Bastard - 6. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Carter

Nevím, proč mi vadilo právě teď vidět jeho rty na jejích, ale jo, kurva mi to vadilo. Myslel jsem si, že po mojí píchačce minulou noc, jí dostanu ze svého systému.

Špatně.

Kdyby něco, tak mě to jen utvrdilo v tom, že k ní něco cítím. Což mě překvapuje. Myslel jsem si, že se mě takový sračky netýkají.

Nenávidím to přiznat, ale zatím co jsem bušil do bloncky, tak více než jednou se v mojí mysli objevily její dlouhý, tmavý, jemný vlasy, velký zelený oči a rty, který tak moc toužím ochutnat. Nejenom, že mě to vyděsilo, ale i neskutečně nasralo.

Co to na ní je? Nesnáším, že si mě tak jednoduše namotává, aniž by se nějak snažila.

Nesnáším, že se nemůžu držet dál. Nenáviděl jsem, když právě před chvíli byly rty toho hajzla na jejích. Přál bych si, aby byly moje. Měl bych ji prostě vyhodit u ní doma. Nebo líp, nechat ji, aby šla na autobus. Ani vám nemůžu říct, proč jsem ji poručil, aby byla odpoledne na parkovišti. Ano, můžu. Chtěl jsem jí být nablízku. Taky jsem slíbil jejímu otci, že na ni dohlídnu.

To je tak v hajzlu. Myslí si, že ji chráním před těma všema nadrženýma děckama. Když ve skutečnosti, ji chci stejně tak moc, jestliže ne víc, než oni. Jestli si mě omotala kolem prstu za tak dlouhou dobu, nevím, v jakém budu stavu, až za pár měsíců odejdu.

Čím dřív mi bude osmnáct a vypadnu, tím líp.

Jdeme k mému autu. Ani jeden z nás nepromluví. Možná to je tak dobře. Ježíši, nesnáším ten pocit, když jsem s ní. Je to pro mě tak cizí.

Nejsem ještě ani na silnici, když se její chytrá ústa ozvou.

„Co jsi řekl včera mému tátovi o Bradovi?“ Vyštěkne. I když cítím, jak se její oči zavrtávají do strany mé hlavy, tak se radši soustředím na cestu před sebou.

„Nemám tušení, o čem to mluvíš, děcko,“ lžu, snažíc se skrýt úsměv.

„Kecy, Cartere.“ Nevím, proč se mi líbí slyšet svoje jméno z jejích sexy rtů, ale líbí. Dával bych přednost, kdyby ho říkala, zatímco bych byl v ní až po koule pohřbený. Kurva. Cítím, jak se můj pták vzpírá. Proč jsem dovolil své mysli, aby tam zašla?

„Řekni mi, co jsi řekl.“ Snažíc se být v klidu, pokrčím rameny.

„Myslím to vážně, nebo mi pomáhej…“ Zachichotám se jejím slovům. Co by zasraně udělala?

„Nebo mi pomáhej, co?“ Řeknu a otočím hlavu, abych se na ni podíval. Samozřejmě, její oči říkají vše, aniž by otevřela ústa. Díky tomu se usměju. Jsem si jistý, že touha to není.

„Zakázal mi ho vidět. Chci vědět, proč,“ zavrčí.

„Tvůj otec je moudrý muž. Jsem si jistý, že má své důvody,“ prohlašuju klidně. Její ruka zatíná kliku ode dveří tak silně, až má úplně bílou ruku. Hněv s ní smítá ve vlnách. Vidět ji takhle, můj pták je opět v pozoru. Je sexy, když je naštvaná. Taková malá sopka.

„Bože, ty mě tak vytáčíš,“ odsekne.

„Nápodobně, děcko.“

„Nejsem zatracené děcko. Do prdele, zastav“, říká skrz zaťaté zuby.

„Cože? Proč?“ Ptám se překvapeně.

„Protože radši půjdu pěšky, než abych strpěla ještě jednu minutu v tomto autě s tebou.“ Zasměju se jejímu komentáři.

Věci mě obvykle nepobaví, ale do prdele, ona jo.

„To není legrace, kreténe. Proč tak zatraceně moc usiluješ o zničení mého života?“ Tento výrok se mi opravdu z nějakého důvodu dostane pod kůži.

„Ničit tvůj život. Je to to, co si myslíš, že dělám?“ Zavrčím. Když si založí ruce na hruď, tlačíc její čilá, malá prsa nahoru, otočím hlavu a soustředím se znovu na silnici. Nepotřebuju, aby mě její prsa rozptylovala.

„Ano,“ odpoví s příliš velkou drzostí. Díky tomu se ve mně vaří krev, ona si myslí, že se snažím zničit její život, když ve skutečnosti se jí snažím jenom pomoci.

„Páni, protože jsem řekl tvému ​​otci, že Brad se vychloubal jeho kamarádům, že tě pozve do jeho domu tento víkend, aby se ti dostal do kalhotek?“ Prakticky křičím. To, co říkám, a jak to říkám ji překvapí. Její krásné zelené oči se rozšíří a barva se jí částečně odčerpává z obličeje.

„Cože?“ Ptá se zděšeně, nevěřícně.

„Ano. Těsně předtím, než si tě včera vtáhnul do klína, to přesně řekl.“ Tentokrát se snažím mluvit klidněji. I když mi leze na nervy, tak ji nechci děsit.

„To neřekl,“ štěká.

„Věř si, čemu chceš. Myslíš si, že bych si to vymyslel?“ Dívám se jejím směrem, když mluvím. Podle jejího šokovaného obličeje můžu říct, že mi věří.

„On to opravdu řekl?“ Šeptá. Mohu jasně slyšet smutek v jejím hlase.

„Jo,“ odpovím. Její hlava se otočí k oknu spolujezdce. Nějakou dobu nepromluví. Tak nějak mám právě teď špatný pocit, ale potřebovala to vědět. Ten chlap je zmije.

„Kam jedeme?“ Zeptá se, když jsem zase na hlavní silnici, která vede směrem do města. Stále si zvykám na ježdění kolem této oblasti, ale naštěstí Ross je dobrý v navigování.

„Řekl jsem ti. Jedu si pro součástky.“

„Myslela jsem, že ses jen snažil naštvat Brada,“ uvádí.

„Proč bych to dělal?“ Ptám se, natahujíc se pro své cigarety.

„Protože jsi osel.“ Její poznámka mě rozesměje. „Víš, že je Jennifer Darcy školní děvka, že jo?“ Informuje mě. Kdo je zasraně Jennifer Darcy?

„Kdo?“ Nemám tušení, o kom to mluví.

„Jennifer Darcy,“ opakuje.

„Nikdy jsem o ní neslyšel. Asi bych si ji měl vyhledat,“ vtipkuju.

„To je ta holka, která k Tobě včera večer lezla oknem,“ říká znechuceným tónem.

„To je její jméno?“ Zeptám se s úšklebkem.

„Jsi prase.“

„Zníš jako bys byla žárlivá,“ dobírám si ji, protože tak přesně zní a to mě překvapuje.

„To sotva,“ vysmívá se.

„Žárlíš, že jo? Vsadím se, že sis přála být na jejím místě a místo ní vylézt tím oknem.“

„Pleteš se,“ říká, když zastavím na červenou. Dívám se jejím směrem. Mé oči se uzavřou s jejími. Jsem šokován tím, co vidím. Jen jsem si ji dobíral, ale podle toho, jak se na mě dívá, si myslím, že je na tom něco pravdy. Přece si to nemohla přát. Chová se jako by mě nemohla vystát.

Něco mezi námi proběhne. Nejsem si jistý, co, ale téměř ji chci oslovit a dotknout se jí. Políbit ji. Ať je to cokoliv, je to rychle pryč, když auto za mnou zatroubí, varujíc mě, že je už zelená. Najednou se mi nelíbí, kam to směřuje.

Měl jsem ji nechat, aby šla na ten zatracený autobus.

••••

Cestujeme v tichosti dalších dvacet minut. Když dojedeme k našemu cíli, zaparkuju na parkovišti. „Zůstaneš v autě nebo chceš jít se mnou?“ Pokrčí rameny.

„Myslím, že půjdu,“ říká, rozepínajíc si bezpečnostní pás.

Indi táta, mi doporučil toto místo. Zřejmě se přátelil s majitelem od střední školy. Obchoduje s novými a použitými náhradními díly, ale specializuje se především na klasiku. Ross mu dnes volal, aby mu dal vědět, že přijdu. Řekl, že se na mě bude těšit.

Indi jde ke mně a vydáme se směrem k obchodu před námi. Z ulice můžete vidět připojenou tovární budovu. Tam asi ukládají všechny díly.

Zvonek zazvoní nade dveřmi obchodu, když vstoupíme. Muž okolo čtyřicítky vyjde ze zadní místnosti. „No, pokud to není malá Indiana Montgomery,“ říká, jak jde k přepážce. „Podívej, jak moc jsi vyrostla.“ Ona vyrostla? Jak zasraně malá byla? Teď je tak akorát do kapsy.

„Dobrý den, pane Gregory,“ říká, objímajíc ho.

„Dovol mi se na tebe podívat.“ Stáhne se zpátky, studujíc její tvář. „Vypadáš jako tvoje máma v tvém věku. Bůh žehnej její duši.“ Cože? Její máma je mrtvá? Při pohledu na její obličej, vidím prchavý okamžik smutku, ale úsměv to rychle převezme. Přiznávám, divil jsem se, proč jsem neviděl její mámu kolem, ale nikdy mě nenapadlo, že ji nemá. Díky tomu pocítím smutek. Kdybych vyrůstal bez své mámy, byl bych ztracený. Ona je všechno, co mám. Myslel jsem si, že má dokonalý život. Asi jsem se mýlil.

„Můj táta to říká taky,“ odpoví smutným úsměvem, a on jí dá soucitný pohled.

„Ty musíš být Carter,“ říká, nakonec obracejíc svou pozornost ke mně. „Ross mi řekl, že se zastavíš.“

„Ano. Jsem,“ odpovím, berouc za jeho nataženou ruku.

„Warren. Warren Gregory,“ říká.

„Rád vás poznávám, pane.“

„Takže, jdeš si pro součástky na 75 Monaro, správně?“ Ptá se.

„To je pravda.“

„Máš štěstí. Pojď ven a já ti ukážu, co mám,“ říká, otáčejíc se a zamíří ke dveřím u protější zdi. Indiana a já ho následujeme.

••••

Zářím radostí, když odcházíme. To místo je jako nebe náhradních dílů. Mám všechno, co jsem potřeboval a navíc jsem byl schopen dát několik větších, dražších věcí stranou, dokud nepřijdu zase k nějakým penězům. Kurva, nevím, jak to udělám. Můj peněžní fond je na suchu. Potřebuju si najít práci.

„Chceš si dát něco k jídlu, když jsme tady?“ Zeptám se, jak pokládám poslední díl do kufru.

„Chceš něco jíst se mnou?“ Ptá se překvapeně. Asi bych se jí neměl divit. Byl jsem debil. Nejsem si jistý, proč jsem se vůbec ptal. Myslím, že mám jen hlad.

„Mám hlad,“ řeknu s pokrčením ramen. Nechci, aby si myslela, to je to rande, protože to není.

„Dobře.“ Jedeme k Burger baru několik budov odtud. Už lituju, že jsem se jí ptal. O čem s ní budu sakra mluvit? Nedělám tyhle hovna. Nechodím moc ven.

Rozhodně nejsem společenský typ.

Sedíme v tichosti, jak oba si pročítáme menu. „Hamburgery jsou skvělé,“ říká. „Táta mě sem někdy bere.“ Navážu s ní oční kontakt přes vršek menu. Hamburger zní dobře.

„Jste lidi připraveni si objednat?“ Ptá se servírka, když se blíží k našemu stolu.

„Můžu dostat hamburger, hranolky a čokoládový shake?“ Odpovídám, než se podívám Indininým směrem.

„Já si dám to samé,“ říká, zavírajíc menu. Jsem ohromen. Myslel jsem, že holky, jako je ona jedí salát nebo tofu, podobný kraviny. Jsem zvědavý, jestli to všechno sní.

Když servírka odejde, ticho na nás znovu padá. Dívám se na ni, když se dívá kolem restaurace, jinam, než na mě. Vypadá nervózně a trochu nepříjemně. Nejsem fanoušek klábosení.

„Tak, řekni mi o své mámě,“ ptám se z ničeho nic. To mě poser. Proč nemohu držet jazyk za zuby?

Když se jí oči setkají s mými, vidím smutek. Z nějakého důvodu mě to štve. Nejdřív neříká vůbec nic. Teď se cítím jako čurák.

„Oh, slyšel jsi pana Gregoryho, že jo? Není moc, co říct,“ řekne nakonec. Její ruce se před ní nervózně klepou. Můžu si jen představit, jak těžký pro ni musí být o tom mluvit. „Zemřela, když mi bylo šest. Měla nádor na mozku. Nepamatuju si ji moc. Můj táta se mě snažil před tím chránit.

Měla velké bolesti a strávila většinu svého času v posteli. Můj táta zápasil s její smrtí. Stále tomu tak je. Nebylo to pro něj snadné. Pracoval na plný úvazek a musel se vypořádávat s nemocnou manželkou a malým dítětem.“ Vidím smutek v její tváři. Je to prchavé, ale rozhodně jsem to viděl. Myslím, že je to pochopitelné.

„Je mi to líto,“ to je všechno, co říkám. Ubohá reakce, já vím, ale je to nejlepší, co jsem ze sebe dostal.

„A co ty? Stále vídáš svého otce?“ Její otázka mě rychle probere. Viz to, proč nenávidím klábosení. Kurva, já a moje velká ústa. Měl jsem být zticha. Mluvit o mém otci, nebo jiných sračkách, je něco, co jsem nikdy nedělal.

„Nemám ho,“ odseknu.

„Každý má otce,“ odpoví. Ne všichni. Já ne. Možná, že právě předpokládá, že moji rodiče jsou rozvedení.

„No já ne. Můžeme to vynechat?“ Když se na ni zamračím, dostane zprávu, že má změnit téma.

„Jak dlouho máš auto?“ Ptá se. Kurva, je zvědavá.

„Koupil jsem ho před několika lety. Potřebuju na něm udělat ještě dost práce, aby bylo takový, jak si představuju, ale teď si můžu dovolit jen málo.“

„Pracoval jsi, než jsi sem přestěhoval?“ Ptá se.

„Jo, tak nějak.“

„Co tím myslíš tak nějak? Buď jsi pracoval, nebo ne. Koupil sis to auto sám?“ Přál bych si, aby přestala se všemi otázkami. Nesnáším mluvit o svém osobním životě.

„Ano, koupil,“ odseknu. „Ne každý má výsadní život jako ty, princezno.“

„Co to má znamenat?“ Ptá se defenzivně. Ignoruju ji. Moje máma se snažila dát jídlo na stůl většinu dní. Jakýkoliv luxus jsem chtěl, musel jsem si koupit sám. Když mi bylo dvanáct, začal jsem dělat pomocné práce pro lidi, kteří žili v našem bytovém domě. Tam to všechno začalo.

„Jak jsi pak sehnal peníze na auto?“ Dál sonduje.

„Mám způsoby,“ říkám, culíc se, jak ji vidím zpracovávat mou odpověď.

„Jaký způsoby?“

Smějíc se, zavrtím hlavou „Kurva, ty jsi ale otravná.“ Zírám na ni v naději, že pochopí, aby toho nechala. Necítím se pohodlně o tom s ní mluvit. S kýmkoliv, když na to přijde.

„Jaký druh práce? Nedovedu si představit, jak někdo ve tvém věku by si mohl dovolit takový auto. Kurva. Zřejmě moje zastrašování nefungovalo.

„Můžeme změnit téma?“ Žádám, vydechujíc.

„Ne. Co je to velké tajemství? Byl jsi drogovým dealerem nebo tak něco?“

„Sakra ne,“ zasměju se.

„Tak co potom?“ Možná bych ji měl říct pravdu. Jen tak toho nenechá. Aspoň potom zmlkne.

Položím své ruce na stůl mezi nás a opřu o ně. Ona napodobí můj postoj, než zašeptám, „sexuální služby.“ Její krásné zelené oči se rozšíří šokem.

Odtáhne se, dávajíc vzdálenost mezi námi, jak se naklání zpět.

„Blbost.“

„Je to pravda,“ řeknu jí. Tak jsem vydělával peníze.

Sleduju, jak se její oči mihnou kolem, aby se ujistila, že jí nikdo nemůže.

„Jako prostitut? Ach. Můj. Bože. Ty jsi prostitut? Nutíš ty holky, který skáčou tvým oknem platit?“ Zakoktá.

„Zasraně ne. To je pro potěšení,“ řeknu frustrovaně, jak se dívám po restauraci. „Hele, je to dlouhý příběh. Nech to být, okej.“ Ze všech těch otázek mě bolí hlava.

Přejdu očima zpět k ní, když dá svou ruku na mou a nakloní se dopředu. „Sakra, si piš, že nenechám.“

Zírám na její ruku, ždímajíc mou. „Byl to jeden člověk. To je toho. Když jsem žil v činžáku s mámou, majitelka mi platila za to, že ji podrbu svědění. Není to velká věc.“

„Je to velká věc. Je to nechutné.“ Její kritický tón mě začíná srát. Vytáhnu svou ruku zpod její. Kdo si kurva myslí, že je?

„Cokoliv,“ odseknu. „Nečekal jsem, že to pochopíš. Vždycky jsi měla všechno podáno na stříbrném podnose. Takže, dokud se neprojdeš v mých botách, tak mě kurva nesuď, okej Princezno?“

Zkříží si ruce na hrudi, umožňujíc mi vědět, že není spokojená s mou poznámkou. „To se rozumí dvěma způsoby. Ty nesuď mě. Nemáš ponětí, jaký život jsem měla,“ říká s bolestí vyčnívajíc na její tváři. Cítím se teď jako debil.

„Dobře. Přehnal jsem to.“ I když jsem si jistý, že její život byl sakra o hodně lepší než můj. Není to soutěž o tom, kdo měl posranější život. Všichni máme boje, které jsme museli zvládnout jinak, řekl bych.

„Pořád to děláš? Mám na mysli, dostáváš zaplaceno za sex?“ Ptá se.

Zakoulím očima, protože jsem si myslel, že tento rozhovor byl u konce. Samozřejmě, že není.

„Ne. Přestalo to v den, kdy jsem se přestěhoval sem.“ Proč odpovědi stále přicházejí z mých úst, když to ani nechci? Vždycky jsem byl uzavřená osoba. Je to jako by můj mozek a ústa dnes nebyla mou součástí.

Kéž bych zavřel hubu.

„Kolik ti bylo let, když to začalo?“ Ježíši, co je se všema těma zatracenýma otázkama? Měl jsem vědět, že to nepochopí. „Jak starý, Cartere?“

„Patnáct, myslím,“ odpovím, jak si mnu zoufale ruce po obličeji.

„Patnáct? Jak stará byla majitelka?“

Pevně zavřu oči, než vydechnu. „Kurva, já nevím, měla něco před třicítkou.“

„Cože? Byl jsi ještě dítě. Jaká to nemocná, zvrácená svině,“ vyštěkne. „To je zneužívání dětí.“

„Ztiš se! Nebylo to zasraný zneužívání dětí. Ježíši. Tak to nebylo,“ vztekle zašeptám, dívajíc se kolem, než si zajedu rukou do vlasů, přejíc si, aby toho nechala. Dívám se kolem po číšnici.

Kde je naše zatracené jídlo?

„Zasraně je. Zákonný věk pro konsensuální sex v této zemi je šestnáct. Byl jsi dítě a ona byla dospělá. Měla to vědět. Ví to tvoje máma?“ Její sondování způsobí, že se musím zhluboka nadechnout a vydechnout.

„Zasraně ne,“ odpovím. Teď je řada na mně, abych mluvil hlasitěji. „Měla by záchvat, kdyby to věděla.“

„Samozřejmě, že by měla, protože to, co ta žena udělala, bylo špatné v tak mnoha způsobech. Jak se opovažovala to tobě udělat?“ Říká znechuceným tónem.

„Bylo to spíš, že já to dělal jí,“ zasměju se, sledujíc ji vrtět hlavou.

„Tohle není vtipný, Cartere.“

Mé oči uzamknou s jejíma. Očekávajíc rozsudek, ale ne. Vypadá naštvaně. Povzdechnu si. Nemám ponětí, proč jsem jí to dokonce řekl. Nikdy jsem to nikomu nepřiznal. Není to něco, za co se stydím, jen na to nejsem pyšný. Udělal jsem, co jsem musel udělat.

Začalo to po mých patnáctých narozeninách. Sekal jsem trávník pro domácí. Dříve předtím dnem jsem dělal věci jako trávníky, vyhazování odpadků, výměny žárovek, pletení zahrady, malování plotů. Takový hovna. Byla to těžká práce, ale ona mi dobře platila.

Ten den byl horký. Když jsem skončil sekáním trávy, sundal jsem si triko a otřel si pot z mého čela. Jsem dobře stavěný, takže i v patnácti jsem vypadal starší než na můj skutečný věk. Pak jsem si všiml, že domácí, Simone, se na mě dívala oknem.

Byla mnohem starší než já, ale stále celkem kočka. Byl jsem dospívající kluk se zuřícími hormony. Samozřejmě, že jsem si jí všímal. Kdo ne? Měla dlouhé blond vlasy, velké falešné kozy a vražedný tělo. Vždycky měla na sobě příliš malý, odhalující oblečení. Mokrý sen dospívajících kluků, by se dalo říct.

Později jsem zjistil, že se rozvedla. Provdala se za bohatého muž) pro jeho peníze a použila je na koupi bytových komplexů.

Obvykle mi podávala obálku ze dveří, ale ten den, mě pozvala dovnitř na studený nápoj. Bylo horko, a tak jsem nad tím nedumal. To bylo tehdy, když mi dala nemravný návrh.

Samozřejmě, že jsem byl šokován, ale jak jsem již řekl, byl jsem nadržený kluk. Pomyšlení, že se můj pták namočí, mě vzrušovalo.

Váhal jsem se svou odpovědí, a tak rychle přitvrdila. Myslím, že byla příliš nadržená. Nejen, že mi nabídla platit dvojnásobek toho, co mi už platila, ale nabídla, že sníží mámě nájemné na polovinu.

Jak bych mohl říct ne, že? Věděl jsem, jak moc moje máma pracovala.

Moje máma nikdy nezjistila, co jsem dělal. Vím, že by se jí to nelíbilo. Když mi dávala peníze na nájemné každý týden, vzal jsem půlku a postupně jí je vracel do kabelky. Byl jsem chytrý. Každý den jsem ji vracel přiměřené množství. Tak, aby si nevšimla. No, pokud ano, nikdy nic neřekla.

Poté, co jsem souhlasil, Simone mě požádala, abych se s ní osprchoval. Trochu jsem vyšiloval, ale udělal jsem to. Byla první, kdo mi ho vykouřil. V nadcházejících dnech a týdnech, mě naučila všechno, co jsem potřeboval vědět, abych potěšil ženu.

Věděla přesně, co chce, a nebála se mi to ukázat. Nutila mě dělat věci pořád dokola, dokud jsem to neudělal správně. Myslím, že ze mě udělala „Boha sexu“ kterým jsem dnes. Nemůžu si stěžovat. Ženy mě milují. Ne mnoho chlapů v mém věku, má zkušenosti jako já.

Simone, byla opravdu naštvaná, když zjistila, že se mám stěhovat. Myslím opravdu naštvaná. Křičela, plakala a rozbila věci. Zpočátku jsem nemohl pochopit, proč. Nyní, když se ohlédnu, jsem měl vidět znamení. V průběhu doby se věci změnily; jak se mě dotýkala, líbala mě, dívala se na mě. Byl jsem ještě dítě, tak jsem o tom moc nepřemýšlel.

Několik nocí předtím, než jsme se měli stěhovat, mi nabídla dva tisíce dolarů za společnou noc. Samozřejmě, že jsem řekl ano, i když jsem neměl moc zájem. Tehdy to všechno do sebe zapadlo.

Jezdila na mě, mé oči byly přilepené na její obrovské falešné kozy, jak poskakovaly, když najednou začala plakat. Jako by si měla vyplakat srdce.

„Prosím, neodcházej,“ prosila, když se zhroutila na mou hruď. Nejdřív jsem si myslel, že to bylo o sexu, který jí bude chybět, že potom všem jsem přeci jen Bůh sexu. Pak se přiznala, že něco ke mně cítí. Zkurveně ne. Byl jsem obchodní dohoda. To je ono. Nikdy jsem se neupsal k nějakýmu takovýmu hovnu. Tak jsem nefungoval. Byla prostředkem k dosažení cíle, nic víc. Ani jednou během našeho společného času, jsem na ni nikdy takovým způsobem nemyslel. Netřeba dodávat, že jsem ji ze sebe shodil a vstal z postele. Nechal jsem peníze na nočním stolku a odtamtud vysmahnul. To bylo naposledy, co jsem ji viděl.

„Musel jsi poskytovat hodně sexuálních služeb, pokud sis vydělal dost peněz na nákup auta,“ říká Indi kousavým tónem. Její postoj jsem opravdu nečekal. Proč cítím potřebu ospravedlnit své jednání k ní, se nikdy nedozvím, ale z nějakého důvodu je pro mě důležité, aby chápala, proč jsem to udělal.

„Začal jsem u ní dělat drobné práce, když mi bylo dvanáct. Dal jsem polovinu všeho, co jsem vydělal mámě, zbytek jsem šetřil. Jak jsem řekl, sexuální laskavosti nezačaly, dokud mi nebylo patnáct. Navzdory tomu, co si myslíš, jsem pracoval tvrdě. Není nic špatného na tom, když tvrdě pracuješ pro to, co chceš.“

„Je mi líto, že sis tím musel projít,“ říká, její ruka znovu zakryje moji. Vůbec nevím, proč z toho dělá takovou vědu. Moje oči sledují její ruku a pak se podívají na její tvář. Rychle ji stáhne. Z nějakého důvodu si přeju, aby se neodtáhla.

„Mě ne,“ říkám jí upřímně. „Ty peníze nám hodně pomohly. Moje máma pracovala opravdu tvrdě.“

„Netoleruju, co se stalo, ale jsem ráda, že to pomohlo, myslím. Slib mi, že se jí znovu nenecháš zlákat.“

„Tahle část mého života skončila,“ říkám jí. Tak nějak jsem rád, že se o mě zajímá.

„Co dospělá žena vidí na patnáctiletém…“ dodává, vrtíc hlavou. Nesnáším ty všechny silný a smysluplný kecy. Je mi to nepříjemný.

„Myslím, že jsem neodolatelný,“ říkám s pokrčením ramen. Její oči se zúží díky mé poznámce, na což se usměju.

„Jsi tak plný sám sebe.“

„Vsadím se, že bys chtěla být plná mnou,“ říkám, nakloňujíc se do jejího prostoru. Vyjde to z mých úst, aniž by to můj mozek probral.

„Jsi prase,“ odpoví znechuceně vrtíc hlavou. A tak, je všechno zase v pořádku.

Věci mezi námi jsou zpátky způsobem, jakým bývaly. Přesně tak, jak se mi líbí.

Naštěstí o pár minut později se objeví servírka s našim jídlem. Nyní můžeme jíst a přestat zasraně vykecávat.