.