Checkmate:TID - 4. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

Ten týden přišel a odešel, a po mé páteční směně můžu říct, že jdu spát brzy.

Jen několik hodin uběhne, než se probudím a lapám po dechu. Srdce mi v hrudi divoce buší, a já nejsem schopný se uklidnit nebo popadnout dech. Zkouším metodu, kterou jsem se naučil před lety, sednu si na kraj postele a počítám do deseti. Cítím, jak se mi oblečení lepí na kůži, když zjistím, že jsem pokrytý potem.

Když si rukama projedu obličej, stále v hlavě slyším výkřiky a střelbu, což mi způsobuje zvonění v uších. Scénář v těchto nočních můrách se může měnit, ale konec je vždy stejný a způsobuje mi probuzení v panice. Přijdou a odejdou, ale jelikož už je to nějaká doba, stupidně jsem si myslel, že ty noční můry zmizely nadobro.

Podívám se na čas na svém telefonu a zjistím, že jsou čtyři ráno. Ačkoliv jsem vyčerpaný, není způsob, jak bych byl schopen znovu usnout. Místo toho se rozhodnu, že si dám vlažnou sprchu, obleču se a pojedu do Eat&Drink Diner blízko stanice.

Jakmile vejdu, zdraví mě noční směna, která mě zná jménem. Během let jsem se stal pravidelným zákazníkem.

„Logane, zlatíčko,“ říká Marry, která přede mě staví šálek horké kávy. „Už je to chvíli. Přemýšlela jsem, jestli se vrátíš. Víš, že se bojím o své chlapce.“

Usměju se na ni. Už je to chvíli, co jsem se tu stavil, zvlášť, když jsem se v práci posunul k pravidelnějšímu rozvrhu. Mary má něco kolem pětačtyřiceti a viděla svět, když byla v armádě. Vždycky byla dobrým posluchačem a rozuměla mi na jiné úrovni kvůli její vojenské minulosti. Ne mnoho lidí v mém životě ví, jaké to je riskovat svůj život pro naši zemi a bojovat za mořem každý den za jejich životy. Mnoho lidí neví, jak blízko jsem byl k tomu, všechno ztratit.

Mary se rozhlédne, než promluví. Je to pravidelné oblíbené místo našeho oddělení, ale dneska je tu skoro prázdno.

„Zase vojenské noční můry?“ Rychle se přede mě postaví, když si dávám doušek kávy.

Kývnu a zhluboka vydechnu. „Myslel jsem, že nadobro zmizely.“

Na chvilku na mě zírá a já vím, že si prožívá svou minulost právě jako já, ale netlačí v tom na mě. Je to osm let, co jsem byl lékařsky propuštěn, ale jsou chvíle, kdy mi to připadá jako včera. Ty noční můry míří zpátky k těmto momentům, které se snažím zoufale zapomenout.

„Víš, co potřebuješ? Čerstvě uvařené jídlo. Henry,“ zaječí přes rameno. „Speciální snídani. Sázené vejce. Pšeničný toast. Křupavá slanina. Jako příloha jahodový džem.“

„Znáš mě tak dobře.“

Usměje se. „Objednáváš si tu samou věc už roky. Je to v podstatě permanentně vryto do mého zápisníku.“

„Pravda, naprostá pravda.“

Mary se nahne trošku blíž. „Víš, že jestli si někdy budeš potřebovat promluvit, jsem tady.“

Usměju se na ni. Je otevřená mi naslouchat tolikrát, že jsem to přestal počítat, ale neudělám to. Nechci ji zatěžovat detaily. Jediná osoba, se kterou jsem o tom kdy mluvil, je má terapeutka a rád bych, aby to tak zůstalo. Aspoň pak vím, že je to tajné. Je těžké jí to jen povědět.

„Je pro mě jednodušší o tom nemluvit nebo neuvažovat.“

„Rozumím. Víš, kde mě najdeš, pokud bys změnil názor.“ Mary vezme nějaké jídelní lístky a usadí několik lidí, kteří vešli. Brzy přede mě na stůl položí jídlo a čerstvou kávu.

Na druhé straně místnosti spadne na zem talíř a já vyskočím a vyleju si kávu do klína. Stojím, ale jsem okamžitě vtažen do válečné zóny a to teplo na mých nohou mi připomíná krev. Zavřu oči a napnu pěst, než ztratím nervy. Mary ke mně přijde, dá mi tuku na ramena a posadí mě, když se snažím pochopit realitu. Dá mi do ruky ubrousky, abych si z kalhot utřel kávu, a já jsem jako v mrákotách. Ty noční můry mě ovlivnily víc, než jsem si představoval a cítím se slabý, což nesnáším. Maryiny oči naplní obavy a než se mě může na cokoli zeptat, zaplatím svůj účet a ona mi dá do ruky kávu s sebou, než zamířím domů. Vím, že se s tím dnes potřebuju vypořádat, a upřímně, nemůžu se dočkat, až se setkám s Drewem a ostatními na pozdní oběd. Dostal jsem upozorňující zprávu o obědě hned, jakmile ve středu přistáli, ale nechával jsem novomanželům jejich prostor. Budu šťastný, když se věci urovnají, protože Drew je předpokladem dobré společnosti a za ta léta se stal více mým bratrem, než čímkoli jiným. Viděl mé epizody, když jsme byli partneři a společně jsme se jimi propracovali. Ačkoli nikdy nebojoval ve válce, Drew mě chápe a chrání mě právě tak, jako já jeho. Je to ten jediný nejlepší přítel, kterého jsem měl od dob v armádě.

Jakmile jsem zpátky v autě, cítím v hrudi zase to známé bušení. Pevně stisknu volant a sedím tam, snažím se uklidnit nádechy a výdechy. Místo, abych se nutil tím projít, rozhodnu se, že si potřebuju promluvit o tom, jak se cítím, než se úzkost připlíží a převezme kontrolu. Než se s autem rozjedu, pošlu e-mail své terapeutce, která se specializuje ve věcech válečných veteránů a posttraumatické stresové poruchy, a zeptám se jí, jestli bychom se dnes mohli setkat. Ačkoli je slunce sotva nad horizontem, obdržím na e-mail odpověď, že se můžeme sejít v její kanceláři v osm. Možná to budou nejdelší tři hodiny v mém životě.

Jdu domů, převleču se do cvičebního a zamířím do tělocvičny. Hodinu běžím, zvedám závaží a protahuju se. V době, kdy se vrátím domů a dám si sprchu, jsem vyčerpaný. Když se podívám do zrcadla, důkazem jsou mé černé kruhy pod očima. Udržuju se zaměstnaný, dokud není čas vidět doktorku Stevensovou. Když přijedu k její kanceláři, cítím se lépe a znovu získám kontrolu.

„Logane,“ řekne a posadí se ve své kanceláři, která se vždycky zdá útulná. Nevytáhne si zápisník, a já se nikdy necítím, jako by mě rozpitvávala. Jsem vděčný, protože pro mě bylo těžké se zavázat k terapii. Měl jsem sklony si myslet, že se můžu postarat o sebe a své problémy, dokud jsem si jednoho dne neuvědomil, že nemůžu.

„Díky, že jste mě přijala v tak krátké době.“ Má ruka se třese a já spojím prsty, abych se ustálil, a snažím se najít svůj klid.

„Víte, že mi to nevadí. Takže mi řekněte, o co jde.“ Její hlas je jemný a sladký.

Vydechnu. „Ty noční můry se vrátily. Minulou noc.“

Ona je trpělivá a čeká, až budu pokračovat, když hledám slova, kterými bych popsal, co jsem viděl a cítil.

„Viděl jsem tváře všech těch vojáků, kteří byli zabiti v boji. Slyšel jsem jejich křik a volání o pomoc, když mleli z posledního. Měl jsem epizodu v restauraci, když se mi vylila do klína káva. Ale neviděl jsem nebo necítil kávu, byla to krev.“ Vyschne mi v ústech a Dr. Stevensová mi dá do ruky lahev vody.

„Vina, že jsem byl jeden z mála, kteří přežili výbuch po domácku vyrobené výbušniny, na mě pořád těžce doléhá. Měl bych být mrtvý. Potýkám se s tím a právě teď se snažím překonat démony války, ale nejsem si jistý, jestli jsem vůbec po všech těch letech vyhrál.“

„Ale jste tady. Jste naživu a jste silný. Můžete se přes to dostat. Pomůžu vám se tím propracovat,“ řekne, dá mi tak povzbuzení, které potřebuju. „Jak se cítíte právě teď?“

„Jsem jiný člověk. Pokaždé, když se podívám na Maggie, ona se na mě dívá, jako bych byl cizinec a to od doby, co jsem se vrátil z Iráku. Nemyslím si, že mi to někdy odpustila. Když vidím, jak jdou mým směrem lidé, přemýšlím, jestli nemají schované zbraně. Často chci jet uprostřed silnice, protože vím, že je to nejbezpečnější místo, nebo v Iráku bylo. Je to osm let a stále mám dobré a špatné dny, a přemýšlím, jestli to někdy budou jen dobré dny. Věděl jsem, že můj život bude po válce jiný. Každý vám to říká, ale nikdy jsem si nepředstavoval, že to bude takovéto. Věděl jsem od útlého věku, že jsem se narodil pro to, být vojákem, ale teď si uvědomuju, že to byl dětinský sen, který mi navždy změnil život a způsob, jakým žiju. Přemýšlím, co jsem mohl v minulosti udělat jinak v den té nehody. Všechno se stalo tak rychle a zároveň tak pomalu a výsledkem bylo, že jsem ztratil všechny, kteří byli na hlídce se mnou, včetně mého nejlepšího přítele. Nikdy nezapomenu na pohled v očích jeho matky, když jsem se vrátil s jeho osobními věcmi. Nikdy nezapomenu zvuk jejího pláče, když mě objala kolem krku a vždycky budu přemýšlet, jestli mě nesnášela, protože Jake měl být ten, co přežije, ne já.“

„V té situace není nic, co byste mohl změnit, Logane. Vlastně byste se měl přestat obviňovat a odpustit si něco, co nebyla vaše vina. Jakmile budete schopný to udělat, cítím, že se budete schopný uzdravit. Vy jste tu nálož nenastražil. Vy jste nebyl tím, kdo řídil.“

„Ale spěchal jsem, abychom odjeli. Jeli jsme jinou cestou, kterou jsem navrhnul.“

„A jako skupina, jste se všichni rozhodli společně, že to byla ta nejlepší cesta. Jen proto, že tam byla jiná cesta, kterou jste se mohli dát, neznamená, že jste mohl předejít důsledkům.

Ve skutečnosti to nevíte a nemůžete změnit minulost. Musíte na tom pracovat každý den, abyste přijal, že to, co se stalo, nebyla vaše chyba. Ale je normální se takhle cítit.“ Stále mluví jemným hlasem. Slyšela mě o tomhle příběhu mluvit několikrát a pravděpodobně ho zná zpaměti.

„Viděl jsem, co znamená válka, co dělá s lidmi a vím, co opravdu znamená zachovat klid v chaosu. Jak podělaný jsem? Někdy se dívám do tváře své dcery a přemýšlím, jestli by její život nebyl lepší beze mě. Podívám se na Maggie a vidím rozhořčení pokaždé, když se mnou mluví. Znají mě jako tvrďáka. Nedávám lidem šanci, aby se přiblížili, a odstrčím je tak rychle, jak jen můžu.“

Podívá se na mě smutnýma očima a můžu si jen představit historky, které slyšela. „A co se cítíte, když tohle děláte? Když odstrkujete lidi?“

 „Že je chráním před sebou a svými problémy,“ popravdě odpovím.

„Vyhýbal jste se lidem dříve?“

Směju se. „Kdy jsem to nedělal?“

„Neříkám vám, abyste se otevíral každému, ale mít s lidmi vztahy vám může pomoci nebýt tak izolován. Každý si zaslouží mít přátele, milovat a mít smysluplné vztahy. Rozumím, že je chcete ochránit a necháváte si to pro sebe, ale izolace kombinovaná s životním stresem může být základem nočních můr. Kdy naposled jste se cítil sám sebou?“

„Když jsem byl minulý víkend se Skylar. Chci udělat všechno, co můžu, abych ji ochránil, abych se ujistil, že žije skvělý život. Už jsem řekl Maggie, že chci, aby se přestěhovaly zpátky do Sakramenta, takže můžu být blíže své dceři. Když jsem se Skylar, a ona se směje, užívá si života, tvrdě pracuju na tom, abych ji ochránil a vím, že to stojí za to. Skylar mi dává smysl.“

„Tak to moc ráda slyším, Logane. Pokud a až se přestěhuje blíže, myslím, že to pro vás bude dobré. Chci vám dát domácí úkol a chci vás vidět příští měsíc.“

„Okay,“ řeknu zaujatě.

„Chci, abyste si u postele nechal zápisník, a příště, až se probudíte s noční můrou, napište všechno, co v tom momentě cítíte a přineste to s sebou na další schůzku, takže s tím budeme moci pracovat. Nezapomeňte na dýchání a meditační techniky, které jsme už dříve probírali. Nemůžete změnit minulost, a co se stalo, nebyla vaše chyba. Zopakujte to.“

Cítím se jako blbec, že to mám říct, ale možná nakonec svým slovům uvěřím.

„Máme každý čtvrtek večer podpůrnou skupinu v Centru pro válečné veterány. Ráda bych vás povzbudila, abyste se zúčastnil. Každý tam zažil nějaký traumatizující zážitek, válku, a porozumí, čím si procházíte.“

„Možná přijdu.“ Řeknu. Pokaždé, když mi navrhovala, abych se zúčastnil, odmávnul jsem ji. Na veřejnosti si stavím své zdi a držím lidi dál. Sleduju své okolí. Poslední věc, kterou bych kdy chtěl udělat, je vytahovat své osobní záležitosti na veřejnosti.

Zvedne obočí. „Možná to pro vás bude prospěšné, ale je to naprosto na vás. Já myslím, že děláte dobrý pokrok a pokračování ve schůzkách vám pomůže, abyste se cítil lépe. Pokud si někdy budete chtít popovídat po pracovní době, jsem pořád dostupná. Jen napište e-mail, zavolejte nebo pošlete zprávu.“

„Děkuji Vám, doktorko Stevensová.“

V době, kdy je naše sezení u konce, cítím, že mi na hrudi už nesedí ten slon a skoro můžu jednoduše dýchat. Jedu domů, abych na poslední chvíli dokončil nějaké papírování, než zamířím za Drewem a Courtney. Být s nimi mi často pomáhá udržovat svou mysl od minulosti a nutí mě to držet se současnosti.

Kayla

Sobotní ráno se přehouplo a já s chlapci si dáváme naši ranní procházku do Donny´s. Dneska mají tak zatraceně moc energie, bolí mě ruce, než vůbec k té pekárně dorazíme. Donny se na mě široce usměje a když odcházím, zamává. V ruce držím pevně svou kávu a míjím dům, který jsem měla na radaru víc než týden. Zpomalím a nakouknu přes plot, jestli uvidím Hermana venku na řetězu. Trošku se mi uleví, jsem šťastná, že ho tu dnes nevidím a uklidním se – zatím – ačkoli mé srdce ví, že ještě není po všem.

Přivedu kluky domů a odemknu psí dveře, tak, aby mohli chodit ven a dovnitř sami v průběhu dne a spěchám se obléknout. Rychle zkontroluju čas a popadnu své klíče. Dneska mám rozvrh a musí všechno správně klapnout, tak, abych měla čas se okolo druhé zastavit u Courtney na oběd. Byli pryč deset dní a strašně mi chyběli.

Jedu přes město a vejdu do jídelny na North Street, obleču si zástěru a všechny pozdravím.

„Kaylo,“ řekne Delores, plácne mě s úsměvem po zadku. Ona je nejstarší dobrovolnicí a strávila posledních třicet let svého života podáváním jídla bezdomovcům. Pokaždé, když se podívám do její tiché tváře a vidím, jak se chová ke každému stejně bez ohledu na jejich situaci, připomíná mi to, abych byla lepším člověkem. Podívám se na tváře těch, kteří dostávají jídelní lístky a vím, že bych klidně mohla být jednou z nich. Šance hrály proti mně, ale nějak jsem to zvládla.

Nandám spoustu mačkaných brambor a omáčky na každý jeden talíř, že si ani nevšimnu, jak mi čas uteče mezi prsty. Potom pomůžu uklidit, hodím svou zástěru do koše se špinavým prádlem a začnu se chystat. Než můžu odejít, zastaví mě Delores.

„Hej, Kay, pojď se podívat,“ řekne, dá mi ruku na rameno a vede mě do zadní kanceláře. Několik lidí chystá konzervy s jídlem na zítřek, ostatní myjí podlahu a utírají stoly. V jídelně je ještě několik lidí roztroušeno u stolů, ale z větší části se všichni najedli a odešli. Někdy je to nevděčná práce a čas od času mi to láme srdce, protože chci udělat víc. Opravdu chci udělat změnu.

Sedí tam za svým stolem s rukama nad několika ručně napsanými dopisy.

„Ráda bych, aby sis tento přečetla,“ řekne mi sladce.

Vzkaz za vzkazem říká, jak laskavě se chovám k lidem, kteří projdou frontou na jídlo a já si neuvědomím, že pláču, dokud mi slza neukápne na papír v mé ruce. „Jsem tak dojatá, že ani nevím, co říct.“

„Drahoušku, nemusíš říkat nic. Jen jsem chtěla, abys věděla, jak jsi tu ceněná a tvůj soucit září přes mraky.“

Usměju se na ni, než vstanu a dám jí ty dopisy zpátky. „Děkuju, že ses o to se mnou podělila.“

„Děkuju ti, že nám dáváš svůj čas pro kuchyň. Moc si toho ceníme.“

Vstane, obejme mě a přitiskne mě v náručí, jako bych byla rodina. Je pro mě snadné utopit se v tomhle pocitu, protože rodina je všechno, co jsem kdy chtěla. Naneštěstí pro mě mi to nebylo souzeno. Být v a mimo pěstounskou péči, dokud jsem nedospěla zformovalo to, kým dnes jsem.

Jedu městem a mířím přímo ke Courtney a zaseknu se v dopravní špičce skoro na hodinu, což způsobí, že přijdu na párty pozdě. Než vystoupím z auta, vidím tu Travise s Violou a podívám se na Loganovo auto. Srdce mi začne bušit a upravím si cop na hlavě, snažím se uhladit neposlušné vlasy. Sakra, měla jsem jít domů a nejdříve se převléknout, ale už tak jdu pozdě. Zhluboka se nadechnu a vystoupím z auta.

Jakmile vejdu, hned zahlédnu Logana, jak se opírá o dveře kuchyně. Na jeho rtech je úsměv a jeho paže jsou překřížené na hrudi. Courtneyin smích se rozléhá domem a já se začnu usmívat, když na mě zamává Viola. Viola a já jsme byly spolubydlící na koleji a od doby, co jsem byla na její svatbě za družičku, staly jsme se nejlepšími kamarádkami. Spolu, Courtney, Viola a já jsme tři mušketýři. Ony jsou ta nejbližší věc k rodině, kterou jsem kdy měla a budu vždycky vděčná za jejich přátelství.

Vejdu do kuchyně a Courtney ke mně přiběhne a obejme mě. „Kaylo! Kde jsi k čertu byla? Bála jsem se o tebe!“

„Promiň, dělala jsem dnes ráno dobrovolnici a uvízla jsem v zácpě.“ Usměju se.

„Hey, Kay! Vezmi si pití a pojď za námi ven,“ řekne Drew, vezme talíře a jde ke dveřím na terasu.

„Jasně,“ řeknu a Logan mi dá lahev vody. Courtney a Viola následují Drewa a Travise ven, takže jsme v kuchyni zůstali jen já a Logan.

Jeho tělo je blízko mému a já cítím svěžest mýdla z jeho pokožky. Nadechnu se jeho vůně a ztěžka polknu, zkouším si vytlouct z hlavy způsob, jakým jeho jazyk olizuje spodní ret. Je to poprvé od našeho polibku, co ho vidím a od té nešťastné zprávy, co jsem mu poslala a on poslal květiny a čokoládu. Znovu se zkouším kontrolovat, ale způsob, jak se na mě soustředěně dívá a ticho mezi námi je skoro příliš.

„Um,“ řekne. „Máš něco na tričku.“

Podívám se dolů a vidím mačkané brambory. „Ó můj Bože. V jídelně jsem servírovala mačkané brambory,“ řeknu, vezmu vlhký hadřík a sundám ze sebe ten nepořádek.

Prohledává mou tvář a na rtech mu pohrává úsměv.

„Co?“ zeptám se hravě.

„Jsi…“ Vypadá, jako by hledal ta správná slova, ale je za tím něco víc. Něco, co bych si přála moct odkrýt.

Zvednu obočí a čekám, ale z jeho pohledu jsem nervózní.

„Jsi prostě opravdu dobrý člověk.“

„Jen jsem chtěla udělat změnu.“ Trochu se usměju a slyším, jak nás Courtney volá, za což jsem vděčná. „No asi bychom měli jít?“

„Až po tobě.“ Logan otevře dveře a já vyjdu ven a vidím Violiny a Travisovy rozkošné dětičky. TJ má jen několik měsíců a je v nosítku na Courtneyině hrudi. Ginny a James sedí u stolu a hrají si s hračkami. Zaberu místo vedle Courtney a jediné další volné místo je přímo naproti mně, kam si sedne Logan.

Podívám se na Court a ona pokrčí rameny, ale já vím, že si pořád hraje na dohazovačku. Má to v krvi. Sakra, Viola to má v krvi taky. Všechny jsou vinné, i když jen ve spolupráci.

„Takže jaké byly líbánky?“ ptá se Viola a Courtney líčí detaily, když nám Drew na talíře nakládá hamburgery.

„Ó můj Bože! Bylo to úžasné! Plavala jsem nahá na pláži pod hvězdami a měsícem.“ Courtney je z toho opravdu nadšená.

Drew se usměje a potřese hlavou.

„No jak myslíš, Drew. Tys to dělal taky!“ směje se Courtney a pak pokračuje, jak si vzali hodiny surfování a plavali s delfíny. Její pokožka je krásně zlatavě hnědá od všeho toho slunce tam.

„Řekla jsi, že to nikomu neřekneš,“ žertuje Drew.

Nemůžu si pomoct a rozesměju se. Láska, kterou k sobě vzájemně cítí je tak krásná a přirozená.

„Tak a co neteře a synovci?“ dodá Viola a Travis se rozřehtá, protože Viola nadnesla nutnost, aby měli Courtney a Drew děti okamžitě, ještě předtím, než se vzali.

„No,“ řekne Courtney a ztichne.

Violiny oči se rozšíří. „Co? Už jsi těhotná?“

„Ne, ne! Ale už jsme se rozhodli, že se začneme pokoušet.“ Courtney se usměje a Drew se nakloní a políbí ji na tvář. Oči se mi rozšíří a cítím, jak se mi plní slzami, protože jsem opravdu šťastná, že to slyším. Oni oba budou skvělými rodiči.

„Jsem za vás dva tak šťastná,“ dodám a Courtney mě obejme a stiskne.

„Chci říct, může to chvíli trvat, než otěhotním, ale přestala jsem brát prášky, takže můžu oficiálně začít sledovat můj cyklus.“

„No, jestli jsou Drewovy spermie něco jako Travisovy, vsadím se, že budeš zbouchnutá se čtyřčaty během příštího týdne,“ žertuje Viola.

„Můžeš nechat mé spermie na pokoji, sestřičko?“ Odpoví Drew, když si sedne vedle Courtney. Všichni se smějeme a když vzhlédnu a vidím Logana, jak mě pozoruje, nahrne se mi do tváří horko a vyschne mi v puse, než svůj pohled odvrátí. Sakra. Jsem z něj nervózní.

Jakmile dojíme, děti začnou být protivné a Travis s Violou se rozhodnou, že je čas jít domů, než se promění v malé démony. Všichni se obejmeme.

„Měly bychom si příští týden vyjít,“ navrhuje Viola, když mě stiskne v objetí. „Jen holky.“

„Potřebuju holčičí večer,“ zakřičí Courtney z kuchyně. „A masáž.“

„Dám něco dohromady a dám vám oběma vědět,“ řekne Viola dost nahlas, aby ji Courtney slyšela.

„MILUJU TĚ!“ Courtney přiběhne a zeširoka Violu obejme, až ji téměř převalí, takže chytnu Violu a všechny skoro přistaneme smíchy na podlaze.

„No, to se vyvinulo rychle,“ prohodím.

„Omlouvám se, neuvědomila jsem si, jak velkou rychlost mám.“ Courtney natáhne ruku a pomůže nám postavit se na nohy. Všechny políbíme a obejmeme děti a vyprovodíme Violu a Travise ven.

Courtney za sebou zavře dveře a šťastně vzdychne. „Nemůžu se dočkat, až tenhle dům zaplníme dětmi.“

„Taky se nemůžu dočkat. Hodlám je pořádně rozmazlit,“ slíbím, a ona mě chytne kolem ramen, a společně vejdeme zpátky do kuchyně, kde dokončíme úklid.

„Řekneš mi, co se stalo. Dostala jsem tvou zprávu a v podstatě jsem zpanikařila,“ zašeptá Courtney.

Neměli jsme šanci si promluvit od té doby, co jsem tu zprávu poslala.

Podívám se přes rameno, abych se ujistila, že Logan a Drew nejsou v doslechu a posunu se k ní blíže. „Zjistila jsem, kdo je Skylar.“

Oči se jí rozšíří a můžu říct, že se nemůže dočkat.

„Je to jeho dcera.“

Courtney si zakryje rukou ústa.

„Já vím. Ale problém je, že on neví, že to vím. Je to velký zmatek a cítím se jako blbka, že jsem se podívala na jeho telefon, když jsme byli v kavárně. Nevím, co dělat. Jsem z toho všeho opravdu zmatená. A ten polibek.“

„Moment. Vy jste se líbali jako LÍBALI?“

Řeknu jí všechny podrobnosti toho, co se stalo s dalším hrozným on-line rande a jak přišel, aby mě zachránil a políbil mě. Oči má jako tenisáky, rty oddělené, ale nemluví. Je právě v takovém šoku, jako jsem já.

„Pak do mé kanceláře poslal květiny a čokoládu, když jsem mu napsala o své krvácející děloze, protože jsem si myslela, že jsem to poslala tobě.“

Courtney mě obejme a je tak zatraceně nadšená, ale já jsem naprosto zmatená.

„Co?“ Ptám se.

„Víš, co to znamená, že? Je do tebe naprosto blázen.“

Protočím oči. „Ne. Není. V minulosti udělal tolik narážek o tom, jak si zasloužím X, Y a Z, jako by on nebyl žádným z nich.“

„Hraje těžko dosažitelného. To je sakra zřejmé,“ řekne Courtney věcně.

„Kdo?“ zeptá se Logan, když vchází do kuchyně.

„Oh, ten chlap, kterého zná Kayla z práce. Je do ní totálně zamilovaný a řekl jí, že se jen potřebuje dostat přes svůj strach a zeptat se ho na rande, protože on je příliš srab na to, aby to udělal sám. Chci říct, že ona je takové terno a někdo nakonec přijde a zaháčkuje ji.“ Courtney zamaskovala naši konverzaci, ale zašla s ní trošku daleko. Pronikne k nám její venkovský přízvuk.

Rozšířím oči, protože tuhle postavu vymyslela od základu a já jsem vděčná, že Logan nemůže vidět mou tvář. Dokud kolem mě neprojde a neotevře si lednici, aby si vzal pivo. Než odejde, setkáme se očima. „Opravdu? Myslel jsem, že nerandíš s lidmi, s kterými pracuješ?“

Tak to nevyšlo.

Polknu, nechci lhát, ale je pravda, že nerandím s lidmi z práce.

„Jen chce být skromná.“ Courtney mě poplácá po rameni a mrkne. „Takže, jak to jde u tebe, Logane?“

„Práce. O tom to je.“

„Přestaňte ho mučit.“ Drew se objeví z poza rohu a ptá se Logana, jestli by mu taky nepodal pivo.

„Zaprvé, to jsem nedělala.“ Zvedne Courtney ruce v nevinném gestu. „Zeptej se ho.“

„Nedělala.“ Logan sáhne zpátky do lednice a podívá se zpátky na mě.

„No, jestli jsi do něj blázen, měla bys do toho jít bez ohledu na svá pravidla. Jen se ujisti, že s tebou bude zacházet slušně, a že nenosí motýlka a kapesní chránič.“

Vybuchnu smíchy, ale z pravdy mě bolí srdce. Logan Knight je ten, kterého chci a nemůžu mít. Srdce chce, co chce, a nejsem si jistá, jestli to bude někdo schopný změnit.

Jsem odsouzená k záhubě.