Overlooked - 19. kapitola

Překlad: Gandalf

Harper Polsen

Jakmile pominou vlny orgasmu, uslyším hlasy na druhé straně dveří. Někdo je v ložnici a veškerý klid okamžitě opustí mé tělo. Ztuhnu a srdce mi buší v hrudi a nemá to nic společného s tím, jak moc mě Zane vzrušuje.

„Sakra,“ zašeptám.

Zane mě drží za boky, oba se na sebe úplně tiše díváme, zadržujeme dech a čekáme, co se stane.

Slyším, jak se nějaká žena za dveřmi směje a okamžitě rozpoznám Bev. Chci zasténat nad tím, jak je ta situace divná, naprosto nepřípustná, ale kdybych to udělala, prozradím nás.

„Není to neslušné, že tam hosty necháme, že ne?“ slyším říkat Bev a její flirtující tón hlasu mi řekne, o čem mluví.

„Je mi to jedno. Rozptyluje mě se bavit o Haroldově golfu, když chci pustit svého ptáka ven.“

Vykulím oči při hlasu Zaneova táty, jak řekne tyhle slova a najednou nám to obě dojde. Zaneovi rodiče se chystají mít rychlovku.

Je to divné a směšné zároveň. Zakryju si pusu rukou a snažím se potlačit nutkání se rozesmát. Snažím se zůstat zticha, i když ve mně bublá smích, že se na Zaneovi celá otřásám. Uvědomím si, že se Zane směje taky, tiše jak je to jde.

V době, kdy už se můžeme kontrolovat, slyšíme jeho rodiče ve vedlejším pokoji sténat. Oba se začneme znovu smát.

„Bože, tvoji rodiče na to vlítli jen několik metrů od nás,“ zašeptám Zaneovi do ucha. Zasténá a kousne mě do krku.

„Tohle je… Bože,“ zamumlá.

„Je to nechutné,“ dokončím za něj.

„Ne, je to jen velmi, velmi divné,“ řekne.

Snažím se, aby nás jeho rodiče neslyšeli, a snažím se neposlouchat, ale je to těžké, když vím, co se tam děje. Zdá se, že to trvá nekonečně dlouho, ale když si zkontroluju hodinky po tom, co Bev a Nolan po jejich rychlovce odejde z pokoje, je to jen patnáct minut.

„Musíme odsud vypadnout,“ řeknu.

„Jo, někdo si toho všimne,“ souhlasí.

„Zajímalo by mě, jestli si někdo všiml, že ti dva zmizeli. Jdi první. Byl jsi pryč déle a jsi jejich syn,“ řeknu mu.

Očistím se, když Zane odejde a obleču si kalhotky a narovnám šaty. Počkám minutu a vyjdu z koupelny, projdu hlavní ložnicí.

Venku je tolik lidí, že si nikdo nevšiml, že jsme byli pryč, alespoň si myslím. Ten orgasmus a uvolnění aspoň pomohl v tom, abych lehčeji odpovídala na otázky, proč holka jako já je pořád nezadaná, jaké je to ve velkém městě a jestli jsem nebo nejsem osamělá.

V době, když odejdeme s mými rodiči domů, jsem vyčerpaná. Cítím lepkavý pocit mezi nohama. Prsty mě bolí z podpatků, které mám na sobě už hodiny a sotva udržím oči otevřené. Jdu nahoru bosky, hodím boty do skříně a vyhlédnu z okna. V Zaneově pokoji jsou zhasnutá světla, ale nevím, jestli je to proto, že tam není nebo proto, že už spí.

Zavibruje mi telefon, a když se pro něj natáhnu, doufám, že je to Zane, ale je to můj šéf.

„Zdravím, Harper Polsen,“ řeknu.

„Harper, jsem rád, že jsem Vás zastihl. Omlouvám se, vím, že je pozdě,“ řekne Vanessa.

„Akorát jsem se vrátila do domu rodičů,“ řeknu. „Chystám se do postele.“

„Takže, musím na něco zeptat a nebude se Vám to líbit,“ řekne Vanessa.

Zavřu oči a posadím se na okraj postele, vím, že když mi oznamuje dopředu, že se mi to nebude líbit, tak se mi to opravdu nebude líbit.

„Co se děje, Vanesso?“

„Myslíte, že byste se mohla vrátit o den nebo dva dny dřív?“

Zavřu oči a podívám se na strop, zavrtím hlavou. „Proč?“ Vím, že je tu nejspíš dobrý důvod proč, ale také vím, že se musím zeptat.

„Jonah Hildebrand chce na tom projektu začít dřív,“ vysvětlí. „A protože je to taková osobnost…“

„Musíte se aspoň snažit,“ řeknu za ni.

„Takže, co mám těm lidem nade mnou říct?“

„Můžete jim říct, že dřív nepřijdu,“ řeknu jasně. Vím, že se zeptá na důvod a snažím se nějaký vymyslet. Ne jen takový, že vedle bydlí sexy chlap, od kterého nechci odejít dřív, než musím.

„Co se děje? Víte, že jim musím dát nějaké opodstatnění,“ řekne Vanessa.

„Moje máma se včera zranila a potřebuje, abych jí pomohla, než se uzdraví,“ řeknu jí rychle. „Táta jí nemůže pomoct, protože je v práci.“

„Jestli je nemocná, tak můžete zůstat,“ řekne Vanessa.

„Jo, bohužel,“ dodám, abych dodala na otrávení v hlase. Vanessa se zasměje.

„Určitě. Dobře, dám jím vědět, že dřív přijet nemůžete.“ Skoro si oddechnu. Dokončím telefon a vypnu ho tak rychle, jak jen to jde, než se zapletu víc do své lži. Je dobrá.

Vysvleču se a lehnu si do postele, aniž bych se předtím šla vysprchovat. Udělám to ráno.