KOWS - 10. kapitola

Překlad: Tanulka

Max

Den s Harper a Amandou rychle utekl…rychleji, než jsem čekal. Při nekonečné cestě vlakem zpátky do Connecticutu, Amanda nemohla přestat mluvit o svých šatech a Harper. Tolik jí měla ráda. A já jsem ji nezastavil.

„Mohli bychom pozvat Harper na večeři,“ řekla Amanda a vyndala nože a vidličky na pult v kuchyni.

„Může být…někdy.“ Chtěla by tu být? Chtěla by, abych tu byl taky? Nebyl jsem si jistý.

„Dobře, může to být v den mého plesu. Harper určitě přijde.“

Nebyl jsem si jistý, že Harper tohle pozvání přijme. Ale Amanda byla šťastná a to bylo všechno, co jsem si mohl přát. Skutečnost, že Harper vybrala opravdu perfektní šaty, tomu nijak neubližovala. Přemýšlel jsem, jestli tajně nezkusím něco neslušného. Jen bych se sehnul a přejel ji po zádech k zadečku. Ani bych ji nevinil, kdyby mě nazvala kreténem. Byla s Amandou velice přirozená a krásná. Zjistil jsem, že náš společný čas chci prodloužit a zdržet ji déle.

„Kdo je Harper,“ zeptala se moje sestra Violet. Cítil jsem blížící se výslech a můj instinkt mi velel stisknout v této události pauzu a utéct.

„Říkala jsem ti o dívce, která pracuje s tátou, a která mi pomohla vybrat šaty.“

„Myslela jsem si, že vybrat šaty s tebou šla kamarádka,“ řekla Violet Amandě a snažila se zachytit můj pohled, ale já se záměrně soustředil na salát.

„Je to moje kamarádka,“ odpověděla Amanda. „Bydlí ve stejném domě jako táta.“

„A pracuje s tvým tátou?“ Zeptala se Violet, když se natáhla přes pult a vzala si kus okurky, kterou si strčila do úst. Podíval jsem se na Amandu, která kývla. „To vypadá jako podivná náhoda.“ Ztišila hlas. „Vidíš na chodbě hezkou dívku, tak jí nabídneš práci, aby ti zvedala tužky?“

„Nebuď směšná,“ odpověděl jsem jí a podal jí salát, aby ho položila na pult.

Rána u dveří způsobila, že Amanda zakvílela: „Scarlett!“ Moje sestry se rozhodly mě dnes večer překvapit svou přítomností. Violet žila v Brooklynu, takže jsme se neviděli, tak často jako se Scarlett, ale vynaložila velké úsilí každý měsíc, aby přijela. Měl jsem své sestry rád, ale čím jich v jednom pokoji bylo méně, tím lépe. Vzal jsem si z pultu láhev Pinot Noir a odkorkoval ji.

„Ahoj, kreténe,“ řekla Scarlett, když vstoupila do obývacího pokoje.

„Taky tě rád vidím.“ Podal jsem jí sklenku vína a políbil ji na tvář.

„Myslím to vážně. Proč jsi mi nezavolal zpátky?“ Zeptala se Scarlett.

„Kdy?“ Zeptal jsem se. Nepamatuji si, že jsem dostal nějaký vzkaz.

„Nechala jsem ti hlasovou schránku, která ti říkala o mé kamarádce April,“ řekla Scarlett, když si odkládala kabelku na pult a vzala si stoličku. „Požádala mě, abych vás seznámila, i když Bůh ví, proč.“

„Nedostal jsem žádnou zprávu.“ Nebo možná jsem ji uprostřed poslouchání vymazal, ještě předtím, než jsem se mohl dostat k informaci o April. „Promiň.“

„Takže?“ Zeptala se.

„Takže co?“ Zeptal jsem se a chtěl, aby změnila téma. Otočil jsem se zpátky k troubě a vytáhl lasagně od naší hospodyně, které tu pro nás nechala. Nikdy jsem na rande se sestřinými kamarádkami nechtěl. Překvapilo mě, že se stále snažily. Můj život byl plný k okraji.

„Takže jí vezmeš ven?“ Zeptala se, jako bych byl hloupý. Abych byl spravedlivý, byl jsem záměrně obstrukční. Nepotřebuji, aby mi mé sestry zasahovaly do života. Byl jsem spokojený s tím, jak to bylo.

„Vypadá to, že April může mít konkurenci,“ řekla Violet. Scarlett se na ni podívala a Violet pokrčila rameny. „Dnes jsme celý večer mluvili o Harper. Určitě by dostala Amandinu pečeť odsouhlasení.“

Nikdy jsem se nemusel zabývat tím, zda Amanda bude chtít některou z žen, se kterými jsem byl.

Nikdy jsem se o ně nestaral, a tak se mi to líbilo. Byla to prostě jen náhoda, že se Amanda setkala s Harper.

Scarlett pokračovala v rozhovoru o April, což jsem se mohl jít rovnou utopit. Harper byla přeci jenom ve mně uložená trochu víc. „April pochází z milující rodiny. Je blondýnka, o které vím, že se ti bude líbit.“

Mám rád blondýnky? Nebyl jsem si jistý, zda je pro mě barva vlasů rozhodujícím faktorem. Harper měla vlasy kaštanově hnědé, ale v dešti vypadaly téměř černé. Obrázek jí stojící v řadě v Serendipity mi probleskla hlavou. Vypadala nádherně. Její tváře se jí zbarvily od jejích očí do zářivě modré.

V jednom okamžiku si olízla dešťové kapky z horního rtu. Byla to jen Amandina přítomnost, která mě zastavila v tom, abych jí odhrnul mokré vlasy z obličeje a vychutnal si její jemnou kůži na mém palci, a přitlačil své rty na její. Kdybychom tam byli jen my dva, tak bych ji odtáhl zpátky do bytu a strávil odpoledne nahý a v ní, než na zmrzlině.

„Nad čím se tak směješ?“ Zeptala se mě Violet.

„Já se neusmívám.“ Potřebuji tyto myšlenky o Harper potlačit. Ochutnání Harper mě mělo vyléčit. To bylo moje ospravedlnění, že jsem ji šukat jednou, dvakrát a třikrát. Ale vidět ji dnes, uvolněnou, žhavou a tak zaujatou tím, aby udělala Amandu šťastnou, rozhodilo všechny mé buňky, které jsem měl, když byla kolem, nebo když jsem o ní přemýšlel. Smáli se a mluvili spolu jako staré dobré kamarádky a zatímco jsem před kabinkami předstíral, že jsem zaujatý mými emaily, jsem je poslouchal. Smáli si a cítili se spolu dobře.

„Mohu jim ukázat svoje šaty?“ zeptala se Amanda.

„Po večeři si je můžeš vyzkoušet.“

„Táta mi koupil ty nejkrásnější boty, které se k nim hodily. Nejsem si jistá, že chtěl, ale Harper řekla, že mi je koupí, když to neudělá on.“

„Vždycky ti koupím boty. Dej mi jen nějaký kredit. Vím, že nemůžeš pořád chodit v teniskách.“

Harpeřina tvář se rozsvítila, když ty boty uviděla. Chtělo se mi požádat o jeden pár v její velikosti.

Možná bych se pokusil najít něco podobného. Koneckonců, zničil jsem jí halenku.

„Takže chci o Harper slyšet víc,“ řekla Scarlett. „Kolik jí je? Je pěkná?“

Amanda si vzala lžíci salátu, zastavila se a přemýšlela nad otázkou.

„No tak, Amando,“ řekl jsem a snažil se odvrátit od otázek. „Nevybryndej všechno na stůl.“

„Můj věk?“ Zeptala se Violet.

Přikývla a hodila si na talíř trochu salátu. „Odhaduji. Dospělý věk. A je opravdu pěkná.“

V tom měli pravdu. Byla velice atraktivní.

„Řekla bych tak pětadvacet,“ řekla Scarlett. „Nádherná a navíc pracuje s Maxem.“ Vyhýbal jsem se pohledům Scarlett. Ale měla pravdu, Harper byla nádherná. A chytrá. A skvělá v posteli.

„Je jedna z mých zaměstnanců, která bydlí ve stejném domě. Amanda ji poprosila, aby šla s ní nakupovat. Jsem si jistý, že to byla poslední věc, kterou chtěla dělat.“

„Užila si to,“ řekla Amanda s naprostou jistotou. Protože proč by dvacítka – a něco, nešla ráda nakupovat se svým šéfem a jeho dcerou? Harper s tím byla v pohodě. Bylo hezké je spolu vidět.

„Půjde s tátou na rande, nebo je příliš hezká?“

Amanda se usmála. „Ach Bože, to by bylo úžasné. A vím, že nemá přítele.“

Předstíral jsem, že jsem neposlouchal a dal Amandě na talíř ještě trochu salátu, abych dokončil servírování pro všechny. Za normálních okolností bych teď ukončil konverzaci. Snažil bych se, aby opustily téma ohledně mého randění, ale tohle bylo trochu jiné. Zjistil jsem, že se mi konverzace ohledně Harper líbí – užíval jsem si Amandinu reakci na ní. A nevadilo mi, že nás považují za určitý druh páru. Ne, že by se to někdy stalo – dohodli jsme se, že tak to mezi námi nebude. Bylo to prostě jen to, že mi nevadila myšlenka na ni v naší rodině.

***

V pondělí jsem se do kanceláře dostal pozdě. Byl jsem koupit boty pro Harper. Trvalo mi dost dlouho, abych něco koupil. Nevěděl jsem, co dělám a proč. Teď jsem to měl za sebou, celý nabručený a pořad nerozhodnutý, zda jí koupené boty dát. V mém kalendáři následovalo pozvání na oběd Charlese Jayna, jak navrhla Harper.

„Maxi, máš na telefonu Margaret Hooperovou, asistentku Charlese Jayna,“ vyhrkla Donna z mikrofonu.

„Děkuji.“ Odkašlal jsem si a narovnal si ramena. Asistenti měli mnohem větší sílu, než si lidé uvědomovali a byl jsem si jistý, že Margaret měla na Charlese Jayna značný vliv.

Zvedl jsem sluchátko. „Slečno Hooperová, tady Max King z King & Partneři.“ Z její odpovědi, která byla vlídná a vstřícná, jsem mohl říci, že byla potěšena, že jsem jí zavolal a nepožádal o to Donnu. Harper měla dobrý návrh. Takže teď, když nám byla Margaret nakloněna, jsem ji musel přesvědčit, aby se se mnou Charles sešel na oběd.

„Jak jistě víte, pak Jayne mě požádal, abych ho přišel 24. navštívit. Nechci ovšem ztrácet jeho čas.“

„Máte pravdu, nemá moc času, jak Vám mohu pomoci?“ zeptala se.

„Chci, aby prezentace byla co neúčinnější a nejúčelnější. Což mi samozřejmě přinese výhody vědět, co pan Jayne potřebuje, abych mu to mohl poskytnout.“

„Vážený, pane Kingu,“ odpověděla se skepticky zvednutým hlasem.

„Prosím, říkejte mi Maxi.“

Mohl jsem slyšet její smích skrz celý Wall Street. „Dobře, Maxi, co byste chtěl?“

„Chci vytvořit vítěznou situaci. Kdybych pochopil, co pan Jayne hledá, naše prezentace nebude pro nikoho ztráta času. On bude šťastný. Já budu šťastný. Jestliže bych mohl pozvat pana Jayna na oběd…“

„Problém je, že od dneška až do dvacátého čtvrtého nemá na oběd volno. Jeho diář se plní velmi rychle, bohužel.“ Její tón se změnil z přátelského a otevřeného na velmi rázný a stručný. Nebyl jsem si jistý, jestli byla upřímná, nebo se mě chtěla zbavit.

„Byl bych velmi rád, kdybych mohl přijít do sídla JD Stanely a přinést panu Jayne oběd, pokud by to pomohlo?“ Navrhl jsem. „Nebo mohu zajistit stůl v La Grenouille, pokud by mu vyhovovalo.“

„Omlouvám se. Pokud by to bylo na mě, ráda bych místo našla. Ale bojím se, že to nepůjde.“ Znělo to jako výmluva. Jinak by mi řekla, že to probere s Charlesem Jaynem a dá mi vědět.

„Tak to je škoda.“ Odmlčel jsem se, když jsem zvažoval moje volby. Mám se snažit na ni více zatlačit nebo riskovat odpor?

 Možná bych měl zmínit Harpeřino jméno. Pořád jsem si nebyl jistý, co za zlou krev mezi Harper a jejím otcem je. Nemohlo to být jen o tom, že jí nebyla nabídnuta práce, když absolvovala. Dala najevo, že se to mezi nimi zhoršilo už předtím. Harper přece věděla, že důvod, proč jsme jí dali příležitost představit tým, byla proto, že je dcerou Charlese Jayna, ne? Takže do jisté míry pochopila, že je využívána.

Neexistuje žádný způsob, jak by mohl juniorský vědecký pracovník vést takovou schůzku. Tentokrát jsem její souhlas nediskutovat předtím, než jsem se rozhodl.

Musel jsem se rychle rozhodnout, nebo Margaret zavěsí. Kurva, to byl boj. „Doufal jsem, že bude chtít vidět svou dceru v profesionálním prostředí,“ řekl jsem. Ticho na druhém konci linky mě přimělo pokračovat. „Předpokládal jsem, že se k nám Harper Jayne připojí na oběd. Ale samozřejmě chápu, že je pan Jayne zaneprázdněný.“

„Vydržte prosím na lince, pane Kingu,“ odpověděla a její hlas byl nahrazen Vivaldim.

Právě jsem byl tím kreténem, kterým mě Harper nazývala. Využít jí k obědu s Charlesem Jayne je horší, než využít skutečnosti, že tady pracuje pro získání nabídky. Problémem bylo, že nikdo z nás nebyl přesvědčen, zda telefon od Charlese Jana byla kvůli Harper. Bez ohledu na to jsem nebyl ten, kdo by tuhle hru hrál – dokonce jsem nevěděl, že jsou příbuzní. Jediné, co jsem udělal, bylo využití obchodní příležitosti. Kurva.

Oběd vyžadoval interakci, která přesahovalo profesionalitu. Netušil jsem, zda si Harper myslí, že oběd je nebo není velký problém. A zjistím to, až když bude buď souhlasit, nebo mě nakope do koupí, až zjistí, že jsem to dokonce navrhl.

Měl jsem si tenhle hovor dopředu pořádně rozmyslet, možná jsem tu měl Harper mít, když volám s Margaret. Nebylo to o mě. Nemohl jsem říct, zda Harper hraje stejnou hru jako já nebo to byla myšlenka na získání JD Stanley jako klienta.

Možná se Margaret vrátí a řekne mi, že je program Charlese Jayna plný. Sáhl jsem si za límec a přejel palcem po naškrobeném materiálu. Neměl jsem jednat tak neupřímně.

„Pane Kingu, mohu Vám nabídnout termín ve středu. Pan Jayne se s Vámi a Harper setká ve dvanáct třicet v La Grenouille.“

Do prdele. To byla odpověď, kterou jsem chtěl a ta, která mě znepokojuje.

Doufal jsem, že jsem udělal správnou věc.

Poté, co jsem Margaret poděkoval, jsem zavěsil.

Možná bych to Harper nemusel říkat. Možná bych mohl jít na oběd sám a říci, že Harper musela zůstat déle v kanceláři nebo že je nemocná.

Ale pak Charles Jayne nevedl investiční banku bez schopnosti cítit kecy na míle daleko. Ne. Musím Harper přiznat, co jsem udělal a pokud nebude chtít na ten oběd jít, budu ho muset zrušit.

Ježíši, proč to bylo tak složité? Udělal jsem to, co jsem potřeboval, abych zvítězil. Pokud Harper a já do toho nepůjdeme, mohl bych si sám sobě být tím druhým?

„Povedlo se?“ Zeptala se Donna, když vstoupila do dveří.

Přikývl jsem a opřel se na židli. „Středa,“ řekl jsem.

„No, proč nevypadáš šťastný? Věci se dějí přesně tak, jak jste plánovali.“

Přejedu si obličej rukou. „Jo, možná.“

„Co je s tebou? Je to skvělá zpráva.“ Zavřela dveře.

Donna měla pravdu. Přesně v tohle jsem doufal. To co bylo před třem týdny mým největším cílem bylo nyní zničeno vědomím, že využívám Harper.

Lidé říkali, že jsem v podnikání nemilosrdný a to může být pravda, ale nikdy jsem nepodváděl a vždycky se snažil udělat správnou věc. Chtěl jsem být někdo, koho by mohla moje dcera obdivovat a s respektem napodobovat některé jeho způsoby. Chtěl jsem, aby byla ambiciózní a řídící. Ale mé největší přání pro ni bylo, aby vyrůstala s poznáním, co je důležité. Aby se stala někým, kdo pochopil integritu a cestou, že je tvrdá práce. Nechtěl jsem vychovat dceru, která by prodala svou duši za kus obchodního koláče. A tvrdě jsem pracoval, abych takový chlap nebyl. Tak proč to všechno zakazuju?

Vždycky jsem věděl, že etické hranice na Wall Street byly jasné, ale dnes se ta pomyslná hranice zvětšila a nebyl jsem si jistý, na které straně stojím já.

***

Místo toho, abych si přivolal výtah, když jsem přišel z práce, šel jsem po schodech. Chtěl jsem zasunout svého ptáka, když budu Harper dávat boty?

Docela možná.

Moje byty na schodech zněly dost hlučně, jakoby chtěly upozornit na moje stoupání, což byla poslední věc, kterou jsem chtěl. Bílá taška Jimmyho Choo se ke mně otočila. Strávil jsem v obchode Bleaker asi hodinu, než jsem je koupil a tím jsem musel pak v práci být dlouho. Nikdy jsem ženě, mimo svou rodinu nic nekoupil.

Ale od té doby, co jsem viděl Harpeřinu tvář se rozsvítit, když vybírala Amandě boty, chtěl jsem ten výraz vidět znovu. Byla vzrušená, jasná a plná nadšení. A jako dcera jednoho z nejbohatších mužů v New Yorku, bylo hezké to vidět. Byla zvyklá na luxus, ale nějak se jí podařilo, aby se Amanda cítila zvláštní.

Chtěl jsem, aby cítila stejnou věc.

Asistent v obchodě byl se mnou trpělivý. Ale viděl jsem pár, který jsem chtě, hned, jak jsem vešel dovnitř. Byli jako dospělá verze těch, které koupila Amandě. Pata byla vyšší a pásky byly tenčí a spletitější, ale byly pokryty stejným třpytivým povrchem, který ona a Amanda v sobotu obdivovali. Utrhl jsem jí knoflíčky u blůzky, tak jsem jí to dlužil, ne? Vzpomínka na její odhalená plná psa, když jsem jí roztrhl blůzu, mi projela hlavou a já se jí snažil potlačit.

Ale mám víc, než jeden důvod, proč jí koupit boty. Našla šaty pro mou dceru, čímž se snížila šance, že půjdu do vězení za vraždu každého čtrnáctiletého chlapce, který se na ní jen trochu víc podívá. Musel jsem jí poděkovat a boty byly vhodným dárkem.

Když jsem se dostal na její podlaží, zastavil jsem se před otevřenými požárními dveřmi. Pohl jsem je nechal na jejím prahu. Chtěl jsem, ale víc. Chtěl jsem být u toho, až jí je budu dávat a chtěl jsem vidět její potěšený pohled na tváři. Aspoň jsem doufal, že to bude potěšení. Koupit zaměstnanci boty, nebylo běžné chování šéfa – měli jsme za sebou doteky v Las Vegas a nebyl jsem si jistý, jak bude reagovat. Potřeboval jsem přestat být takový debil.

Zaklepal jsem na její dveře třikrát a protáhl si ruce, snažíc se dostat otřesy z mých prstů. Věděl jsem, že se objeví. Bylo to, jako bych byl předem naprogramován, dostat ji vždy, když ji uvidím.

Objevila se ve chvíli, oblečená do trička Berkeley a legín, vlasy v culíku – ve stylu, který jsem v práci nikdy neviděl. Vypadala úchvatně.

„Ahoj,“ řekla a mírně otevřela pusu.

„Ahoj,“ postrčil jsem k ní tašku.

Její obočí se protáhlo. „Co to je?“ Zeptala se, ale nevzala si to.

„Moje díky. Za sobotu a …víš, za to, že ses minulý víkend vzdala svého volna.“

Její obočí se zvedlo a ústa se jí roztáhla do úsměvu. „Opravdu?“ Zeptala se. „To je v pořádku. Nemusíš mi kupovat dárek.“ A pak se zamračila.

Tuto reakci jsem neočekával. Chtěl jsem, aby se usmála, možná aby její ruce pohladily mé vlasy a políbila mě. „Dobře.“ Měl bych jí říci o obědě, abych na to nevynechal. „Ještě ti musím něco říct.“
Otevřela dveře a já ji následoval do jejího bytu. Ani se na mě nepodívala? Dveře se za námi zavřely a já hned věděl, že jsem udělal chybu. Najednou jsem byl ve Vegas. Nemohl jsem jí přestat zírat na zadek, přemýšlejíc zda pod tričkem má podprsenku. Vzrušení v mých prstech narůstalo a musel jsem dýchat hodně zhluboka, abych svůj vzrůstající tep uklidnil.

„Chceš něco k pití?“ Zeptala se.

„Jistě, díky.“ Držení sklenice zaměstná mé ruce a zastaví tak touho zasunout je pod okraj jejího trička a jemně přejíždět po její hladké kůži.

Položila na malý stolek dvě sklenice a já ji následoval. Zdála se v mé přítomnosti nepřátelská, jako bych byl někdo jiný, než ten, kdo je k ní divoce přitahován.

Podala mi sklenici limonády a opřela se o skříňku. „Takže,“ řekla.

Její malé, jemné prsty obepínaly sklenici a nemohl jsem si pomoci, ale představoval jsem si, jak cítí od sklenice chlad a svírala se mi hruď.

„Maxi,“ řekla a já zavrtěl hlavou a podíval se na ni. „Co jsi mi chtěl říct?“

Do prdele. Přemístil jsem svou váhu z jedné nohy na druhou, snažíc se znovu získat kontrolu. „Řídil jsem se tvou radou a zavolal jsem asistentce tvého otce.“

„Upřednostnila bych, kdyby nevolal mému otci.“

Přikývl jsem. Chtěl jsem vědět, proč se jí to tak nelíbilo. Nemluvila s ním, ale vlastnila dokumenty týkající se jeho podnikových investic. Nechtěla mít s ním nic společného, ale chtěla mu ukázat, že je hodna jeho pozornosti. „Můžeme si o tom promluvit? Opravdu moc nerozumím tvé minulosti. A rád bych tomu rozuměl.“

„Běžně se se zaměstnanci bavíš o jejich rodičích?“ Zeptala se a její čelo se zamračilo. Obešla pult a přišla ke mně. Jasně chtěla, abychom se přesunuli z kuchyně. Naše těla byla blízko a teplo jejího dechu prostupovalo mou košilí. Nehýbal jsem se. Líbila se mi její blízkost. Chtěl jsem víc.

Přejel jsem prsty po jejím odkrytém hrdlu a její rty se pootevřely, ale když se naše oči setkali, její pohled byl mimo mě.

Ohlédl jsem se a zjistil, že se dívá na dveře. „Měl bys jít,“ řekla a sklopila oči.

„Měl bych,“ souhlasil jsem. Ale nechtěl jsem to. Chtěl jsem zůstat, svléci jí tričko, ohnout ji o pohovku a vklouznout do ní. Přistoupil jsem k ní a položil ruku na její bok.

„Co jsi mi chtěl říct?“

Ach ano, oběd. Její přítomnost byla pro mě jako mlha, zakrývala mi mozek a můj úsudek. Položila její ruku na moje rameno a stiskla mi ho. Musel jsem myslet na to, jak dýchat.

„Maxi?“

Její ostrý tón mě přivedl k pozornosti. „Zavolal jsem jeho asistentce. Našla místo v jeho rozvrhu.“

Když jsem se přiblížil o půl kroku, položil jsem obě ruce na její bok a záda.

Zvedla obočí, když naklonila hlavu a podívala se na mě. „Vše v pořádku, že?“

Přikývl jsem. „Jenže to vypadalo, že je opravdu zaneprázdněn, dokud jsem neřekl, že se k nám připojíš.“

Sundala ruku z mého ramene a udělala dva kroky stranou.

„A tak jsi tady. S dárky. A šmátrajícíma rukama.“

Udělal jsem krok zpět a sundal ruku z jejího teplého těla. „Co? Ne.“ Vypadalo to takhle? Jako bych se jí snažil uplatit? Uplácejíc jí, aby souhlasila s obědem?

„Ježíši, vím, že si myslíš, že jsem hajzl. Ale ne.“

Pokrčila rameny. Nevěřila mi? Kurva. Proto by bylo lepší, kdy byly řádky jasně vykresleny – podnikání bylo podnikání a šukání bylo šukání. Neměl jsem sem chodit.

„Nechoď na ten oběd.“ Vykročil jsem ke dveřím. „Boty neměly nic společného s prací. Koupil jsem je předtím, než jsem volal tvému otci.“ Moje touha po ní neměla nic společného s Charlesem Jaynem. Vyvolala to sama.

Ježíši, nikdy jsem jí ty boty neměl kupovat. Neměl jsem sem chodit. Vyšel jsem z jejího bytu. „Maxi,“ řekla a já neodpověděl a zavřel za sebou dveře.