Checkmate:TID - 5. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

Po zbytek víkendu se přistihnu, že o Kayle přemýšlím víc, než bych měl. Ona je tak dobrý člověk. Je tak inspirující, jak věnuje svůj čas práci v jídelně a psím útulku. Čím víc na ni myslím, tím víc vím, že si zaslouží někoho, kdo jí může dát všechno, co chce. Žádné drama, žádná zátěž, žádné komplikace.

Když si doplním další kávu do svého cestovního hrnku – protože to byl ten druh dne – vrátím se v hlavě zpátky ke snům, které mě trápily posledních několik nocí. Nechci o nich přemýšlet, ale vím, že čím déle budu předstírat, že se nestaly, tím častěji je budu mít.

Potřebuju nějaký zatracený spánek.

Už jsem zmínil, jak nesnáším pondělky?

„Knighte!“ slyším za sebou. Zadívám se zpátky na svůj hrnek, otočím se a vidím svého kolegu, Brantleyho Huntera přicházet ke mně. Kývnu mu na pozdrav a čekám, co chce probrat.

„Jak to jde, chlape?“ zeptá se hlubokým jižanským přízvukem. Brantley a jeho žena se přestěhovali před rokem do Kalifornie, ale jeho akcent zdá se, ještě zesílil.

„Dobře. Co se děje?“ ptám se, dívám se na složku, kterou drží v rukou.

„Nadřízený Royal vydává nová zařazení,“ sdělí mi. „Podle nich jsme partneři.“

Brantley a já jsme už několikrát spolupracovali, ale nejčastěji preferuji pracovat sám. Ačkoli mi nevadí společnost, když uvážím, že to budu pravděpodobně potřebovat, abych neusnul.

„Skvělé. O co jde?“

„Podezřelý obchod s drogami v Elk Grove. Sousedi říkají, že je tam rušno, mnoho příchodů a odchodů v domě poblíž střední školy a chtějí, abychom to prověřili. Promluvit se sousedy pro případná svědectví a udělat možné sledování.“

„Na předměstí?“ Nakrčím obočí, ne, že bych byl opravdu šokován. Hospodyňky jsou nejlepší dealeři – nejméně podezřelí a nejhůře polapitelní, když uvážíme, že jsou obvykle ve svých obchodech mnohem chytřejší. „No, radši dám do kupy uniformu.“ Dlouze si loknu kávy, doufám, že tenhle nový případ pro mě bude dostatečné rozptýlení, abych v noci spal.

Brantley vyjde směrem ke své kanceláři a zavolá přes rameno, „Odcházíme v deset!“

Nechám ho řídit, takže si mohu prohlédnout složku k případu. Zabočí do čtvrti s podezřelou adresou, která vypadá jako vysněné místo k životu. Moderní domy, perfektně zastřižené zahrádky, ploty k ochraně soukromí, a garáže pro tři auta. Je to přesně to, co bych rád byl schopen dát jednoho dne Skylar.

„Domy v téhle čtvrti stojí více, než čtyřnásobek mého platu,“ řekne Brantley. „Proč to všechno riskovat pro malý postranní prodej drog?“

„Možná už to není jen vedlejšák. Znuděná panička uvidí slušný obrat a pokušení je příliš silné, aby přestala,“ řeknu mu, znám to z předchozích zkušeností. Nebylo by to poprvé, co jsem viděl, že se to stalo.

„Jak se může člověk jen tak jednoho dne probudit a rozhodnout se, že bude prodávat drogy, to je nepochopitelné,“ řekne mi a potřese hlavou.

„Není to vždy tak jednoduché,“ zamumlám, ačkoli si nejsem jistý, jestli ještě vůbec poslouchá.

„Dobrá, to je ono,“ řekne Brantley, zamíří mou pozornost ke slepé uličce s pouhými třemi pozemky. Nedivím se, že si sousedé všimli přijíždějících a odjíždějících aut.

„Na zahradě je dětský koutek,“ zamumlám se smutkem v hlase. Pokud se tu opravdu obchoduje s drogami, vědomí, že tady možná žijí také děti, mě naplňuje hněvem a smutkem. „Perfektní maska.“

Zaparkujeme na konci bloku v neoznačeném autě v naději, že uvidíme předávku. Zašátrám po dalekohledu a kameře na zadním sedadle, Brantley šeptem zakřičí a začne mě plácat po rameně.

„Někdo zrovna zastavil.“

„To bylo rychlé.“ Dám mu do ruky kameru a já si vezmu dalekohled. Po třiceti sekundách si uvědomíme, že to byl falešný poplach. Vypadá to, jakoby jedno z dětí bylo přivezeno pravděpodobně ze školy, když uvážíme, že má na zádech batoh. Auto vycouvá z příjezdové cesty a odjede.

„Kruci,“ Brantley našpulí pusu a dá si kameru na klín.

O dvacet minut později zastaví jiné auto a to samé dítě, které před chvílí přijelo, vyjde ven. Sleduju dalekohledem, jak se nahne ke dveřím řidiče a mluví méně než minutu, než auto vycouvá a odjede.

„Jsem si celkem jistý, že právě proběhlo předání,“ řeknu Brantleymu. Neviděl jsem přesně ani peníze ani zboží, ale mnoho pohybu naznačuje, že to dítě předalo sáček, zatímco jiné dítě předalo bankovku.

„To dítě nemohlo být starší, než čtrnáct!“ vykřikne Brantley. „To není možné.“

„Určitě mu ještě není šestnáct, když uvážíme, že pravděpodobně nemá svůj řidičský průkaz a proto ho vozí ze školy domů,“ vysvětlím. „Vsadím se, že jeho rodiče nemají tušení.“

„Nebo to ví, ale nestarají se dostatečně na to, aby s tím něco udělali,“ navrhne Brantley.

„Nebo v tom jedou taky,“ odpovím.

Bože, tyhle děti chtějí celou svou budoucnost spláchnout do záchodu. Nemůžeme s tím nic dělat, dokud nebudeme mít opravdový důkaz, ale toto je skvělý začátek nějaký získat.

O méně než deset minut později, zastaví další auto; to dítě vyjde, proběhne výměna a za méně než minutu je auto pryč.

„Kde jsou k sakru jeho rodiče?“ zamumlá Brantley.

„Pravděpodobně v práci.“

Uběhne dalších pět minut, další auto přijede a odjede, a potom zastaví další auto, ale nezůstane nečinně stát na příjezdové cestě. Zaparkuje a my oba sledujeme, jak se otevřou oboje dveře, abychom viděli, kdo dorazil domů.

„Deset babek, že tohle je matka,“ řekne Brantley, jak oba čekáme, co uvidíme.

Oba zalapáme po dechu, jakmile vidíme, kdo to je.

„Ani kurva omylem,“ mumlám. „Co ta tu sakra dělá?“

„Kdo je to?“ ptá se, vezme si dalekohled, aby viděl lépe.

Zhluboka se nadechnu. „To je Penelope Royalová.“

Starší dcera našeho nadřízeného.

„Do hajzlu.“ Vypustí Brantley pomalu, přesně to samé si myslím i já.

„Je jí sedmnáct. Může být posuzována jako dospělá, jestli je do toho zapletená.“

„Nemohla by být jen kamarádka?“ ptá se Brantley s nadějným tónem v hlase.

„Pochybuju. Je příliš stará, aby šla ven s dítětem toho věku, ale co já vím.“

Sledujeme, jak vejde dovnitř v šestipalcových podpatcích a na rameni tašku od návrháře. Její otec by jí nikdy nic tak drahého nekoupil, což jen potvrzuje mé podezření. Jestli v tom jede s tím dítětem, používá svůj podíl peněz na to, aby si koupila věci, které jí rodiče nekoupí.

Ani neklepe; prostě vejde rovnou dovnitř. Vím jistě, že tam nebydlí a ačkoli jsou její rodiče rozvedení, vím také, že její matka v téhle čtvrti nežije.

Očekávání je výrazné, když čekáme, až vyjde ven. Uběhne skoro třicet minut, než vidíme nějaký pohyb. Síťové dveře se otevřou, ale ona hned nevyjde. Pár rukou ji chytne kolem pasu a přitiskne si ji k polibku.

„Ježíši Kriste,“ zakleju. „Ona spí s tím dítětem, které jí pravděpodobně dává své peníze z drog.“

Povídají si a poflakují ještě chvilku, než se konečně vykroutí z jeho sevření a vydá se zpátky k autu. Než k němu dojde, ten týpek vyběhne jen v boxerkách a ona se směje, když se na ni vrhne pro poslední polibek, než může odjet.

„Nemyslím si, že to bylo to dítě,“ řekne Brantley, sleduje to soustředěně.

Do hajzlu.

Oči se mi rozšíří, když si uvědomím, na co naráží. Tohle nebylo to dítě. Tohle byl otec toho dítěte. Je mu minimálně čtyřicet, ve vlasech šediny a jasný snubní prsten na jeho levé ruce nám říká všechno.

Mají spolu poměr. Jeho náctileté dítě dealuje. Otec pravděpodobně používá svůj podíl, aby kupoval své milence dárky, a dokud je bude kupovat, ona bude jezdit. To dítě o tom ví pravděpodobně také.

„Dysfunkční s velkým D,“ šeptá Brantley.

Právě, když si myslíme, že ta sračka nemůže být větší, zastaví o necelých deset minut další auto a zaparkuje na příjezdovce. Žena má na sobě sukni, blejzr a nese pracovní tašku. Tentokrát je to starší žena. Pravděpodobně matka dítěte a žena toho chlapa. A nevšímá si ničeho z toho.

Kayla

Vidět přes víkend Logana přineslo zpět všechny ty motýlky v břiše. Vím, že mi řekl, že se právě teď nemůže zaplést, ale pokaždé, když je v mé blízkosti, cítím mezi námi to napětí, a přemýšlím, jak to může popírat. Způsob, kterým se ode mě odvrací, když ho načapám, jak na mě zírá nebo jak vždy najde výmluvu, že musí udělat něco neočekávaného. Já vím, že s tím bojuje.

Vidět znovu Courtney a Violu přineslo zpět tolik vzpomínek, když jsme byly všechny tři zvyklé kdykoliv si vyrazit. Já vím, že budeme vždy přáteli, ale někdy je těžké být tou, která zůstala lichá. Viola a Travis jsou svoji a mají tři děti, Courtney a Drew jsou čerstvě svoji a snaží se o dítě, a já jsem single s těmihle třemi chlupatými děcky, která nebyla na jednom pořádném rande celé měsíce.

Ačkoli jsme Tyler a já randili, nikdy mě opravdu na rande nevzal ven. Ne, že bych byla typ, který očekává, že půjde vždy ven, ale ocenila bych nějakou snahu, byť chvilkovou. V ložnici i mimo ni.

Další pracovní den mě vytáhne z postele brzy, abych vyvenčila psy a vzala si snídani, než se budu muset připravit a zamířit do kanceláře.

„V pořádku, hoši. Trpělivost,“ řeknu jim, jakmile vcházíme k Donnymu. On nás zdraví, jakmile uslyší zazvonit zvonek nad dveřmi.

„Dobré ráno!“ Usmívá se. „Mí oblíbení zákazníci.“

Směju se, ačkoli vím, že toto říká všem svým zákazníkům.

„Ránko,“ odpovím, snažím se udržet psy, aby na něj neskákali. „Jsou dnes ráno trošku energičtí.“

„To vidím. Ty vypadáš unaveně.“ Jeho rty se zkroutí do vědoucího úsměvu.

„Haha, Donny. Co mě prozradilo?“ Mrknu, vím, že mám pod očima pravděpodobně pytle.

„No, pro začátek ta maskovací věc, kterou máš na čele jako klobouk, byla mou první nápovědou.“

„Co?“ Skoro zalapám po dechu, když si sáhnu na čelo a cítím svou masku na spaní, kterou jsem si zapomněla sundat. „Ó můj Bože,“ zavrčím. „Můžu si jen představit, co si mysleli lidi, když projížděli kolem a viděli mě.“

Vzdychnu, sundám si to z hlavy a strčím do kapsy.

„Pravděpodobně budeš potřebovat kávu a koblihy.“ Mrkne. „Spíš s tou věcí na tváři celou noc?“ ptá se, když balí mou objednávku.

„Jo, potřebuju v místnosti černočernou tmu, abych usnula,“ vysvětlím, doufám, že se v tom nebude dál šťourat.

Už když jsem byla malá, raději jsem spala v kompletní tmě, nejčastěji proto, že jsem se bála. Mysleli byste si, že by to mělo být obráceně, ale když s vámi žonglují od pěstounů k pěstounům, rychle se naučíte, že tahle temnota je jediná bezpečnostní síť před realitou, která na vás číhá, když vyjde slunce. Navíc si v temnotě umím představit, že jsem kdekoli, kde být chci. Nebyla jsem v nějaké mizerné místnosti, kde jsem nic nepoznala, protože nic nebylo moje. Nebyla jsem už znovu v neznámém domě a mohla jsem snít o tom, co kdyby namísto co je.

Jakmile dostanou psi své koblihové pamlsky a já zaplatím, zamíříme zpátky ven, takže nejdu pozdě do práce. Ale při mém štěstí chce Kristoff zastavit a čůrat u každého jednotlivého stromu a požárního hydrantu. Naším směrem jde nějaký muž se dvěma dlouhosrstými černými labradory a všichni tři mí psi na ně začnou šíleně štěkat.

Potáhnu je zpátky za vodítka, takže ten muž kolem nás může projít, ale samozřejmě Adam, ten nejpaličatější, vysmekne své vodítko z mého sevření a zaplete se s ním muži pod nohy a do dalších vodítek.

„Ó můj Bože! Omlouvám se,“ vyrazím ze sebe, zkouším chytit konec Adamova vodítka, zatímco se snažím mít pod kontrolou zbylé dva psy. „On nekouše. Jen si vás chce očichat.“

Ten chlápek se rozesměje a když se na něj podívám, uklidním se, když si všimnu, že není naštvaný nebo že by se na mě zlostně díval. A to nemluvím o tom, že je krásný jako peklo.

„Já se nebojím,“ řekne tak nenuceně, že vydechnu úlevou. „Tady, pomůžu vám,“ nabídne mi, když si uvědomí, že se snažím je rozmotat všechny.

„Děkuji. Dnes ráno jsem zlehka dezorientovaná.“

„To není problém.“ Jeho hlas je jemný a naprosto klidný. „Každý den pracuji se zvířaty. Jsem zvyklý, že mě poskáčou, štěkají a koušou. Co si jen vzpomenete.“ Dá mi do ruky Adamovo vodítko, když jsou konečně všichni rozmotaní.

„Opravdu?“ jsem fascinovaná a on si toho všimne.

„Jsem veterinář, takže je to část mé práce.“ Mrkne a něco uvnitř mě roztaje. Whoa. Ani jsem si pořádně nevšimla, jak vypadal, a ačkoli byl jeho hlas fascinující, není to nic v porovnání s jeho skoro-nahým tělem, které stojí přede mnou.

„Vy jste veterinář?“ Konečně zvládnu promluvit. „To je neuvěřitelné.“

„Jo, pracuju ve Wyatt Animal Village.“

„Ó můj Bože! To je jako jedna z deseti nejlepších veterinárních stanic ve státě. Velmi působivé,“ řeknu, ignoruju chtění, které se u mě objeví. „Já jsem několikrát v týdnu dobrovolnicí ve zvířecím útulku, a, no, můžu bezpečně říct, že nemůžu odolat, abych si je nebrala s sebou domů.“

„Opravdu? Teď je to působivé. Pokud nedobrovolničíte, protože Vám to nařídil soud?“ Nakrčí obočí a rty se mu zkroutí do žertovného úsměvu.

Zakřením se, protože to není poprvé, co se mě na to někdo zeptal, když zjistili, že dělám dobrovolnickou práci.

„Ne, nenařídil. Ačkoli to by pravděpodobně byla mnohem zajímavější historka.“

„Pravda, ale taky se mi trochu ulevilo.“ Hodí po mně úsměv, který by mi hned mohl roztrhnout kalhotky.

Nejsem expert na randění, ale jsem si docela jistá, že se mnou doktor veterinář flirtuje.

„Mimochodem, já jsem Kayla. Kayla Sinclairová. Jen pro případ, že byste mi nevěřil to soudní nařízení.“ Natáhnu ruku, on ji přijme a směje se mému chabému představení.

„Rád vás poznávám, Kaylo Sinclairová. Pro jistotu Vás budu sledovat a vyjedu si o tom na počítači plnohodnotnou zprávu.“

„Oh, naprosto v pořádku. Jen se nedívejte na mé vězeňské záznamy,“ žertuju.

„Jsem Christian Wyatt. Jestli se rozhodnete si mě prověřit, nevšímejte si toho, že jsem byl jednou na koleji zatčen za obnažování.“

Vyprsknu smíchy, kompletně uhranutá tímhle cizincem, kterého jsem právě potkala. „Počkejte. Wyatt? Vy jste vlastník Wyatt Animal Village?“

„Ještě ne. Technicky je jím můj otec a předá mi to, až půjde do důchodu,“ vysvětluje a já se na něj nemůžu přestat dívat a taju ze zvuku jeho smyslného hlasu.

„Wow, to je úžasné. Zní to jako práce snů.“

Než stihne odpovědět, zvedne Philip tlapku a vyčůrá se přímo na Christianovu botu. On se podívá dolů a naprosto propukne v záchvat smíchu.

„Philipe! Zlobivý pejsek!“ Potáhnu jeho vodítko, vím, že nemá tušení, co udělal špatně. „Vážně se omlouvám. Přísahám, že vždycky nejsou takhle nesnesitelní.“

„Kaylo, to je v pořádku. Slibuju. Není to poprvé, co jsem byl počůrán a nebude to ani naposledy.“ Zvedne svou nohu a otře si botu o trávu. „Pravděpodobně by se to tak či tak stalo. Vypadá to, že je vůči vám docela majetnický.“

Vzdychnu. „Je. Oni všichni jsou. Smečka máminých kluků.“ Zakřením se. „Vaši se zdají být dobře vychovaní. Možná by měli mít psí hravé rande a můžou naučit ty mé jednu nebo dvě věci o slušném chování.“

Zeptala jsem se ho právě na rande? Jsem si docela jistá, že to tak znělo. Nemyslela jsem to takhle, ale jako všechno ostatní v mém životě, ze mě ta slova vypadla.

„To bych rád. Dám Vám svou vizitku.“ Sáhne do své zadní kapsy a vytáhne z peněženky vizitku, než mi ji dá do ruky. „Je tam číslo na můj mobil, takže mi můžete zavolat kdykoli budete chtít, abychom je dali dohromady.“

Velmi na něm oceňuji, že z toho nedělá velkou vědu a hraje se mnou, že je to pro psy. Ví, že jsem se ho zeptala na rande, což není něco, co bych normálně udělala – nebo přinejmenším udělala dobře – ale tenhle chlap je doopravdy slušný. Je extrémně atraktivní, fit, vysoký, husté hnědé vlasy, lehce zarostlý a miluje zvířata. Je vůbec skutečný?

„Perfektní. Díky.“ Směju se, vezmu si vizitku a pevně ji sevřu v prstech.

„No, měli bychom jít. Musím být v práci tak za třicet minut,“ řekne mi a něco uvnitř mě zacvakne.

„Ó můj Bože! Přijdu pozdě do práce. Omlouvám se, že musím prostě utéct, ale zavolám Vám a zorganizujeme brzy to setkání! Moc ráda jsem vás poznala!“

Jsem prakticky v půli cesty blokem v momentě, kdy se zastavím a zařvu to na něj. Bože. Musí si myslet, že jsem naprosto vyšinutá.

Spěchám zpátky do domu, nakrmím psy, dám jim vodu, skočím do sprchy a připravím se v rekordním čase. Skoro nemám čas se učesat, takže to hodím do drdolu a rozhodnu se, že to napravím, až se dostanu do práce. Můj šéf se nebude starat o to, že jsem dnes ráno potkala prostě perfektního chlapa. Nebude ho zajímat, že je Christian veterinář a pracuje se zvířaty, nebo že je pro to očividně tak zanícený jako já. Ani se nebude starat, že jsem měsíce neměla sex – jako dobrý sex. Bude ho zajímat jen to, že jsem v práci pozdě a vypadám jako vlaková havárie.

Ale bude to stát za to.