Checkmate:TID - 6. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

Úterní ráno je tady a právě, když vcházím na oddělení, doběhne mě Brantley a začne pálit otázky. „Co navrhuješ, abychom udělali? Řekneme to Royalovi? Budeme je znovu sledovat?“ Sotva jsem měl svou kávu a na hovno spánek, takže nejsem v náladě, abych mu to objasňoval.

Vím, co bychom měli udělat, ale taky vím, že musíme dodržovat protokol; jinak můžu ohrozit celý případ a to dítě nebude potrestáno.

„Uděláme, co se od nás v tomto případě čeká. Půjdeme dům od domu, abychom se zeptali jejich sousedů, jestli viděli cokoli, co můžeme dodat, abychom vytvořili náš případ.“

„Tohle? Co Royalova dcera?“ Znepokojení v jeho hlase je evidentní, ale už dávno jsem se naučil nevázat se k lidem nebo k případům, na kterých pracuju. Přesně tehdy věci naberou spád a uděláte chyby.

„Co s ní? Nemáme žádný důkaz. Jen spekulace,“ vysvětlím. „Tohle ještě nikdy v případu neobstálo, takže prozatím pokračujeme v našem pátrání a dokumentaci prostě jako to děláme vždy.“

„Nemyslíš si, že až vyjde najevo, že jsme věděli, o co s jeho dcerou šlo, že nás nebude považovat za zodpovědné?“

„Ne.“ Pravděpodobně. Ale to mu neřeknu. Můžu porušit etický kodex a říct nadřízenému Royalovi, že je jeho dcera zapletená v drogách a skandálu s aférkou, ale jestli je tenhle případ tak velký, jak si myslím, že bude, nemůžu to riskovat. On by ji konfrontoval, ona by jim řekla, že jsme jim v patách a oni by prostě přestěhovali místo předávky, a nechali nás s prázdnýma rukama. „On to pochopí,“ řeknu Brantleymu.

Podívá se na mě s pochybnostmi, ale už se k tomu víc nevyjadřuju. Musím dokončit zápis poznámek a otázek k rozhovorům, pokud tenhle případ má být úspěšný.

Po dlouhém dni konečně dorazím domů v čase večeře a jsem nadšený, když vidím, že mi Skylar volá přes Facetime.

„Ahoj, zlato!“ zdravím ji, když vidím její usměvavou tvář.

„Ahoj tati! Hádej co?“

Než se můžu zeptat co, pokračuje v brebentění.

„Byla jsem žákyní dne! Zapsali mě na Chytrou tabuli, rozdali papíry a budu hlavní vedoucí v jídelně!“ Její hlas plný energie se ozývá mým obývákem a hned jsem po dlouhém dni šťastnější, když ho slyším.

„To je úžasné! Jak vzrušující, zlato. Vsadím se, že sis to užila,“ řeknu, usmívám se od ucha k uchu z toho, jak šťastně vypadá. Pak mi poví každý detail o tom, co všechno ten den dělala od použití toalety po přestávku, kdy přišla domů a hrála si se svou kamarádkou od vedle, Jessicou. Brzy ji přeruší Maggie a řekne jí, aby si šla obléknout pyžámko, takže si my dva spolu můžeme promluvit.

„Zní to jako že měla skvělý den,“ řeknu, čekám, až bude Skylar z doslechu.

„Měla, což je další důvod k tomu, že stěhování by byl špatný nápad. Má ráda svou školu a přátele a vytržení z toho všeho by ji jen znepokojilo,“ řekne mi neústupným hlasem.

„Je jí šest, Maggie. Děti jejího věku jsou odolné. Přizpůsobí se a prostě si najde nové přátele,“ informuji ji, ačkoli vím, že se mnou nebude souhlasit.

„Logane…“ začne, ale skončil jsem s posloucháním výmluv.

„Už jsem za tebe udělal většinu tvrdé práce. Hledal jsem přijatelné bydlení, nabídky práce, nejlepší základní školy v okolí a taky jsem dostal odhad ceny od stěhovací společnosti, aby ti pomohli všechno sbalit a přestěhovat sem. Nabídl jsem stokrát, že ti pomůžu, takže se nebudeš muset potýkat s finanční zátěží, takže jakmile Skylar skončí školní rok, chci, abyste se přestěhovaly sem,“ řeknu pevně a očekávám boj.

Na chvíli je zticha, očima mě přehlíží.  „Opravdu? To bys pro mě udělal?“ Způsob, jakým se na mě dívá je ten samý, kterým se na mě byla zvyklá dívat, když jsme se usmiřovali po hádce, ale už spolu nejsme, takže nemůže být řeč o usmiřování.

„Ne, udělal jsem to pro Skylar. Zaslouží si trávit čas se svou matkou a otcem. Budeme se dělit o výchovu a zpracujeme naše pracovní rozvrhy, abys měla pořád svůj volný čas a my oba dostaneme svůj čas se Skylar.“

Narovná se na židli a odvrátí ode mě oči. Můžu říct, že zpracovává, co jsem právě řekl. Už ji znám dost dlouho na to, abych věděl, co si myslí. Snaží se vymyslet něco, čím by mohla odporovat mé nabídce, ale nemá k tomu žádný důvod. Usnadnil jsem jí to víc než dost.

„Co takhle 15. červen?“ ptám se, snažím se zadržet úsměv. „Pošlu ti odkazy, které jsem našel k potenciálnímu bydlení a práci a pokaždé, když budeš mít pracovní pohovor, můžeš sem Skylar přivést.“

„Jediná věc, kterou si tam budu moct dovolit je garsonka, kde budeme spát se Skylar na jedné futonové posteli,“ řekne s přehnanou dramatičností. Už jsem jí řekl stokrát, že bych jí pomohl, kdyby potřebovala, ale očividně od té doby, co jsme byli spolu, ohluchla.

„Ujistím se, že dostanete bydlení se dvěma ložnicemi nebo v domě v dobré čtvrti, ano? Už jsem ti řekl, že pomůžu.“

Neodpoví mi přímo, jen nakrčí nos jako snob.

„Takže teď, když už se nemáš o čem hádat, můžu říct Skylar dobrou noc?“

Protočí oči a zavolá ji. Skylařina tvář vyskočí zpátky na obrazovce a připomene mi, proč se s Maggie klidně snesu.

„Dobrou, zlato. Za pár dní si zase popovídáme, ano? Miluju tě!“ řeknu jí.

„Dobrou, tati!“ Zamává a pak pošle pusu k obrazovce. „Miluju tě!“

Jakmile se odhlásíme, rozhodnu se hledat nějaké nové bydlení a nabídky práce. Bůh ví, že Maggie nehne prstem. Pokud jsem kdy chtěl, aby se něco udělalo, vždy jsem si to musel udělat sám, nebo jí to stokrát připomínat. Jen další důvod, proč by to mezi námi tak či tak stejně neklapalo.

Pošlu Maggie E-mail s odkazy, o kterých si myslím, že ji budou zajímat. Nehledě na to, že jsem ji vždycky musel držet za ruku, budu jí muset pravděpodobně poslat výsledky a taky zavolat kvůli pohovorům. Ale to všechno stojí za to, vidět častěji svou malou holčičku. Chybí mi a je mi zle z toho, že jsem propásl tolik z jejího každodenního života a nikdy to nevrátím.

Jakmile na noc zaklapnu svůj laptop, rozhlédnu se a přemýšlím o tom, jak tady bude částečně Skylar za měsíc bydlet. Můj dům je skutečně velký, zvláště pro jednoho, ale naprosto není uspořádaný pro dítě. Já jsem vždy byl tím, kdo přijel a navštívil Skylar u její mámy, nejčastěji proto, že se Maggie odmítala sejít napůl cesty nebo udělat vůbec nějaký kompromis, takže jsem dělal, co jsem musel, abych s ní strávil čas.

Mám náhradní pokoj, který můžu přeměnit na její ložnici, ale nemám žádný nábytek nebo žádné nezbytnosti, které bude potřebovat. Udělám si v hlavě seznam věcí, které potřebuju začít nakupovat, ale upřímně, je to trošku zdrcující. Skylar má jen šest let, takže vím, že mi projde větší postel a pravděpodobně noční stolek a skříň. Chtěl bych jí pořídit nějaká nová povlečení a věci na oblečení, které by si tu mohla nechat, ale ani nevím, kde začít s doplňky, které má ráda, nebo jak to vyzdobit.

Zrovna když se chystám vstát a najít v lednici něco k jídlu, zazvoní mi mobil a já zmrznu na místě, když vidím, že se na obrazovce objeví Kaylino jméno. Je po desáté, takže mě zvědavost přemůže, a ačkoli bych si měl udržovat odstup, když přijde na ni, stejně to zvednu.

„Ahoj,“ řeknu, dojdu k lednici a dívám se, jestli je tam něco snadného na přípravu.

„Logane,“ šeptá a mé smysly se rozjedou naplno.

„Kaylo? Jsi v pořádku?“ Srdce mi začne v hrudi bít obavami.

„Nejsem…“ Telefon se začne přerušovat, když mluví a neslyším, co říká.

„Haló? Kaylo? Kaylo? Neslyším tě.“ Chodím po kuchyni sem a tam, jak se snažím slyšet, co říká. „Kruci!“ zakleju, zatnu frustrací volnou ruku v pěst. Kde sakra je?

„Potřebuju tvou pomoc, Logane.“ Slyším ji šeptat a zlomený tón jejího hlasu mě skoro ochromí.

„Kde jsi?“ ptám se v záchvatu zuřivosti, popadnu klíče od auta z kuchyňské linky a jdu ke dveřím. „Přijedu pro tebe.“

„Jsem na Spencerově ulici.“

„Dobře, jsem na cestě.“ Zavřu za sebou hlavní dveře a dělám dlouhé kroky k autu. „Napiš mi číslo adresy.“

„Na ulici uvidíš mé zaparkované auto,“ řekne mi, mluví mělce. „Zaparkuj za mnou a běž k tomu velkému dubu přes ulici, dokud mě nenajdeš.“

Co to má k sakru být? Mám milion otázek, které mi běží hlavou, ale chci se k ní dostat tak rychle, jak to jen půjde, takže vyjedu z příjezdové cesty a zamířím za ní.

„Dobře, jsem na cestě.“

„Prosím, pospěš si.“

Kayla

Nemůžu se přestat usmívat od včerejšího rána, co jsem potkala Christiana. Byla jsem rozrušená myšlenkou na jeho oči a roztomilé ďolíčky, které se mu objevily na tváři, když se na mě smál. Jsem v pokušení napsat Courtney – protože to potřebuju někomu říct – ale vím, že se mě bude ptát na milion otázek, na které ještě nemám odpovědi, takže si to prozatím nechám pro sebe. I když je to těžké.

„Ahoj,“ zavolá Lucy, když mi strčí hlavu do kanceláře, přeruší mé snění. „Chceš jít v úterý do té nové mexické restaurace na tacos? Navíc ti koupím první margaritu,“ řekne s úšklebkem, zkouší mě nalákat.

„Je to dvě za cenu jedné,“ řeknu nekompromisně, vím, že mi i tak bude muset jednu koupit.

Vzdychne a vejde dovnitř. „Dobře, dobře. Dostalas mě.“ Směje se. „Ale no tak. Manžel dnes večer hraje poker a mohla bych si užít nějaký holčičí čas mimo práci. Takže, co říkáš?“ Spojí si ruce, jako by se modlila v dojemné prosbě a žadoní, abych řekla ano.

V obavách, že prozradím detaily o Christianovi, když v sobě budu mít alkohol, na její nabídku odpovím. „Okay, dobře. Ale jen jeden drink.“ Ukážu na ni jeden prst, abych jí dala najevo, že to myslím vážně.

Vztyčí hlavu, jako by tím chtěla říct, že mi nevěří.

„Jeden. Drink,“ opakuju. „Ale ráda sním tak pět tacos, jestli se pak budeš cítit lépe.“ Plus, zaplním pusu, abych se náhodou neprořekla o Christianovi. I když bych moc chtěla, je to jako bych to zakřikla, jestli to vyslovím nahlas.

Usměje se a začne skákat zpátky do chodby. „Budu! Setkáme se po práci!“

Ten den uteče plynule a já jsem nadšená, že se s Lucy sejdu na tacos a drink. Napíšu Viole a Courtney, aby přišly také, ale Viola je celou noc doma sama se všemi dětmi a Courtney s Drewem stále prožívají líbánky, kdy nevylézají na vzduch, pokud se nejedná o stav nouze. Potom, co jí napíšu Už jsi zbouchnutá? A její odpovědi s obrázkem jejího zadku v tangách a zprávě Ještě ne, ale rozhodně na tom pracujeme ;) vím, že ji nějakou dobu nebudu příliš vídat.

Nemůžu říct, že bych jim to dávala za vinu. Kdybych měla dost štěstí na to, najít takový druh lásky, vstřebávala bych ji za každou cenu.

„Takže, chceš slyšet o posledním dramatu v účtárně?“ Lucy je interiérová designérka jako já, ale žije pro kancelářské drby a ví všechno o všech v budově.

„Jistě.“ Ukousnu si svého hranolku, namočeném v salse a poslouchám, jak líčí všechny šťavnaté detaily. Dojíme a já dodržím slovo a vypiju jen jeden drink, ačkoli jsem v pokušení dát si ještě.

„Vypadá to, že bude brzy pršet. Měla bych jít, abych stihla vyvenčit psy, než se setmí,“ řeknu jí a vytáhnu peněženku, takže můžu zaplatit svůj účet.

„Jo, taky bych měla jít. Musím dohnat tři týdny sledování The Bachelor (Pozn. reality show, kde hledá muž svou budoucí nevěstu). Zakření se.

„Opravdu žiješ pro dramata, že?“ žertuju.

„Dramata a skandály, bejby.“ Položí na stůl hotovost, a jen tak mimochodem se usměje, skoro očekávám, že ty peníze vyhodí do vzduchu a nechá je spadnout jako déšť, jen aby dokázala své tvrzení.

Odfrknu si a potřesu hlavou. Ven jdeme společně a rozloučíme se před tím, že obě nasedneme do našich aut. Je později, než obvykle, co se dostanu domů, takže vím, že kluci budou dychtiví jít na svou procházku.

Chaos a štěkot mě zdraví, jakmile vejdu do dveří. Mezi skákáním po mně a intenzivním vrtěním ocásků, porazí všechno, co jim stojí v cestě, takže můžu říct, že jsou více než připraveni jít.

„Hoši! Haló! Jste připraveni ven? Jo? Dobře, dejte mi minutku.“

Položím svou kabelku a rychle se převléknu do legín a conversek. Než vezmu jejich vodítka, dám si do kapsy několik pamlsků a sáčky na psí hovínka.

Všechny je přivážu a jakmile otevřu dveře, seběhnou po schodech a dál na chodník. V obrovském tempu očichávají všechno, co můžou a já je musím potáhnout, abych je přesvědčila, že musí jít se mnou.

„Vím, že jste všichni byli celý den v kotci, ale zpomalte. Celý den chodím na podpatcích,“ zavrčím, vím, že stejně nemají tušení, o čem to mluvím.

Jelikož na mě muset déle čekat, než jsem přišla domů, rozhodnu se je vzít na vyhlídkovou cestu. Všichni se potřebují vydovádět a dostat ze sebe energii, aby v noci spali, místo toho, že mi budou stále skákat na postel a zase dolů.

Při zpáteční cestě začne pršet a já blbka jsem si zapomněla vzít svou bundu.

„Kruci.“ Mumlám. „No tak, hoši.“ Snažím se jít rychleji, ale nemá to smysl, protože v několika vteřinách jsem stejně promočená. „Vybrala jsem si špatnou dobu na nošení bílé.“

Mumlám si pro sebe několik vybraných slov a snažím se nechat hlavu dole.

Jsme jen několik bloků od domu, když uslyším psí kňučení. Rozhlédnu se a postřehnu, že je to ta samá předzahrádka jako předtím s Hermanem. V dešti a s temnými mraky je hůř vidět, ale jsem si docela jistá, že je znovu přivázaný k piknikovému stolu.

„Hajzl,“ řeknu si pro sebe na adresu psího majitele, který není k vidění nebo se vůbec nestará, že nechal svého psa v tom studeném lijáku.

Jeho vodítko je zamotané okolo nohy piknikového stolu, což je zkracuje ještě víc, než normálně. Nemá místo k hnutí a od pohledu si nemůže ani lehnout nebo se schovat po ten stůl, aby unikl dešti.

Všichni tři mí psi štěkají, když se k Hermanovi přiblížíme, což ho ještě víc vyděsí. Hodím každému dobrůtku, abych je utišila, dokud se nedostanu blíž k jeho vodítku a odmotám ho.

Právě když se ho chystám odepnout a pustit ho, majitel napochoduje na verandu a začne na mě ječet, abych vypadla z jeho pozemku. Když se dostane blíž, uvědomím si, že mám v ruce pušku. „Zase Vy?“

Mí psi na něj štěkají agresivněji, a já tajně přemýšlím, co by se stalo, kdybych ty dva největší náhodou pustila.

„On tady umře!“ ječím mezi kapkami deště a v dálce se rozléhá zvuk hromu. Herman je viditelně roztřesený a můj hněv roste. „Je mu zima a mokro a pravděpodobně hladoví. Tohle si nezaslouží!“

„Henry je pes na venek, jelikož se rozhodl venčit se v domě,“ zařve, v hlase břitkost. Philip a Adam znovu zatahají za vodítko, jak jeho hlas zesiluje.

„Henry?“ zeptám se, odtáhnu psy dál jen natolik, aby byli pořád přede mnou. „Říkal jste, že se jmenuje Herman.

Rozhodí rukama, jako by to nebylo nic velkého. „To je fuk.“

„Vy ani nevíte, jak se jmenuje váš vlastní pes?“ Křičím rozzuřeně.

„Jmenuje se jakkoliv budu sakra chtít! Teď zmizte z mého pozemku, než vás nechám zatknout za jeho překročení. Znovu.“ Ukáže mi svou zbraň, než si ji položí na rameno.

„Dobře,“ drtím mezi zuby, ale tohle není ani zdaleka konec. Zatáhnu psy zpátky, když vejdeme zpátky na chodník. Sleduju, jestli uvidím, jak s sebou vezme Hermana dovnitř, a když vejde zpátky do domu sám – je rozhodnuto. Vrátím se pro něj.

***

Jakmile jsme zpátky v domě, neztrácím čas a nachystám se znovu na odchod. Rychle se osuším ručníkem a začnu balit batoh. Ten hajzl z toho nevyvázne.

Musela jsem psy otřepat, než jsme došli dovnitř a naštěstí jsou teď všichni unavení a leží na gauči. Ujistím se, že sbalím baterky, ručníky, psí pamlsky a extra vodítko.

Když mám všechno, popadnu tmavou mikinu s kapucí a kapuci si dám na hlavu. Batoh hodím na záda a zamířím zpátky ven. Tentokrát si vezmu své auto, ačkoli sejdu jen kousek blokem, ale čím rychleji dostanu Hermana pryč, tím rychleji bude pryč z deště a zimy. Než nastartuju motor, položím na zadní sedadlo ručníky, aby měl něco suchého, na čem může ležet.

Když jedu pomalu ulicí, déšť zesílí a padá prudčeji. Mé stěrače sotva stíhají, ale naštěstí nemusím jet daleko.

Zaparkuju na opačné straně ulice, kde Herman stále leží na dvorku, promočený a zmrzlý. Sáhnu za sebe a popadnu svůj batoh, než otevřu dveře od auta.

Pouliční světla jsou díky dešti tlumené, za což jsem v této situaci vděčná. Čím menší šance, že mě jeho povalečský majitel uvidí, tím větší šance proklouznout s ním ven.

Je tam několik velkých stromů a já se schovám za jeden z nich, takže můžu pozorovat dvorek a ujistit se, že je ten starý chlap v nedohlednu. Není slyšet žádný dopravní hluk a všechno je tiché kromě bubnování deště, takže vím, že musím zůstat na místě a zticha, nebo vyděsím Hermana. Vezmu z batohu vodítko a omotám si ho kolem krku, takže mu ho můžu připnout přímo, bez potíží s rozmotáváním toho jeho. Ten starý muž uvidí, že byl Herman zachráněný, a že už mu déle nebude procházet, že je nedbalým majitelem.

Sáhnu po baterce a posvítím k Hermanovi. Neznám ho natolik dobře, abych mu věřila, že se nevyděsí a nekousne mě. Sbalila jsem dobrůtky, takže je mi je bude jíst z ruky a naučí se mi věřit, a pak mi dovolí se k němu přiblížit.

Lezu po čtyřech trávou k Hermanovi, ten déšť mi začíná rozmazávat výhled. Slyším, jak mi pod koleny čvachtá voda, když se blížím k piknikovému stolu. Jsem skoro tam, když uslyším zvuk hlasitého bouchnutí. Podívám se nahoru, vidím majitele vyjít ze svého domu a sejít z verandy. Na ramenou má nějakou dlouhou věc, a když přimhouřím oči, abych lépe viděla, vidím, že mu na rameni leží jeho puška.

„Vím, že tam jste,“ zařve a po páteři mi přejede mráz.

„Kurva,“ zasyčím, rozhlížím se, jakým směrem bych se měla dát. Když zamířím zpátky cestou, kterou jsem přišla, budu v jasném výhledu. Uslyší mé boty čvachtat po trávě a kdo ví, jestli na mě opravdu zamíří svou zbraň, ale ve chvíli, jako je tato, si nejsem jistá, jestli by stálo za to na to přijít.

Jak mě vůbec v té tmě viděl? Patolízal má pravděpodobně dalekohled s nočním viděním. Slyším, jak jde směrem ke mně a jestli se nepohnu, přímo do mě narazí. Mé auto je příliš daleko, abych pro něj běžela, ale nejsem si jistá, že v téhle chvíli mám mnoho na výběr.

„Řekl jsem, že se máš držet od mého pozemku,“ znovu zařve, když to zmáknu k dalšímu stromu na druhé straně piknikového stolu, ale nemá dostatečně velký kmen, aby mě skryl, kdyby mě šel tímhle směrem hledat.

Bez přemýšlení se rozhodnu zavolat Loganovi, protože si nejsem jistá, jestli budu schopná se z téhle šlamastyky dostat sama bez pomoci, když mě ten starý muž uvidí. Šeptám a ztiším hlas nejlépe, jak umím a jen doufám, že mě Logan najde.

Zavěsíme a slyším starého muže se přiblížit. „Vylez, vylez, ať už jsi kdekoli,“ vysmívá se nízkým zpěvavým hlasem. „Viděl jsem tvou malou baterku, takže vím, že tu někde jsi.“

Kleknu si, tak potichu, jak můžu a snažím se kontrolovat svůj dech, takže mě neslyší. Teď prší ještě intenzivněji a mé tělo se třese zimou.

„Pojď sem, Henry,“ slyším ho volat na psa.

Jsem v pokušení na něj zařvat, že se tak nejmenuje, ale místo toho využiju toho, že se jeho hlas rozléhá a dělá dost hluku, abych si mohla najít lepší úkryt. Je tam velké zelené křoví, které odděluje jeho dvorek od sousedů, který mě schová celou, jestli se rozhodne jít tudy. Nemám moc času na rozmýšlení, protože zvedne oči mým směrem.

Herman začne vrčet, když se k němu muž přiblíží, vyruší ho z hledání. Pomalu vlezu za křoví právě akorát, abych je mohla pořád mezi listím vidět. Jsou tam další stromy, které obklopují pozemek, takže na místo, kde jsem skrčená, nesvítí žádné pouliční světlo.

„Takže ty si myslíš, že můžeš ukrást mého psa, že jo?“ řekne, ví, že ho slyším. „Co by se stalo, kdyby řekněme… nebyl žádný pes, kterého bys mohla ukrást?“

„Cože? Ne!

Slyším ho natáhnout kohoutek pušky a když se podívám blíže, vidím, že zacílil přímo do Hermanova obličeje. Srdce mi v hrudi divoce buší a v šoku dýchám.

Zvedne zbraň a umístí ji tak, že míří na Hermana. Nemůžu říct, jestli blafuje nebo ne, protože pokud ne, zemře Herman kvůli mně.

„Připravená?“ Jeho hlas je lehký, skoro jako by našel zalíbení ve své malé hře. „Tři…dva…“

„Ne“! Vykřiknu a rychle si zakryju pusu. Ale je pozdě. Ta zbraň vypálí.