Bastard - 8. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Carter

Ježíši Kriste. Co to kurva bylo? Vůbec nevím, co to do mě vjelo. Jasně, od té doby, co jsem ji uviděl, jsem chtěl její ústa na svých. To přiznávám. Ale, nikdy, jsem si nemyslel, že se budu tak cítit. Nikdy jsem si nemyslel, že by se to stalo. A nikdy jsem si nemyslel, že se budu kvůli tomu cítit, tak jak se teď cítím.

Kurva.

Jsem dobře a skutečně v prdeli.

Potom, co odejde do domu, tu ještě stojím. Zdá se, že nemůžu přijmout svoje nohy jít. Zdá se ale, že moje noha uprostřed funguje v pohodě. Ten zmrd pyšně stojí. Je tak tvrdý, až to bolí.

Proč jsem to udělal? Proč?

Když nakonec krev opustí mého ptáka a nalije se zpět do mých nohou, dostanu svůj zadek domů. Neobtěžuju se jít hlavními dveřmi. Zamířím rovnou ke svému oknu. Nemůžu teď čelit mámě anebo hňupovi. Moje hlava je mimo. Co budu dělat? I když moc chci, tak tam, kam bych chtěl s ní zajít, nesmím. Prostě nemůžu.

••••

Po nespavé noci, brzy vstanu a zamířím k autu. Nemám tušení, kam jedu, ale dnes se tu poflakovat nemůžu. Nemůžu riskovat, že dnes na Indianu narazím. Ten polibek mě pořád pronásleduje. Potřebuju se od ní držet zatraceně daleko. Nutí mě cítit věci. Věci, které cítit nechci.

Trvalo mi dvanáct let postavit tuhle bariéru kolem mého srdce. Svůj ochranný štít. Jediný, který zabraňuje všem pocitům dostat se dovnitř. Pokud nemůžeš cítit, nemůže ti být ublíženo. Že jo? To je můj logický způsob.

Trvalo jí jenom pár dnů, aby má zeď, kterou jsem stavěl tak dlouho, začala praskat. Do prdele s ní a s jejím sluncem a duhami. Do prdele s ní a její světlem, které se snaží proniknout mou temnotou. Nepotřebuju to, a jsem si jistý, jako peklo, že ani nechci.

Skončím v parku, míle od místa, kde nyní žiju. Nejsem si ani jistý na jakém předměstí. Kdo se kurva stará? To mi dává to, co potřebuju: vzdálenost, čas na přemýšlení, čas na zpracování. Je čas zjistit, co sakra budu dělat s Indianou – zatracenou – Montgomery. Proč si dělá cestičku do mého srdce?

Típám cigaretu a hned si zapálím další. Ani to mi nepomáhá. Natáhnu se napříč k sedadlu spolujezdce do přihrádky a vytáhnu svůj skicák. Jsou to už měsíce, co jsem nic nenakreslil. Možná, že tohle mě může uklidnit. V minulosti to pomáhalo.

Listujíc stránkami, si prohlížím svoje dřívější kresby. Jsou docela temné: lebky, démoni a hadi, prostě takový hovna. Hádám, že se hodí k mé povaze. Vytáhnu tužku z přihrádky a začnu kreslit. Když skončím, dívám se dolů na mou práci.

Obvykle vypnu a nechám svojí ruku kreslit to, co chce. Samozřejmě, dnes se rozhodla nakreslit ji. Ty velké oči orámované dlouhými, hustými, tmavými řasami a ty krásné baculaté rty, které chutnají jako zkurvené nebe. Kriste, je krásná. K čertu s ní.

Trhajíc kresbu ze skicáku, ji zmačkám a zahodím na podlahu. Popadnu svoje cigarety, vylezu z auta a jdu pěšky přes park, nakonec se usadím pod strom.

Otevřu skicák na novou stránku. Tentokrát se ujišťuju o tom, co moje ruka dělá. Žádný zasraný děcko.

Nakonec je z toho kresba lebky s hadem vycházejícím z očních důlků a černé růže zabalené v jeho ocasu. To už je lepší. Pokládajíc si ho na klín, si zapálím další cigaretu, sedím a obdivuju své dílo.

„Hej kámo. Máš zapalovač?“ Někdo se zeptá. Vzhlédnu a vidím přicházet chlápka pokrytého tetováním.

Má obrovský piercing v obočí a jeden palec dlouhý špunty v ušních lalocích. Nevadí mi obyčejný piercingy, ale protahování ušního lalůčku se mi zdá extrémní. Co budete na starý kolena dělat s obrovskými dírami ve vašich uších?

„Jasně,“ říkám, házejíc mu ho.

„Díky. Nechal jsem ho vedle v obchodě.“ Pak se nakloní a podá mi ho zpět.

„Hej, nakreslil si to?“ Ptá se, dívajíc se dolů na můj skicák.

„Jo,“ odpovím.

„To je docela dobrý. Můžu se podívat?“

„Jasně, posluž si“ řeknu a podám mu ho. Nikdy dříve jsem nikomu svou práci neukázal, ale neznám toho chlapa, tak koho zajímá, co si myslí? Mě ne.

„To by byly zatraceně dobrý kérky. Přemýšlel jsi o tom, že bys je prodal?“ Ptá se.

„Ne. Jen to dělám pro zábavu.“

„Vlastním tetovací salón přes silnici,“ říká a ukazuje přes park směrem k řadě obchodů na druhé straně ulice. Listuje výkresy. „Kurva, tyhle jsou hustý.“

„Díky chlape,“ odpovím. Přiznám, jsem nadšený, že se mu líbí moje práce.

„Myslím to vážně. Rád bych si koupil některé z nich. Vždycky hledám nové vzory. Chceš je prodat?“ Pokrčím rameny. Chci? Nejsem si úplně jistý. Bylo by docela fajn vědět, že moje kresby budou na někom trvale nanesený. Dokonce jsem zvažoval, že si jich sám pár pořídím, až si to teda budu moc dovolit. Tetování nejsou levné. „Chceš se podívat ke mně do salónu?“

„Jasně, proč ne,“ odpovím a vstanu. Nemám nic lepšího na práci.

„Jax,“ říká a natáhne ke mně ruku.

„Carter.“

Jdeme spolu přes ulici. Jeho ochod je docela v pohodě. Nevypadá jako ostatní z venku v ulici, ale uvnitř je to slušný. Očima si ho prohlédnu kolem dokola a zastavím se na holce za pultem. Má celé rukávy potetované na obou pažích a sytě růžové vlasy, ale věřte tomu nebo ne, jí to sluší. Je docela sexy. A taky má pěkný předek. Hádám, že jí je kolem dvacítky.

„Candice, tohle je Carter,“ Jax říká, jak se k ní blížíme.

Vůbec neskrývá skutečnost, že si mě prohlíží. „Ahoj hezoune,“ zamrká.

„Ahoj,“ říkám s přikývnutím.

„Podívej se na ty kresby,“ říká Jax a podává jí můj skicák. Vím, že moje kresby jsou dobré, ale z nějakého důvodu mi není příjemné, aby je viděla.

„Wow, jsou úžasné. Dělal jsi to?“ Ptá se, navazuje se mnou oční kontakt. Přikývnu.

„Jsou skvělé. Oh, ráda bych tenhle na zadek,“ říká, ukazujíc na kresbu lebky, která leží na posteli plný růží. Její poznámka mě rozesměje. Vsadím se, že má taky pěkný zadek.

„Dám ti sto padesát dolarů,“ říká Jax náhle. Pokrčím rameny.

„Myslím.“ Pořád nemůžu uvěřit, že je chce koupit.

„Dobře.“ Listuje skicákem a počítá, kolik je kreseb.

„Patnáct,“ říká, nakloňujíc se, aby zvedl kalkulačku z pultu. Namačká pár čísel. „To je… dva tisíce dvě stě padesát dolarů,“ dodává. „Jsi s tím spokojený?“

„Ty mi zaplatíš sto padesát dolarů za kresbu?“ Zeptám se nevěřícně.

„Jo. Myslel sis, že sto padesát bylo za všechno?“

„Jo.“ Teď se cítím hloupě. Jax se směje a vrtí hlavou mé naivitě.

„Jsou dobrý, člověče. Za jedno sezení toho vydělám víc. Dobře se prodají. Znám už pár chlápků, kterým se tohle bude líbit.“

„Do prdele,“ říkám s úsměvem, jak vrtím hlavou. Kdo by řekl, že tak málo kreseb tolik vydělá? Budu mít teď možnost získat ty schovaný části pro svoje auto.

„Mám klienta, který za chvíli přijde. Musím se jít připravit. Candice tě v hotovosti vyplatí. Bylo super tě potkat, člověče,“ říká, potřásávajíc si mou rukou. „Jestli máš další kresby, kterých by ses chtěl zbavit, víš, kde mě najdeš.“

„Díky,“ odpovím. Jsem stále v šoku. To je kurva úžasný.

„Ne, já děkuju tobě. Tak zatím,“ říká a odchází směrem k zadním místnostem. Líbí se mi.

Je to skvělý chlap.

Candice otevře pokladnu a začne počítat hotovost. „Tady máš, fešáku.“ Dává mi koketní úsměv, když mi podává peníze.

„Díky,“ říkám, beru si peníze a strčím je do kapsy. Dívám se, jak opatrně vytrhává stránky s výkresy a pak zvedne pero a něco napíše na vnitřní stranu mého skicáku.

„Tady. Napsala jsem ti tam číslo. Jestli si budeš chtít užít, zavolej mi. Chtěla bych vidět, co jiného ještě dokážeš se svýma rukama.“ Usměju se na ni a vezmu si od ní skicák. Líbí se mi ženy, které ví, co chtějí.

„Zní to jako plán,“ řeknu a mrknu na ni, než vyjdu z obchodu. Obvykle bych na to hned šel, ale nejprve musím vyřešit Indianu. To mě poser.

Rozhodnu se si dát něco k jídlu. Vzhledem k tomu, že jsem odešel z domu tak brzy a neměl ani snídani. Je tu kavárna o několik budov dál, takže mé kroky vedou tím směrem.

Poté, co se najím, zamířím zpátky k autu. Není ani poledne a rozhodně nehodlám jít ještě domů. Když mám možnost se celý den Indianě vyhnout, udělám to. Teď, když mám peníze, si myslím, že můžu dělat, co chci.

••••

V době, kdy se dostanu k sobě do pokoje, se v Indi pokoji už nesvítí. Nejspíš už spí. Kurva, vůbec nevím, co budu zítra ráno dělat. Nejsem si jistý, jestli ji chci zítra odvézt do školy. Mít ji blízko sebe není dobrý nápad. Nejdřív musím pocity, které teď mám, vyřešit.

„Cartere, jsi tam?“ Ptá se máma, klepajíc na dveře.

„Jo, mami. Vstup.“

„Kde jsi byl celý den? Měla jsem strach,“ ptá se, obavy jsou vepsány na její tváři.

„Jen jsem se byl projet. To je vše.“

„Jsi v pořádku?“ Říká a jde si sednout vedle mě na postel. Poznávám ten tón. Je to strach. Nesnáším ji dělat obavy.

„Ano. Jsem v pořádku,“ odpovím, nutíc se do uklidňujícího úsměvu.

„Nejsi šťastný, že tu žiješ, že ne, Cartere?“

„Jsem v pohodě, mami. Jen jsem chtěl na den vypadnout. Vážně.“ To je taková zasraná lež. Nenávidím to tady, ale problém je v tom, ona to tu má ráda. Mohu vám říci, že je šťastná. Všechno, co chci, je vidět ji šťastnou. To je všechno, co jsem kdy chtěl. Nebudu jí to kazit.

Předstírat, že jsem tady šťastný, je to nejmenší, co mohu pro ni udělat. Jsem si jistý, že několik měsíců to vydržím. Doufám.

„Jsi si jistý? Nerada bych, kdyby tomu tak nebylo.“

„Jsem mami. Líbí se mi to tu.“ Další lež. Nesnáším, když jí musím lhát, ale dělám to, abych ji ochránil, takže hádám, že je to v pořádku.

„Dobře, jsem ráda,“ říká a pokládá svou ruku na mé koleno, zmáčkne ho, než vstane z postele. Naklání se a políbí mě na čelo.

„Dobrou, zlato. Miluju tě,“ dodává, jemně mě pohladí po tváři.

„Taky tě miluju, mami.“

Po rychlé sprše, skočím do postele. Po pár minutách mi zazvoní telefon. Po tmě se po něm natáhnu. Zasraná Jen. Chce vědět, jestli se může stavit. Kdybych věděl, že ztratit se v její kundičce by pomohlo, řekl bych jo, ale vím, že to nemá cenu. Naposledy, co jsem s ní byl, jsem celou dobu myslel jenom na Indianu. Položím svůj telefon na noční stolek, ignorujíc její zprávu.

Když otevřu oči, podívám se na hodiny vedle své postele. Je sedm hodin ráno. Kurva, necítím se na to jít dnes do školy, ale musím. Myslím, že vyjedu brzy, abych nemusel potkat Indianu. Pořád nejsem připravený čelit jí po tom polibku.

Když vejdu do kuchyně, máma má pro mě připravenou snídani. Rád s ní takhle trávím čas. Hňup už dávno odjel do práce, takže jsme to jen my dva. Jako jsme vždy bývali.

„Všimla jsem si, že teď trávíš hodně času s panem Montgomerym od vedle,“ říká a pokládá talíř plný vajec a slaniny přede mě.

„Jo. Pomáhá mi s autem. Ví o nich docela dost.“

„To je milé. Jsem ráda, že ti pomáhá. Musím mu poděkovat, až ho příště uvidím. Víš, že John by ti pomohl, kdyby znal auta, že jo?“ Říká, jako by opravdu tý kravině věřila. Z koho si dělá prdel? Ten zmrd by mi nepomohl. Ježíši, opravdu jí zblbnul.

„Jo,“ je vše, co na to řeknu a nutím se polknout jídlo v mé puse. Hádám, že ji radši nechám, aby si myslela, že je ke mně milý. Ta druhá možnost by jí jen rozrušila.

Když zamířím k sobě do pokoje pro tašku, vidím Indi procházet bránou a pospíchat okolo jejího domu. Musí mít stejný nápad jako já. Proč mě to štve? Měl jsem v plánu jet bez ní, ale když teď vím, že dělá to samé, nejsem šťastný. Ani trochu.