Checkmate:TID - 2. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

Mozek se mi motá, když jedu domů a přesně si přehrávám, co se stalo mezi mnou a Kaylou. Rozebírám každý moment – jako to dělám vždycky – a zkouším přesně zjistit, kdy nastal ten moment, kdy jsem ztratil kontrolu. Políbit ji bylo impulsivní, to vím, ale vůbec jsem to necítil jako něco špatného. Jakmile mi její tělo odpovědělo, nemohl jsem se déle držet zpátky. Ačkoli se snažím, nemůžu si vysvětlit, co to do mě vjelo, a cítím se vinen kvůli tomu, jaké nadšení vyvolaly její teplé plné rty na mých. V jedné chvíli jsme žertovali, ve druhé spolu naše rty sváděly nevyhratelnou bitvu, kterou nikdo z nás dvou nečekal. Nenasytnost, žár a vášeň mezi námi je nepopiratelná, ale taky nebezpečná.

Jakmile zajedu na svou příjezdovou cestu a zaparkuju, vezmu svůj kufřík s papíry, kávu a vejdu do dveří. Jakmile všechno postavím na stůl, zavibruje mi v kapse telefon. Vytáhnu ho a vidím na obrazovce blikat Maggiino jméno, a jsem vržen zpátky do reality – mé reality.

„Co ti tak dlouho trvalo?“ ptá se vyčítavým tónem. Ačkoli to není nic nového. Pokud má jakoukoli šanci vykreslit mě jako zlého hocha, dělá to.

„Měl jsem plné ruce. Co se děje?“ tón mého hlasu je nevýrazný, bez jakýchkoli emocí. Vím, že musím se svými kartami hrát správně, nebo mi zase předhodí Skylar, dokud nedostane, co chce.

„Potřebuju větší výživné. Výdaje na Skylařiny tanečky jsou trochu větší, než jsem očekávala, a nevycházím s platbami navíc za její kostýmy a nové boty na jarní recitál.“

„Mé peníze mají stačit na pokrytí toho všeho,“ řeknu jí. Každý týden dostává pěkný podíl z mých šeků, což nesnáším, protože se chci postarat o svou dceru, ale Maggie nikdy nebyla dobrá, co se domácího rozpočtu týká.

„Jo, no, ty peníze jdou na byt, jídlo, šaty, teplé obědy, kadeřníka, boty…“ žvaní dál, a já i konečně utnu.

„V pořádku,“ protáhnu naštvaně. „Kolik potřebuješ na její kostým?“

„Dvě stovky.“

Skoro se udusím. „Za jeden kostým?“

„Je to několik kostýmů a bot, Logane. Tyhle věci něco stojí. A to ani nemluvím o dalších věcech, které jsem za ni utratila.“ Říká to, jako by péče o naši dceru byla nepříjemnost, ale v tom na ni netlačím.

„Fajn,“ drtím mezi zuby. „Vezmu je s sebou, až přijedu tenhle víkend.“

„Vlastně je potřebuju dřív. Můžeš je poslat?“

„Ježíši, Maggie.“ Zabořím nehty do dlaně. „Fajn.“

„Skvělé.“ Můžu říct, že se samolibě usmívá.

„Takže, přemýšlela jsi o stěhování sem? Měl bych ti být schopen pomoci s náklady a vezmu ji do cvičení a tak. Plus, chci tu pro ni být víc,“ řeknu jí ne poprvé, a pravděpodobně ne naposledy.

„Spíš ne. Není vhodná doba, Logane. Skylar je už daleko ve školním roce a udělala si hodně kamarádů. Těší se na svůj recitál už měsíce. Nebylo by fér ji z toho prostě vytrhnout,“ řekne mi, ačkoli to není nic, co už by mi neřekla dříve. „Také já nemůžu jen tak skončit v práci, aniž bych měla zajištěnou jinou práci. To víš.“

Zhluboka se nadechnu, připomenu sám sobě, že potřebuju hrát podle jejích pravidel, pokud chci mít Skylar blíž. „Vím; každopádně může Skylar dokončit ročník tam a mezitím se ti můžeme podívat po nové práci. Nečekám, že se přestěhuješ přes noc, Maggie.“

„No, určitě to tak zní. Vytahuješ to pokaždé, co spolu mluvíme.“

„Ano, protože chci patřit do života své dcery. Roste. Většinu toho už jsem prošvihl, protože ji můžu navštěvovat jen o víkendech.“

„No, to není moje vina,“ řekne vyčítavým tónem. „Nemohla jsem si dovolit žít tam s miminem. Když jsi nás opustil, musela jsem se zařídit podle sebe.“ Ujistí se, že mi to připomene při každé příležitosti, kterou dostane, ví, že se cítím vinen jako peklo. Tak přesně to nebylo, ale hádka by teď nikomu nepomohla.

„No, ona už není mimino. Máš teď dobře placenou práci a já ti nabízím pomoc při stěhování. Nevím, co bys ode mě ještě mohla chtít, Maggie? Já se tady snažím.“

Slyšitelně vydechne. „Ano, já vím, ale není fér, že od nás očekáváš, že přerušíme vazby se vším, co znala posledních pět let.“

„Já jsem její otec. Potřebuje mě jen stejně jako tebe,“ připomenu jí.

„Je prostě v pořádku bez tebe,“ plivne zpátky, ví, že mi zabrnká na nervy.

„Byla bys tedy raději, kdybych tě dal k soudu a bojoval o opatrovnictví? Protáhl Skylar tím vším jen proto, že neumíš udělat kompromis?“ vyhrožuju, vím, že ji to naštve stejně, jako ona štve mě.

„Na základě čeho? Starala jsem se o ni sama od jejího jednoho roku, Logane, takže na mě nechoď s prázdnými výhrůžkami.“

Jsem v pokušení jí připomenout, že to ona je ta, která opustila město a že jsem mohl být také rodičem, kdyby zůstala, ale nechám toho. Vím, že hádky s ní o minulosti ničemu nepomohou, ale pokaždé, když mi Maggie předhazuje, že já jsem chtěl pryč ze vztahu, ve mně vře krev.

„No tak, Mags. Tak mi vyjdi vstříc. Jen chci vídat svou dceru častěji. I čtvrti jsou tu bezpečnější. Má práce je stabilní a můžu zajistit stabilní rozvrh, když jsem služebně nadřízený. Nabídl jsem, že pomůžu pokrýt výdaje. Můžu ti pomoct poohlédnout se po nové práci nebo může Skylar zůstat se mnou, zatímco půjdeš na pohovory. Cokoliv. Prosím, Maggie.“ Žadoním jako děvka, ale Skylar je pro mě tou nejdůležitější věcí na světě, a nepřestanu bojovat o to, trávit s ní více času.

„Fajn. Budu o tom přemýšlet víc, dobře? Musím se podívat, jestli je u tebe dostupná nějaká pozice sestry, než k čemukoli svolím. A to ani nezmiňuju, jak to vymyslet s mou nájemní smlouvou.“

„Děkuju.“ Vydechnu úlevou. „Kdyby na to přišlo, pomohl bych ti vyplatit se ze smlouvy.“ Vím, že zmínila svou nájemní smlouvu jen proto, že bych jí nabídl, že to zaplatím, ale v tomto bodě je mi to jedno. Udělám cokoli, abych ji přesvědčil ke stěhování blíž ke mně. Ježdění tam a zpátky každý druhý víkend mi to neulehčuje.

Slyším v pozadí mluvit Skylar, a než Maggie zavěsí, zeptám se, jestli s ní nejdřív můžu mluvit.

„Vydrž.“ Slyším ji se vykrucovat, než řekne Skylar, že jsem to já v telefonu.

„Tati!“ Řekne Skylar jakmile si přiloží telefon k uchu.

„Hej, bejby! Měla jsi dnes ve škole dobrý den?“

„Jo! Měla jsem večer tanec a naučila jsem se nový pohyb.“ Nadšení v jejím hlase mě nutí k úsměvu.

„Wow, to je úžasné.“

„Slečna Kelly taky mluvila o tanci tatínků s dcerami pro jarní recitál, a já jsem se ptala, co by se stalo, kdybys tu tento víkend nebyl na zkoušku.“ Její tón se změní a mé srdce klesne. „Říkala, že se nebudu moct zúčastnit.“

Svraštím obočí. „Co tím myslíš, jestli tam nebudu? Budu tam, když budeš potřebovat. Vždycky, bejby.“

„Maminka říkala, že to nestihneš, ale můžeš?“ Z hlasu jí vyzařuje naděje, a já vím, že Maggie v pozadí pravděpodobně třese hlavou.

„Absolutně, zlato. Dojedu tento pátek. Za nic na světě bys to nepropásla.“

„Okay, tati.“ Slyším v jejím hlase smích.

„To stačí,“ řekne Maggie v pozadí. „Řekni tatínkovi dobrou noc. Musíš jít do postele. Už je pozdě.“

„Ale…“ řekne Skylar a zabíjí mě slyšet v jejím hlase smutek.

„To je v pořádku, zlato. Uvidím tě jen za pár dní,“ řeknu jí.

„Miluju tě, tati. Dobrou noc.“

„Taky tě miluju. Dobrou noc. Sladké sny.“

Maggie popadne telefon a řekne Skylar, ať se jde převléct do pyžama, než si dá telefon zpátky k uchu.

„Logane, prosím nedělej jí naděje kvůli tomu recitálu. Před ním jsou tři nebo čtyři zkoušky a já budu ta, která se bude muset vypořádávat s jejím zklamáním, když to nestihneš. Není takové množství zmrzliny, které by zahnalo takové slzy.“

„Budu tam,“ řeknu jí drsně, naštvaný, že si myslela, že bych nebyl. „Jen mi řekni všechny detaily a já si uspořádám rozvrh.“

Rozzlobeně zafuní. „Dobře, pošlu ti je ve zprávě.“

„Díky. A děkuju, že si uděláš čas, abys popřemýšlela o tom, o čem jsme mluvili. Roste a bude mě potřebovat. Neber mi ji,“ prosím upřímně.

„Nepřekrucuj to, jako by to byla moje vina, Logane. Ty jsi ten, kdo odešel,“ připomene mi – znovu.

„Nikdy jsem neřekl, že to byla tvoje vina. Oba jsme udělali chyby, a teď zkouším udělat tohle všechno pro nás.“ Drtím mezi zuby, držím se, abych nevyletěl.

Po tom, co zavěsím, přemýšlím zpátky o těchto dnech a o tom, co bych udělal jinak. Ačkoliv pravdou je, že čímkoli jsme si prošli, dalo nám to Skylar, takže zpětně vzato, bych nezměnil nic.

Maggie a já jsme randili většinu našich středoškolských let. Čas od času jsme oba randili s jinými, než jsme se nakonec zase vrátili zpátky k sobě. Hned po střední jsem se připojil k armádě, dokud jsem nebyl lékařsky propuštěn. Krátce po tom, co jsem se vrátil, jsem se zapsal na policejní akademii a našel práci v policejním oddělení v Sakramentu. Zanedlouho poté jsme s Maggie zjistili, že je těhotná. Byli jsme mladí, ale i tak jsem byl nadšený, že budu mít dceru. Každopádně, když byla Skylar ještě malinká, ukončil jsem to a moje nejhorší noční můra začala, když se ode mě Maggie odstěhovala pryč.

Kayla

Příští ráno se probudím s uslintanými psími pusinkami na obličeji. Není to přesně to samé, jako Loganovy rty na mých, což mám před sebou stále od chvíle, co se to stalo, ale miluju, když se můžu probouzet ke svým třem chlupáčům.

Posunu si svou masku na spaní nahoru na čelo a chichotám se, jak se je od sebe snažím dostat, ale Kristoff – ten nejsmělejší z nich – je rozhodnutý právě teď mi slízat kůži.

„Okay, okay! Jsem vzhůru!“ Odhodím přikrývky a vklouznu nohama do svých pantoflí. Dívají se na mě, zuřivě vrtí ocasy. „Chcete jít ven?“ Ptám se vysokým tónem, který je nabudí. „No tak, tak pojďme!“

Hodím rychlý pohled do zrcadla a uvědomím si, že mám na hlavě pořád ještě svou masku na spaní. Snažím se zachránit to krysí hnízdo, které mám na hlavě, sundám si masku a vytvořím chaotický drdol. Ze šatníku vezmu sluneční brýle a následuju psy do chodby, kde visí jejich vodítka.

Philip je černý mix labradora a váží dobrých pětačtyřicet kilo. Snadno obsadí postel a nikdy se ani nepohne, když se ho snažím přemístit. Taky je to největší dítě ze všech psů tady. Když všichni tři bojují o hračku, vzdá to první, protože se nechce prát. Adam je vysoký, hubený voříšek, ale vždycky má jako první sežrané jídlo a pak jde obvykle zkusit sežrat jídlo jinému psovi. Je agresivnější, když dojde na hraní a štěká na lidi, kteří jdou kolem. Vyšplhá se na mě, když sedím, protože si myslí, že je malý jako Kristoff, který je křížencem bígla a paradoxně si myslí, že je stejně velký jako ostatní dva kamarádi, pořád se snaží mezi ně dostat a bojovat s nimi, když si hrají.

Možná už zním jako šílená psí matka, ale tak moc je miluju. Pokaždé, když dobrovolničím v psím útulku, jsem v pokušení přivést si domů dalšího psa. Takto jsem adoptovala všechny tři své. Hned jsem se do nich zamilovala a věděla, že budou moji. Teď právě udávám psy svým přátelům, co to jde. Nesnáším, když je musím vidět žít v útulku, a každý den přemýšlím, jestli je to ten den, kdy dostanou nový domov. Je to smutné a hořkosladké najednou. Miluju, když jsem v kontaktu se všemi těmi štěňaty a na oplátku jim ukazuju lásku, ale největší spokojenost u mě panuje, když je konečně vidím, jak najdou svůj nový domov.

Všem třem připnu vodítka a skoro přes ně zakopnu, když otevřu dveře a oni vyběhnou na chodník. Venčit všechny tři najednou není jednoduchý úkol, ale potřebuju, aby se proběhli, než se začnu připravovat do práce. Každé ráno, jakmile vyjde slunce, jdeme po cestě do Donny´s Dogs a Donuts baru.

Stalo se to naší tradicí a vím, že se na ni těší. Je to snídaňová kavárna, která nabízí koblihy a sladké pečivo jak pro lidi, tak pro psy. Takže, zatímco dostávám svůj růžový posypaný koblih, každý pes dostane psí koblihu, která je pro ně zdravá. Těším se na to každé ráno, když počasí spolupracuje.

„Kristoffe, no tak,“ řeknu, když zastaví, aby očichal každé křoví. „Musíme si pospíšit, jestli chceš dostat svou sladkost.“

Jakmile vyslovím slovo sladkost, všichni tři zdivočí.

„To jsem si myslela,“ řeknu samolibě, a zrychlím krok, abych jim stačila. Donny´s je jen půl míle po cestě, takže jsme tam za chvilku.

„Hola, seňorita!“ Donny mě zdraví, když vejdeme dovnitř. Je to starší muž k šedesátce, kompletně šedivý. Je k nám vždy laskavý a milý. „Jak se dnes chlapíkům vede?“

Philip a Adam vyskočí na pult a já je sundám, ale při způsobu, jakým vrtí ocasy, bude zázrak, jestli jim neodpadnou od těla.

„Jsou plní energie,“ řeknu mu s úsměvem. „Jako vždy.“

„Oh, ano. Jsou to hodní psi.“ Místo, aby se nahnul přes bednu, obejde to a místo toho je krmí sladkostmi přímo z ruky. „Hodní kluci.“ Všechny je hladí po hlavách a způsob, jak s nimi komunikuje, mi znovu vykouzlí úsměv na tváři.

„Díky, Donny. Přísahám, že se chovají slušně jen kvůli tobě.“ Mrknu na něj, vím, že mou průhlednou lež hned prokoukne.

„To proto, že voním jako cukr.“ Jde zpátky za pult a umyje si ruce.

Směju se. „Pravděpodobně. Dostanou své sladkosti od maminky,“ řeknu škodolibě.

„Což je to, proč se vždy ujistím, abych pro vás něco nechal stranou,“ řekne mi, dá mi do ruky malou bílou krabici. „Dnes jsem vám přidal něco malého navíc.“

„Ou, Donny! Neměl by ses kvůli mně dostat do problémů.“ Vezmu si ji od něj a on mi dá s sebou hnědou tašku na doma. „Jsi na nás tak hodný.“

„Pro mé oblíbené zákazníky jen to nejlepší.“ Zeširoka se usměje, a já miluju, že je tenhle obchod tak blízko. Do naší malé čtvrti to opravdu přináší smysl domova a kultur. Taky servíruje skvělou kávu, ale už nemám ruce, do které bych si ji vzala s sebou domů, beru si ji jen, když se zastavím sama.

Psi jsou nedočkaví, abychom už se zase procházeli, tak zaplatím, řeknu Donnymu ahoj a že se uvidíme zítra. Když jdeme zpátky, všimnu si psa uvázaného k piknikovému stolu na nějaké terase, několik bloků od mého domu. Řetěz je krátký a ten pes, který vypadá jako mix labradora, není starší, než dva nebo tři roky, a je v něm kompletně zamotaný. Leží co nejblíže u nohy stolu, aby se neudusil. Po bližším průzkumu si uvědomím, že nemá ani žrádlo nebo vodu. Krev se ve mně vaří.

Mí psi začnou štěkat a já je tiším, než vyděsí to ubohé štěně, které tam je jako vězeň. Přendám si všechny vodítka do jedné ruky a přiblížím se o kousek blíž k tomu pejskovi, abych ho nechala očichat mou ruku.

„Ahoj, chlapáku,“ řeknu jemně. Mí tři psi jsou celí diví ho očichat, ale snažím se je od něj udržet.

„Jen tě odmotám, ano?“ Dělám, co můžu s jednou ruku a rozmotávám řetěz od nohou stolu. „Už to bude.“ Hladím ho po hlavě a nechám na chvilku psy, aby ho očichali, než je zase odtlačím. Hladím ho na břiše a cítím jeho žebra. Taky mu chybí kousky srsti, pravděpodobně z toho, že musí pořád sedět tady venku, bez místa k proběhnutí nebo postavení.

„Máš hlad?“ ptám se ho, zvedá se ve mně vztek, když vylovím ze sáčku jeden štěněcí koblih navíc. „Tady máš.“ Pohladím ho po hlavě a usměju se.

Je tak sladký, ale vypadá tak plaše. Jsem naštvaná, že je tady venku bez jídla nebo vody a vypadá to dnes na pěkné horko. Doufejme, že je tady venku jen několik minut a jeho majitel ho vezme zpátky dovnitř. Jinak bude dehydrovaný.

„Dnes večer se vrátím a zkontroluju tě, ano? Neboj se.“ Doufám, že nebude pořád přivázaný, ale nebudu moc usnout, dokud to nebudu vědět jistě.

Když vstanu, cítím uvnitř tu stále se ozývající bolest, že ho tu nechávám. Dívá se na mě smutnýma očima a já nesnáším, že ho majitel postavil do takové pozice. Dnes bude minimálně 27 stupňů a už teď ráno slunce peče. Jediný stín pro psa představuje ten zatracený piknikový stůl, u kterého je přivázaný.

Než odejdu, psa si vyfotím na telefon jen pro případ. Jestli se o něj jeho vlastní okamžitě nepostará, nebudu otálet a najdu někoho, kdo to udělá.

Později večer po práci jedu ulicí k místu, kde jsem psa našla a najdu ho tam venku pořád přivázaného. Přinesla jsem nějaké žrádlo navíc a lahev vody. Pes mě zdraví, jakmile mě zpozoruje a já si kleknu, abych ho pohladila.

„Ahoj, říkala jsem ti, že se vrátím.“ Usměju se na něj, přeju si, abych ho mohla vzít zpátky s sebou. Položím na zem misku plnou žrádla a do další naleju vodu. Ujistím se, že není zamotaný a sedím s ním několik minut, když baští žrádlo a pije vodu, jako by celý den nic neměl.

„Ty chudáčku. To je sakra směšné,“ mumlám si, čím déle ho sleduji, tím víc se mi vaří krev. Je hladový a umírá žízní, a jeho vlastníkovi je to zatraceně jedno. Mohl by tu venku v tomhle horku bez vody umřít a ať se propadnu, jestli to připustím. „Hned budu zpátky, ano?“

Vidím, že se svítí a bez přemýšlení vmašíruju ke dveřím a zabuším na ně.

Chvilku se nic neděje, takže pokračuju v klepání. Konečně někoho uvnitř slyším přicházet a mumlat kletby, když mi dveře otevře starší muž.

„Kdo jste?“ zeptá se hrubě. „Nesnažte se mi nic prodat. Nezájem.“

„Nechci. Jmenuji se… Mildred,“ lžu. „Všimla jsem si, že váš pes nemá žádné žrádlo nebo vodu, takže jsem mu nějakou přinesla,“ vysvětluju.

„Proč byste to sakra dělala?“ bručí, rysy tváře se napnou. „Kdo vám řekl, že můžete přijít na můj pozemek a dotknout se mého psa?“ zakřičí hlasitěji, zúží oči a chytne dveře, jako by mi je chtěl každou chvíli přibouchnout před nosem.

„Když se o něj nemůžete postarat, můžu ho odvést. Jsem dobrovolnicí ve zvířecím útulku a s radostí mu najdu nový domov,“ řeknu mu vlídně. „Byl celý den venku, zamotaný kolem toho piknikového stolu.“

Zabručí. „Hermanovi je venku prostě dobře. Močí a kálí v mém domě, když jsem v práci, takže zůstává venku a jí uvnitř.“

„Bylo dnes skoro třicet stupňů a vy jste ho nechal venku bez vody. To je kruté! Měl byste se stydět!“ Hlas mi stoupá, a než si to uvědomím, křičím na něj.

„Běžte k čertu z mé verandy, než zavolám poldy. A zůstaňte mimo můj zasraný pozemek,“ zařve zpátky.

„Dobře! Zavolejte poldy! Řeknu jim, jak zanedbáváte toho ubohého psa a oni můžu rozhodnout, jestli vám ho nechají nebo ne.“ Ta slova vyjdou jako hrozba, ale nebudu váhat říct policistům přesně to, co dělá tomu ubohému psovi.

„Řekl jsem vypadněte!“ zaječí právě před tím, než mi zabouchne dveře před nosem. Jsem tak rozzuřená, že cítím, jak mi srdce v hrudi divoce buší. Jdu zpátky ke stolu v pokušení Hermana vzít, ale ten vlastník bude vědět, že jsem to byla já, jestli ho vezmu teď.

Pohladím ho po hlavě a jemně řeknu, „vrátím se. Tohle mu neprojde.“

Neochotně se postavím a jdu zpátky do auta. Dojedu ten krátký úsek zpátky domů, cítím se sklíčeně, že někteří majitelé psů necítí žádnou lítost nad způsobem, jakým jednají se svými zvířaty. Situace jako je tahle ještě více podněcují mou motivaci dělat charitu pro útulky, kde se zvířata neusmrcují, takže když přivedou zanedbané nebo týrané psy z jejich „domovů“, je tu bezpečné místo bez hrozby uspání. Ročně je uspáno průměrně sedm set psů.

Nedovolím, aby byl Herman jedním z nich.