Overlooked - 26. kapitola

Překlad: Gandalf

Harper Polsen

Doslova přecházím po pokoji, cítím se jako uvězněné zvíře, protože vím, že za méně než šest hodin budou všichni tři Lewisovi pod stejnou střechou jako jo. Nikdy jsem nebyla z vědomí, že Zane, Bev a Nolan přijdou na večeři, tak úzkostlivá. Ale jsem tu a děsím se toho.

„Bože, jsem děsná,“ mumlám si pro sebe, když vyskočím nad obrazem sebe v zrcadle po třetí za posledních dvacet minut. Zhluboka se nadechnu a snažím se zjistit, jak se cítím a co budu dělat.

Musím se vrátit do Brooklynu za méně než dvacet čtyři hodin. Vím, že ta večeře bude napjatá. Nevím ale, jestli Zaneovi rodiče ví o tom, co máma zjistila, ale bude to napjaté už jen z toho, že to ví máma a nejspíš táta. A k tomu ta hádka se Zanem.

Vyhýbala jsem se mu od té doby, ani jsem nevystrčila patu z domu s výmluvou na to, že se musím připravit na projekt, abych se vyhnula Bev nebo Nolanovi.

Máma má plno práce s tím, aby dokončila večeři, a táta dělá cokoliv, jen aby nezkřížil mámě cestu. Ani si nedovolím podívat z okna na Lewisovic dům nebo příjezdovou cestu.

Ale je jasné, že je pokud nechci, aby celá ta večeře nedopadla špatně, budu muset něco udělat. Budeme si muset opravdu promluvit o naší situaci a zjistit, co s tím uděláme. Ale na to budeme potřebovat soukromí. Není možnost, aby jeden z nás šel do domu toho druhého a abychom si o samotě promluvili. Naše obvyklé místo mezi našimi domy taky nepřipadá v úvahu.

Ozve se zaklepání na moje dveře, vyruší mě z myšlenek. Na vteřinu ztuhnu, ale pak mi dojde, že to musí být někdo z rodičů.

„Jo?“

„Máš toho hodně na práci? Hodila by se mi pomoc v kuchyni,“ řekne máma.

Zvažuju, že ji odmávnu a řeknu, že nemám čas, ale rozhodnu se, že zkusím pročistit vzduch.

Když jsem včera přišla, máma už se o Zaneovi bavit nechtěla. Předstírala, jako by si nic nestalo a přinesla mi svačinu do pokoje a ptala se mě na projekt, na kterém pracuju, a kdy se vrátím do Brooklynu. Je to mezi námi sále napjaté, ale dojde mi, že tím, že jí pomůžu v kuchyni, nám trochu pomůžu. Otevřu dveře a usměju se.

„Jo, můžu pomoc. Hodila by se mi pauza od toho papírování,“ řeknu a zamíříme do kuchyně.

Máma se nejspíš rozhodla, že udělá čerstvé domácí rolky na výroční večeři Lewisových a já se do nich s ní pustím, pomalu zpracovávám těsto a tvaruju ho.

„Ještě hodně pečeš?“

Pokrčím rameny a usměju se sama pro sebe. Když jsem se poprvé nastěhovala do svého maličkého bytu v Brooklynu, byla jsem tak nadšená z toho, že mám vlastní troubu. Pekla jsem dorty, cookies, brouwnies, cokoliv, co mi přišlo na mysl.

„Už tak moc ne, jen na speciální příležitosti, jako třeba když má někdo narozeniny,“ řeknu. Bavíme se o práci, o kamarádech v New Yorku. V zadní části mysli ale vidím Zane a napadne mě, že bychom se měli sejít a dojít nějakému uzavření.

Vím, že něco udělat musím.